Sirény z města

Anotace: Co se může stát, když máte děravou paměť?

 

 

   Všechno to začíná úplně děravou hlavou. Totiž mojí, abychom si dobře rozuměli. Stane se to na celkem normální akci, avšak v cizím městě plném neznámých lidí.

   Přitáhne mě sem mistrovství krajského fotbalu, utkání se koná pozdě odpoledne. Do redakce pošlu nezbytné fotografie a texty. Zbytek večera skýtá dosti prostoru pro mou vlastní realizaci. 

   Ano, přiznávám, sklenku ničeho tvrdého nikdy neodmítnu a to neudělám, ani když mě někteří z místních fanoušků, coby sportovního reportéra, poznají a pozvou na drink.

   Obrazíme několik hospod. Než padne úplná tma, přijde Praskot se skvělým nápadem, který se později ukáže být pěkné hloupým. Praskot mu říkají proto, že jeho klouby při pohybu vydávají onen nepříjemný zvuk. Přesto si jej po chvíli musíte oblíbit pro jeho veselou povahu.

   Zkrátka a dobře, vydáme se na místo, o kterém tvrdí, že je jako stvořené pro tu nejlepší kalbu, kterou si dovedete představit. Nemusí mě dvakrát pobízet, hned se k nim připojím. Po cestě, abych se odvděčil svým dočasným souputníkům za jejich milou společnost, vytáhnu z batohu flašku whisky.

   Dopijeme ji, ještě než se před námi objeví majestátní dům stojící uprostřed rozlehlého parku. Z mého pohledu krásný, historický, prodchnutý atmosférou. Praskot o něm říká, že je to barabizna.

   Projdeme mezi kamennými sloupy, které se tyčí do výšky až ke střeše jak v Jupiterově chrámu, lemující vchod v podobě tlustých zpráchnivělých dveří, jež se otevřou za hlasitého vrzání.

   V sále nás přivítá tma a zatuchlý vzduch. Ticho zaplní živý halas ostatních, když se nahrnou dovnitř. Je nás tu rovných deset.

   „Co tady budeme dělat?“ poznamenám při pohledu na pavučiny visící ze starého ozdobného lustru.

   Praskot se na mě s pochopením podívá. „Kromě chlastání?“ stočí pohled na hodinky, „za chvíli přijde pár přátel, nějaké holky, a tak,“ poznamená, pak se zasměje. „Nejdříve každopádně zatopíme v krbu a zapálíme svíčky.“ A jak řekne, tak to také udělá. Dřevo je již vyskládané v ohništi do úhledné pyramidy, zřejmě od jejich minulé návštěvy. Stojany s napůl rozteklými svíčkami vypadají používaně, protože se na nich pavouci zatím nestačili zabydlet.

   Místnosti vévodí masivní dubový stůl, lehce zašpiněný, jinak je zřejmě jedinou původní praktickou používanou součástí rozlehlého domu. To víte, že jsem se vydal na průzkum. Obydlí však nic jiného nenabízí, kromě několika starých matrací ve druhém patře. Snad možná ještě více špíny a zanedbaných rohů.

   „Nepatří to tu někomu?“ ptám se Praskota, jakmile se vrátím z obhlídky.

   „To jsem nevěděl, že jsou novináři takový moralisti,“ zakroutí útrpně hlavou Praskot a vrazí mi ro ruky flašku vodky. Pár loků zahnalo mou zvědavost, neboť mírná opilost, počala se pomalu měnit do stavu všeobecného rozjaření a pak už to je fuk.

   Do hodiny přijedou kámoši, včetně několika příjemných slečen. I když se mi zdají být velice mladé, určitě jim není víc jak dvacet let, jejich přítomnost je jinak velice vítaným zpestřením v houfu chuligánů.

   Zpíváme na počest vítězství domácího týmu. Zmizí další lahve a moje rozjařenost pomalu přejde v únavu. Právě si zahrávám s myšlenou, že bych si teoreticky mohl na chvíli zdřímnout. I když sedím na holé zemi a opírám se o studenou zeď, ta myšlenka mě nadchne.

