Městečko na bažinách

Anotace: Další z krátkých povídek s nádechem tajemna.

Říká se, že bažiny a slatiny nejsou dobrá místa k pobytu, či dokonce k bydlení, sám nevím, proč tomu tak je, ale možná na tom pravdy něco bude. Obvykle nebyla ani tato místa zalidňována, ale když se zde vyskytne něco mimořádného, tak se nehledí na to, kde se nachází neobvyklé věci. Mám na mysli jedno lázeňské městečko, které vyrostlo doslova na bažinách… Právě na tomto místě se odehrál tento příběh.

 

„Tome, dej mi cígo!“ žadonil Vláďa.

„Ty přece nekouříš, nebo snad?“ podivil se Tomáš.

„Výjimečná situace… řekl jsem si, že když se stane něco vyznamnýho, tak si zkrátím život o 11 minut.“

„Ty jsi ale vůl… tak si dej,“ a nabídl mu.

Vladimír si zapálil a pustil se do hovoru: „Víte, zemřela mi babička. Dneska jsem byl u ní a viděl jsem, když vydechla naposled. Hrozný, to se snad ani nedá slovy popsat,“ nadechl se z cigarety a odklepal popel: „dlouho s tím bojovala, myslel jsem, že je šance, že se vyléčí, ale rakovina, to je svině všech sviní. Tejden před smrtí vypadala tak svěží a zdálo se, že už se to bude zlepšovat, ale namísto toho to s ní šlo z kopce. Víte, už několikrát vyprávěla takový zajímavý příběh, kterej vysvětluje, jak se u ní objevila rakovina. Takže před deseti lety šla na kraj parku nakrmit holuby. Na svý vycházce se dostala dál, než obvykle. Najednou o něco zakopla a ocitla se v úplně jiným světě. Fakt někde jinde. Zdálo se to jako, kdyby se snad dostala do minulosti. Všude kolem byla hustá mlha a na zemi cáry čehosi fialovýho. Vážně neskutečný. Potkala tam dva muže v obleku z 18. století a ti ji úplně ignorovali. Pak se jí začali smát práci a v dáli slyšela hlas, že brzy onemocní, za to že tam vstoupila, a že vůbec nebude vědět jak… Zvláštní na tom je to, že pak hned začala marodit – pořád s něčím až nakonec to došlo, tak kam to došlo…“

„Kecy!“ vykřikl Mirek nad sklenicí zlatavého moku: „to, co mi tady říkáš, jsou výmysly! Je to jen pohádka. Neblázni, Vláďo, sám musíš uznat, že je to blbost.“

„Hele Mirku, vím, že na to nevěříš, ale jak bys to rozumně vysvětlil? Tak se ukaž, kámo. No, pěkně racionálně to objasni. Shrnu ti teda ještě jednou, co se tam stalo. Před deseti lety šla moje babička přesně na to místo a stalo se, co stalo. Nebudu ti to rozebírat, co přesně zažila, myslím, že jednou to stačilo. Pár dní na to začala trpět virózami a různými neduhy, až se to dopracovalo k zhoubnýmu nádoru, na který skonala…“

„Já vám řeknu, čím to je,“ zapojil se do hovoru kouřící Tomáš. Odklepal si popel z cigarety a spustil: „je možný, že tam někde vyvěrá radon a další plyny, který způsobují halucinace. Nevím, jaký plyn přesně by to mohl být plynný alkan… možná je to ethan. Delfská věštírna stojí přesně na místě, kde vyvěrá tenhle alkan. Tím by byly vysvětlený halucinace no a pozdější rakovinný bujení je příznak inhalace radonu,“ zhluboka vdechl směs kouře z cigarety a pokračoval: „Podle mě je to vyřešený. Jo upřímnou soustrast, Vláďo! Máte nějaký další otázky?“

„Mám!“ řekl Mirek: „Ty si myslíš, že krátká inhalace radioaktivního radonu může způsobit rakovinu tlustýho střeva? Kdyby se jednalo o plíce, nebo průdušky, tak to beru, ale tohle je blbost. A ty si myslíš, že by už dávno nikdo nepřišel na to, že na tom místě je zvýšená radioaktivita? Já si myslím, že je blbost, aby to způsobil radon. On radon působí především po dlouhodobějším ozáření a nějakejch deset minut… to není nic. Tím ale nechci říct, že souhlasím s Vláďovo vysvětlením, že byla uhranuta.“

„Ste snad doktoři, či co? Každej člověk reaguje různě na radioaktivitu – někdo je citlivější a někdo odolnější. Je taky možný, že otevřela nějakou plynovou kapsu s nahromaděným radonem. Fakt sorry, ale racionálnější vysvětlení nemám a pochybuju, že by tam snad byly silnější radioaktivní zářiče – o tom by se už dávno vědělo.“ Uhasil zbytek cigarety o dno popelníku a už z krabičky tahal další.

„Tak dobrá, přijměme tedy, že za to může radioaktivita… Má někdo z vás možnost sehnat měřič radioaktivity? Můžem se tam vydat a zjistit, kde je pravda. Pokud se ovšem nebojíte…“ navrhl Vladimír.

„Bojí se jen srabi!“ řekl Tomáš, zapalujíc si další cigaretu: „Zkusím se poptat na ten měřič, možná ho i seženu.“

„Tak jo, bude to zajímavý… Nevím, jestli se mi podaří půjčit někde ten měřič, ale rozhodně se rád podívám na to místo. Fakt by mě zajímalo, co mi tam řeknou. Že bych se dozvěděl, že ta pravá na mě už čeká? A že jen o tom nevím,“ smál se Mirek a na znamení souhlasu dopil pivo a rázně práskl sklenicí do stolu.

„Jen se směj…“ řekl polohlasně Vladimír.

„To se musí zapít!“ řekl vesele Tomáš a objednal tři panáky zelené.

Přiťukli si a naráz to do sebe kopli. Pak převedli řeč na holky, aneb jak sami říkají „balení bab“. Posléze mezi starými přáteli panovala veselá nálada z velké části nabuzená alkoholem. Po jedenácté večer se ve značně pohrouženém stavu konečně vydali domů.

 

Za týden se opět měla sejít stará parta složená z Vladimíra, Mirka a Tomáše v baru Palma. Z jukeboxu zněly trvdé tóny Kabátů – Víte, jako to bolí. Nad poloprázdným půllitrem pokuřoval Tomáš. Líně sledoval hokejové utkání. Pro sebe si mumlal, že to zase ty Vary prohrají. Občas jeho pohled sklouzl na pohlednou mladou servírku. „Kde sakra jsou?“ řekl si polohlasně. Objednal si další pivo, a když servírka zapsala další pivo, tak se ji nenápadně podíval na poprsí a následně okomentoval: „Dobře ty, pěkný trojky… heh, kdybys tak chtěla se mnou do kuchyňky, tak si piš, že neodmítnu…“ Z dlouhého pohledu na její zpevněný zadek ho vyrušil Mirek s Vláďou.

„Ta ti, hochu, nedá!“ řekl poněkud hlasitě Vláďa.

„Co ty víš… no nazdar, kde jsi se s Mírou tak dlouho potuloval?“

„Byli jsme u mýho táty, chtěli jsme ten detektor radioaktivity, ale holt ho nemůže půjčit,“ odpověděl Míra.

„Tak to je pěkně blbý, pánové! Žádný objektivní důkazy… ale víte, co si myslím? Je podle mě lepší napřed to místo jen omrknout a pak zhodnotit, jestli tam něco zajímavýho je, nebo to byla jen halucinace…“

„Halucinace, jo? To si ze mě děláš kozy! Dyť je to tak jasný – tam fakt něco je! Jak tohle můžeš vůbec říct?“ rozčiloval se Vláďa.

