Rodinné tajemství

Anotace: Ve městě umírají malé děti a Maria se snaží přijít na to kdo je vrahem aby ostatní občany města přesvědčila o své nevinně

Jsou tajemství.. která neudržíme.
Jsou tajemství.. která zapomeneme.

A jsou tajemství.. která nezapomenete ani kdybyste sebevíc chtěli.

**

Maria se vzbudila z příšerného snu.
Celá udýchaná se zvedla z postele.
Sedla si do křesla.
Ospale si prmnula oči.
Vzala si kartáč na vlasy a začala se česat.
Přejela si rukou po vlasech a podívala se do zrcadla.

Vykřikla.

**

Vběhla do koupelny a začala si rychle mýt ruce. A tvář. Nervozně prohrabala
skříňku pod umyvadlem.
Pěna do koupele, mýdlo, sprchový gel, tělové mléko.. a!

Šampon.

Pořádně si vydrbala vlasy. A použila na ně CELÝ šampon.
Znovu se na sebe podívala do zrcadla.
Pozorovala svůj odraz..
Zrcadlo naprasklo.. a z prasklin začala vytékat krev.

Znovu vykřikla.

Do koupelny přiběhla její matka.

''Co se děje Mario?'' A začala dceru uklidňovat.

Přes Mariiny vzlyky nebylo téměř nic rozumnět. Když se konečně uklidnila
tak z ní, ale nevypadlo nic než:

''Zrcadlo..! Krev..! Zrcadlo.. krev..''

Matka Mariu objala a utěšovala.

''Zlatíčko. Copak se zrcadlem? A co s krví?''
''To zrcadlo naprasklo.. a tekla.. tekla z něj krev..''
''Ale zlatíčko. Na zrcadle není ani prasklinka. A žádná krev tu také není.''

Sáhla Marie na čelo.
''Nemáš horečku?''
''Ne.. nemám..''

''Muselo se ti něco zdát. Běž si ještě lehnout. Ano? Možná jsi jen unavená.''
''Máš pravdu.''

Utřila si z očí slzy a šla zpět do svého pokoje. Lehla si a chvíli přemýšlela o
hezkých věcech. Myslela na duhu.. kytky a koťátka.
Teď bude v pohodě.
Jsem jen unavená.
Trochu si odpočinu..

Na nočním stolku jí začal brnět mobil. Podívala se na budík.

01:03h

Vzala telefon do ruky. Neznámé číslo?
Hovor odmítla a mobil položila zpět na stůl.

Znovu zavírala oči, ale v tom mobil začal znovu na stole brnět.

Zase neznámé číslo. Znovu hovor nepřijala.

Lehla si a tvář zabořila do polštáře.
Mobil znova začal brnět.
Ignorovala ho. Usnula.

**

Ráno si vzala do ruky mobil.
103 zmeškaných hovorů. Pořád to samé neznámé číslo.

''Hloupý žertík. Nenechat někoho spát..''

Řekla a odložila mobil znovu na noční stolek.

**

Sešla dolů a zamířila do kuchyně.
Nasypala si do misky snídaňové cereálie a sedla si k televizi.

''Tak copak se dnes stalo?''
Řekla si pro sebe a zapla zprávy.

Znuděně pozorovala všechno co se ve zprávách bylo až její pozornost upoutala
následující zpráva:

''A následující záběry by neměly vidět děti..''

Fotky mrtvých dětí. Mohlo jim být tak 8 - možná 10 let.
Potom mrtvá miminka..

Tělíčka rozpáraná.. jak tohle můžou vůbec vysílat v televizi?!

''Tragédie se stala ve West Forbes..''

Bože! U nás..?

**

Vyběhla ven z domu. Policie ..
Hned u domu naproti nim.

Bože Kate Hail? Její děťátko také?

Přeběhla ulici. Kate tam stála s dekou na ramenou a s hrnkem kávy v ruce.
Pravděpodobně pravděpodobně podávala svědectví.

''Kate.''

Kate se na Mariu otočila a v jejích očích zářily slzy.
Maria šla blíž a objala ji.

Kate ji vždycky zastala.. zvlášť když se jí svěřila s tím že ji ve škole šikanují.
Kate byla jako její starší sestra..
kterou nikdy neměla.

Kate jí začala vzlykat v náručí.