 

   „Policajti!“ vytrhne mě hlasitý výkřik na pokraji spánku. Než se stačím pořádně rozkoukat, polovina lidí uteče a Praskot mi pomáhá na nohy, abychom také vypadli. Nemám v tu chvíli chuť na něco myslet, nebo mu něco vyčítat. Nechám se vést. Zamíříme do části domu, kterou jsem zatím neviděl. Po točitých chodech klopýtáme dolů do sklepa. Připomíná spíš katakomby nějakého kláštera, než skladiště na brambory a uhlí.

   Během cesty dlouhými chodbami docela vystřízlivím. Vynoříme se v jakési dřevěné kůlně jako poslední a zůstaneme sami. Praskot se na mě omluvně podívá, pokrčí rameny a řekne: „No, stane se, frčím domů.“

   Před kůlnou bych ho nejradši uškrtil, když mávne rukou: „Támhle tím směrem je centrum, tak zduř!“ a zmizí ve tmě.

Nejsem násilnický typ, co mi tedy zbude? Vydám se do města, abych si našel nějaký hotel, kde přečkám zbytek noci. Minu bronzovou sochu jakéhosi papaláše, jež zdraví kolemjdoucí s lehkým úsměvem na rtech a projdu ulicí s vietnamskými obchody.

   Za deset minut dorazím na náměstí. Maxwell nevypadá špatně, už z dálky vidím, že to bude něco pro mě. Zapadlý, v postranní uličce, není vyložené drahý. Určitě ne tak, jako Konkordia hned vedle radnice.

   Zažiju druhý úlek během této noci a polije mě horko, přestože venku již znatelně přituhne. Nemám svůj batoh! Praštím se do čela a moje klení určitě slyší bezďáci až v Praze. Jak jsem ho tam mohl zapomenout?! Kdyby nadávky dokázaly zabíjet, byl bych už mrtvý a nikdy bych se nedostal k tomu, co se stalo dál.

   Chvíli bezradně stojím v liduprázdné ulici, chlad mi zalézá do morku kostí. Rozklepanou rukou prohledám kapsy u kalhot i u košile a najdu jenom použitý papírový kapesník, zátku od whisky a prázdnou zmuchlanou krabičku od cigaret. Pěkně podělaná noc.

    Přes utkvělé představy, které se mi honí v mysli, nedokážu přemýšlet. Všechno je v trapu. V batohu mám peněženku s veškerými doklady i kreditními kartami, mobilní telefon, klíče, pracovní notebook a bundu. A co je nejhorší, bleskne mi hlavou, ty věci si už možná prohlížejí chlupatý. Udělá se mi špatně od žaludku, když se mi před očima mihla vidina vyhazovu, neboť se záznamem v trestním rejstříku budu těžko dělat v médiích.

    Zbývají mi jenom dvě možnosti. Buď jít na policii a přiznat barvu, což pro mě může mít nedozírné následky, nebo oznámit krádež. Ale to je velice riskantní vzhledem k mnoha svědkům na místě činu.

   Rozhodl jsem se pro první variantu, doufajíc v polehčující okolnosti vlastního rychlého doznání. Řeknu jim, cokoli budou chtít, abych odešel s pouhým přestupkem. A se svým batohem samozřejmě.

 

   Policistka o něco mladší než já, dobře udržovaná, tipoval bych ji tak na pětatřicet let, na mě kouká jako na blázna. „Kde jste to říkal, že se to mělo stát?“

   „V tom rozlehlém parku nedaleko odsud. Hned vedle je velká bronzová socha, vy jste tam před chvílí nedělali zátah?“

    Chvíli sedí a přemýšlí. Vezme do ruky telefon, odejde do vedlejší místnosti a s někým hovoří. Potom se vrátí, zasedne proti mně ke stolu a řekne: „Podívejte se, o ničem takovém nevíme. Přebral jste, to se stává. Můžete přespat tady, nebo odejít, nebudeme vás tu déle držet.“

   Spaní na záchytce mi absolutně nevyhovuje, ale to není to hlavní. „Co můj batoh?“

   „Můžete nahlásit jeho ztrátu, hned zítra se po něm někdo půjde podívat,“ odmlčí se a pokračuje, „ale dopředu vám mohu říct, jestli jste ho nechal někde na veřejném místě, například na tom fotbale, těžko ho najdeme. Možná se ozve někdo z pořadatelů. Občas nám do ztrát a nálezů něco přinesou.“

   „Vždyť vám říkám, že jsem ho nechal v tom domě.“

   „Podívejte se, pane, na tom místě, o kterém mluvíte, není žádný park, natož starý dům. Vyspěte se, zítra se stavte a uvidíme, co se dá dělat.“

Nevěřícně sleduji, jak mi pohledem naznačí směr ke dveřím. „Děláte si ze mě srandu?“

   „Vypadám na to?“

   Ne, rozhodně na to nevypadá. „Mohu si od vás zavolat?“

   „Jistě,“ přisune mi po stole telefon až pod ruce.

