Petrova výprava

Anotace: Krátká povídka s nádechem tajemna o skupině lidí, které spojuje jedna známá počítačová hra.

Je to už nějaká doba, co jsem mluvil s Petrem, působil na mě zvláštním nepřítomným dojmem, ale nejpodivnější byl konec našeho rozhovoru. Stále používal přirovnání a metafory, ale poslední věc, na kterou se mě zeptal byla, jestli bych mu byl ochoten pomoci, kdyby za mnou v noci přišel. Zaskočil mě tou otázkou, ale znám už ho několik let, takže jsem řekl, že ano. Tehdy jsem ještě netušil, co po mě bude přesně chtít. Nebýt události včerejší noci, tak bych na tenhle rozhovor asi jistě zapomněl.
Večer jsem byl po najetých osmdesáti kilometrech na kole tak unavený, že jsem se jen chvíli připojil na server, na kterým jsem pravidelně hrál. Poslední dobou jsem ale spíše jen pouštěl program pro hlasovou komunikaci. Udržoval jsem tak spojení s několika přáteli po celé republice, od Zlína až po Aš. Byl tam připojený i Petr. Prohodili jsme jen pár slov ale pak mě přemohla únava, tak jsem usnul i s nasazenými sluchátky.
Něco mě ze spánku probudilo. Všiml jsem si, že se mi vypul počítač. Zvláštní, nespustil jsem program, který by to za mě udělal. Otevřel jsem oči a všiml jsem si, že někdo sedí u mého počítače! Rychle jsem si nasadil brýle, ale postava zmizela. Vstávat se mi ještě nechtělo, byly teprve 4 hodiny ráno. Tu postavu jsem bral za smyslový klam. Pomyslel jsem si, že je dobře, že mi neběží počítač celou noc, ale stále mi vrtalo hlavou, jak je to možné, že se sám vypnul.
„Vypnul jsem ho já,“ ozvalo se náhle v mé hlavě. Rychle jsem vstal a rozsvítil. Nikde nikdo!
„Nemůžeš mě vidět, nemám na to dost energie, můžu s tebou jen mluvit,“ pokračoval hlas.
„Kdo nebo co jsi?“ rozčílil jsem se a už jsem o svém zdraví začal pochybovat.
„Nepoznáš mě po hlase?“ na chvíli se odmlčel: „Jsem to já, Petr, přišel jsem, jak jsem slíbil.“
Najednou mi došlo, že je to on, po odmlčení jsem ten hlas začal poznávat. To jsem včera vypil tolik piva? Jedna desítka před spaním přece tohle nezpůsobí.
„Petr, jo? Kdy jsi se teda narodil a co tvá sestra?“ pokračoval jsem v podivném rozhovoru.
„Sedmýho dubna a je už měsíc vdaná za jednoho ajťáka,“ odpověděl.
Polkl jsem a zůstal jsem ohromen. Je to on! Nepochybně.
„Tak jo no, dobře jsi to nachystal. Kde máš schovanej ten mikrofon a reprák?“ neztrácel jsem hlavu.
„Nikde, ty hloupej materialisto! Ale k věci, potřebuju od tebe pomoct, slíbil jsi mi to. Rád bych tě požádal pár dní jen o trochu energie, potřebuju ji k tomu, abych mohl tady zůstat,“ pokračoval Petr.
„Energii? Takže elektriku, abys mohl zase hrát? Není problém,“ odpověděl jsem a trochu jsem se usmál.
„Energii, kterou nelze žádnými přístroji přesně změřit. Tu energii, která se vymyká lidskému chápání. Patriku, teď mluvím vážně. Jen mi dej svolení, nechci to krást. O všechno se postarám.“
„Nevěděl jsem o tom, že taky hulíš. Přestaň to už brát, škodí ti to snad hůř, než to, že pořád hraješ. Vem si co chceš a teď mě už nech spát,“ rezignoval jsem na další rozhovor.

Nevím, co se přesně tu noc stalo, asi to byl jen přelud. Usnul jsem hned, ten hlas se už neozval. Ráno jsem sice vstal o hodinu později, než vstávám normálně, ale po náročné projížďce se to dalo čekat, potřeboval jsem si odpočinout. Musel jsem ale pustit včerejšek z hlavy a měl jsem před sebou povinnosti. Dnes jsem měl v plánu zopakovat dalších 15 otázek z lékařské biochemie. Učit se to poprvé je úplně něco jiného, než to stále opakovat. Už mě to nebavilo, ale musel jsem. Uvařil jsem jako každé ráno turka a k tomu konvici zeleného čaje. Než začal působit kofein, prošel jsem si některé články z parlamentních listů. Rozesmál jsem se nad tupou protiruskou propagandou a cítil jsem se nabuzený dost na to, abych zvládl ráno prosvištět 8 otázek.
I když jsem se snažil, nemohl jsem se pořádně soustředit na učení. Nebylo to tím, že jsem musel hrát, to ne. Stále mi vrtalo hlavou, co se stalo dneska v noci. Po třech otázkách jsem se rozhodl se přihlásit na náš minecraftový server Proteus (pojmenován podle jednoho z měsíců Neptunu, původně to měl být Triton). Všiml jsem si, že majitel a hlavní správce je přihlášenej, tak jsem se i připojil na komunikační server. Bylo tam živo, ani jsem tomu nechtěl věřit. Mimo majitele Jáchyma, tu byla i jeho dcera Adriana a dalších 5 pravidelných hráčů. Jeden však chyběl, člověk, který tráví hodiny u počítače – Petr. Normálně jsme se oslovovali podle našich přezdívek na minecraftu, ale já vás nechci plést, takže místo Rsmir, Vizy, Koláček, Flouret a Traktůrek, budu používat pravá jména :).

