Tyrkysová skříň

Anotace: Někdy je opravdu lepší usnout včas, protože pak se může stát něco, co vás navždy poznamená...

Právě odbila jedna hodina v noci, ale Luner byla stále vzhůru. Pořád se převalovala, vzdychala a sem tam si i zanadávala. Ještě nikdy se jí nestalo, aby nemohla tak dlouho usnout. A natož v pátek, kdy byla unavená ze školy.
Klep...
Luner ztuhla a zděšeně otevřela oči. Zdálo se jí, že slyšela sotva slyšitelné klepnutí. Otevřela oči a rozsvítila lampičku.
Nikdo nikde. Pokoj byl prázdný a bylo tu ticho, jako v hrobě.
Asi už blbnu, pomyslela si, zhasla a zavřela oči.
Klep...
Luner rozsvítila lampičku a najednou dostala strach. Začala zrychleně dýchat a dívat se na tu tyrkysovou skříň, kterou její rodiče včera koupili na bleším trhu.
Klep...
Teď už Luner nepochybovala že to vychází ze skříně. Nevěděla co má dělat. V pokoji se teď už usnout bála (neusnula by už ani náhodou), bála se jít okolo skříně za rodiči a také se na ně bála zavolat.
Klep...
Luner se začala třást a zděšeně se dívala na skříň. Pokaždé, když se ozvalo klepnutí, dvířka skříně se jemně zachvěla. Ale ona měla už od začátku ze skříně špatný pocit. Už od začátku se jí nelíbila.
"Kdo jsi." vymáčkla ze sebe přidušeným, tenkým hláskem.
"Otevři skříň. Osvoboď mě a nechám tě být." Ozval se tak hnusný chraplavý a šišlavý hlas, že Luner přeběhl mráz po zádech.
Kdo jsi? Chtěla říct, ale teď už nevydala ani hlásku.
"Hahahaha." ozvalo se.
Luner se zděšeně dívala na skříň.
Klep...
Dvířka se opět mírně zachvěla.
"Luner... já jsem anděl." Ten hnusný hlas řekl to slovo "anděl" takovým zhnuseným tónem, že Luner okamžitě poznala, že to anděl není. Luner se bála tomu odpovědět, bála se tomu křivdit a tak radši mlčela.
"Mysli, děvče. Jsem ta nejkrásnější bytost na světě. Ta skříň, je mé prokletí. Splním ti jakékoliv přání, když tu skříň otevřeš." v hlase byl slyšet netrpělivý, agresivní tón. "No tak, neboj se. Jsem přece nádherná bytost."
Luner se mu chtěla říct, že nádherná bytost nemá tak otřesný hlas, ale ústa jí vypověděla službu. Najednou ji polil tak šokující mrazivý chlad, až jí připadalo, že ji někdo vyhodil nahou do sněhu.
"Věř mi. Jsem tvá spása. Vylepším ti život. Jenom po mě zopakuj tato slova:
Goingou tu meae as otevbri skrun."
Luner se najednou bez dovolení začaly pohybovat ústa se slovy:
"Goingou tu meae as otevbri skrun."
Teď si najednou její tělo začalo dělat co chtělo. Nohy se postavily a rázovaly si to směrem ke skříni.
"NE!" vykřikla.
Zastavila se těsně před skříní a ucítila takový smrad, až jí to trhalo nos.
Nápřáhla ruce a ty pevně uchopily ručky od skříně. Luner s tím nemohla nic dělat. Jenom zděšeně přihlížela a křičela.
Její ruce prudce trhly za ručky skříně a dveře se rozletěly dokořán.
Co ji čekalo, by nejradši navždy vymazala ze své paměti.
Před ní leželo na dně skříně jakési malé pokroucené stvoření, zamotané do řetězu. Bylo to velké asi půl metru, mělo to zlámané ruce a nohy, plesnivou šedou kůži ve které hnisaly hluboké rány, kde byly vidět i žluté kosti. Z břicha tomu trčelo něco jako vrtačka.
Mělo to jen jaké si černé díry, ze kterých cosi teklo, místo nosu to mělo mužský pohlavní orgán a pusu to mělo sešitou do šíleného úšklebku. Kůže na obličeji byla rozleptaná a potřísněná krví.
Najednou jako by se Luner zatmělo před očima. Uslyšela slabé lusknutí a svěd se ponořil do naprosté temnoty.