Kamarádské kafe

Anotace: O tom, že člověk nemá důvěřovat každému, kdo řekne, že je jeho přítel...

Včera v noci se v mém pokoji ozval hlas, který mi řekl:
,,Holly, pojď do města.“
,,Teď? Vždyť je deset a je tam tma.“
Přesto jsem se zvedla, oblékla se a vyrazila ven.
Kromě tmy tam byla i příšerná zima. Taková, co vás úplně prostoupí, a nezáleží na tom, kolik vrstev oblečení jste na sebe dali. Vlezlý mráz si vždycky najde nějakou skulinu, a spálí vás, někdy i tehdy, kdy to nejmíň čekáte. Většinou to člověk odnese vyrážkou na rukou nebo zánětem zubů, ale někdy taky vážnějšími zraněními nebo za to zaplatí dokonce životem.
Šla jsem pěšky. Tři čtvrtě hodiny až do centra. Na tramvaj jsem neměla. A tak jsem se brodila sněhem ve svých letních botách, protože zimní jsem si nemohla dovolit. Chodníky byly pokryté ledem, a když na ně člověk stoupl, musel kráčet obzvlášť opatrně. Stačil jediný špatný krok, a byla bych na zemi. Kdybych spadla, bylo by mi jedno, kolik modřin bych si odnesla. Nejhorší bylo, že bych udělala divadlo před ostatními kolemjdoucími, kterým někdy připadá vtipné, když před nimi člověk hodí záda a oni se na to můžou dívat.
,,Holly, jdi na Horní náměstí, přímo k radnici.“
A co tam asi tak budu dělat? napadlo mě. Všechna knihkupectví už budou dávno zavřená, stejně jako ostatní obchody. Jediné, co v noci zůstává otevřené, jsou nonstop hospody, ale tam se mi moc nechtělo. Za prvé, neměla jsem u sebe ani korunu a za druhé jsem nechtěla sedět mezi hromadou podnapilců a poslouchat jejich řeči o životě. Co tady proboha vlastně dělám?
Řekla jsem si, že se na to vykašlu a vrátím se domů. Ještě někdy tak poslechnu svůj vnitřní hlas… Teď mi nezbývá než opět jít pěšky tou hromadou sněhu a po klouzačce na chodnících, řekla jsem si, když v tom…
,,Holly, člověče, co tady děláš?“ Byl to Michal, jeden kamarád z dětství. Myslela jsem si, že ve městě vůbec nebydlí.
,,Ale,“ mávla jsem rukou, ,,šla jsem se projít. Nechtělo se mi být doma.“
,,Ty ses zbláznila, v takové kose. Nechceš radši zajít ke mně na kafe?“
Nad tím jsem dlouho neváhala, protože zima mi opravdu byla. Doprovodila jsem Michala k němu domů. Byla to docela zvláštní cesta, když jsme k němu šli. Chvílemi jsem měla pocit, jako že se můj kamarád vypařil, protože nikde nebyl. Najedou zmizel a já se mohla otáčet na všechny strany, ale nenašla jsem ho. ,,Michale, Michale?“ volala jsem ho v těch chvílích. Nakonec se objevil, ale až po nějak moc dlouhé době a pokaždé, když se znovu zjevil, měl na tváři podivně šílený výraz, takže mě pomalu přecházela chuť na kafe.
Přesto jsme ale došli až k němu domů. Měl malý studentský byt, žádný luxus, ale i tak poměrně slušně zařízený. Pokynul mi v kuchyni ke stolu a začal vařit kávu. Sedla jsem si.
,,Chceš cukr a mléko?“
,,Ne, díky.“
Za chvíli přede mě postavil hrnek, ze kterého stoupala pára. Poděkovala jsem. Sobě Michal kávu neuvařil, což mi přišlo zvláštní.
,,Já nemám chuť,“ řekl, když se dovtípil, o čem asi přemýšlím. ,,Mám ještě dneska něco na práci. Musím zůstat při smyslech.“
To mě udivilo.
,,Vždyť z kávy by ses neopil, ne?“ zeptala jsem se a zmateně přičichla ke svému šálku. ,,Nebo do toho dáváš alkohol?“
,,Alkohol ne.“
Nekomentovala jsem to. Ale věděla jsem, že tady nechci zůstávat déle, než to bude nutné. Litovala jsem, že jsem sem šla. Michal byl mizerný společník. Nic jsem z něj nedostala a celou dobu byl hrozně těkavý. Občas jsem měla pocit, že jsem v bytě sama. Prostě mizel a já jsem si nemohla vysvětlit proč.
Konverzace stála.
,,Co děláš za školu?“ zeptala jsem se.
Michalovi se rudě zablýsklo v očích.
,,Ale já nestuduju,“ řekl.
,,Promiň, připadalo mi to jako studentský byt, tak jsem si myslela, že…“
,,Však tohle je studentský byt.“
Zarazila jsem se. ,,Jasně.“ Napila jsem se kávy. Byla nevýslovně odporná.
Řekla jsem, si že se už nebudu pokoušet začít konverzaci i kdybychom měli strávit zbytek času mlčením. Chtěla jsem co nejrychleji dopít kafe, ale s tím, jak bylo hnusné, to nebylo možné, aniž by se mi zvedl žaludek. Třeba se mi podaří vylít ho do dřezu, až Michal zase ,,zmizí“.
,,Dobré kafe?“ zeptal se můj hostitel.
,,Hm,“ udělala jsem. Znělo to spíš jako pozitivní reakce. Nejradši bych si za to dala facku. ,,Co do toho dáváš? Má to takovou netradiční chuť.“
,,To ti řeknu, až půjdeš domů.“
Tak to určitě bude něco úžasného, pomyslela jsem si.
Nakonec ani nevím, jak jsem tu břečku zvládla vypít, ale dokázala jsem to. Možná to bylo díky tomu, že hrnek nebyl nijak velký.
Zvedla jsem se od stolu. Trochu jsem zavrávorala, ale to mě nepřekvapilo, po tak odporné kávě. Michal mě celou dobu sledoval těma divnýma očima. Nemohla jsem se dočkat, až odtamtud budu pryč.
,,Tak ahoj a díky za kafe,“ řekla jsem ve dveřích.
,,Nemáš vůbec zač,“ řekl Michal.
,,Jo, ráda jsem tě viděla.“
,,To já tebe taky.“
,,Tak ať se ti daří v tvých stud… ehm… v tom, co právě děláš.“
,,Doufám.“
,,Máš hezký šatník.“
,,Hm, občas jsou v něm krysy.“
,,Krysy?!“
,,Jo.“
,,A co s nimi děláš?“
,,Buď je vyženu, nebo je otrávím.“
,,Otrávíš?“
,,Jo.“
,,Michale? Cos dal do té kávy?“
Ozval se Michalův nechutný tichý smích.
,,Slyšíš? Co jsi dal do té kávy? Říkals, že mi to povíš, až budu odcházet.“
Další várka nechutného smíchu. Kolena se mi začala podlamovat kvůli nenadálé slabosti.
,,Michale! Sakra! COS NASYPAL DO TOHO KAFE?!“
Michal se zasmál, tentokrát nahlas a v šeru chodby zasvítily fanatické oči šílence. Vrah tam stál, smál se, až se prohýbal, opíral se o futra dveří a smál a smál, až z toho ochraptěl.
Hollyiny oči vyhasly a poslední, co předtím spatřila, byl smíchem se prohýbající parchant s lahvičkou jedu na krysy v ruce.