Hotel

Anotace: Všechno nemusí být pouhým snem...:-)

„Á dobrý večer madam“ řekl recepční vřelým hlasem a usmál se na právě přicházející ženu. Unavená, ale krásná blondýnka kráčela k recepčnímu s lehkým úsměvem na tváři.
„Večer? Spíše dobrou noc, ne?“ usmála se.
„Jak jinak, že? Jednolůžkový či dvoulůžkový?“
„Vypadám snad, že ještě někoho tu budu mít?“ Zeptala se
„Ach, promiňte madam, nijak zle jsem to nemyslel.“ Omlouval se. Viděla na něm lehkou nervozitu.
„To nic, spíš já bych se měla omluvit, jen, že jsem dneska strašně unavená a ještě předtím, než se dostanu domů ze služební cesty, tak bych tu ráda přespala.“
„Služební cesta? Nedivím se, že se těšíte domů. Máme tady převážně klientelu lidí, co se vrací ze služebních cest a hold je cesta tak unaví, že si musí na chvilku odpočinout.“
„Přesně tak.“
„No, abych to tedy nezdržoval, tady máte klíče, pokoj 105, hezkou noc přeji, kdybyste cokoli potřebovala, volejte, jsme vám kdykoli k dispozici.“ Řekl a na stůl položil klíče od pokoje.
„Děkuji vám, dobrou noc“ pousmála se a vycházela po schodech do prvního patra.

„Ach to byl den“ říkala si Karin v duchu, „konečně mám ten proklatý dnešek za sebou, copak asi dělá Robert a děti, už se na ně těším.“
Jakmile otevřela dveře pokoje a uviděla postel, ihned se jí zhostila únava. Zavřela dveře, zamkla, svlékla se z kabátu a padla na postel. Cítila, jak jí bolí hlava, na chvilku zavřela oči a promasírovala si hlavu. Bolest po pár minutách přešla a ona se propadala do spánku, ještě se stihla podívat na hodinky.
23:50.
„Dobrou noc Roberte, Julie a Kristen“ popřála na dálku manželovi a dětem. Zavřela oči, usnula téměř okamžitě.

„Buuuum“
„Buuuum“

Karin sebou trhla.
„Ježíši“ řekla. Promnula si oči, vstala a koukla na hodinky.
1:05.
„To se mi asi zdálo“ usoudila, vzala si láhev vody, kterou vždy nosila v kabelce a napila se.
„Karin už tolik nepracuj, začínáš bláznit, holka jedna“ řekla si a lehla zpátky do postele.

„Buuuum“
„Buuuum“

Karin vzhlédla ke dveřím, začalo jí bušit srdce.
„Tak to asi nebude sen, kterej idiot si zase v noci hraje?“ Vstala, oblékla si kalhoty a šla ke dveřím. Nahmatala vypínač a rozsvítila světlo. Najednou strnula a nemohla ze sebe vydat ani jednu hlásku. Začala se třást po celém těle.
„Krev?! Co…co…to proboha je?!“
Dveře od jejího pokoje byly popsané krví, to by jí tak moc nevyděsilo, kdyby na dveřích nebylo napsáno:

„KARIN“

„Panebože!“ Vykřikla a odstoupila ode dveří, ústa měla zakrytá rukou a ve tváři měla vyděšený výraz. Okamžitě sáhla po telefonu, který byl na nočním stolku, stiskla číslo 5, protože to bylo přímé spojení na recepci. Telefon stále vyzváněl a po chvilce, když si Karin usmyslela, že telefon položí, ozvalo se v něm „KARIN!“
„Co po mě sakra chcete?“ Ptala se a po tvářích jí stékaly slzy, třepala se po celém těle.
„KARIN!“ Ozvalo se naposledy a telefon ztichl. Karin zmateně pohlédla na telefon, zdálo se jí to všechno jako zlý sen. Ihned si vzpomněla na mobil v kabelce. Vzala k sobě kabelku a obsah vysypala na postel. Propadala čím dál tím větší panice, nevěděla, co si má všechno myslet.
„A konečně, tady je“ řekla a vzala mobil do ruky. Její prvotní nadšení po chvíli vystřídalo nevěřícný výraz.
„Baterie vybitá“ oznamoval jí telefon a okamžitě zhasl.
„Do hajzlu!“ Zařvala a dala se do pláče.
„Musím se odsud dostat a hned.“
Vstala, dala na sebe kabát, naskládala všechno do kabelky, obula si boty a nejistě se blížila ke dveřím, kde stále bylo krví napsáno její jméno.
„No tak Karin, ty to zvládneš“ ujišťovala se. Naposledy se nadechla a otevřela dveře.
Chodba byla rozsvěcená.
Naštěstí.
Držela se při zdi a krok za krokem se přibližovala ke schodišti, vedoucí dolů k recepci a taky jak tak doufala ven z tohohle hotelu. Ticho bylo takové, že by uslyšela i upadnutí špendlíku na zem, pomalu se plížila, když v tom se z recepce ozvala písnička, kterou dobře znala. Okamžitě zůstala stát na místě a poslouchala, v tuto chvíli jí ta píseň spíše děsila, než aby si jí vesele zpívala doma s manželem a dětmi.
„Dream, Dream, Dream“ zpívali Everly Brothers.
Karin se dala opět do kroku a písničce nevěnovala pozornost, došla ke schodišti a nakoukla do prostoru, kde byla recepce. Recepční tam ovšem nebyl.
„Kretén, tvářil se jak andílek, ale pokud takové debilní žertíky dělá většině hostů, tak se není čemu divit, že tu nikdo není.“ Nadávala si pro sebe.

