To jsem se opravdu bál…

Anotace: můj mladší bratr v prváku na střední má úžasný dar.. na úkoly si vzpomíná vždy v deset večer den předtím než je má odevzdat.. a s tím chodí za mnou.. "Ségra, zítra píšem slohovku a máme si to sebou přinést už napsaný.. napíšeš mi to?"

Krátká předmluva:

měli to mít na téma "To jsem se opravdu bál", strašidelný, napínavý, s nějakým hororovým prvekm, psaný v první osobě..

Už je to pár let, co se to stalo, ale na ten okamžik nikdy nezapomenu. Strach se člověku vryje do paměti nejlépe, a toho dne jsem se opravdu bál.

31. října, Halloween. Bylo mi asi tak patnáct, v té době ví teenager všechno nejlíp a já nebyl jiný. Starší sestra, ta co by měla být rozumnější, pobíhala po domě v nějakém ulítlém kostýmku a nadšeně upravovala výzdobu, která se po jejím zásahu stejně nijak nezměnila.

„Pomůžeš mi?“ křikla na mě, abych jí pomohl s pomalovanou truhlicí, kterou chtěla dostat na stolek před vchodovými dveřmi. Obrátil jsem oči v sloup, přesto jsem popadl tu starožitnost, páchla zatuchlým listím a zvláštním kovovým odérem, a položil ji na určené místo.

„Dokonalé,“ zachichotala se.

„Je to hrozné, bude to smrdět po celém domě,“ řekl jsem znechuceně. Nepříjemné pachy zesílily, až jsem si musel zacpat nos. Sestra nakrčila obličej, ale nehodlala o tom diskutovat.

„Je to tradice, každý rok ji tu máme, copak si to nepamatuješ? Na Halloween musí být tady, ochrání nás před temnými silami,“ poučila mě a teatrálně u toho mávala rukama.

„Jasně ségra, to víš, že ano, jistěže. Tak a už neotravuj,“ nasadil jsem škodolibý škleb. Sestra zrudla jako rak, otočila se na podpatku a odkráčela do kuchyně. Ještě chvíli jsem se zubil, než jsem se obrátil k  truhlici.

Už jsem zmiňoval, že vím vše nejlíp? Na nějaké duchy a démony jsem nevěřil a ta truhla smrděla čím dál tím víc. Shodil jsem ji na zem, ani už nevím, proč jsem to udělal.

V té chvíli se odehrálo hned několik věcí. Hodiny začaly odbíjet, přestože nebyla celá. Za okny začaly skučet nelidské hlasy. Elektrické žárovky blikaly. Dům se jakoby otřásal v základech.

Nohy jsem měl jako z olova, hlavou otáčel do všech stran, nevěda co se děje. Celý jsem se třásl, srdce bušilo jako o život. A o ten nám možná šlo.

Odnikud se zjevila sestra, ve tváři bledá.

„Hlupáku!“ vykřikla, když uviděla truhlici na zemi. Okamžitě ji popadla a silou, o které jsem netušil, že ji má, zvedla truhlu a položila ji zpět na její místo. Barevné obrazce se rozzářily a zahnaly přízraky pryč od našeho domu. Najednou bylo po všem. Nebýt vyděšené tváře mé sestry, asi bych nevěřil svému zdravému rozumu.

„Teď už mi věříš?“ zeptala se jedovatě sestra.

Ano, věřím, a už nikdy nepřestanu.