Policista přišel blíž a povídá:

''Možná byste ji mohla odvézt domů a postarat se o ni..''
''Postarám se o ni. Ale ne u ní doma. Vezmu ji k nám domů- bydlíme hned naproti.''
''Dobře.Kdybyste si na cokoli vzpomněla slečno Hailová.. ozvěte se.. tady máte čístlo.''

Vzala Kate a odvedla ji k nim domů.

''Mami bude u nás na nějakou dobu Kate. Nevadí? Víš ona-''
''Já vím srdíčko. Pojď Kate, ukážu ti tvůj pokoj. Budeš hned vedle Marii. ''
''Moc.. děkuju.'' Řekla ochraptěle Kate.

Kate byla úplně na dně. Umřela jí holčička. Byly jí čtyři roky. A bůhví jak ji našla.
Muselo to pro ni být strašné.

**

Po týdnu už město vypadalo jako město z nějakého podivného hororu. Lidé se snažili
být co nejvíce doma. Okna byla zabedněná..

A někteří lidé se Marii báli - protože se dozvěděli o ''zrcadle a krvi'' a mysleli si že je ona
zodpovědná za tu tragédii.

Témeř každý byl přesvědšený o tom že všechny ty děti zabila Maria.

Jenomže Maria na to měla jiný názor. Každý den jí volalo neznámé číslo.
Pokaždé v 01:03h. A hlas z telefonu ji vždy varoval před tím, že někdo zemře.
A také řekl KDO zemře.
Ale jak by to tedy mohla být ona..?

01:02.
Maria se tupě podívala na mobil.

01:03.
Příchozí hovor - neznámé číslo.

''Ano?''
''Dobře. Poslouchej mě. Dnes dojde k posledním vraždám. Běž do sklepa.
Zjistíš víc..''
Konec hovoru.

Maria si vzala župan a baterku. To je šílený. Půjde do jejich sklepa aby zjistila něco
o těch vraždách malých dětí.. a ani neví co má hledat.
Ale musí lidi přesvědšit o své nevinně.

Sešla schody.

Dveře do sklepa jsou otevřené?

Světlo?

Pootevřela dveře. Sešla pár schůdků a málem vykřikla. Jejich sklep byl plný sklenic..
ale ne s okurkami.

S orgány. Někde byly oči.. všechno bylo maličké.. a nevyvynuté.

Sešla ještě pár schodů níž.

Táta..?

Táta?!

Co tu..
Ach bože.

/Dnes dojde k posledním vraždám..''/
Ozvalo se jí v hlavě.

Zavřela oči. Její táta tam zrovna.. ne to nepůjde. Zabil malé dítě a.. kuchal ho.

Potichoučku vyšla nahoru.
Vyběhla po schodech a vběhla do ložnice.

''Mami! Mami! Mami! Vzbuď se!''

Její maminka otevřela ztěžka oči.

''Copak srdíčko?''
''Táta.. on je ten vrah!''
''Ne zlatíčko on ne.''
''Mami.. já ho viděla dole ve sklepě..!''
''Zlatíčko tvůj tatínek není vrah.''
''Ale on..-''
''My jsme vrazi.''

Marie se zatajil dech. Měla pocit jako by se jí mělo každou chvíli zastavit srdce..

Připadala si.. zrazená.. a poskvrněná.

Poskvrněná jejich hrozivým rodinným tajemstvím..

**

''No tak kdo další?'' .. '' Tak třeba ty Mario.''

Maria se na něj podívala a vypadala jako by právě vstala z mrtvých.
John byl sice hodný.. ale neměl po ní chtít aby vytahovala kostlivce ze skříně.

''Já o tom nechci mluvit..''

Všichni ostatní na sezení se zatvářili prosebně.

''Každý se svěřil. A cítí se lépe. Zkus to Mario.'' Spustil John.

''Dobře. Moje rodina měla děsivé tajemství..-''
''Jaké?'' Ozval se někdo.
''Moji rodiče vraždili děti.. nechávali.. nechávali si jejich orgány
ve sklenicích ve sklepě..'' Rozplakala se.

Tohle na ni bylo moc.. nebylo to vhodné téma.

Všichni na Mariu tupě zírali. Nikdo si neprožil takové trauma.

Nikdo.

''Měl jsem tě varovat dřív.. ''