2.Kapitola-vrah

Anotace: 2.kapitole mé "upíří" povídky. Prosím o komentáře.

,,Volala nám policie. Tvůj dům začal hořet a tvou matku odvezly se smrtelnými popáleninami do nemocnice. Nejspíš to nepřežije..." Bože! Kdyby jsem v tu chvíly neseděla asi by se mi podlomila kolena. Srdce mi bylo jako kdyby mělo vyskočit z hrudi. SAKRA! To musí být nějaký omyl! To není možný, ne to se nemohlo stát! Začaly mi pálit oči. Ne tady brečet nebudu! Ne teď. A navíc stejně, neřekl přece že je máma mrtvá, ne? ,,Chápu jak se cítíš." Řekl mi ředitel. ,,Paní zástupkyně, prosím zavolejte ať si ji vyzvednou příbuzní... Ne. Nic nechápe. SAKRA! SAKRA- ,,Clary? V počítačové databázi se píše, že nemáš příbuzné, je to pravda?" ,,Ano" Odpověděla jsem zástupkyni a už jsem to nemohla vydržet - vytryskly mi slzy a jediné na co jsem se zmohla bylo nezačít hystericky ječet. ,,Dobře," podal mi ředitel kapesník, ,,zavolám na sociálku a-" CRRR! CRRR! ,,Paní zástupkyně prosím vezměte to." ,,Haló. Oh dobrý den. Ano." Zástupkyně podala telefon řediteli - ,,Halo. Dobrý den. Ano jsem. Ano máme. Za jak dlouho? Rozumím. Nashledanou. ...Claryso? To byla policie. Prý se tě potřebují na něco zeptat, takže tady budou do deseti minut." ,,Rozumím" Sakra! Na co se chtějí zeptat? A to teď budu bydlet kde, než se máma...uzdraví? ,,Claryso?" ,,Ano pane řediteli?" ,,Vem si s sebou na převlečení alespoň věci na tělocvik." ,,P...počkat! Já pojedu s nima?" Teď mi teprve došlo co jsem řekla.XD ,,Ah omlouvám se pane řediteli já jen-" ,,V pořádku je toho na tebe moc." Ředitel kývl na paní zástupkyni, ta mi ťukla do ramene na znamení abych ji následovala a mlčky mě vyprovodila zpět ke třídě. ,,Teď si vem tělocvik, převleč se a počkej ve třídě, přijdu až přijede policie. Rozumíš?" ,,Ano" ,,To dej paní učitelce." Zástupkyně mi dala obálku a odešla. A já jsem zatím, ač s nechutí, vešla do třídy a předala jsem obálku třídní. Ta jen pokývala hlavou a nechala mě ať si jdu pro tělocvik. Když jsem procházela přez třídu, zase jsem je slyšela.-,, Myslíš že ji vyrazily?" -,,Asi jo když si jde pro tělák." -,,To se nestydí brečet?!" Tentokrát jsem to ignorovala. Dnes je mi všechno jedno. Zajímá mě jen jak se dostanu k mámě. Rychle jsem popadla sáček s tělocvikem a šla (zkoro běžela) do šatny se převlíct. V šatně jsem se ujistila, že tam nikdo není a strašně jsem se rozbrečela. Takhle moc jsem naposledy brečela asi když mi na nohu spadli činky, co měla máma na památku po tátovi a se zlomenou nohou jsem pod tou činkou byla uvězněná asi tři hodiny. Převlékla jsem se do černých tepláků a starého bílého trika, které bez vyprání smrdělo po potu a ještě jsem si šla umýt obličej aby nebylo moc poznat, že jsem ještě brečela, ale bylo moc pozdě, už jsem byla červená a měla nateklé oči. Co se dá dělat. Hlavně se uklidni, nebo začneš znova brečet. Máma bude v pohodě, přežije to. Třikrát jsem se zhluboka nadechla, napočitala pomalu do deseti a když jsem si byla jistá, že se nerozbrečím šla