„When I feel blue, in the night,
when i need you, to hold me tight,
whenever I want you, all I have to do,
is dream…“ znělo.

Scházela ze schodu a koukala se na všechny strany. Nikde nikdo.
„Haló?“ Zavolala. „Je tu někdo?“
Ticho, jediné co slyšela, byla píseň. Došla k recepčnímu pultu a položila na něj peníze.
„Alespoň za tu chvilku, ať si nemyslí, že odcházím bez placení.“
Otočila se a šla směrem ke dveřím, chytla za kliku a otevřela dveře, studený vítr jí rozvlál vlasy. Chtěla za sebou zavřít, a v tom ho uviděla, jediný okamžik a zatemnilo se jí před očima.

Pomalu přicházela do vědomí, jediné, co cítila, byla bolest. Nemohla se postavit na vlastní nohy, tak si alespoň sedla a opřela se o zeď.
Seděla téměř bez hnutí. Nevěděla, zda se má pohnout, jelikož její ruce byly pevně svázané a sebemenší hnutí by jí způsobilo bolest. Nevěděla ani pořádně na jakém místě se nachází. Cítila však velkou vlhkost.

„Asi sklep“ pomyslela si.

Její dlouhé blond vlasy, byly nyní mokré a od krve. Na tvářích měla pár škrábanců, asi jak jí vláčel až sem. „Nebo si taky ten hajzl chtěl jen s mojí tváří pohrát.“
„Buch! Buch!“ Ozvalo se.

Ihned sebou trhla.
„Co se to děje?!“ Ptala se sama sebe a začala vzlykat. Blížilo se to směrem k ní. Slyšela slabé kroky, které postupně sílily, a jí to nahánělo obrovský strach.
„Ne, prosím, prosím ne, ať to už skončí, ať se probudím, ať se jenom probudím“ plakala.

Najednou se zjevil ve dveřích.

„Karin, drahoušku můj milovaný“ řekl něžným tónem v hlase, a šel směrem k ní.
„Ne! Jdi ode mě, ty hajzle, p…proč tohle děláš, nech mě být!“ Křičela na něj.
„Ale, ale, neměj strach z toho, co bylo. Jsi ženská a jako ženská musíš vědět, co s tebou teď udělám. Jako ty předešlé ženy.“
Poklekl k ní. Viděla mu do očí a on zase jí. V jeho očích viděla záblesk hrůzy a hněvu.
„Děvky! Všechny do jednoho jste děvky!“ Říkal klidným, ale trošku podrážděným hlasem. Děsilo jí to ještě víc.
„Nic…nic jsem ti neudělala, prosím neubližuj mi.“ Neměla už dostatek sil, byla vyčerpaná.
„Ó, takže se nám jehňátko bojí? Ale ano! Udělala, udělala jsi to, co ostatní. Cožpak za to můžu, že jsem jiný? Chtěl jsem jen trošku lásky a pocitu, že pro někoho tady jsem a něco pro někoho znamenám, a co z toho mám!“ Zakřičel ještě víc a přitom se jí stále díval do očí. Neodpověděla mu.
„Co?!“ Řekl důrazněji.
Místo odpovědí, mu plivla do tváře. Na chvíli zůstal nehybný a díval se do strany, poté svůj zrak upřel přímo na ní. Vytáhl svůj nůž.
„Takže si chceš si hrát, co děvko?“ Začal jí nožem jezdit před obličejem. „Jestlipak jsi viděla Mlčení jehňátek, jedno takové jehňátko právě mám před sebou. Co kdybych tě podřezal? Hm? Celkem mě zajímá, jak chutná tvá krev, ale asi nejvíc mě zajímá tvá kůže. Mmm, takovou ještě nemám.“
„Hajzle jeden úchylnej, neuděláš to, za chvilku přijede policie. Tvůj ohavnej ksicht bude vyfocen a zveřejněn ve všech novinách. Nedivím se, že tě nikdo nechce, kdo by se na ten tvůj ksicht taky díval.“

Najednou se mu zkřivila tvář vztekem.
„Dost! Ještě jedno slovo a strčím ti to do huby!“
„Klidně to udělej, ty hajzle, beztak to neumíš, ani nevíš, jak se s tím zachází. No tak, bodni mě, bodni ty sadomasochistický prase!“
„Tak dost!“ Zakřičel a rozřízl jí krk. Potok krve z Karinina krku mu postříkala celý obličej a i oblečení.
Jeho oběť byla mrtvá, pomalu vstal, vyšel po schodech nahoru a zamířil rovnou do koupelny, umyl si obličej, ale beztak jeho triko bylo celé od krve. Podíval se na sebe do zrcadla a utřel si zbytek krve u pravého oka.

„Čím je to ty matky tolik krmily, že mají tolik krve? Asi budu muset hledat jinačí ženy.“ Pomyslel si a začal se svému hloupému vtipu nahlas smát.

KONEC