Krvavý déšť

Krvavý déšť

Anotace: Jen taková kratší povídka, snad se bude líbit.

Ležím na posteli a naslouchám uklidňujícímu dešti. Jak kapky dopadají na okno. Jedna za druhou. Ze zamyšlení mě vytrhne bouchnutí vchodových dveří. Leknutím nadskočím. Divné, neslyšela jsem, že by někdo klepal. I přesto se ale zvedám z postele a mířím ke schodům, podívat se dolů. Svižně sebíhám schody a nacházím se v hale. Vchodové dveře jsou otevřené dokořán. V domě nikdo není. Přicházím blíž a rozhlížím se. Mírný déšť přechází v prudký a silný liják. V dálce je slyšet hřmění. Příchází bouře. Venku také nikdo není. Nezaujatě zavírám dveře. Už se chystám vrátit se zpátky nahoru, lehnout si do postele a utápět se ve svých myšlenkách, když v tom se dveře znovu rozletí. Co se to děje?
"Je tu někdo?" ptám se do prázdna.
Nikdo nikde. Znovu zavírám dveře a tentokrát je zamykám. Srdce mi bije jako o závod. Tohle je divné. Otáčím se a chystám se rozběhnout zpátky nahoru, ale místo toho do někoho narazím.
"Kdo jste? Co tu chcete?" vyjeknu a ze strachu o krok ustoupím a narazím do dveří za mnou.
Přede mnou stojí nějaký muž, zahalený v černém plášti s kapucí, takže mu nevidím do obličeje. Paže a hruď má svalnaté, to se dá poznat i přes plášť, po kterém stékají stříbřité kapky deště. V pravé ruce drží dýku s rudou rukojetí. Právě na dýce se zastaví můj zrak. Zírám na něj, bez dechu a čekám co přijde. Nepokusím se ani o útěk, nohy mám jako přibité na místě. Zato muž vypadá vcelku klidně. Levou rukou, ve které nic nemá, si sundavá kapuci. Odhaluje tím svůj obličej a já si ho pozorně prohlížím. Může mu být jen tak kolem dvaceti. Na tváři má kamenný výraz. Vlasy má černé a krátké. Pár mu jich neposlušně padá do očí, které jsou modré. Tak modré až se v nich ztrácím. Lesknou se jako diamanty, když mi věnuje pobavený úšklebek. Jeho rty jsou pěkně tvarované a zuby rovné.
Uvědomuji si, že se také usmívám. Nechápu proč, protože jsem zároveň i naprosto vyděšená. Nakloní hlavu ke straně a také si mě prohlíží. V očích se mu tajemně zableskne.
"Jsem Sam, těší mě. Ty jsi Grace, že?"
Přikývnu. Odkud zná mé jméno? Chtěla bych se ho na to zeptat, ale nemám slov.
"Podej mi ruku, Grace." řekne a úsměv mu z tváře rychle zmizí.
Zvedám k němu ruku a než se stačím zpamatovat řízne mě dýkou do zápěstí. V bolesti zaúpím, ale on mě nenechá se mu vytrhnout. Krev mi stéká po dlani a kape na zem. Stejně jako déšť.

Autor Teresa Grace, 11.02.2014
Přečteno 822x
Tipy 7
Poslední tipující: Martin Šimeček, Petros, Tasha, Brujo616
ikonkaKomentáře (2)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Podle mě Best of :D

12.02.2014 16:42:07 | Tasha

Děkuji, to potěší :)

27.02.2014 22:11:57 | Teresa Grace

© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí