Písečná bouře

Anotace: Seržant Jordan Stone a jeho kolegové jsou osvobozeni ze zajetí, při návratu na základnu jsou kvůli písečné bouři nuceni zastavit a bouři přečkat. Jenže cosi neznámého zabije dva členy záchranného týmu.

Upozornění: Pokud jste četli románovou trilogii o sangvinistech od Jamese Rollinse, nabízím krátkou fanfikci na toto téma.

Jelikož je povídka psaná jen z pohledu jedné hlavní postavy, nepodařilo se mi do povídky zakomponovat popis hlavní postavy, což činím zde: vysoký Američan kolem 185 cm, příslušník Rangers, opálený, s blond vlasy armádně zastřiženými a modrýma očima, s tetováním ve tvaru blesků na těle

Pokud byste našli způsob, jak do povídky vložit popis postavy, mileráda si Váš navrh vyslechnu/přečtu.

Bavte se :)

. . . 

  Rány už pomalu přestával vnímat.
   Jak dlouho jsem tady? pomyslel si, když se mu hlava po úderu dlaně stočila na stranu.
 Vždyť je to jedno. Tady moje cesta končí, povzdychl si a dál mlčel, když se ho vyptávali.
  Vzápětí dostal políček, až mu cvakly zuby. Obvykle to znamenalo, že další pokus o získání informací byl u konce. Byl na sebe hrdý, že nic neprozradil. Mohl ale totéž říct o těch zbývajících?
  Nechával hlavu skloněnou a jen naslouchal. Slyšel odcházet tři páry nohou, to znamenalo, že je v místnosti opět sám. Čekala ho další velmi nepohodlná noc. Celou dobu byl přivázán k dřevěné židli, díky které už měl na zadnici otlaky. Zřejmě udělá totéž, co včera, prostě se s židlí převrátí a získá tak aspoň malý luxus ze změny polohy.
  Vzpomínal, jak se tady ocitl.
 Ztratil pojem o tom, jak dlouho tady byl, odhadoval to na čtyři nebo pět dní, netušil ale, jestli byl nějakou dobu v bezvědomí a pokud ano, kolik času uplynulo. Ale než se sem dostal, byl se svým týmem na další misi v Afghánistánu.
 On, seržant Jordan Stone, a dva jeho podřízení, desátníci Malcolm Vittel a Scott Even, patřili k devátému praporu Rangers, konkrétně k jednotce JEFF (Joint Expeditionary Forensic Facility) speciální jednotce americké armády, která měla na starosti vyšetřování zločinů v armádě, jako jsou výbuchy, jejich příčiny, složení bomb, získávání důkaz a další věci, které se dali shrnout pod forenzní vyšetřování.
  Ten den plnili úkol, na který je poslal kapitán Larry Bailey. Měli vyšetřit výbuch, při kterém o život přišlo pět amerických vojáků. Bylo třeba zjistit, kdo za útokem stál. Nezbývalo jim mnoho času do návratu na základnu, když byli přepadeni skupinou mužů a zajati. Jordan se zuřivě bránil a byl za to odměněn tvrdou ranou do hlavy. Pak jen vnímal kodrcání a zvuk náklaďáku. Poté byl velmi hrubě přinucen k vědomí a začaly samotné výslechy.
  Teď ho bolelo celé tělo, ale bolest byla známka toho, že je stále naživu.
  Doufal jen, že jeho dva kolegové a přátelé zároveň také žijí.
  S onou prosbou zavřel oči a podařilo se mu usnout s hlavou stále svěšenou.

. . .