„Vláďo, klid!“ zvýšil hlas Míra: „Souhlasím s Tomem. Napřed to omrknem a pak se můžeme dohadovat o tom, co tam je. Já si stejně myslím, že to bude tím plynem – tím halucinogenním. Na to nám detektor radioaktivity bude, víte co platnej.“

„Ouki…“ zasmál se Vláďa: „třeba tam všichni budem mít halucinace a kdo z nás bude moct říct, čím to bylo? Vy to snad poznáte? Vy dokážete rozlišit mezi jinou dimenzí a mezi stavem, nabuzeným halucinogenem? Fakt jo?“

„Ty jsi chytrej, jak rádio! Ty snad fakt věříš tomu, že jsou nějaký paralelní světy, nebo jak jsi říkal jiné dimenze? A jen tak náhodou – dimenze znamená rozměr. To je to déčko, který máš třeba v označení 3D – jako tři rozměry: výška, hloubka a dýlka. Hele, neexistují důkazy o tom, že by to, co tady říkáš, mohlo existovat a nejde to aní vyvrátit. Tak proto – SKLAPNI!“ rozřečnil se Míra.

„Hádejte se doma! Chcete, aby nás snad vyrazili? Nebudeme rozebírat, co tam možná bude, ale pojďme se dohodnout na tom, kdy tam půjdeme. A fakt mě jako nezajímá, co tam může bejt. Teď mě zajímá, kdy tam půjdem. A dejte si, sakra, pivo! Dneska ho fakt potřebujete.“

 

Servírka zpozorovala příchozí a vydala se k nim ke stolu. Ostrým pohledem se podívala na Tomáše a pak se zeptala, na to, co si dají. Objednali si samozřejmě pivo. Už, už odcházela, ale otočila se a opět se ostrým pohledem podívala na Tomáše: „Pokud si mě budeš ještě jednou tak úchylně prohlížet, tak ti příště nenaleju!“

Tomáš se překvapeně otočil zpět na kamarády.

„A máš to… jeden křivej pohled a budeš muset chodit jinam,“ pousmál se Vláďa.

„Nech mě! Ale říkám si, škoda… Viděli jste ty její kozy? Ty byly… Jo, a že jste neviděli její tetování pod pupkem…?“ rozvášnil se Tom.

„No, helemese – tak Tomík se nám zamiloval. Neblázni, najdi si mladší…“ řekl Míra.

„Zamiloval jo? Phe – tak to v žádným případě! Jen tak jsem pokukoval a říkal si, že by to s ní bylo skvělý. Známost na jednu noc taky není k zahození – nic vážnýho, jen báječná hrátka,“ řekl Tomáš.

„Našetři prachy a zajdi si do bordelu, nebo si najdi ženskou. Jo a víš, co mají společnýho dveře a chapi? Přece to, že když jsou namazaní, tak si nevrznou. To si vem k srdci,“ řekl Vláďa

„Nech to bejt – tohle nikam nevede,“ odvětil Tom: „Radši bysme se měli dohodnout na tom, kdy se tam vydáme. Navrhuju zejtra večer tam zajet na kole… máte čas?“

Míra a Vláďa neměli žádný plán na zítřejší večer a tak bylo rozhodnuto.

 

Druhého dne se kamarádi sjeli večer okolo sedmé na náměstí. Jako poslední dojel Tomáš opět s cigaretou v puse. Z jeho výrazu šlo vyčíst, že mu cesta dala pořádně zabrat a aby také ne, když jeho kolo bylo v takovém stavu, že na něm je možno použít pouze druhý a třetí převod. První převod byl po poslední nehodě totálně vyřazený a pouze kompletní výměna přehazovačky by problém vyřešila.

„Dobře to rveš, ale takhle daleko nedojedeš!“ křičel na něj Míra: „Sice si dobře procvičíš stehna, ale nebylo by jednodušší si koupit novou přehazovačku?“

Po dlouhém vydýchání mu Tomáš odpověděl: „Hele, Míro, nedělej si starosti, já jsem si už na to zvyk a taky mám jiný priority, než si opravit kolo. Já vím, kdybych jel autem, bylo by to jednodušší, ale táta ho fakt dneska potřebuje a tvůj ani Vláďovo táta mi auto nepůjčí. Tak vyrazíme ještě dneska, nebo počkáme do devíti, až bude tma?“

Skupinka se opřela do pedálů a zamířila si to do čtyři kilometry vzdáleného lázeňského města. Cesta po rovince uběhla docela rychle a než se nadáli, tak byli na kraji města – kousek od tajemného místa. Zamkli kola do sebe a Vláďa se statečně postavil do čela výpravy. Pokřižoval se a v krátkosti odříkal otčenáše. Po tomto úkonu, svým přátelům řekl: „Pojďme, pánové – už to na nás čeká.“

 

Na tom místě nebylo nic zvláštního. Pomalu se už snášela tma, ale pořád nic hrozivého. Jen dlouho neudržovaný park. Vláďa vedl své přátele starou alejí. Po několika krocích se doplahočili k hlubokému jezírku. Chvíli mlčky stáli a dívali se na odraz zapadajícího slunce.

„Tak to jsme už jako tady? Tady na tom místě se to přihodilo? Jediný, co je tady děsivý je to jezírko – fakt nerad bych fo něj spadl,“ rozrušil hrobové ticho Tom.

„Ještě kousek, za tím jezírkem. Na tohle místo už moc lidí nechodí. Většinou tudy jen přeběhnou a moc se tu nezdržujou. Neboj, Tome, snad si přijdeš na svý…“ vysvětlil Vláďa.

„Už se celej bojím! Proboha, už to vídím! Sakra, zejtra zemřu!!!“ začal ironicky vyjadřovat svůj názor Míra.

„Taky si přijdeš na svý, a když se tahle budeš chovat, přijde to dřív – to se neboj,“ klidnil ho Vláďa.

 

Podél jezírka přešli na druhou stranu. Stmívalo se víc a víc. V okolí rostlo pár keřů a několik vysokých stromů v šeru vytvářelo strašidelné obrazce. Cesta byla místy podmáčená, takže to pod nimi zajímavě škrundalo. A jako v každě bažině, tak i tu se vytvořil jemný přízemní opar. Tu náhle v dáli zahoukala sova. Všichni tři se lekli a chvíli stáli bez nejmenšího hnutí. Všem rázem na čele vyvstal chladný pot.

„Ale klid, lidi, není čeho se bát – byla to jen sova a vy se snad bojíte?“ řekl po chvíli Míra se skrytou obavou v hlase.

„Pořád tu nic nevidím a teď za šera už skoro nic, ale co to tam je?“ podivil se Tom nad několika slabými světly v dáli.

Všichni zírali na ta světla, která se postupně přibližovala. Po chvíli se objevili dva strážníci městské policie, hledající pohřešované malé dítě, které se zde údajně ztratilo. Jeden strážník doporučil přátelům, aby se zde za tmy moc nezdržovali. Vysvětlil to tím, že se zde často scházejí feťáci a další nebezpeční lidé. Přátelé uznali, že podívat se sem večer nebylo příliš chytré a tak se obrátili zpět. Světla policistů zatím mizela v dálce…

Neušli ani dva kroky a tu se kolem nich ozval tajemný hlas: „Vy!“ a zvláště se linul okolo jejich hlav. Vláďovi se ihned oči naplnily slzami a opět s přáteli stál jako opařený. V mžiku kolem nich oblétl podivný velký pták, který vydával zvláštní zvuky.

