Vánoce na černo

Anotace: vznikla, jako ta předchozí, tak když už jsou ty vánoce... :-)

A tak se celý svět zachvěl agónií poslední křeče a dokonale potemněl. Kolem pobíhají zmatené davy, někteří rabují, jiní jen slepě panikaří, jako by jim to snad vůbec mohlo v něčem pomoct. A pak jsou tu ještě samozřejmě ti fanatici, kteří tuhle událost vítají. Modlí se k tomu, v co zrovna v danou chvíli věří (většinou ke Kristovi, ale ono je to stejně jedno), a věří, že jich se ta bída a utrpení, které teď v nadcházejících dobách nastanou, určitě týkat nebudou. Arogantní blázni.
Všechno, co bylo, zaniklo, a čekat, že potom příjde okamžitě něco dokonale dobré…
Procházím se mezi vraky aut a troskami domů, s ne moc velkým zájmem o to, co se děje okolo, a počítám.
Ještě před pár dny se tomu tady dalo říkat město, půjde-li to takhle dál, zbývá už jen pár dalších dnů, než se z toho stane skutečná pustina.
Vzpomínám, jak se to stalo. Přišlo to tak jednoduše a samozřejmě, jako by se k tomu schylovalo už celé dlouhé věky, a stejně z toho byli všichni překvapení.
Konec světa, armagedon, apokalypsa… taková slova zaznívala, když to začalo.
Zemětřesení a bouře doprovázené střídavými vlnami horka a nelidských zim… během jediného dne padlo, co lidé budovali celá staletí… a potom tu byli samozřejmě ti démoni. Obrovská monstra nepřirozených rysů, vraždící všechno co je živé, tak to všichni říkali.
Mě přitom připadali úplně normální, ze snů jsem je znala už dávno. A taky nezabíjeli všechno žijící, ale jenom lidi, zvířata je nezajímala, ať už byla živá, nebo umírající. Byla jsem u toho, když nás vyhnali, abychom odvedli jejich pozornost, zatímco se ti „zdraví“ pokoušeli prchnout.
Většinu z nás si jen očichali a ani se nás nedotkli, včetně mě, zatímco lékaře, odborníky a posuzovatele trhali na kusy.
Za pár dní se ale zem utišila a většina démonů zmizela stejně rychle, jako se objevila. Nejspíš usoudili, že teď už se lidstvo zvládne dorazit samo… a měli pravdu.
Koutkem oka zahlédnu, jak někdo mlátí něčím velkým někoho, kdo leží nehybně na zemi, do hlavy, s takovou prudkostí, až kolem odletují stříkance krve a kusy mozku.
Hm, tak tenhle už to taky nerozdejchá.
Opodál se zase perou zdivočelí psi o bezvládné dětské tělíčko, pohozené, mezi přeplněné popelnice, které už stejně nikdy nebude nikdo vyvážet.
Obětí nové doby je tu všude kolem bezpočet. I já se jí stanu, možná, dřív nebo později… ostatně jako všichni ostatní.
Ve starém světě jsem byla za blázna, patologická osobnost, schizofrenik… tak trochu psychopat… teď jsou tady psychopati očividně všichni, dokonce, z těch co přežili, se tu teď zdám být snad tou nejnormálnější.
Legrační, jsem opět vyčleněná… jako obvykle.
Ne, že by mi to vadilo, naopak, dává mi to pocit jinakosti a já si pak přijdu svým způsobem vyjímečná… v mezích.
Ne, nebudu o sobě tvrdit, že blázen nejsem. Když přišel soudný den, a každý z těch, co byli při smyslech plakal, já jsem byla ta, která se smála. Jenže, fakt, že „poslední den“ přišel zrovna během očekávání Vánoc, mi prostě přišel hodně legrační… je na tom z části něco romantické, má to v sobě pěknou dávku ironie… a taky je to prostě legrační.
Navíc jsem se musela už z principu smát těm lidem, co mě odsuzovali za moje šílenství, a teď nebyli též najednou schopni realitu unášet, s následky ještě většími, než mohly být moje.
Bylo tu tolik věcí, jimž se bylo třeba smát.
A my šílenci se přece smějeme tak rádi.
Dnes je štědrý den, nikde byste to ale nepoznali, protože všechno hoří, umírá anebo jinak zaniká. Žádný osvětlený stromeček, pod kterým by se kupily dárky, žádné štěstí a žádné koledy, jenom tma a mráz.
Kráčím tímhle vším, dost pomalu, na to, aby to vyčnívalo, ale lidé jsou příliš zaneprázdněni vlastním neštěstím, než aby hleděli, co se děje kolem.
Že by tohle byla svoboda?
Mno, zákony už tu nejsou, tak by mohla být… možná. Zase se usměju, klidně a téměř nepostřehnutelně, žádný hysterický smích, ten si schovávám, až potkám někoho známého.
Je z nich ještě vůbec někdo na živu?
A hele, jedna z církví přecijen dostala rozum… aspoň částečně.
Jsou vzteklí, lamentují a křižují vlastního kněze, zatímco socha, která k onomu kříži patřila původně, leží rozmlácená opodál. Pěkně dravé stádo božích oveček.
