Na rozcestí

Anotace: Jedná se o příběh dívky která má před sebou více než důležité rozhodnutí. To ovlivní nejen jí ale i její blízké.

"Anno." Pronesl ženský klidný hlas, který se rozléhal po okolí jako ozvěna.

Ta si přejela prsty po víčkách aby si uvědomila, co se právě děje. Pohledem hledala tu která na ní volala, nikdo ale nikde nebyl. Uvědomila si že stojí uprostřed kamenného mostu. Mostu který byl úzký a místy hodně zničený. Oba jeho kraje lemovala tmavá a hustá mlha. Ta se kolem ní točila v kruhu. V hlavě jí probleskla myšlenka že zřejmě někdo nechce aby viděla dále, než je potřeba. Lehký a studený vánek si jemně pohrával s tmavými prameny vlasů a přes lehkou vínovou blůzku se dotýkal dívčiny jemné kůže. Ruce přitiskla více k hrudi aby zadržela teplo které v ní proudilo. Snažila se i na ten chlad nemyslet. V tom ale znovu uslyšela své jméno.

"Anno."

Po zádech jí přejel mráz když pocítila, že za ní někdo stojí. Jakmile se otočila směrem k onému hlasu, nespustila z postavy stojící před ní oči. Byla vysoká, štíhlá a krasná. Povznášející se pár centimetrů nad cestou. Vlasy byly dlouhé po pás a v nich zářily malé krystalky. Šaty které na sobě měla byly dlouhé a stříbrné. Byla pro ní stvoření, připomínajícího anděla bez křídel. Místo aby se Anna zajímala o to kde se nachází, vnímala pouze ženu a její pohyby. Stejně jako tmavé oči ve kterých se ztrácela. 

"Jsem správkyně mostu, Anno." pověděla žena klidně.

"Vy víte kdo jsem?" zeptala se jí zvědavým tónem.

Jak sama správkyně prozradila, zná každého kdo se tu objeví. Místem nastalo hrobové ticho. Dívčinu pozornost zaujal prst zvednutý do výše, kterým utvořila kruh. Ve stejnou chvíli mizela do ztracena ta hustá mlha, která bránila rozhlédnout se do okolí.

Srdce se jí rozbušilo takovým tempem že pomalu neslyšela jeho údery. Zas jí tělem projel mráz. Né ze zimy ale ze strachu. Z neznáma a toho co jí čeká. Ztracená ve vlastních myšlenkách přemýšlela o všem možném. Ani nevěděla co se jí vlastně vše honí hlavou. Musela se chtě, nechtě vrátit k tomu co pro ní bylo nyní důležité.

"Musíš si vybrat." zahlásila žena s klidem a Anna souhlasně odkývala. 

Po pravici stála dívčiny rodina, přátelé. Viděla zde každodenní starosti, radosti i trápení které je všude a ve všech. Za to na opačné straně leželo něco jiného a zcela odlišného. Rozlehlá zahrada obohacená sluncem, květy a stromy. Nedlouho poté se zjevil i stín muže. Ten odkrýval tvář osoby, kterou dobře znala.

"Ty?" řekla překvapeně.

Pomalu zavřela oči a znovu se ponořila do myšlenek. Tohle vše bylo mnohem více těžši, než čekala.

"Jen jedna cesta je ti otevřená!" ozvalo se nedaleko od Anny.

Věděla to. Stejně jako to všechno, co se kolem ní děje. Pozvdechla, teď už pevně rozhodnutá vykročila vpřed. Jeden krok, druhý, třetí. Pomalým tempem se přibližovala k muži a zahradě. Druhý konec se jí pomalu vzdaloval. Když tu najednou se zastavila. Přinutila jí k tomu tupá bolest v břiše. Prohlédla si ho a blůza se zbarvovala do ruda. Pravou ruku přitiskla k ráně a s bolestí se snažila pokračovat dál. Opět udělala jeden krok, druhý a třetí. Daleko ale nedošla. Zastavila se. Teď jí k tomu nutilo ale něco jiného.  Nemohla se nadechnout a čím dál více to pro ni bylo obtížnější. Sil jí moc nezbývalo a jí se podlomila kolena. Tvrdě dopadla na zem a zvednout se nemohla. Snažila se i marně lapat po dechu. Přišlo jí jako kdyby měla v krku kus jídla který jí brání se z plných plic nadechnout.

 "Pojď." jakmile to správkyně dořekla, pomohla jí vstát.

Obtížně ale přece jen stála opět na svých. Zbýval už jen malý kousek k tomu aby došla na konec cesty.  Z minut se ale stávala věčnost. Téměř skoro bez sil a bolestí docházela k cíli.

Poslední krok učiněn. Dotkla se zeleného porostu který jí šimral na chodidlech. Břemeno které sebou nesla, bylo pryč i ta bolest. Nebylo už potřeba si držet krvácející ránu. Mohla se i nadechnout. Most i jeho druhý konec spolu se správkyní zmizel. Nebylo to tam nic. Zaplavil jí navíc pocit štěstí, klidu a volnosti. Někdo jí ale stisknul silou dlaň. Pohledem zabrousila k muži kterého si vybrala. To on svíral její dlaň ve své. Hlavu mu oddaně položila na rameno a společně se začali ztrácet v nitru zahrady.

Ve stejnou chvíli se však odehrávalo drama ve státní nemocnici. Tady mladá dívka bojovola o život. Její srdce se zastavilo a přivolaní lékaři se snažili ze všech sil o záchranu jejího života. Bylo ale už příliš pozdě. Rodina a blízcí přátele, které situaci přihlíželi skrze okno byli zhrzeni a přepadl je stav bezmoci. Postarší, zlomená žena byla na pokraji zhroucení. Nemohla uvěřit, že se její dcera s partnerem stali obětí nehody opilého řidiče. Mladý muž ihned zemřel na místě. 

"To není možné, moje holčička!" zvolala plačíčí postarší žena.  Zranění které dívka měla, byla rozsáhlá. Zlomená žebra jí nedovolila se téměř nadechnout. Poranění břicha si neslo také svou daň. Ženu, které po tvářích stékala jedna slza za druhou  obejmul postarší, tmavlasý muž. Ona se tak mohla zabořit do jeho hrudi a věnovat se tiššeji svému smutku. Naposledy pohlédla do pokoje aby viděla její tvář. Ze všech sil řekla svá poslední slova směřovaná k ní.

"Ach, Anno. Je mi to líto!"