„Ty vole, kurva! Padáme, nestůjte jak hovada, do prdele!“ ze sebe vychrlil Tom.

Všichni se rozeběhli k jezírku. Nedívali se moc na cestu, chtěli jen být nejrychleji pryč.

Vláďa, který běžel poslední, začal najednou řvát: „Něco mě chytilo za nohu, počkejte, kurva!“

Tomáš se otočil a pomohl mu vymotat nohu z klestí a opět se rozeběhli. Běželi podél okraje jezírka a jen tak tak do něj nespadli. U shromaždiště se zastavili a vydýchali.

 

„Tak nezdržovat, vydejchat a jedem dokud je ještě světlo. Nic neřeště, pořešíme doma!“ zařval Tom a otevíral zámek na kolech.

Nasedli nejrychleji, jak mohli a během chvilky se dostali na hlavní silnici, vedoucí do jejich města.

„Sakra lidi, já jsem se počůral!“, křičel udýchaný Vláďa.

„Neřeš… doma to… vypereš!“, odpověděl Tom, lapající po dechu.

„Ses taky mohl podělat do gatí, pak bys to měl horší,“ podotknul Míra.

Ani ne za pár minut míjeli ceduli s názvem jejich města. Postupně se rozpojovali, až nakonec Tomáš musel dojet těch pár metrů domů sám.

 

V hlavách těchto tří přátel se pořád dokola odehrával ten zážitek. Byl to skutečně projev nějaké duchovní bytosti, nebo to byl jen klam smyslů, který by se dal racionálně vysvětlit. To nedalo žádnému z této trojice ani chvíli odpočinku. Nikomu se nechtělo usnout dříve, než problém vyřeší. A proto se Tomáš rozhodl, že se opět sejdou v oblíbeném baru Palma. Tentokrát výjimečně všichni dorazili ve stejnou dobu. Zasedli ke svému stolu a začali tu věc probírat. První začal situaci vysvětlovat Tomáš.

 

„Chlapi, já vám říkám, že jsme se do žádný jiný dimenze nedostali. Už podle toho, co jsi mi vyprávěl ty, Vláďo, by jsme viděli něco jinýho. A bylo fakt stupidní tam jít takhle k večeru – to místo je jen o něco víc strašidelnější. Ta mlha – to byl vobyčejnej opar nad bažinou, nic nevysvětlitelnýho. No a ten hlas… joj tady by mohlo jít o nějakou skupinovou halucinaci… Tak dále ten pták – proč by takovej nemohl existovat? Pořádně jsem ho neviděl, ale oči mu nežhnuly a vypadal celkem normálně – nic zvláštního na něm nebylo. Čili sečteno a podtrženo nic hroznýho se tam nestalo a uhranutí nebudem…“

Vláďa na něj upřel zrak a spustil: „Hehe, no dobrý! Ale taky si nejsi moc jistej s tím, že to nic nebylo. Myslíš si, že je to fakt náhoda, že se tam ztratil ten malej kluk, že nám fízlové radili, aby sme tam nechodili? A nakonec byla to halucinace – ten hlas? Slyšeli jsme to všichni, nebo ne?“

„Ty jsi sám uhranutej,“ řekl Míra. „Tak to mohl bejt nějakej zvuk, kterej jen připomínal to vy. Já vám fakt musím říct, že tomu fakt nevěřím, že se tam stalo něco nevysvětlitelnýho. Podívejte, zatím mě nic nepřesvědčilo o tom, že by snad duchové nebo něco podobnýho mohlo existovat. A to jsem už četl o hodně zjeveních.“

„Tak teda OK, dneska se tam pojedeme znovu podívat ale teď už v poledne, aby na nás působilo to co tam je za normálních podmínek,“ namítl Vláďa.

„A k čemu by to jako bylo? Klidně si tam jeď sám, mě to jednou stačilo – nic tak zajímavýho jsem tak neviděl, teda až na to vystrašení…“

Vláďa sklouzl pohledem na Toma, ten ale také vyjádřil neochotu tam zajet sám.

„Tak co, bojíš se sám? Jo vlastně, ty si vlastně ještě musíš umejt sedačku na kole, jak jsi ji včera zamokřil… Neboj, to umeješ, to byla vlastně jen voda,“ smál se mu Tomáš

Vláďa se na něj zle podíval a rázně odpověděl: „Nerejpej!“

„Aby ses hned…“ odchrchlal si Tom.

„Změňte téma, tohle už je definitivně mrtvý,“ namítl Míra. „Vláďo, budu se už asi opakovat, ale mě zatím nic nepřesvědčilo a ani nepřesvědčí o tom, abych věřil na duchovno a jiný dimenze. Prostě se o tomhle tématu s tebou už nebudu dohadovat. Každej na to máme jinej názor a to se jen tak nezmění.“

Přátelé na sebe chvíli civěli – nevěděli jak pokračovat v rozhovoru, netýkající se duchovna a tím, co zažili.

 

„Ještě tě pořád zlobí Andrejka, nebo si už dala říct a přestala se scházet s tím frajírkem ze septimy,“ ptal se Míra Vláďi.

„Holky pořád zlobí… ale naštěstí se už zklidnila. Před tejdnem jsme se na den rozešli, ale pak jsme to nějak dali dohromady. Už ten den byl pro nás oba dost náročnej – došlo nám, že bez sebe nemůžeme bejt. Jó, je pořád protivná, ale už to není takový, jaký to bylo dřív. Snad se to nakonec úplně zklidní. Myslím si, že jo že to bude stejný jako na začátku.“

Tomáš z čerstvě zapálené cigarety vydechl kouř a řekl: „No, když se to jednou podělá tak to většinou stojí za hovno. Ale nebejvá to vždycky… znáš to, jak se říká odloučení působí na lásku jako vítr na oheň – malej uhasí a velkej rozpálí.“

„No jo no… a co ty, ještě pořád hledáš na seznamkách? Co ta sedumnáctka z Libý? Ozvala se ti už?“ ptal se Míra

Tomáš odpověděl: „Kašlu na ní. Pěkná je to je fakt, ale komunikace s ní, to je něco… Na chatu je jednou za čas a když ji napíšu, tak se ozve nejdřív za půl hodiny. Posledně, co jsem ji psal, tak mi odpověděla, že píšu dost naléhavě a že má právě práci. Tak jsem si řekl, ať si trhne a smazal jsem její kontakt. Za celou tu dobu, co se s ní chci seznámit, tak mi ani jednou nenapsala sama od sebe!!!“

„Kráva!“ řekl Vláďa společně s Mírou.

Vláďa se na něj obrátil a řekl: „Kámo, radím ti, vykašli se na net a jdi rovnou do terénu. Na netu najdeš jen ty, co by se seznámili jen přes net, nebo ty pěkný, co bydlej daleko. Hele, pokud se chceš seznámit, tak jednou zajdi na nějakej koncert tady do klubu. V sobotu tam mají hity od Gotta až po Kabáty… a je to zdarma … asi. Tam určitě nějakou najdeš.“

„No, uvidím, jak se mi bude chtít…“

„Je to jen na tobě,“ dodal Vláďa.

 

Později, když se přátelé rozešli domů, tak se Vláďa rozhodl, že pojede na místo, kde jeho babička byla uhranutá. Stál si stále za svým - že to místo je neobyčejné. Už od dětství ho lákalo tajemno a toužil se dostat někam jinam, do jiné dimenze… Byl skálopevně přesvědčen, že okultní věci jsou skutečné a že nejdou vědecky prozkoumat. Absolvoval zasvěcení do magie na pochybném kursu. Jednou svým přátelům tvrdil, že jen pomocí myšlenky ohnul lžíci. Řekl to jen jednou, protože pak měl předvést své schopnosti na jiné lžičce a nic se mu nepovedlo, a proto o svých schopnostech už raději mlčel.