Pak zahnu do jedné z bočních uliček, nemám ráda davy, a kochat se cizím šílenstvím vás po nějaké době taky omrzí.
Tahle ulička ale nebyla asi nejlepší nápad.
„Svlékni se!“ křičí ne moc vyrovnaný mladík, hned poté, co mě strhl k zemi, a mě chvíli trvá, než mi dojde, co se děje.
Sakra, stále mám v sobě ještě zbytky zvyků a uvažování starého světa.
Vždycky jsem byla v určitých věcech trochu pomalejší.
„Asi myslíš, že to není fér,“ bleskne se mu v očích něco lítosti, zatímco se pomě sápe a přerývaně u toho dýchá.
Spíš přemýšlím, jestli nemáš problém s tím, aby se ti postavil, když u toho musíš tolik mluvit, pomyslím si a trochu si odfrknu.
Teprve po chvíli mi dojde, že to ten kluk řekl čistě kvůli mně, že za starých dob nebyl asi vůbec nikým špatným. To už pomě ale rajtuje a vydává přitom zvuky, které by zahnali i smečku medvědů.
Nechávám ho. Ať si se mnou dělá, co chce, v ústavu mi dělali mnohem horší věci.
Když skončí, rozpláče se, a já uvažuju, jestli ho nezabít. V tomhle světě to pro něj bude fakt těžký, a když ho teď zbavím preventivně trápení, budeme si kvit, a zároveň nakrmím tu pomalu už zase hladovějící bestii v svém nitru.
Věcí, které se mohou stát okamžitou zbraní je tady všude kolem dost. Tahle trubka by mohla být ideální, i když mám obvykle raději spíše ostří…
Jenomže pak se na něho ještě jedinkrát podívám, a i ten dravý tvor ve mně ještě na čas zkrotne. Je jako dítě, a je to ještě kluk.
Děti jsem nezabíjela, nikdy. Žádná část mého já netoužila, ani netouží ubližovat nějakému dítěti… možná tím se liším od těch bláznů, jež byli předtím normální, těm je jedno, jaký život zničí, jestliže přitom sami přežijí.
Jen z toho pomyšlení mě hlad na zabíjení opět popadne. Pomalu, co nejtišeji, se obléknu, svůj kabát ale přehazuji přes toho, stále brečícího blázna, a odcházím. Vždycky si můžu pořídit kabát jiný.
„Velká spousta věcí není fér,“ říkám mu vlídně, než se definitivně vytratím z jeho sluchu i dohledu. Snad si z toho něco vezme… i když spíš ho asi něco stejně zabije.
O pár ulic dál nacházím dosud neprohledanou mrtvolu, která má u sebe pár zajímavých věcí, včetně obstojné bundy a loveckého tesáku. Jemu už chybět nebudou, a mít u sebe nůž bude pro mě ještě určitě užitečné.
Prášky, které nás s mým netvorem konejšily, již ztratily účinky, a lov mi teď přijde jako jedna z nejlákavějších věcí na světě, zvlášť po tom probouzejícím zážitku s nadrženým hochem.
Tak tedy koho?
Za starých dob pro mě bylo vybírání objetí ale přecijen snazší. Byli to lidé, z kterých vyzařovala temnota, jež mi přišli v tomhle ohledu nejpřitažlivější, jenže nyní je temnota všude.
Všichni se nenávidí a všichni jsou jí tedy skrz naskrz prolezlí. To mi má začít být to, koho zabiju jedno?
To je k smíchu.
S otráveným povzdechem nůž opět schovávám. Kdo by si pomyslel, že zrovna někomu, jako já bude stará doba chybět?
A potom uslyším ten tichounký rytmicky vibrující zvuk, a ucítím, jak se mi něco malého něžně otře o nohu.
Shlédnu dolů, abych zjistila, že se o mě lísá malé mourovaté, dlouhosrsté koťátko.
„Páni, hej škvrně, kde ses tady vzalo? Já myslela, že všechny kočky už jsou buďto snězené, nebo zdivočely.“
Jako odpověď koťátko mňoukne a začne příst ještě intenzivněji a hlasitěji. Zohnu se pro něj a vezmu ho do náruče.
„Mňau, prrrrrrrrrrrrup, mňau.“
„No, jó, no jó,“ já vím, taky ti to tady teď příjde ošklivý.
„Mnau,“ cpe se mi malá kočička přítulně do výstřihu bundy.
Je rozkošná. Asi přišla během nepokojů o mámu. A vypadá to, že jsme si neobyčejně podobné, pomyslím si, když se ke mně pohodlně přivine a začne mě kousat do brady.
„Tak pojď moje malá, najdeme nám nějaké přístřeší a něco dobrého k jídlu. Je tu kolem všude dost masa na opékání, a nesluší se, aby takové kočky, jako jsme my dvě, zůstaly na štědrý večer o hladu. Zítřek se stane dalším z mnoha dnů nové doby, a jak to tak vypadá, zůstaly jsme tu na tomto světě jediné normální.“
Opět se rozesměju a zahledím kamsi do černého nebe zbaveného slunce.
„Prrrrrrrrrru, Mňau,“ zavrtí se to huňaté hřející klubíčko na mém hrudníku měkce: „Mňau“
A z ničeho nic začne padat sníh.
Beru to jako dobré znamení.