Patrik:„Ahoj, kdepak je Petr, divím se, že už zase nehraje,“ zapojil jsem se do rozhovoru.
Radek: „Čau, včera večer říkal, že se delší dobu nepřihlásí, že něco musí udělat... hele tobě se taky o něm zdálo?“
Ta otázka mě zarazila. Že by to nebyl sen, nebo jen prostá halucinace?

Patrik: „Zdálo? Ale jo, zdálo se mi o něm... takovej až moc živej sen.“
Jáchym: „To jste se všichni zbláznili? Ty vole, co to s váma je?“
Stanislav: „Jáchyme, to nebude náhoda, když i Patrikovi se zjevil ve snu.“
Radek: „Patriku, vzpomínáš si, co měl vzadu v tom šuplíku ve stole? Pentagram, pár svící, lahvičky s různejma látkama, rituální nůž a amulety. Dej si dohromady, co postavil na Proteu. Temnou svatyni ve tvaru pentagramu, celou říši ve stylu černé magie. A pak jak udělal tu pohromu ve výstupu z jeho pekla. Dal si až příliš záležet, aby to působilo pochmurně...
Jáchym: „Radku, takže ty tady jako chceš říct, že je to černokněžník? Ty vole, co já jsem si to přivedl na server za lidi? Možná to je podivín, ale umí sakra dobře stavět. Má to parametry a nejsou to žádný krabice od bot, nebo dlouhý rovný dálnice. Za pár dní se přihlásí, to je jasný. Dlouho nehrát nevydrží.“
Michaela: „Tohle musíte vidět,“ a poslala jim odkaz na poslední vzhled, který používal Petr.

Musel jsem se na to podívat... cože? Proč si nastavil vzhled ducha? Přestává se mi to kolem něj už líbit. Že by to včera v noci nebyla náhoda. Kdo ví?

Patrik: „A co po vás včera večer chtěl? Chtěl nějakou energii?“
Michaela: „Ne, mě jen říkal, že se jen pár dní neuvidíme. Nic víc.“
Radek: „Mě říkal to samý, ale nechápu, proč chtěl tu energii po Patrikovi.“
Adriana: „Mě jen chtěl, že mě má rád, ale že zůstanem v kontaktu.“
Jáchym: „Celej server se mi zbláznil, to až řeknu Zajícovi, tak mi to nebude věřit. Hele, nechte to bejt, však vono to nějak dopadne. Jen si z vás dělá dobrej den. Vždyť víte, jakej je.“
Radek: „Stejně napíšu jeho mamce, nějak se mi to nezdá.“
Jáchym: „Dělej, jak myslíš, já jdu něco pojesť.
Patrik: „No já taky budu končit, mám ještě nějaký povinnosti, tak se tu mějte, a dej mi, Radku, kdyžtak vědět.“

Rozloučil jsem se s nimi a zpátky jsem se vrhl do učení. Bylo těžké nemyslet na to, co se děje, ale nedalo mi to, tak jsem napsal Petrovi aspoň SMSku. Čekal jsem chvíli na odpověď, ale když ani po 15 minutách nepřišla, vzdal jsem to a znovu jsem se přenucoval se zase učit – bylo to fakt protivný.

Později odpoledne, po dvanácti otázkách jsem si udělal další pauzu. Využil jsem ji, abych zjistil, co je novýho. Radek mi poslal, co mu psala mamka Petra... ani v nejhorším snu bych to nečekal.

„Ahoj, Péťu jsme dneska ráno našli v posteli v bezvědomí, nepovedlo se nám ho vzbudit, tak jsme mu zavolali záchranku. Dostal se do kómatu a pořád se čeká na výsledky. Ale podle lékařů je mimo ohrožení života, snad se z toho brzo probere. Snad se nechtěl otrávit kvůli nějaký holce.“