Zážitek, který ho značně ovlivnil se odehrál v jeho jedenácti letech. Ve svém pokoji měl letitý klavír, na který dříve hrála s oblibou jeho prateta (zemřela v jeho osmi letech). Jednou ho prý probudila hra na klavír a dříve než vstal tak hudba ustala. Před klavírem už viděl jen mizející opar. Zážitek pro něj byl tak skutečný, že se začal zajímat se o nadpřirozeno.

Umyl si sedlo na kole, připravil si fotoaparát a připevnil si láhev s pitím. Nasedl na kolo a vyjel. Cestou si říkal, že jeho přátelé jsou moc vědečtí, když nepřipouštějí to, co nelze vědecky potvrdit ani vyvrátit. Ani ne za půl hodiny už zamykal kolo na kraji parku poblíž toho záhadného místa. Sebral odvahu a vykročil vpřed.

 

Prošel podél hráze starého jezírka do dlouho nepoužívané zarostlé aleje. Rozhlédl se zde a neviděl nic, co by mu nahánělo strach. Místo už nepůsobilo tak hrozivě jako včera v podvečer. Z batohu vytáhl stativ na fotoaparát, umístil ho na místo, odkud je dobře vidět a připevnil fotoaparát. Na fotoaparátu nastavil časosběrný režim, mezeru mezi jednotlivými snímky ponechal na pěti minutách, fotoaparát namířili směrem na palouk s kruhy z mouky a spustil focení. Nechal fotoaparát fotit a šel se podívat po okolí. Na své kratičké procházce potkal postaršího muže s velkým vlčákem.

„Dobrý den, prosím vás, pane, co je tohle za místo? Kousek odsuď jsem viděl několik bílých kruhů v trávě. Mám z toho zvláštní pocit…“

„Mladíku, radši se tady moc nezdržuj, schází se tady alkoholici, pobudové a bezdomovci. Dříve to byla součást parku, ale lidé si to tu moc neoblíbili. Některé zde začala bolet hlava, někteří omdlévali a několik málo lidí tady dostalo infarkt. Možná to je tou pověstí, která se váže na tohle místo.“

„Jaká to je pověst?“

„Říká se, že tohle místo bylo v minulosti osídleno Kelty, kteří si tady zřídili obětiště. Je to možné, protože při těžbě rašeliny poblíž tohoto místa byly nalezený lidský ostatky. Archeologové potvrdili, že se jedná nejspíše o Kelty.“

„No a vy se nebojíte, že se vám něco stane?“

Muž se zasmál a řekl: „Čeho bych se měl bát? S Iriskou chodím jen po cestě a kdyby na mě chtěl někdo zaútočit, nějakej vandrák nebo co, tak si to rozmyslí, když zaslechne štěkání Irisky.“

„Já jsem měl na mysli třeba bolest hlavy, nebo to co jste říkal.“

„Mladíku, tohle místo jsem už prošel tolikrát a zatím mi nikdy nic nebylo. Já na to nevěřím. Stejně si jen myslím, že tohle místo nebylo tak oblíbené, protože bylo dost daleko od centra. A teď už musím jít.“

„Naschle!“

 

Po zajímavém rozhovoru šel zkontrolovat fotoaparát. Prohlédl si pár fotografií, ale nic zvláštního na nich neviděl. Vedle stativu si sedl do trávy a přemýšlel. Na chvíli zavřel oči, ale když je opět otevřel, viděl kolem sebe hustou mlhu. Ihned chtěl vzít stativ s fotoaparátem a utéct, ale nemohl najít ani jedno. Mlha postupně řídla, až z ní zbyl jen lehký opar. Rozhlédl se kolem sebe, ale okolí moc nepoznával. Jen alej zůstala stejná. Rozeběhl se k místu, kde čekal jezírko. Místo jezírka spatřil jen vysychající bažinu. Koutkem oka viděl něco povědomého. Byl to ten muž, kterého před chvílí potkal. Rozeběhl se za ním a vyděšeně křičel, aby na něj počkal. Muž ho však přehlížel a to, i když stál přímo před ním. Prostě jím prošel a nerušeně pokračoval dál.

„Doprdele, co to je? Já chci zpátky! Já tu nechci bejt!!! Rozumíte mi, kdokoliv!“ křičel. Podle stop se vrátil zpátky na místo, kde se objevil. Začal trochu rozpoznávat, kde je, tak šel na ten palouk, který fotil. Okolo něj se náhle objevilo pronikavé fialové světlo, pak se začala chvět země a začal k němu mluvit neznámý hluboký hlas: „Teš se, teď už spolu budem až do smrti. Hahaha!“ Vláďa chtěl promluvit, ale namísto toho se jen sesul k zemi.

 

Když se po chvíli probudil, bál se otevřít oči. Překonal svůj strach a otevřel oči. Seděl právě uprostřed velkého kruhu na palouku. Pomalu vstal a rozhlížel se. Když uviděl kousek od sebe svůj fotoaparát, tak povyskočil radostí. Rychle ho popadl, složil stativ a běžel ke kolu. Nasedl a pospíchal domů. Právě když sjížděl poslední kopec, náhle mu prasklo lanko od zadních brzd. Zazmatkoval a chtěl zabrzdit z prudkého kopce, ale namísto toho přelétl přes řídítka. Několik chodců na nehodu jen nečině přihlíželo, ale až Tom vyběhl z davu a začal mu pomáhat.

„Jsi celej, chlape?“ Pohledem zkontroloval, jestli nemá nic zlomeného. Na kolenu měl jen velkou ránu. Vytáhl z kapsy kapesník a přikryl mu zranění. „Neboj, to se jen sešije a budeš zase OK. Nic jinýho tě nebolí?“ Vláďa naznačil, že ne. Pomohl Vláďovi se přemístit na chodník. „Vydrž tu chvilku, mám auto za rohem, hned jsem zpátky!“

Skoro hned přijel a pomohl Vláďovi nasednout do auta. Pak naložil jeho kolo a věci.

„Co jsi dělal, Vláďo?“

„No coby? Jel jsem tak z kopce a chci brzdit, ale najednou cejtím, že zadní brzda je moc volná. Lekl jsem se, tak jsem chtěl zabrzdit přední, ale zabral jsem moc… Nemít tu helmu, tak bys mi už asi nepomohl.“

„To bych ti už fakt nepomohl. Ta to odnesla docela dost… Ty jsi tam byl?“

„Jo.“

„A co?“

„Byl jsem fakt mimo, to je na delší povídání. Ale důležitý je, že to už se mnou bude až do smrti…“ Vláďa náhle omdlel. Tom zajel ihned ke krajnici, prudce zabrzdil a zkontroloval dech Vláďi. Měl ho sice slabý, ale dýchal. „Bezvědomí! Vláďo, vydrž, už tam budem!“

Z krajnice se prudce rozjel a málem ohrozil auto jedoucí v protisměru. Na tachometru se objevila rychlost až 120 km/h (jel po silnici 1. třídy). Cestou ohrozil několik aut, ale nakonec bez újmy dojel do nemocnice.

 

Po předání Vládi zůstal u auta a celý nedočkavý si zapálil. Vzal mobil a zavolal Vláďovo rodičům. Když už dokouřil, šel na oddělení chirurgie, kde na něj čekal. Měl nutkavý pocit si zapálit další cigaretu, ale vydržel to. Po dlouhých patnácti minutách už viděl vycházet ošetřujícího lékaře.

