Cokoliv se může stát dnes v noci

Anotace: Povídka psaná do školy jako slohová práce. Zároveň moje první tvorba, ale moc se mi líbila tak jsem se rozhodl že jí sem dám.

Když jsem se vracel domů, z vlakového nádraží, byla již tma, svítilo pouze pár pouličních lamp, a ani ty nesvítily tolik, aby osvětlily celou ulici. Říkal jsem si, že i když si touhle brigádou na vlakovém nádraží vydělám hodně peněz, tak vracet se domů každý den z práce po půlnoci není přesně to, co bych si od letních prázdnin představoval. Pomalu jsem se coural k domovu. Když jsem slyšel hodiny odbíjet půlnoc a zhasly i poslední lampy na málo osvětlených ulicích, vytáhl jsem baterku abych si mohl posvítit na cestu. Jen co jsem ji rozstvítil objevil se proti mně muž. Byl vysoký asi metr devadesát, měl černou koženou bundu a rifle. Ten muž se objevil jakoby odnikud a vypadalo to, že má hodně na spěch. Už to vypadalo, že kolem mě jenom projde a bude pokračovat svou vlastní cestou. Když v tom jsem zaslechl jak říká: „Dej si pozor, dnešní noc nebude jako ty ostatní“. Chtěl jsem se ho zeptat co to má znamenat, jenže když jsem se otočil, muž byl pryč. Řekl jsem si tedy, že to byl nejspíš nějaký podivín a šel jsem si dál svou cestou.

Celou dobu co jsem šel k domovu jsem nemohl zapomenout na onoho podivného muže. Proto jsem si sáhl do kapsy s tím, že si dám na uklidněnou cigaretu. Místo cigaret jsem tam však našel lísteček na kterém stálo: Pokud budeš mít nějaké problémy, hoď tento lístek na zem. Těch podivností už bylo dnes dost, pomyslel jsem si a lístek zahodil do prvního koše, který jsem po cestě potkal. Ve druhé kapse jsem našel poslední cigaretu a zapálil si.
Noční atmosféra byla docela příjemná a cesta mi ubíhala rychle, když v tom se mi začalo zdát že je něco špatně. Šel jsem dál a přemýšlel co by to mohlo být. „Něco se tu děje“, pomyslel jsem si, „jen nemohu přijít na to, co to je.“ A pak mi to došlo. Psi. Neslyším štěkot psů. V tuhle dobu tady je přeci spousty psů a všichni na mě při cestě domů vždycky štěkali. Je tohle to, o čem mluvil ten záhadný muž? Nebo se toho bude dít ještě víc? Myšlenky se mi v hlavě rojily jak hejno včel a já jsem začínal mít strach. Pro jistotu jsem se rozhlédl kolem sebe. A v tu chvíli se to stalo. Přibližně 50 metrů za mnou stála postava zahalená v plášti. Nevěděl jsem kdo to je. Pouze jsem věděl, že od ní musím co nejrychleji utéct. Rozeběhl jsem se tedy první uličkou a doufal že mě nedohoní. Po pár minutách běhu jsem konečně zastavil. Podíval jsem se za sebe, a když jsem zjistil že tam nikdo není, dost se mi ulevilo. Ovšem zjistil jsem že jsem si zaběhl pěkný kus od domova. To zas bude cesta. Řekl jsem si a pokračoval k domovu ulicí co nejdál od oné postavy.

Doufal jsem, že to je všechno co se téhle noci mohlo stát, ale něco mi říkalo, že tahle noc ještě zdaleka nekončí. Šel jsem svižným krokem a koukal do každé uličky, i za sebe, jestli za mnou nikdo není. Když už to vypadalo, že by to mohlo být v pořádku, nahlédl do jedné uličky a tam znovu stála, ona postava v plášti. Úplně jsem se vyděsil: Jak se tam mohla tak rychle dostat!? Ta ulice je nejméně 100 metrů dlouhá, ještě k tomu na druhou stranu než jsem předtím utíkal a ta postava za mnou určitě neběžela tím jsem si jistý. Když najednou se ona postava otočila na mě. I pod jejím pláštěm a na takovou dálku jsem si všiml jak na mě upírá své rudé oči. Náhle se ke mě začala přibližovat a já jsem zůstal stát, úplně nehnutě a jenom jsem si pomyslel: Kroky. Nejsou slyšet kroky. Ona nejde. Ona se snad vznáší! Můj strach by se nedal popsat žádnými slovy a pouze jsem stál na místě a nevěděl co dělat.

Když v tom jsem si uvědomil, že něco pevně svírám v pravé dlani. Když jsem ji otevřel, zjistil jsem, že je to onen papírek. Ale to není možné! Pomyslel jsem si. Ten jsem přeci dávno předtím vyhodil! Více jsem nad tím ovšem neměl čas přemýšlet. Ta záhadná postava už byla skoro u mě. Slyšel jsem pouze šum pláště, který táhla po zemi za sebou. Na poslední chvíli jsem pustil papírek na zem a omdlel jsem.

Když jsem se vzbudil právě začínalo svítat. Postava nikde a nade mnou stál onen podivný muž, kterého jsem potkal včera večer. Pomohl mi na nohy a řek jen: „Neboj, už je vše v pořádku.“ Zvedl jsem se ze země a chtěl jsem mu poděkovat a položit spoustu otázek, ale on už tam nebyl. Na zemi ležel pouze onen papírek a když jsem ho zvedl, byl prázdný.

Celou cestu domů jsem pak přemýšlel pouze nad dvěmi otázkami. Kdo byl ten záhadný muž a jak věděl, že se tohle všechno stane?