Zamrazilo mě, ale aspoň mu nic přímo nehrozí, snad. I když bydlel skoro 250 km ode mě, tak jsem cítil potřebu ho navštívit. Chvíli jsem jen tak seděl a nevnímal jsem, zdálo se mi, že někdo blokuje moje myšlenky. Ani bych si skoro nevšiml, že se v chatu objevily tři různá čísla 919, -24, 69. Poslal je někdo, koho jsem neznal. Zkusil jsem mu odepsat, ale program mi napsal, že nikdo takový neexistuje. Pomyslel jsem si, že se asi jen rychle odhlásil, proto jsem mu nemohl odepsat, ale stejně jsem si čísla opsal. Fakt nevím, co mě k tomu vedlo. Tři čísla mohou být souřadnice bodu v prostoru. Protože jsem hrával minecraft, tak mi to bylo skoro hned jasný. Taky to mohlo bejt cokoliv jinýho. Poslední číslo je ale kladný, to udává výšku a 69 bylo naše oblíbené číslo, které jsme používali (proč asi :)). Navíc, je to přibližná výška běžného terénu. Mluvil jsem na Radka, ale ten, jako obvykle, neragoval, asi musel někam jít a zapomněl mi to říct – nic u něj neobvyklýho. Měl jsem ukrutný hlad, tak místo toho, abych se zkusil podívat na ty souřadnice, jsem se šel najíst.
Myslel jsem na Petra, jak leží kdesi v Praze v nemocnici jako tělo bez duše. Několikrát jsem na povinné praxi viděl pacienty v kómatu. Zvláštní to pocit. Člověk by řekl, že jen spí a že se musí každou chvíli probudit. Štve mě to, že zatím nevím, jak pacienty probudit, že by injekce adrenalinu? Nebo silný bolestivý podnět? Ale kdyby způsob byl, tak by s tím asi takovej problém nebyl. Nepříjemná věc, kterou jsem musel dělat, byla se starat o potřeby pacienta, takže přebalovat, mýt, případně zavádět klystýr... jsem rád, že tohle budu moct přenechat na někom jiným.
Nemyslím si, že by si chtěl vzít život, na to byl až příliš veselý. Nikdy si nestěžoval, že má nějaký problém, dokonce se chlubil svou dobrou kamarádkou s výhodami, i když se poslední dobou tolik už nevídali. Ještě drobnost, vzhled herní postavičky měl veselý a jeho dva vyčnívající zuby byly legendární.
Teď mi dochází, že dřív mluvil dost o jeho zálibě v magii. Prej se učil reiki a stále chtěl více prozkoumat nepoznatelné, tak tomu říkal. Jinak šlo o duchovní svět. Jednou, když přišel trochu opilej si s námi povídat (jak jinak, než že přes internet) říkal něco o astrálním cestování. Vztekal se furt, že ho tam nechtějí pustit, ale hrozil, že se jednou naštve a tu bariéru překoná. Sám na ty žvásty nevěřím a netuším, o co mu přesně šlo. Nechápu, jak může takovým věcem, který nejdou potvrdit sám věřit. Ale budiž, věří tomu, tak ho v tom nechám, má na to právo, stejně jako má právo sedět Julča v metru.
Podíval jsem se na hodinky a došlo mi, že odpočívám zase moc dlouho, ještě mám rest 2 otázky, tak jsem šel na to. Povedlo se mi vypnout a nemyslet na zvláštní události. Pustil jsem si Mozarta a jelo to dobře. Za dvě hodiny jsem už toho měl dost, tak jsem se vrátil v myšlenkách zpět k Petrovi.
V jedné věci mě vždycky fascinoval. Měl podivuhodnou zálibu v pátrání po různých informacích. Dost dobře si vzpomínám, že když jsme se lépe seznámili, tak že dokázal uhádnout mé jméno, jen podle mé přezdívky, která se dost vzdáleně podobá jménu. Aby toho nebylo málo, odhadl i pár minut na to jméno Radka (znal jen jeho přezdívku), u něj sice jen křestní, ale i tak. Prej ani nevěděl jak k tomu došel. Neznal nic, neměl na nás facebook, skype, ani cokoliv jinýho, co by ho k tomu vedlo.
Jednou, když nebyl moc aktivní, se na chvilku přihlásil k nám do rozhovoru, plnej nepochopitelný radosti, že odhalil pravé jméno majitele serveru, který vlastnil i pár vedlejších. No, každej má jiný záliby, ale jeho je na hraně.
Pak dokázal vygooglit různé podrobnosti o lidech ze serveru. Snad tajnej agent, nebo co, nechápu. Nedělal ale nic nelegálního, jen to byl jeho koníček, pátrat na katastru nemovitostí, nebo v rejstříku podnikatelů (nebo nějak tak). Nevím, co s těmi informacemi dělal, ale věřím, že je nezneužil. Jen rád věděl, jak říkal. Jednou, když měl trochu problém s jedním hráčem, řekl ať si dává bacha, že ví, kde bydlí. Nemyslel to zle, jen ho to tak napadlo. Nevím pořád, kudy mu chodí myšlenky, to snad neví ani on sám. Ale jeho smysl pro humor byl nevypočitatelnej.
Zapojil jsem se do rozhovoru přes internet a potkal jsem tam opět většinu hráčů, fakt nerdi... Petr ale stále chyběl. Chtěl jsem prohodit s nimi pár slov, ale zrovna hráli nějakou týmovou misi, tak jsem je nerušil. Připojil jsem se na Proteus a vzpomněl jsem si na 3 čísla z chatu, teda snad souřadnice. Bez módů jsem už nedokázal hrát, tak jsem si nastavil směrovku, abych tam došel. Navádělo mě to kamsi do divočiny do bažiny, kousek od hlavního města světa. Během pár minut jsem došel na souřadnice. Uviděl jsem umělou mohylku. Ani nevím, že tam stojí. Vstoupil jsem do ní. Na oltáři jsem si všiml nějaké knihy. Tak jsem ji vzal a otevřel a začal číst...