„Vy jste bratr toho cyklisty?“

„Ne, jen kamarád. Bude v pořádku?“

„Nemusíte mít strach. Koleno měl sice na první pohled ošklivě poraněné, ale bude v pořádku. Nenašli jsme u něj žádné doklady. Máte vy spojení na jeho rodiče?“

„Už jsem jim volal, za půl hodiny by tu měli být. A kdy ho propustíte domů?“

„Dobře. Dneska tady ještě zůstane na pozorování, když mu bude dobře, tak ho zítra propustíme. Je tady totiž možné, že má otřes mozku.“

 

Vláďu brzy na to navštívili rodiče. Vysvětlil jim, co se stalo, ale o zvláštním zážitku mlčel. Nechtěl, aby se s tím trápili. Možná by ho podezřívali z toho, že si dal nějakou drogu a také by mu určitě nevěřili. Rodina, ve které žil Vláďa byla silně materialistická a vůbec nepřipouštěla okultismus. Každého kdo tvrdil, že viděl ducha, považovali ihned za blázna. Vláďa se své zálibě musel věnovat potajnu. Rodiče ho za to netrestali, jen se vysmívali a zpochybňovali existenci onoho světa. Právě výsměch byla věc, která na Vláďu vždy platila, a to se bohužel v jeho životě nezměnilo…

V pondělí odpoledne ho už propustili domů. V úterý už měl jít do školy, ale ráno nemohl vstát z postele.

 

Na rohu Vláďovo postele seděla matka a starostlivě se dívala na synka: „Vládiku, co je s tebou? Jsi nemocnej, nebo se snad s tebou Andrea rozešla?“

Vláďa ale mlčel, jen se díval do zdi. Po chvilce se hlasitě nadechl, řka: „Mami, kdybych ti mohl tak jednoduše řict, co se stalo, tak bych ti to už řekl… tak teda měl jsem dlouhou noční můru, ale tak skutečnou! Ležel jsem na odlehlém místě, kdesi v trávě v kruhu z křídy…“

„Kolikrát ti už máme s tátou říkat, abys přestal s těmi blbostmi… pak z toho máš takový můry. Uvědom si prosím tě, že to vše jsou pouho-prostý nesmysly, který si lidé vymysleli, když něco nedokázali vysvětlit. My už ale žijeme v jednadvacátým století, kde …“

„Mami, přestaň s tou přednáškou, už ji skoro znám nazpaměť! Tak jak jsem tam ležel sám v tom kruhu, tak se najednou přede mnou zjevila postava s rozřezaným ksichtem. Mluvila na mě, ale skoro jsem nerozuměl. Snad se mě ptala, co chci useknout, protože pak jsem zahýbal rukou, ona se na ní podívala, vzala do rukou tupou pilu… Ta bolest mami, to bylo něco tak úděsnýho, že se divím, že jsem se podělal. Chtěl jsem se probudit dřív, ale nemohl jsem. Musel jsem vydržet až do konce. Pak si vzal ruku a sežral ji.“

Matka seděla na posteli jak opařená. Chvíli se beze slova dívala na Vláďu. „Vládiku z toho si nic nedělej. Udělám ti třezalkový čaj, ten pomůže, uvidíš. Nemysli na to, už se ti to nebude zdát znovu, už je to pryč, už tě to nebude budit.

„Díky, mami!“

„A ty mi slib, že se už nebudeš zabývat okultními věcmi. Sám vidíš, co ti to může udělat.“

„Ale prababička přece říkala…“

„Prababička už byla stará, něco se jí zdálo, že o tom pořád mluvila. Byla už hodně slabá, takže nemohla bojovat s rakovinou… Mě to taky pořád ještě hodně bolí, ale musíš se s tím vyrovnat.“

„Můžu ti něco říct, mami? Víš, jak vyprávěla o tom místě, kde se jí stal ten zážitek…“

„Ty jsi tam byl!?“

Vláďa jen smutně pokynul a dodal: „Ale víš, co to znamená? To znamená, že to místo je vážně prokletý. Jeden pán, kterýho jsem tam potkal, mi řekl, že tam bylo dřív keltský obětiště. Procházel jsem se tam chvilku a pak jsem viděl něco podobnýho jako prababičce! Nelžu, skoro to samý! Já jsem tam i fotil, možná z toho něco bude i na fotkách…“

„Ty sis vzal tátův foťák? Kde jsi ho nechal? S tím místem, to jsou jen pověry. Lidi si to vsugerují a pak to považujou za skutečný. Třeba prababička tomu taky moc věřila a vidíš, jak chudák dopadla! A teď mi pěkně řekni, kde jsi nechal ten foťák!“

„Ještě před nehodou jsem ho měl u sebe v tašce… možná ho jen nechal Tom v autě… Já mu pak dám vědět a uvidíme to.“

„V tašce jsem našla jen stativ. Táta dneska přijde ve dvě, a pokud se doví, žes mu ztratil foťák, tak tě zabije!“

„No jo, zařídím to.“

„A už vážně nemysli na ty nesmysly. Budeš se jen zbytečně strachovat z toho, co není,“ usmála se na něj matka a šla připravit synovi čaj.

 

Po šálku třezalkového čaje se Vláďa skutečně uklidnil a vydal se do školy. Ihned, jak se setkal s Tomášem, tak ho vyzpovídal ohledně fotoaparátu. Tomáš se bránil s tím, že když dával jeho věci do auta, tak neviděl v okolí žádný fotoaparát a jeho tašku neotevíral. „Možná mi ho nějakej debil ukrad, když jsem spadl, nebo jsem ho tam fakt nechal…“, pomyslel si Vláďa. Zbytek dne ve škole strávil spíše v apatii – bál se reakce jeho otce na ztrátu kvalitní zrcadlovky. Na chodbě se setkal se svojí přítelkyní – Andreou.

„Ahoj, stalo se ti něco, miláčku? Dneska vypadáš skoro hůř, než když jsi byl v nemocnici,“ řekla mu mladá pohledná bruneta.

„Ahoj, je to všechno v prdeli, lásko! Ztratil jsem možná důkaz o existenci paranormálních jevů, ztratil jsem tátovi foťák a ráno jsem měl noční můru. Ještě ty mi řekni, že se se mnou rozcházíš a já si jdu hodit smyčku…“

„Nepřeháníš tak trochu? Mně se zdá, že jo…“

„Já že přeháním??? Ne, mluvím úplně upřímně. Táta, ten mě zabije, když nenajdu jeho foťák; celej život sháním důkazy o paranormálních jevech a teď, když je možná mám, tak mi takhle blbě zmizí. No a ještě k tomu jsem možná uhranutej. To je k posrání! Nebo se ti to nezdá?“

„Jéžiš, dneska tě vůbec nepoznávám!“

„Já sám sebe taky ne. A teď už musím jít na hodinu. Uvidíme se… dneska po škole?“

„Mám už něco jinýho. Večer se domluvíme, ju?“

„Ju!“

 

Vláďa vydržel ten týden, ačkoli byl pro něj zjevně velmi náročný. Po škole většinou chodil s kafem a někdy usínal na odpoledních hodinách. Snažil se chovat jako by se nic nedělo, ale ti kteří ho znali, poznali, že je něco v nepořádku. Blížil se pátek, což pro přátelé znamenalo obvyklou schůzku v hospodě. Dneska ale nepřišel Vláďa. Vymluvil se, že se mu v poslední době nedaří a že raději zůstane doma. Místo něj se ke zbylým jeho přátelům připojila jeho přítelkyně Andrea.

