Druhé setkání

Anotace: Tak jsem se nakonec rozhodl napsat druhý díl své povídky, snad se bude líbit.

Už je to pár měsíců, co jsem potkal onoho podivného muže a potom prožil nejstrašnější noc svého života. Mezitím mi skončily prázdniny a začal jsem znovu chodit do školy. Jmenuji se David a jsem ve čtvrtém ročníku střední školy, čeká mě už jen maturita a poté snad vysoká škola. Až do teď šlo všechno v pořádku, dokonce i ve škole se mi dařilo a známky byly docela dobré, a tak jsem byl celkem spokojený.

Právě se procházím po náměstí a snažím se do hlavy nacpat ty tuny informací na zítřejší písemku z češtiny. Lampy už zase poblikávají a kolem mě je skoro tma. Na silnici vedle chodníku, po kterém zrovna jdu, projel právě pár aut, ale jinak je všude klid. Když tu najednou se podívám na druhou stranu ulice a tam. Ano, je to určitě on, ten muž z té noci. To on mě přeci varoval před tou postavou. A byl to on kdo mě nejspíš zachránil. Ale, co tady dělá a proč se kouká na mě? Ne, on se na mě nekouká, kouká se někam za mě.

Otočil jsem se tedy a spatřil jsem to. Jenom pár metru za mnou stála postava v černém plášti, oči jí rudě zářily a pomalu se ke mně přibližovala. Začal jsem pomalu ustupovat ale ona byla rychlejší. V tom se muž rozběhl přes silnici směrem ke mně. Postava na něj krátce pohlédla a potom se otočila zpět ke mně. Cítil jsem na svém obličeji její smradlavý dech, byla už úplně u mě. Zvedla hlavu a já jsem mohl poprvé nahlédnout pod její kápi. To co jsem viděl mi vyrazilo dech. Byl to nějaký muž, ale tak znetvořený obličej jsem ještě neviděl. Nevím vůbec jestli tomu co jsem viděl se dá říkat obličej. Byl černý jako uhel, celý vrásčitý a chyběla mu pravá půlka vrchního rtu, místo kterého byly vidět pouze zuby. Oční důlky byly propadlé a v nich se vznášely pouze dva malé rudé diamanty, které měly nejspíš představovat oči. Byl to opravdu děsný pohled.Muž přiblížil svůj obličej ještě více k mému a pouze zašeptal: „Víme o vás všechno. A o tobě také. Neboj se. Již brzy budeme dost silní na to abychom vás všechny zničili.“ Poté o krok ustoupil a vyslovil nějaké slovo. Najednou se objevil záblesk a muž zmizel. Nezbylo po něm vůbec nic.

Mezitím ke mě doběhl ten druhý muž. „Jsi v pořádku?“ Zeptal se. Vlasy jsem měl zježené hrůzou a sotva jsem mohl dýchat. „Ne nejsem!“ Zakřičel jsem na něj nejhlasitěji, co mi to můj zděšený hlas dovolil. „Co to má všechno znamenat?! Proč po mě jde a co to bylo vůbec za zrůdu? A vůbec, proč mluvil o tom, že nás všechny vyhladí a koho tím nás vlastně myslel?!“ Měl jsem spoustu dalších otázek ale v tuhle chvíli mě nejvíce zajímaly tyhle. Muž mi položil ruku na rameno a pronesl téměř mateřským hlasem. „Dneska toho už na tebe bylo až dost. Jdi domů a vyspi se. Zítra se tady sejdeme ve čtyři hodiny odpoledne a slibuji, že se pokusím odpovědět na všechny tvé otázky.“ „Ale...“, začal jsem namítat. „Už ani slovo.“ Zarazil mě muž. “Zítra se všechno dozvíš.“ Po těchto slovech vyslovil další neznámé slovo a rozplynul se. Ale bez žádných záblesků, prostě jen tak splynul se vzduchem a byl pryč.

Druhý den jsem ve škole nedokázal myslet vůbec na nic jiného, než na onoho muže a na to, co se od něj dnes dozvím. Po škole jsem si tedy jenom hodil tašku s učením domů a utíkal zpět na to náměstí, kde jsem se měl sejít s tím záhadným mužem. Nevím jestli to bylo kvůli tomu, že jsem se chtěl dozvědět, co se to děje, nebo kvůli tomu, že jsem to chtěl mít brzy za sebou, ale prostě jsem na místo dorazil o 15 minut dřív. Sedl jsem si tedy na lavičku a řekl si, že si alespoň promyslím všechny otázky, na které se chci zeptat. Avšak neuplynulo ani dalších 5 minut a uslyšel jsem za sebou známý hlas ze včerejška: „Jsi tady poměrně brzy.“ Řekl muž a posadil se vedle mě. „Vypadá to, že ti dlužím vysvětlení.“ „To si taky myslím.“ Opáčil jsem. „Neboj se, všechno ti řeknu.“ Řekl mi muž. „Ale tady to je moc nebezpečné, vezmu tě na nějaké bezpečnější místo.“ Poté vyslovil několik neznámých slov.

Vzduch kolem mě najednou zřídnul a vše se změnilo. Najednou kolem mě bylo bílo a já jsem se vznášel v něčem, co snad ani nebyl náš svět. Všude kolem mne bylo spoustu smaragdově zelených stuh které se vznášely jen tak ve vzduchu. Vypadaly sice všechny stejně, ale já jsem věděl, že jsou každá úplně jiná. Vedle mě se vznášel ten muž a vypadal, že něco hledá. Najednou sáhl po jedné stuze a zatáhl za ni. V tu chvíli se začal ten bílý svět rozplývat a objevoval se úplně nový svět. Ten svět ovšem nebyla země. Na rozdíl od země byl menší, půlka byla tvořena mořem a druhá půlka zemí. Ale ne takovou zemí, jakou jsem znal u nás. Nikde nebyla žádná továrna ani nic podobného. Všude byly lesy a louky a vypadalo to, jako by se té přírody nikdy nikdo nedotkl. Tak k tomuto světu jsem se teď obrovskou rychlostí řítil a vypadalo to, že do něj snad narazím a rozlámu si všechny kosti. Na poslední chvíli muž vyslovil nějakou větu a začali jsme zpomalovat. Pomalu jsme dopadli na měkkou trávu. Objevili jsme se na mýtině. Kolem nás byly pouze stromy a jediné, co tady snad nebylo vytvořeno přírodou, byla lavička stojící na břehu malého potoka. Právě k té lavičce jsme nyní s oním mužem kráčeli. "Posaď se." Řekl mi a sám si sedl na druhou stranu. "Tady nás nikdo nebude rušit a můžeme si promluvit o všem, co by jsi měl vědět."