Ahoj, tak asi už je venku to, co se stalo. Počítám s tím, že se po mé noční plánované návštěvě o tom dovíte (snad mi vyšla, v to doufám). Patriku, tobě děkuju, že jsi mi poskytl pomoc. Možná to teď necítíš, ale jsi trochu slabší, než normálně. Můžeš být víc unavený, potřebovat víc spát a podobně. Nedělám to, abych tě zabil, ale abych přežil, jak teď snad jsem. Navštívil jsem i ostatní mé blízké, včetně vás hráčů. Jen doufám, že mi energie vyzbyde na všechny a že to stihnu, pokud jsem někoho nenavštívil, tak se omlouvám, ale asi už jsem asi byl vyčerpaný na takovou návštěvu. Ano, teď jsem jako duch, ale nejsem mrtvý, snad ještě ne. Možná jsem někdy mluvil o astrálním cestování. Prostě mi nešlo se dostat z těla jako jiným, tak jsem použil plán B, možná riskantní, ale věřím v to, že se dokážu dostat zpět s pomocí lékařů a také že i já to tady nějak vyřídím, abych mohl pokračovat ve své životní pouti. Asi teď je moje tělo v kómatu někde v nemocnici a starají se o mě, v horším případě už nežiju. Pokud se už teda nevrátím, tak si nemyslete, že jsem jen tak s váma skončil. Pokusím se s váma zůstat v kontaktu za každou cenu. A taky mě ze serveru nemažte, pokusím se připojit někdy. Budu s váma mluvit ve snech, nebo si jinak poradím, o záhrobním světě už vím toho dost a já tam nechci jít, chci zůstat mezi životem a smrtí.
Ale dejme tomu, že se jednou vrátím, bude to sice možná lákavý žít z energie jiného, ale bojím se toho, že se mi časem rozpadne osobnost a zůstanu jen upírem. Dejte mi čas, prosím. Vrátím se snad brzy na to, abych se pak zase mohl zapojit do života.
A co tady hledám? Moudrost, vědění a hlavně něco o tajemství života a smrti, to je otázka, která mě vždycky fascinovala. Ani nevíte, kolik knih jsem o tom nastudoval. Reiki byl jen způsob jak do toho proniknout, ale jen mi ukázalo cestu, na cestu poznání jsem se musel vydat sám. Někdy se mi možná povedlo se podívat do studnice vědění a zjistit si různé věci, ano i vaše jména Radka a Patrika jsem z ní vylovil. Bylo to jen náhodou, sám to zatím nedokážu řídit. Jen se mi otevře možnost, tak ji využiju. Jak jsem byl mimo, když jsem pátral po tom, jak se jmenuje Traktůrek jménem, tak mi došlo, že to chci ovládat. Ne jako slavná Jolanda z EZO TV, ale jako třeba Edgar Cayce, známější jako spící prorok.
Ke konci vzkazu dovolte, abych vám řekl o teorii života. Máme několik těl, fyzické, astrální, duchovní a kdo ví ještě kolik, to je teď jedno. Fyzickýho těla jsem se teď na chvíli vzdal, ale nedokážu bez něj žít, mám jen astrální a duchovní a ty další nějaký. Proto potřebuju od někoho z vás pomoc, zvolil jsem si Patrika, protože ho znám nejlépe a vím, jak využít jeho energii. Po čase by se bez týhle energie rozpadlo mý astrální tělo a tak by to šlo dále, až by zůstala jen čistá entita bez vůle a vědomí. Rád bych zůstal co nejdéle ve svém astrálním těle. Dává mi to jistou nesmrtelnost.
Hele, pokud se vám to zdá jako nesmysl, tak možná máte pravdu, ale možná mám pravdu já, to se uvidí časem. Mějte se tu pěkně, a kdybychom se snad už neviděli, tak hodně štěstí, užívejte života, dokud ho máte.