„Kluci, co se v poslední době děje s Vláďou? Chová se ke mně jako k někomu úplně cizímu. Vyprávěl mi něco o tajemném místě…“

Míra odpověděl: „On se z toho docela zbláznil… Říkal o jednom místě, že tam straší. Prej to uhranulo jeho babičku tak, že najednou dostala rakovinu. Tak jsme tam nakonec jeli, jak do nás furt hustil … no bylo to jen docela strašidelný, ale jinak to byla fakt blbost o tom, že by to bylo začarovaný.“

Tomáš dodal: „A pak se ten blázen odhodlal na vlastní pěst tam zajet znovu, ale tentokrát sám. Neřekl nám, co se mu tam stalo, jen říkal, že bysme mu to neuvěřili. Začínám o něj mít strach, že se fakt zblázní…“

„Aha… no, kluci, můžu vám věřit? Stalo se něco, co jsem nechtěla a bála se toho… Můžu vám fakt věřit, že mu to neřeknete?“

Oba ji dali znamení, že má jejich plnou důvěru.

„Víte, jak jsem se spřátelila s tím septimánem… mám pocit, že si s ním rozumím víc, než s Vláďou. Vláďa je skvělej, i když se v poslední době chová, tak jak se chová, ale já bych prostě … chtěla oba. Ráda bych Vláďovi ještě dala šanci, ale pokud to takhle půjde dál, tak se s ním budu muset rozejít… Myslíte, že se ještě z toho, co se mu stalo, vzpamatuje? Takhle se ke mně ještě nechoval.“

„To si musíš ujasnit sama, v tomhle ti nikdo nemůže pomoct. Já vím, že Vláďu miluješ, teda žes ho vážně milovala. Myslím si, že zase bude OK, ale kdy, to je otázka…“ řekl Míra.

„Spolehni se, že se to od nás nedoví, ale fakt je, jak to už řekl Míra, že je to jen na tobě. Pokud bych ti mohl radit, tak mu ještě dej šanci – on tě skutečně miluje, to mi věř. Možná tohle jen vás společnej vztah posílí…“ dodal Tom.

„Ráda bych se na to jeho tajemný místo ráda podívala…“

„Ne! Ještě ty blázni!“ řekl rázně Tom.

„Řekni mi, co je na tom hroznýho! Se chce jen podívat. Si myslíš, že měl pravdu?“ ptal se Míra.

„Podívej se, co se stalo Vláďovi! Takovýho ho vůbec nepoznávám, takže na tom možná něco pravdy bude...“

„Ať už za tím je cokoliv, tak je jasný, že jen to jen jeho psychikou. Nasugeroval se, že se mu tam stane něco zvláštního. Nedivil bych se, kdyby se mu pak taky objevil nádor. Teda, ne že bych mu to nějak přál – bojím se toho! Ale pokud si to vzal až moc k srdci, tak je to bohužel možný. Lidská psychika je sakra silná!“ vysvětlil Tom.

„To snad ne! Přeháníš!“ vykřikla Andrea.

„Ty nevíš, jak je psychika silná? Když máš fakt silnou vůli, tak se můžeš vzpamatovat třeba i z rakoviny. Musíš ale fakt chtít, jinak to nejde,“ řekl Tom.

Po chvilce odmlčení promluvil Míra: „Měli bysme ho vytáhnout. Dáme pivko, on si dá špeka…“

Andrea ho vyděšeně přerušila: „Říkal jsi špeka?“

„Jo, špeka – trávu!“

„Tak to mě teda… mě fakt zklamal. Sliboval, že si nikdy nedá žádnou drogu a on si vyhuluje mariánku! … Já tomu nemůžu uvěřit.“

„Tráva není tak hrozná, jak se o ní vypráví. Je to droga, to je fakt, ale on si dává, jen když na něj padne nějaká deprese – teda tak jednou za měsíc a něco. Věř mi, ona není tak škodlivá…“ řekl Tomáš

„Už jsi ji zkusil?“

„Mno… jednou na školním výletě.“

„No vidíš! Každej, kdo si dá nějakou drogu, tak na ní změní názor, většinou k lepšímu. Ty jsi taky měl?“ podívala se na Míru.

„Ne, já odmítám drogy a kouření. Osobně, mě to vůbec neláká.“

„Tohle bych od něj fakt nečekala!“

„Mám strach, že jsi mu právě podělal vztah,“ šeptl Míra Tomášovi.

„Můžu si tipnout, koho bys chtěla? – Karel Lesník!“ zeptal se Tomáš

„Je to on. Ty ho znáš?“ podivila se Andrea.

Tomáš s Mírou se začali smát. Míra se po chvilce uklidnil a řekl: „Už několik let se známe, a někdy mu říkáme Stifler¹! Hele, pokud fakt chceš trvalej vztah, tak jeho v žádným případě. Stejně jako originální Stifler má svůj seznam dobytejch holek. Pokud s ním budeš, tak si tě poznamená, pak tě vojede a pak dostaneš kopačky. Pokud se ti tenhle vztah líbí, tak jdi klidně do toho.

„Tak to ho asi moc dobře neznáš! On je skvělej. Karel není to, co jste mi tady teď popsali. Známe se už taky docela dlouho.“

„Jak myslíš… Míra tě chtěl jen varovat,“ dodal Tomáš.

„Zejtra půjdu za Vláďou a promluvím si s ním jako muž s mužem,“ řekl rozhodně Tom. „Neboj, o tom, co se teď mezi váma dvěma děje nic neřeknu. Pokusím se ho dát nějak dohromady.“

„A žádná tráva, jasný?!“ ujistila se Andrea.

„Spolehni se!“

 

Andrea se rozhodla na vlastní pěst vydat se na prokleté místo. Tomáš ji po chvíli jejího žadonění vyhověl a popsal ji přesně to místo. Příliš dlouho neotálela s rozhodováním se, jestli pojede, nebo nepojede. Vyšla z baru a nasedla do svého auta. Za malou chvíli už zastavovala u tajemného místa.

Pozorně si místo prohlédla a nic zvláštního ji nezaujalo. Došla až k jezírku, po jehož hrázi se dostala na druhou stranu. Náhle na ní z ničeho nic padla zima. Bylo jí divné, že je kolem jen hrobové ticho. Pomalu začala ztrácet jistotu, kterou si s sebou nesla. Rozhodla se ještě podívat na magické kruhy, o nichž mluvil Vláďa. Jak se pomalu k nim blížila, začal na ni působit víc působit onen zvláštní pocit. Když už k nim došla, tak ji něco nutkalo vstoupit dovnitř velkého kruhu. Jakmile do něj vstoupila, byly ty zvláštní pocity pryč. Cítila jen velkou úlevu ale i přesto ji obklopovalo hrobové ticho. Chvíli si v něm odpočinula a po chvíli se vydala zpět k autu.

Po cestě zpátky už byla klidná a necítila nic nepříjemného, dokonce se tomu i začala smát. Sedla si do auta a v hlavě si probírala, co se vlastně stalo. Uznala, že to místo vypadalo jen strašidelně, ale pochybovala o tom, že by to mohlo nějak významně ovlivnit Vláďu. Ještě chvíli poseděla na místě, než se rozjela zpět. Z její tváře šlo vyčíst, že vypadá dost odhodlaně k něčemu velkému…

 

V malém útulném pokoji seděl zkroušeně Vláďa. Pouštěl si hudbu proti depresím, která údajně vždy fungovala. Ve skutečnosti šlo jen o tvrdé techno. Mumlal si cosi jako: „initialize memory device, admin access enabled, delete registry for the last week, end seasson, load last function configuration!“² Po chvíli po kterou měl zavřené oči, náhle vybuchl. „Je to všechno na hovno! ORLÍK! Na tvdou náladu tvrdou muziku!“ Z hromady cd médií si vybral album Demise od skupiny Orlík. Vložil médium do přehrávače a vybral si skladbu Dokolečka a hlasitě si zpíval.