Číslo si najdu v tlustém seznamu vedle a zavolám do redakce, že zítra nepřijedu do práce. Nevolnost. Určitě nebudou mít radost.

Zanechám krátký vzkaz na záznamníku a mrzutě položím sluchátko.

   Policistka dělá, že nic neslyšela.

   „Zítra se stavím.“

   „Nechám tu poznámky pro kolegu, co bude sloužit, takže až přijdete, bude o všem vědět.“

   Slušně poděkuji a při odchodu pozdravím, i když mě na jazyku svrbí něco úplně jiného. Ulevím si až před stanicí a možná i trochu doufám, že z toho něco přes zavřená okna zaslechne i ona.

   Rozběhnu se, kam jinam, než zpátky k tomu domu. Cestou kolem vietnamských obchodů až k soše.

   Namísto parku, shlíží bronzový papaláš na betonovém piedestalu mezi panelové věžáky. Sídliště projdu celé do několika stran a podívám se i v okolí.

   Trvá mi hodinu, než jsem ochoten uznat pravdu, jež mi plivne do tváře a rozmázne můj rozum po betonové dlažbě. Asi jsem se opravdu zbláznil. Pak mě ještě napadne, jestli mi někdo nedal něco do pití a zbytky rozumu se zuby nehty opět chytí poslední jiskřičky soudnosti, která mi ještě zbyla.

   „Zatraceně!“ můžu si za to sám. Vždycky to tak je. Ne, za to může chlast, začnu sám sebe obhajovat. Možná kdybych měl rodinu, měl by i ten podělanej život jinej. Jestli to znáte, víte, že to není žádnej med. Jinak prostě máte jinou povahu, než já.

 

   Je opravdu zima a teče mi z nosu. Ve snaze vysmrkat se do zbytků rozedraného kapesníku zaslechnu dívčí smích. Odráží se mezi paneláky a v ozvěně za ním se nesou veselé hlasy.

   S poza rohu vystoupí skupina dívek, všechny oblečené do bílých upnutých šatů, tenkých, jako by si z chladu pranic nedělaly. Tři černovlasé, jedna blondýnka a zrzka. Jakmile mě spatří, začnou se znovu chichotat. Zastaví se kousek ode mě a ta světlovlasá ke mně přistoupí. „Nemáš cigáro?“ zeptá se a nahodí odzbrojující úsměv. Je mladinká, tak mladá, že se mi ani nechce věřit, že by ji rodiče v noci pouštěli ven.

   Rozpačitě zakroutím hlavou. „V tuhle chvíli? Nemám vůbec nic!“ řeknu možná až moc tvrdě, ale nemohu si pomoci.

   S ní to však ani nehne. Kouká na mě modrými kukadly, ve kterých tančí veselé plamínky. Jenom její úsměv se po mých slovech roztáhne ještě víc a odhalí zuby bílé jako perličky. „A dal by sis?“ špitne.

   „Tak to víš, že bych si dal,“ odvětím už mírněji. „Ale abych řekl pravdu, na nějaké vtipy už dneska nemám náladu.“

   „To není vtip,“ řekne dívka. „U sebe je nemám, ale bydlíme kousek odsud. Máma kouří, když chvíli počkáš, nějaké ti přinesu,“ a vybídne mě pohybem ruky, abych ji následoval.

   Připadá mi divné, aby taková mladá holka oslovila v noci na ulici muže v nejlepších letech, ať už z jakéhokoli důvodu. Předpokládal jsem, že za to může alkohol.

   „Nebudu ti je nosit až sem,“ opět se na mě otočí, když vidí, že za ní nejdu. „Musíš počkat před barákem, no tak.“ Znovu ke mně přistoupí a uchopí mě za ruku. Je teplá jako letní den. „Pojď s námi, ségrám to nebude vadit, že ne? “ hodí okem po svých společnicích, které se opět rozchechtají. „Já jsem Lucie a ty?“

   Řekl jsem ji svoje jméno. Natáhne se ke mně, abych ji na seznámenou políbil. Tak to udělám. Dám jí pusu na pusu. Její dech není cítit alkoholem, ale po jahodách, což se určitě nedá říct o tom mém.