jsem zpět do třídy. U dveří jsem se akorát potkala s paní zástupkyní. ,,Claryso, právě pro tebe jdu. Už jsou tady." Mlčky jsem přikývla a následovala jsem zástupkyni ven před bránu školy. Když jsem je viděla, začala jsem být trochu nervózní. ,,Dobrý den." ,,Ahoj." Policajt vystoupil z auta a opřel se o něj. ,,Ty si Clarysa Chestrová?" Bože to je fízl, samozřejmě,kdo jinej? Santa Claus? ,,Ano." ,,Nastup si." Sedla jsem si na zadní sedadlo a čekala, co bude dál. Jsem pěkně nervózní, a navíc mi o to přijde trochu trapné, sedět v policajském autě. Musela jsem se sama pro sebe usmát. Jeto jako kdybych byla trestanec. Policajt také nasedl a auto se rozjelo. ,,Promiňte, kam to vlastně jedeme?" ,,Na policii, tam tě vyslechnou a pak si tě vyzvedne tvuj příbuzný." Příbuzný? Já žádného nemám! Dojeli jsme na stanici a tam mě odvedli do místnosti se stolem a dvěma židlemi proti sobě. Sedla jsem si a zachvíli přišel policajt. Zajímalo by mě jestli mě tady pozorují přez jednostrané sklo, jako je to v kriminálkách. ,,Clary...můžu ti tak říkat?" ,,Ano." Sedl si na proti mě a podíval se mi do očí. Co to má sakra bejt?! Čumí na mě jak na vraha co se nechce přiznat! Chtělo se mi strašně moc sklopit oči, ale NE! Neprohraju! ,,Kde si byla ve čtvrt na osm?" ,,Jela jsem autobusem do školy." ,,Dobře. Domníváme se totiž, že váš dům někdo zapálil schválně. Nevíš o někom, kdo by neměl rád tvojí mámu?" ,,Pokud vím, máma se od té doby co umřel táta s nikým nestýkala a přestala pracovat." ,,Dobře a ty?" ,,Já nemám kamarády a většina lidí ze školy mě nejspíš nenávidí takže..." ,,Nevíš o někom konkrétním, kdo by ti dělal schválně naschvály?" ,,Ani ne." ,,Říkala jsi, že tvůj otec zemřel můžu se zeptat jak?" ,,N...našli ho v kanále. Vrah se nenašel" ,,Dobře to je vše. Tvůj strýc čeká venku." ,,Dobře" STRÝC??? Co to kurňa? Policajt se zvedl a bez pozdravu odešel. Asi půjdu taky. Zvedla jsem se a po pěti minutách jsem se vymotala ven. Tam stál kluk asi tak 17 let, vysoký, s vlasama černýma jako uhel. Měl krásnou bledou tvář, bez jediného jebáka a oči modré jako lapis lazuli, které vůbec nebyly jako ty mé ošklivě modrošedé. Tohle nemůže být můj strejda,vždyť je hrozně mladej! ,,Ahoj Clary. Nastup si."Odstoupil a za ním se ukázalo fungl nové černé porsche. Páni to je hustý! Sedla jsem si ke spolujezdci a vyjeli jsme. Snažila jsem se "navázat kontakt", ale on vždy odpověděl na moje otázky buď jedím slovem a nebo mlčel úplně. bylo mi to trapné. Po asi půl hodině jsme dojely do velkého lesa a asi po deseti minutách různého kličkování lesními cestami, jsme dojeli k velké vile. Byla v lese perfektně schovaná. Ale byla tady jedna otázka - Kdo je můj strýc. Zastavily jsme a když jsme vešli vrátkami dovnitř, zjistila jsem, že je tu i velká maskovaná, super luxusní zahrada s fontánami a anglickým trávníkem. To musí bejt nějakej milionář. Otevřel nám pán - nejspíš sluha, v obleku. ,,Výtejte pane." ,,Odveď tuhle dívku" ukázal na mě ,,do jejího pokoje." ,,Ano