S pozdravem Váš Petr

Dočetl jsem a seděl jsem jak zamrzlý. Furt ve mně zněly ty slova z dopisu. Už to najednou všechno dává smysl. Byl jsem pořád připojenej do internetového rozhovoru, teda TS, už budu raději psát. Je to Team Speak, kterýmu už nikdo jinej neřekne jinak, než Téesko.
Když jsem se po pár minutách částečně vzpamatoval, vrátil jsem knihu na místo a promluvil jsem: „Pokud neděláte nic důležitýho, pojďte na Proteus. Petr psal...“
Radek: „Co? On? Počkej chvilku, už tam jdu.“
Patrik: „Ano, on, to musíš vidět ... a kurva hned!“ ani nevím, proč jsem tak zbytečně vykřikl. Na TSku to zmlklo a během pár vteřin jsem viděl, jak se hráči připojují. „Pojďte na tyhle souřadnice, je tam mohyla a v ní knížka. Napřed si to v klidu přečtěte a pak...“ nedořekl jsem, protože jsem byl myšlenkami mimo. Nikdo nic nedodal.

Vzkaz si postupně předávali a každý, kdo si ho přečetl se odmlčel, povídal si spíš něco sám pro sebe. Než stačil poslední hráč přečíst vzkaz, připojil se majitel Jáchym.
Jáchym: „Čau, soudruzi (občas nás tak oslovoval, ale nemyslel to tak, nebyl to komunista, myslím), jste se nějak hromadně připojili na server, jak vidím, co máte za lubem?“
Radek: „Petr se zbláznil a možná už nežije. Nechal nám tu vzkaz, klidně se na nás portni, my ti to pro tentokrát odpustíme.“

Jáchym zadal příkaz a už stál u Radka, dostal vzkaz od Míšy, která právě dočetla. „Tak ukažte,“ řekl nedůvěřivě a pustil se od čtení.
Knihu se vzkazem u sebe držel dost dlouho, ale pak najednou promluvil.

Jáchym: „No ty vole, já ti nevěřím svým očím, to musel napsat někdo z vás, protože jinak to není možné, tohleto. Radku, ověř, jestli si z nás nědělá prdel.“
Radek: „Už jsem se díval a je to pravý, napsal to včera, teda dneska ráno kolem 1:24. A to není to nejhorší, jeho mamka mi psala, že leží v nemocnici v kómatu.“
Jáchym: „Jděte do prdele, tohle... ty vole...“ odmlčel se na chvíli. Nikdo nepromluvil „A jak jste vůbec odhalili tohle místo? To vám ho jako ukázal, nebo co? Ten vzkaz musím poslat jeho mamce, nesmím si to nechat pro sebe.
Patrik: „Někdo tyhle souřadnice napsal do chatu na TSku, jen ty čísla nic víc, chtěl jsem mu odepsat, ale nešlo to. Tak jsem si ty čísla opsal a před chvíli mě napadlo se podívat na to místo tady na serveru.“
Jáchym: „Heh, 919, jak na to přišel? No nic, spojím se s jeho mamkou, až vrátí mezi nás smrtelníky, tak to bude zajímat psychology. Já jsem si říkal, že musí bejt dost střelenej. Určitě se dohodl s nějakým kámošem, aby ty čísla napsal do chatu, aby nás sem nalákal.“
Patrik: „919, to je jako jako co?“
Jáchym: „To je teď vedlejší a teď mě nech, musím to nějak dát do mailu.“
Michaela: „A nemyslíš si, že by bylo lepší to nechat bejt, neposílat to nikomu? Bylo to pro nás, pokud něco spáchal, tak určitě myslel i na jiné a taky jim dal vědět, co chtěl. Nech to až na to, jak to dopadne, neplaš zbytečně.“
Jáchym: „Ty víš, že na tebe dost dám, Myško, ale teď ne. Furt to nechápu, kurva, to mu to tak hráblo?!“
Michaela: „Jáchymku, pojď si o tom promluvit na jiný kanál, Tajné úřadování je volný.“

Tak spolu odešli si promluvit, nevím, co spolu řešili a nikdy jsem se to nedozvěděl. Když pak přišli, tak byl Jáchym jako vyměněný. Rozhodl, že si to necháme pro sebe, včetně těch snů. Míša to s ním vždycky uměla, myslím si, že kdyby je dělilo méně než 130 km, že by u přátelství jen nezůstali. Míša je úžasná holka, rozumná, milá, pěkná, prostě fajnová, jen škoda, že bydlí tak daleko...

Několik dní nebylo o Petrovi vidu ani slechu, ani ve snu se „neozval“. Stále byl v nemocnici ve vážném stavu. Lékaři podle testů odhalili, že si udělal odvaz z různých bylin, který ho skoro zabily. Mozek ale zůstal neporušený a prý je šance, že se brzy vrátí k vědomí. Očekával jsem, že když je duch, nebo jak to psal, že se mi o něm bude třeba zdát podobný sen, jako prvně. Nebo že se připojí na server, dá znamení, cokoli! Už jsem skoro začal věřit těm nesmyslům, hodně to na mě zapůsobilo.