Do místnosti právě za ním vešel Tomáš. Chvíli celé scenérii jen přihlížel a pak hlasitě dodal: „Ty starej rasisto!“

Vláďa se ho úplně lekl, ztlumil hudbu a řekl: „Skoro jsem z toho šoku úplně vyplešatěl!“

„Zdar, orlíkovče, tak jak ti je?“

„Vypadám, že mi je dobře? Když si před spaním nedám aspoň dva braníky, tak neusnu! Párkrát jsem se v noci pomočil. Ale hlavně, furt mě to pronásleduje! Udělal jsem si ochrannej pentagram tady na koberci – ten mě aspoň trochu chrání.“

„Neblázni s tím pořád, kámo, měl bys taky přejít na jiný myšlenky. Od Lukáše seženu nějakou trávu, dáme jointa a budeš v klidu. Zejtra bude zase chata, takže přijď, dáme pivko a pak můžem dát tu travku.“

„Ty mi nerozumíš, já s tím musím bojovat! Nemůžu jen tak jít pryč a užívat!“

„Vláďo! Jak s tím chceš bojovat, ty vole? Jo, a pokud si myslíš, že to kolo bylo znamení, tak to byla jen náhoda! Podíval jsem se na to. Už dlouho se ti tam dřelo lanko od brzd a posledně se už přetrhlo. Kdybys ho pravidelně kontroloval, tak se ti to nemůže stát.“

„To říkáš ty. Tak mi sakra vysvětli, proč se mi to stalo rovnou po tom, co jsem jel z toho místa! Proč se mi to nestalo někdy jindy, třeba předtím!“

„Souhra náhod! Prostě, náhoda je blbec.“

„Nebudu se s tebou hádat, protože to nemá cenu… Já s tím bojuju magií! Na seminářích magie jsem se naučil jak vymítat ďábla, jak vyvolávat anděly a duchy. Několikrát se mi zjevili andělé a jednou jsem dokonce mluvil s archandělem Gabrielem. Mluvil jsem i se svýma inkarnátama³ a pár jsem jich vyhnal. Tohle já už dokážu. To je má zbraň, jinak proti tomu nejde bojovat. A na boj potřebuju klid, abych mohlmeditovat. No, a když se ožeru jak prase a zhulím pod vobraz, tak budu jen náchylnější k útoku ďábla nebo inkarnáta. Takže díky, ale teď fakt sorry!“

„Jsi blázen! Kdybys tohle řekl někde na veřejnosti, tak si o tobě udělají fakt pěknej obrázek a pošlou tě do Bohnic! Už se ani nedivím, proč jsi o tom radši mlčel. Sakra, udělej to aspoň pro mě, dáme špeka a všechno zase bude OK. Vzpomínáš přece na to, jak ti bylo, když jsis poprvý dal travku. Jak ti bylo skvěle. Možná to tvůj problém nevyřeší, ale určitě ti to pomůže a budeš mít víc síly bojovat.“

„Kdybych vytvořil ochranej štít kolem sebe…“

Vláďa se na chvíli odmlčel, koukal do středu jeho pentagramu a pak zvedl zrak na Toma. „Zejtra večer na chatě?“

Tomáš se pousmál: „Já jsem věděl, že půjdeš! Buď tam zejtra před sedmou. Špek na tebe už bude čekat.“

Z reproduktorů se ozval typický tón přicházející textové zprávy. „To je můj,“ řekl Vláda. Vzal do rukou mobil a přečetl si zprávu: „Když se to sere, tak pořádně!“ Skryl tvář do dlaní a začal plakat.

Tomáš k němu přiběhl a začal ho chlácholit.

„Ona… ona … mě opustila! Proč? Sakra, proč??? Co jsem jí udělal špatnýho?!“

Tom hned pochopil, odkud vítr vane. Dostal na Andreu vztek, že to musela tak uspíšit. Teď vážně nevěděl, co má říct a tak ji začal pomlouvat, že ho dávno podváděla.

„Ale co mi to je platný? Já jsem ji miloval, rozumíš? MILOVAL! A co ona? Když mi je blbě, tak mě opustí!“

„No vidíš, že nebyla ta pravá! Pravá by tě nikdy nenechala na holičkách, kdyby se ti nedařilo. Jsi mladej a neboj, jednou si najdeš tu pravou! Tu, která u tebe bude stát v dobrým i zlým. Ne jako Andrea!“

Vláďa se po chvíli vzpamatoval a poděkoval Tomášovi za jeho pomoc.

 

Tato noc byla pro Vláďu opět kritická. V noci ho opět navštívila tajemná postava. Byl připoutaný na dno velké nádrže. Z otvorů nádrže začala proudit tmavá páchnoucí tekutina, ve které se postupně utápěl. Cítil ten nesnesitelný zápach. Řval z plných plic, zatímco se mu ústa plnila tím hnusem. Snažil se popadnout dech, ale vdechoval už jen tu břečku. Poslední, co před sebou spatřil, byla ona postava s rozřezaným obličejem. Když už ve snu přestával úplně dýchat, začal cítit bolest po celém těle. Chtěl se probudit, ale nemohl. Po několika minutách bolestí přeci už jen procitl. Pod břichem cítil vlhko, rozsvítil a podíval se tam – opět se pomočil. Tu noc už nemohl usnout a ve strachu bděl až do příchodu prvních ranních paprsků.

„Musím ven!“ uznal hned z rána. Ačkoli byl silně nedospalý, tak se překonal s pomocí silné kávy vyjít ven. Namířil si to pochopitelně do lesa, neměl vůbec pomyšlení chodit v takovém stavu po městě. Brzy dorazil k jeho oblíbenému místu na odlehlém místě, kde často meditovával – tomu místu říkal Stonehenge podle proslavené záhadné stavby v jižní Anglii. Ve skutečnosti šlo o pět velkých hromad kamení, uspořádaných do kruhu. Stoupl si mezi ně a vzýval duchy lesa a další bytosti o pomoc. Představoval si, jak se k němu přibližují z celého lesa. Měl pocit, jako by jeho prosby byly vyslyšeny a tak začal odvolávat duchy.

Po dokončení dlouhé seance vyšel z kruhu a najednou na něj padl zvláštní pocit. Padl k zemi. V jeho hlavě se rozezvučel hlas, který ho nabádal, že jen silný odvar z bolehlavu plamnatého ho může spasit. V tom šoku mu nedošlo, že se jedná o zvláště jedovatou rostlinu. I když už vstal, tak cítil, že ho pořád něco pozoruje. Ten šok byl tak silný, že okamžitě začal hledat tu rostlinu. O kousek dál našel pár rostlinek bolehlavu. Dal je do malého sáčku, který nosil pořád u sebe. Pořád cítil onen nepříjemný pocit v zádech, který ho jako by popoháněl pryč z lesa. Vydal se domů.

Když došel domů, tak matka byla dávno v práci a otec šel spravovat auto. Neváhal ani minutu, vzal malý hrnec, nalil do něj vodu a přidal bolehlav. Odvar nechal vařit pět minut, odstavil ho a po chvíli ho začal srkat. Během pár minut se skácel na tvrdou podlahu.