pane." Sluha se na mě podíval a uklonil se. ,,Následujte mě prosím." Teprve teď jsem se rozhlédla. Stála jsem v obrovské vstupní hale, která vypadala jak na zámku a z každé strany vedlo jedno schodiště s červeným kobercem. K jednomu takovému sluha vykročil. Všude na stěnách byly velké obrazy a když jsme vyšli nahoru byla tam dlouhá chodba s mnoha dveřmi. Chvíly jsme šli chodbou, když se sluha u jedých zastavil. ,,Zde je váš pokoj" Řekl a odešel. Pomalu jsem vstoupila do pokoje. To je úžasné. Byl to pokoj jak pro princeznu - manželská postel s nebesy, psací stůl se zdobenými nohami, květiny, všude obrazy, k tomu velký koberec - prostě jako kdybych se vrátila do minulosti na nějaký zámek. No jo, to se řekne zde je váš pokoj, ale co tu mám jako dělat? V tu chvíly někdo zaklepal na dveře. ,,Slečno, pán si s Vámi přeje mluvit, prosím převlékněte se a já vás dovedu k němu do kanceláře." Do čeho se převlíknout? Zkusila jsem otevřít jednu skříň a co nevidim! Plná skřín značkových obleků - některé dokonce ze saténu - a vše v mé velikosti! To musí bejt boháč, ale jak věděl jakou mám velikost? Oblékla jsem si něco trochu normálnějšího a nechala se dovést do obřího pokoje s krbem, dvěma luxus gauči, obří televizí a velkou medvědí kůží přes celou podlahu. Když jsem se tak podívala, neměl tu jenom medvědí kůži - všude po zdech byly parohy a různé lebky. Jedna mi dokonce připomínala lidskou, ale já sem nikdy nebyla dobrá v anatomii takže to nejspíš bylo z něčeho jiného. No, ale co když- ,,Vítám tě tady. Doufam, že se ti tu líbí. Sedni si vedle mě." Sedla jsem si na druhý konec pohovky. ,,Pojď blíž." Poslechla jsem a sedla si tak 30 cm od něj. ,,Ježiši." řekl ironicky a přitáhl si mě úplně k sobě. ,,Takže, asi ti už došlo, že nejsem tvůj strýc." Řekl a usmál se na mě. Tím odhalil velké špičáky. ,,A teď ti už asi došlo, že nejsem člověk." Chytil mě za krk a...a zakousl se mi do něj! Chtěla jsem křičet, ale počkat! Nebolí to. Když se odtáhl projistotu jsem si sáhla ke krku. Byla tam. Krev. ,,A teď ti už asi i došlo co jsem." Znovu se na mě usmál. Chtělo se mi ječet, ale nemohla jsem. Nešlo to. Nemohla jsem se ani pohnout. Najednou s sebou trhl a já se mohla zase hýbat. Vyběhla jsem ze dveří a utíkala pryč. No jo, ale kam pryč? Bigo! Schody. Seběhla jsem dolu a běžela vstupní halou k východu. Zkusila jsem kliku. Nic. Zoufale jsem s klikou trhala a bušila a bušila do dveří pěstmi, ale bylo to k ničemu. ,,Nemá smysl utíkat. Teď patříš mě. Tvůj otec se mnou podepsal smlouvu, že když ho zabiju bez mučení, tak až ti bude patnáct, budeš má." On...mého otce...? Pomalu jsem se otočila. Stál 2. metry přede mnou. Kdyby mě nechtěl zabít asi by se mi i líbil usmála jsem se sama pro sebe aby jsem se trochu uvolnila. ,,Ale já tě nechci zabít." Cože? ,,J...jak...?" ,,Normálně." Znovu se na mě usmál. ,,A teď se prospi, měla si těžký den." Najednou se mi zamlžilo před očima a... POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