Dny plynuly, až se přiblížila zkouška z lékařské biochemie. Bál jsem se jí, i když jsem se učil, tak jsem si nebyl jistej, že si nevytáhnu nějakou otázku, kterou nebudu znát. Jako každou zkoušku, i tuhle mě provázely střevní potíže, prostě není zkouška, ze který bych se skoro neposral. Vytáhl jsem si kombinaci čtyř otázek, nic moc, ale uměl jsem to, aspoň trochu. Sakra, musel jsem jít ke zkoušejícímu, který jen sedí a mlčí. To jsem nechtěl, co bych dal za veselého profesora, který přednášel a byla s ním sranda, přednášky zlehčoval historkama a pokaždý řekl to důležitý, co máme znát ke zkoušce. Přišel ke mně asistent, který mě k němu odvedl, nechtěl jsem, ale byl jsem vybrán, milý profesor se tam mezitím bavil se studentkou o městě, kde žije. Taková sranda s tím druhým zkoušejícím už nebude.
První otázka, trávení lipidů. Popsal jsem mu fyziologický děje, který tam jsou, důležitý věci z kliniky, teda to, proč se to učím. Zkoušející ale po mě chtěl, abych mu nakreslil, jak vypadá tuk, abych to popsal, prostě chemii. Byl jsem v háji, mlčel jsem a už jsem se chystal na jiný termín. Ale tu náhle mi nabíhalo v mysli, to co po mě chtěl, tak jsem mu na papír nakreslil chemicky, jak trávení probíhá. Koukal na mě a požádal mě, abych si příště vzpomínal rychleji, že na mě nemá celý den. Další otázky jsem zvládl podobně rychle.
Když mi zapsal do indexu za dva, byl jsem štěstím bez sebe, poděkoval jsem a odešel. Pořád si ale nemůžu vysvětlit, jak je možný, že jsem mu tam toho tolik popsal, sám jsem to už nevěděl. Jako kdyby mi to někdo diktoval. Odjel jsem domů a řádně jsem to oslavil.
Ráno mě nemálo bolela hlava, ale dal jsem to, to je hlavní. Pustil jsem si počítač, abych se podíval co nového. Linux zase chtěl aktualizovat systém, tak jsem mu to dovolil. Když jsem se tak díval do výpisu, kde psal, že právě stahuje a instaluje ten a ten balík, jsem si všiml, že se jeden balík jmenuje „Vcera_jsem_ti_pomohl__Petr.tar“. Podíval jsem se jinam, ale když jsem se chtěl podívat znovu, už to tam nebylo! Sjel jsem do historie a zase to tam naběhlo. Rychle jsem udělal snímek obrazovky. Tak, že by Petr měl pravdu? To není jen tak, žádnej takovej balík se takhle přece nemůže jmenovat. A včera navíc... no prostě asi mi fakt pomohl. Asi jsem už zešílel. No, aspoň mám důkaz, že se mnou komunikuje, i když podivně.

Během těch pár dní se ale ještě událo několik zvláštních událostí. Jáchym vlastní na venkově menší chatu, na níž tráví svůj volný čas, tedy když zrovna nehraje, nebo není v práci. Musí ji po předchozím majiteli spravit, dost zanedbával údržbu. Látoval střechu, jak se jen dalo, ale stále do ní zatékalo. Rozhodl se, že sundá starou krytinu a nahradí stará plísní napadená prkna novými. V noci, před plánovanou opravou měl ale podivný sen.
Seděl na štítu a postupně sundaval zpuchřelou krytinu. Nešlo to moc snadno, protože byla na ní vrstva asfaltu. Podíval se k vikýři a zdálo se mu, že ho z něj někdo sleduje. Věděl, že je na chatě sám, tak ho to znepokojilo. Na volání ta osoba nereagovala, tak se k ní vydal, když ale slezl pár metrů po žebříku, aby se dostal do vikýře, praskl s ním žebřík a sjel přes okap na dvorek. V tu ránu se probudil. Řekl si, že je to jen hloupý sen a že to nic není.
Další den se chystal pustit do sundavání staré lepenky ze střechy. Na chatě byl sám. Vylezl na půdu a podíval se na žebřík, po kterém měl vylézt na štít. Vzpomněl si na sen, tak ho z vikýře přisunul, aby ho mohl zkontrolovat. Všiml si, že na horní části je část uhnilá. „Sakra, ten sen mi zachránil možná život,“ pomyslel si. Slezl z vikýře, ale jak byly jeho oči zvyklé na prudké světlo, všiml si, že se na půdě někdo krčí. Když se ale podíval pozorněji, všiml si, že jsou to jen naskládaná prkna. Když odcházel z půdy, tak ale jasně slyšel něčí hlas z dáli: „Dobře, že jsi mě poslechl, Jáchyme.“ Zavrčel si něco pro sebe, ale dál tomu nevěnoval pozornost. Stále ho ta událost ale zevnitř hlodala. Na ten zážitek asi jen tak nezapomene, i když jeho racionální část to popírá.