 

Okolo nemocničního lůžka se shromáždili rodiče Vláďi. Ležel tam bez známek vědomí, napojen na stovky přístrojů, jeho strnulý výraz v obličeji vzbuzoval pocit beznaděje. Pravidelné tiché pípání elektrokardiografu se tiše rozléhalo po pokoji. Otec se jako opařený díval na syna a po tvářích mu pomalu tekly slzy. Matka seděla na posteli a hladila synka po tváři.

„Láďíku, cos nám to jen provedl?“ šeptala mu matka do uší.

 

V temném místě se náhle rozsvítilo pár svící. Svým liknavým světlem ozářily cosi uprostřed - obyčejná stará železná olípaná postel. V odporně páchnoucích černých peřinách ležela jakási osoba v pyžamu – byl to Vláďa. Pomalu se probíral a těsně předtím, než otevřel oči, viděl obraz postavy s rozřezaným obličejem. Strachem spadl z postele na tvrdou zem. Šok ho dostatečně probral. Rozhlížel se kolem sebe, ale svíce ozařovaly jen postel… nic víc neviděl. Uzřel svůj zrak na jednu svíci, sehnul se k ní a snažil se ji vzít. Jeho ruce však kousek před svící narazily na pevnou studenou překážku. Nevěřil svým smyslům a zkusil to podruhé. Avšak ani druhý pokus nebyl úspěšný. Rozhodl se bez světla vyjít pryč z kruhu. Se strachem opouštěl kruh, ale nic zvláštního se nestalo. Ušel metr, dva metry a za chvíli již za sebou ztrácel svůj jediný orientační bod. Stále nemohl najít stěny toho, v čem je. Otočil se a vrátil zpět do kruhu ze svící. Sedl si na zem a zády se opřel o starou postel.

„Tohle není skutečný… to je jen sen, pitomej sen, ze kterýho se jednou vzbudím. Jak rád bych byl, kdyby tady byla se mnou Andrea!“

V tu ránu spadl a jeho záda se ocitla na tvrdé podlaze. Nad ním se objevila noční obloha, z dáli slyšel moderní taneční hudbu a mnoho hlasitých rozhovorů. Zjistil, že leží na trávě kdesi ve městě, kousek od diskotéky. S námahou vstal a hned poznal, kde je – kousek od jeho oblíbené hospody Palma. Diskotéka se nacházela hned vedle a bylo u ní značně živo. Zaslechl známý hlas – byl Andreji. Rozeběhl se k ní. Na malém plácku stála početná skupinka kouřící mládeže. Mezi nimi viděl svoji Andreu – objímala se s kulturistou, zatímco ji druhý kluk osahával. Vláďa se rozčílil a rozběhl se k ní. Ona si ho však vůbec nevšímala, jako by pro ni byl vzduch. Chtěl ji vzít okolo boků a odvést ji, ale jeho ruka jejím tělem prošla jako nic. Vláďa v zápalu vzteku chtěl objímat Andreu, ale pronikal ji, jako kdyby neexistovala. Šílel vztekem, jak viděl svoji (již bývalou) přítelkyni postupně líbat s cizími kluky. Obzvlášť nechutné bylo, když se dlouze líbala s malým obézním klukem. Bohužel tomu všemu jen přihlížel, aniž by mohl cokoliv změnit.

Andrea šla dovnitř na disko, Vláďa šel pochopitelně s ní. Na tanečním parketu postupně tancovala s partičkou kluků, kteří ji osahávali po celém těle – intimní partie nevyjímaje. Mezi jejími nápadníky poznal své dobré kamarády a spolužáky ze školy. Když viděl svoji Andreu zářit mezi těmi týpky, dělalo se mu špatně až na zvracení. Celou dobu se musel dívat na to, jak Andrea flirtuje s jinými.

Přibližně po hodině odcházela ve značně pohrouženém stavu na zastávku autobusu. Společnost ji dělalo pár jejích „přátel“. Její největší oblíbenec (kulturista) ji stále objímal okolo pasu a chvíli co chvíli se zastavili, aby se spolu líbali. V autobuse mu seděla na klíně a on ji masíroval břicho a částečně i poprsí. Vláďa jen mlčky pozoroval tu scénu, zatímco uvnitř neskutečně zuřil.

Autobus zastavil na zastávce, která byla jen kousek od jejího bytu. Andrea neměla zrovna rodiče doma, takže si mohla dělat, cokoliv se jí zamanulo. Všech sedm přátel, kteří s ní jeli autobusem, pozvala do bytu, kde jim připravila spaní. Svého kulturistu nechala spát u ní v posteli, zbytek přátel spal v ložnici rodičů a obývacím pokoji.

Před spaním se ještě osprchovala a tiše vešla do svého pokoje. Na posteli ležel kulturista. Andrea ztlumila světlo a odhodila svůj župan, pod nímž se skrývalo nahé krásné tělo, a pomalu se blížila ke kulturistovi. Pár centimetrů před postelí ji začal zvonit mobil. Rozčílila se, kdo ji právě teď ruší, omluvila se kulturistovi, oblékla župan a šla na chodbu vyřídit telefon.

„Ahojky Vláďínku! … ne promiň, dneska spím u kámošky, takže až zejtra, ju? … Taky tě moc miluju, už se na zítřek mocinky těším! … Pa!“ Zaklapla telefon, oddechla si a šla zpátky ke kulturistovi dodělat to, na čem začali pracovat. Vláďa se snažil uniknout tomu, jak se jeho přítelkyně miluje s cizím chlapem, ale nemohl se vůbec pohnout, dokonce se přesunoval na místo, odkud je nejlepší výhled na celou scénu. Po celém procesu se Vláďa zhroutil do sebe a vykřikl z celých plic: „Tak teď už toho mám akorát tak dost!“

Okolí zčernalo a zase byl na místě se svícemi. Seděl uprostřed kruhu, řval jako šílenec a do toho plakal. V záchvatu vzteku si přál Andreu uškrtit. Úplně ji před sebou viděl, jak ji bere za krk a svírá její hrdlo a pomalu z ní uniká život. Vyžíval se v jejím utrpení. Po dokonání myšlenkového aktu ucítil za sebou něco studeného. Otočil se a viděl tam ležet bezvládné tělo Andreji. Na krku byly stopy po škrcení.

„Já… já jsem ji zabil!!! Ne, do prdele, vona je mrtvá! Andrejko, prosím, probuď se! Kurva!“ poplácával ji po tvářích ale bezúspěšně. Hladil ji hlavu, ale něco mu začalo docházet. Její obličej mu nápadně připomínal tu masku, jež ho dříve strašila. V tu ránu ho oslnilo pronikavé bílé světlo…

 

„Už přichází k vědomí!“ zajásal Tomáš nad Vláďovo postelí. Okolo postele se hned seběhli jeho rodiče. Vláďa byl dost zmatený, nevěřil, jestli tohle je už skutečné, nebo jen to je další hra. Po chvíli pochopil, že tohle už je skutečné. Začal se radovat, ale své zážitky z bezvědomí úplně zamlčel.

„Láďíku, co tě to napadlo, se takhle otrávit? A co to s tebou v poslední době jen bylo?“ ptala se mamka

„Mami, ty bys mi stejně nevěřila – pochop to jen tak, že jsem na čas zbláznil. Andrea mi dala kopačky a jsem to nepřenesl přes srdce… Teď už mi je celkem dobře, dostal jsem se z toho.“

 

O několik málo hodin později se na internetovém serveru objevila zvláštní zpráva:

 

„24. srpna okolo desáté večer se v … v okrajové zóně parku našla mrtvola mladé dívky. Vrah svou oběť uškrtil a ještě ji několikrát zbil. Policii se zatím nepodařilo vypátrat viníka