   Vede mě za sebou, drží mě za ruku a vůbec ji nevadí, že je jako kus ledu, nebo to na sobě alespoň nedává znát. Ostatní dívky se opět rozesmějí, když vidí, jak mě táhne. Připadám si jako idiot a srovnám s ní krok.

   Vyjdeme ze sídliště o další dva bloky dál. V tom zůstanu stát jako opařený. Před námi leží park a v jeho středu dům, osvícený nad vchodem jediným elektrickým světlem. Ten samý dům, ve kterém jsem už jednou byl. Ne úplně stejný, ale hodně podobný. Namísto zašlých oprýskaných stěn září novotou a mezi dvěma pyšnými kamennými sloupy stojí bytelné dveře umně zdobené kovanou ocelí. Když je dívky otevřou, panty ani nepípnou. Ven se vylije moře světla a na chvíli zůstanu sám. Asi tak na tři sekundy, než Lucie vykoukne ze dveří a řekne: „Pojď dál, nebo zmrzneš. Máma už spí, zakouříme si vevnitř.“

   Stále omámený podobností tohoto místa,  s pochybami, ale současně nepřekonatelnou touhou se trochu zahřát, vkročím do domu.

   Za dveřmi v prostorné předsíni si sundám boty a obuji nabízené trepky. Na špičce každé z nich je plyšová bambule. Přestože vypadají jak z hororu pro děti, musím uznat, chodí se v nich pěkně a příjemně hřejí.

    Sestry se za tlumeného hihňání ztratí někde v útrobách domu.

    „Pojď dál,“ pobídne mě Lucie rukou a sedne si k širokému stolu, jehož povrch je zkrášlen umně vyřezávanými motivy lodí a moře. Vypadá trochu, jako ty staré mapy pokryté pro výstrahu všemožnou nebezpečnou havětí, od krakatic počínaje, Maelströmem konče.

    Sednu si vedle na pohodlnou židli a vezmu si od ní cigáro. Půjčí mi do ruky starý vojenský zippák. 

   „Odkud to máš?“ zeptám se zvědavě.

   „Rodinná věc,“ usměje se potutelně dívka.

   Dříve však, než stihnu položit další otázku, se někde z horního patra ozve příšerný řev. Krev mi z toho zvuku tuhne v žilách a zapalovač vypadne ze zkoprnělých prstů. V leknutí pohlédnu na Lucii. „Co to je?“

   Modré oči výsměšně upírá do mých a ústa jí zbrázdí pokřivený úsměv. „To je naše matka.“

   Polknu. To mi chvílemi ani nepřipomínalo lidský hlas.

   Zase ten řev!

   Vstanu od stolu. „Myslím, že už půjdu,“ trochu se mi klepe hlas a vykročím ke dveřím. Ještě než k nim dojdu, ozve klapnutí, když zapadne zámek. Stejně vezmu za kliku a vyzkouším je.

   Otočím se na Lucii.

   Stále sedí u stolu na židli, v ruce drží dálkový ovladač, kterým na mě ostentativně zamává.

   „Otevřeš mi?“

   „Ne.“

   Za jejími zády se otevře stěna, důmyslně maskovaný vchod, kterého by si nikdo nevšiml.

   Zaslechnu praskání. Ze tmy místnosti za tajnými dveřmi vykoukne Praskot. Hned jak mě spatří, začne křičet: „Jsem volný! Jsem volný!“ tančí při tom jako blázen a šíleně se chechtá smíchem tak hrozným, jako by pocházel ze samotného pekla.

 

 

Policejní tisková zpráva

 

Dnes byl prohlášen za mrtvého pohřešovaný Petr Krutý z Broumova, r. n. 1963.

Pohřešován od 28.10. 2002. Nalezeny osobní věci, batoh, počítač, peněženka s doklady a dvanácti sty korunami, bunda Horst.

Žádné další relevantní okolnosti v jeho případu zmizení nejsou známy.

Prohlášení za mrtvého bylo schváleno po žádosti jeho rodiny.