Podobný zážitek se stal i Radkovi. Pravidelně každý víkend jezdil za babičkou na venkov vlakem. Nikdy se mu nestalo, že by zmeškal vlak, i když někdy vstával jen tak tak. Tentokrát se sice probudil včas, nasnídal se, připravil, zabalil si s sebou hlavně notebook, bez kterého se skoro nehnul. V metru se ale setkal se svým starým přítelem, kterého pár let neviděl. Byl celý nadšený, že ho opět vidí, tak úplně zapomněl na to, že jede vlastně na venkov. Téměř až na druhém konci metra mu došlo, že dávno přejel Hlavní nádraží. Kámoš se mu omluvil, že ho zdržel, ale Radek pořád věřil, že vlak stihne. Rychle nasedl do vlaku, jedoucího k Hlavnímu nádraží. I když se snažil zastihnout vlak na Smíchovském nádraží tak ho nestihl. Vrátil se domů, protože další vlak mu jel až za 3 hodiny.
Doma se hned ozval kámošovi, se kterým viděl v metru. Byl sice rád, že se mu Radek po tolika letech ozval, ale napsal mu, že dneska ještě nikam nejel metrem, že si ho musel s někým splést. Radek tomu nechtěl věřit, přece si ho nemohl splést. „Asi moc hraju minecraft a už mi to leze na mozek, neměl bych tolik hrát,“ pomyslel si. Zavolal babičce, že přijede později.
Za chvíli se vydal na nádraží, raději už dřív, aby se nic takového už nestalo. Na hlavním nádraží ho překvapilo, že bude muset jet náhradní autobusovou dopravou z důvodu havárie na trati. „Zvláštní náhoda,“ řekl si. Když pospíchal k autobusu, měl pocit, že si z dáli všiml povědomé tváře... byl to Petr! Chtěl ho zastavit a zeptat se, jak to, že se neozval, ale když přišel blíže, všiml si, že je to ten kámoš, který ho zdržel v metru. Rád ho viděl, ale raději se s ním moc nezdržel a slíbil, že se mu ozve, až se vrátí do Prahy. Za babičkou už dojel v pořádku.
Nikdy v životě se mu nic podobného nestalo, nejvíce ho ale zarazilo to, že si vážně myslel, že vidí svého kamaráda Petra.

Ani po několika následujících týdnech se Petr neprobral z kómatu. S každým dalším dnem se pravděpodobnost, že se ještě probudí snižovala. Byly to již 2 měsíce a jeho přátelé se již připravovali na to, že se nikdy neprobudí. Naději ztráceli i ti, kteří věděli, co se stalo, tedy přátelé ze serveru Proteus. Jednou večer se bavili o zvláštních událostech, které se jim přihodili. Jáchym vyprávěl o tom, jak mu sen zachránil život, pak se přidal Radek se svým kamarádem, který ho zdržel a tím ho vlastně uchránil před nebezpečím. Patrik si rozpomněl na zvláštní příhodu se zkouškou. Snažil se najít snímek obrazovky, kde měl ten vzkaz, ale asi ho smazal, protože nikde nebyl. Všechny tři události spojoval právě Petr, pokaždé ale z jiného pohledu. Proměnil se snad ve strážného anděla? Tohle si právě myslela Míša, která spíše poslouchala, než mluvila. Z TSka odešla jako první.
Ty události, o kterých se dozvěděla, ji nenechávaly klidnou. Musela stále na něj myslet, měla ho vážně ráda, byl tak rád, když mu napsala „lásko“. Rozuměli si spolu, dokonce spolu se shodli i na politice a je v případě Petra již co říct. Nepatřil mezi tu většinu, která fandila TOP 09 a vážila si kandidáta na prezidenta Karla Schwarzenberga. Většina lidí jeho věku patřila mezi jeho příznivce.
Míša dostala nápad, z ničeho nic si pustila klidnou meditační hudbu. Věřila, že se Petr ještě probudí a tak se rozhodla, že se pro něj vydá. Ano, zdá se to jako hloupost, ale ona ovládala umění astrálního cestování, aniž by musela pít odvary z bylin. Pochybovala sice o tom, že ho najde ještě na úrovni, ze které se ještě bude dát zachránit, ale chtěla to alespoň zkusit. Sama by si to nikdy neodpustila, že ho v tom nechala.
Zavřela oči, vymetla z mysli všechny myšlenky a začala se postupně uvolňovat. Po chvíli přestala cítit své tělo. Představila si, že nad ní levituje její astrální tělo a pomalu se do něj vciťovala. Trvalo to necelých 20 minut. Pak procitla a ve svém astrálním těle opustila tento prostor a čas.
Myslela jen na Petra. Síla její myšlenky ji k němu přivedla.

Michaela: „Ani nevíš, jak tě ráda vidím! Začínáme mít o tebe strach, vrať se zpátky.“
Petr: „Ahoj, ještě tady můžu být, podívej se, stále jsem skoro jako ty, stále mám své tělo, Patrik mi pomáhá a nechce se mi, ještě jsem nedostal odpověď, po který prahnu.“
Michaela se po něm podívala, všimla si, že jeho „tělo“ má již na sobě tmavé skvrny a místy je průhledné.
Michaela: „Ne, jen se podívej na sebe a na mě ještě jednou! Strávil jsi už tu příliš mnoho času a bojím se, aby ses v takovým stavu ještě mohl vrátit. Patrik tě nemůže tak dlouho podporovat, postupně se z tebe stává upír a to snad chceš? Byl jsi se na něj vůbec podívat? Za ty dva měsíce se hodně změnil, jak ho vysáváš. Pokud chceš aby byl v pořádku a pokud si vážíš svýho života, tak se koukej vrátit co nejdřív, lásko!“
Po tom, co mu řekla „lásko“ se na ni podíval smutným pohledem, „Ale já nemůžu! Vím, že mu ubližuju, ale pořád jsem ještě nedostal odpověď na to, jak to tady fuguje. Podívej se, můžu své přátele varovat před nebezpečím, můžu jim v krizi pomoct, jako jsem pomohl Patrikovi. Můžu snad tohle jako obyčenej smrtelník? No řekni, můžu?“ zeptal se se slzami v očích.
„Petříku,“ objala ho „věřím ti, že je tohle, po čem jsi prahnul celý život, ale ještě na to nejsi připravenej. Ještě máš před sebou řádku let života a nechybí ti snad, že nemůžeš být se svými přáteli, rodinou, nebo přítelkyní?“
„Přítelkyní? Co jsem s ní měl? Mimo sexu jsme si spolu nerozuměli. Šlo jí jen o to. Jo, měl jsem to s ní rád, ale jinak to bylo o ničem. Věděl jsem, že má někoho. Kvůli ní bych se nikdy nevrátil,“ řekl a podíval se stranou. „S přáteli přece jsem, ale nedokážu se s nima bavit, jen když o něco jde, tak můžu zasáhnout. Tohle jsem si představoval trochu jinak. Ani nevíš, jak bylo těžký se dostat do povědomí Jáchyma. Jinak než ve spánku to nešlo, je to tvrdej oříšek. Patrik a Radek jsou v pohodě, s těma to docela jde. A rodiče, bojím se přiznat, co jsem provedl, proto jsem nic nepsal a jsem rád, že jsi to, Míšo, respektovala. Prostě se nechci vrátit zpátky a teď prosím odejdi, mám ještě dost práce.“
„Nepoznávám tě Petře, změnil jsi se. Pokud ale chceš zůstat, tak zůstaň, ale nech už Patrika na pokoji, zakazuju ti, abys ho ještě vysával. Vysávej radši mě, jeho nech, prosím.“
„Jak si přeješ, stejně poslední dobou cítím, že už ten proud energie od něj slábne. Míšo, měj se a stav se někdy později, mám tě rád a budeš mi vážně chybět.“
Míša tedy odešla a vrátila se zpět do svého těla. Nikdy v životě o této své schopnosti nemluvila. Chvíli po návratu už pocítila, že se v místnosti ochladilo, ona ale věděla, čím to je. To jen Petr si od ní bere energii, aby vydržel. Sedla si do křesla a skoro se rozbrečela. Nechala ho tam v rozpadajícím se astrálním těle. Bála se toho, že moc dlouho nevydrží takto živořit a že dřív nebo později zemře. V hloubi duše ale věřila v to, že jí poslechne a vrátí se.
Byl sice večer, ale Míša se pustila do práce. Pracovala z domova, takže si mohla pracovat kdy chtěla a v noci se jí nejlépe pracovalo. Nemohla stále zapomenout na setkání s Petrem, stále se jí to vracelo v myšlenkách.

Druhý den ráno se Jáchym podíval do výpisu z historie serveru, zajímalo ho, jak dlouho zase hrál Radek. Odhlásil se až ve tři ráno. „Jak se ten kluk chce učit, když pořád hraje,“ pomyslel si. Pak ale viděl, že se připojil Petr! Ano, bylo to jeho jméno. Napsal: „Vracím se zpátky, přátelé! Připravte oslavu.“
Jáchym tomu nemohl vůbec uvěřit, „Doprdele, on si snad ze mě někdo dělá srandu. Musím napsat majiteli, kdo to vlastně byl,“ řekl si a už psal Zajícovi (hlavní majitel) aby mu odhalil, kdo se připojil jako Petr. Počítal s tím, že se Zajíc vrátí domů z práce až večer.

Během dne se připojilo pár hráčů a chvíli tam pobyli. Nic zvláštního se nestalo. Večer se sešla zase většina pravidelných hráčů. Nechodili na TSko kvůli hře, ale spíše si popovídat. Míša o své zkušenosti mlčela, nikdy o tom nemluvila a nechtěla připomínat tu tragédii. Stejně by ji nikdo nevěřil.
Nudný rozhovor narušil až další člověk, který se připojil a jaké to bylo zděšení když promluvil Petr: „Ahoj, tak jsem zpátky, jak jste se tu beze mě měli? Dobrý?“ Zasmál se a ještě dlouho se nedokázal přestat smát. Ano, Petr se vážně vrátil.
Na konec ještě musím dodat, že Zajíc potvrdil, že se vážně připojil Petr do hry ze svého počítače.