  Druhý den přišli znovu a vše se opakovalo. Křik, nadávky, bití. Jordan stále mlčel a dál snášel rány do hlavy nebo hrudníku. Nechtěl to vzdát, ale už mu nezbývalo moc sil.
  Vyslýchající mu trhl hlavou a pozvedl ji ke svému obličeji. Muž měl kruté tmavé oči, téměř černé, opálenou pleť zakrýval plnovous a na hlavě měl stočený šátek shemagh. Prohlížel si Jordana a určitě přemýšlel, co by jej přinutilo promluvit. Jordan mu vzdorovitě pohled oplácel.
  Únosce mu znovu trhl hlavou a chystal se jej opět udeřit. Uprostřed nápřahu se jeho hlava rozprskla a Jordana pokropila krvavá směs mozkové hmoty a úlomků kostí. Stejně jako Jordan byla překvapena i ozbrojená stráž v místnosti. Než však stačili jakkoli zareagovat, dveře místnosti se pootevřely a dovnitř se cosi vkutálelo. Jordan to ihned poznal, se vší silou se překulil stranou a okamžitě pevně sevřel víčka k sobě. Nebylo to moc platné. Ostré světlo způsobené výbuchem se mu propálilo přes zavřené oči a uši byly zalehlé od ohlušující rány.
  Jako ve zpomaleném filmu sledoval, jak do místnosti vkročily čtyři postavy a neomylně, z bezprostřední blízkosti, zabili oba ozbrojené únosce několika výstřely. Jedna postava ze čtveřice si klekla vedle něj, dlaní mu stiskla rameno na znamení, aby zůstal ležet. Ostatní prohledali místnosti vedle.
  Jordan poslechl a snažil se zaostřit zrak a pročistit sluch. Postava vedle něj klečela s puškou stále připravenou k výstřelu, očima pročesávala okolí. Jordan jako první poznal pušku M-4, kterou využívali hlavně mariňáci. Pušku držela ruka, jejíž předloktí bylo schované do nátepníku. I předloktí druhé ruky bylo schované v nátepníku. Na obou stehnech pak osoba měla pouzdra s pistolemi. Co jej v ten moment překvapilo, byla puška zavěšená na zádech. Jednalo se o odstřelovací pušku. Dotyčná osoba musela mít velkou fyzickou sílu, když dokázala najednou nosit takovou výbavu, a to Jordan nepočítal náhradní zásobníky nebo nože, které měla schované za opaskem
  Jordan si již projasněným zrakem prohlédl osobu, která vedle něj klečela. A překvapení, nebo spíše šok, jej přinutil otevřít oči dokořán. Postava s odstřelovačkou na zádech a dvěma pistolemi na stehnech byla žena. A ne ledajaká. Tmavě hnědé vlasy svázané do copu měla ukryté pod taktickou vestou, na hlavě pak měla nasazenou náhlavní soupravu s mikrofonem přitisknutým ke krásně tvarovaným rtům.
  „Čisto,“ ozvalo se z vedlejších místností. Její kolegové se vrátili do místnosti s Jordanem a postavili se do obranné pozice.
  „Status,“ promluvila poprvé žena do vysílačky a konečně se na Jordana podívala. Její hlas mu zavibroval tělem. Pohled jejích očí mu z hlavy vymazal všechna slova, která chtěl vyslovit.
  S pomocí dvou jejích kolegů Jordana zvedli ze země a přeřezali provazy. Jordan mimoděk promnul zápěstí, nespouštěl však zrak ze ženina obličeje. Její pleť byla opálená do zlatova, to vše ale přebíjely její oči. Jordan nikdy neviděl takovou barvu očí. Smaragdově zelené oči si jej pozorně prohlížely a hodnotily jej. Jordan poznal, že žena je mimořádně inteligentní, současně ho její vřelý pohled uklidnil a zdálo se, že dokonce i bolest je menší.
  „Můžete chodit, seržante?“ zeptala se ho.
 „Pokud to znamená dostat se z tohohle prokletého místa, klidně se odtud i odplazím,“ vypadlo z něj.
Žena se pousmála. Nemohlo jí být víc než třicet, Jordan ji ale odhadoval zhruba na dvacet sedm. Jemu samotnému bylo nedávno dvacet devět.
  „V tom případě vás všechny vezmeme domů, co říkáte?“ navrhla a opět se usmála. Byla velmi krásná.
  „To zní jako perfektní plán, madam,“ souhlasil Jordan a pokusil se postavit. Zakymácel se, ale udržel se na nohách. V kolenech mu zapraskalo.
  Žena, která byla téměř o hlavu menší než on, opět promluvila do vysílačky.
  „Týmy jedna až čtyři, vracíme se. Lovec jedna a dvě, stáhněte se na pozici Charlie. Jsme tam za patnáct minut,“ oznámila a Jordan si uvědomil další věc. Žena je velitelem celé akce. Respekt, který k ní cítil od první chvíle, se ještě zvětšil. Žena sáhla do jednoho pouzdra a podala mu pistoli Glock.
  „Kdyby náhodou,“ pokrčila rameny.
 Jordan si ji vděčně vzal a cítil se mnohem silnější. Pak kolem něj utvořili diamantovou formaci a vydali se pryč. Žena šla jako první a Jordan z každého jejího kroku cítil naprostou jistotu a profesionalitu. Ani jednou nezaváhala. Jordan si vedle ní připadal těžce neohrabaný.
  Zvednutá pěst jej přinutila zastavit. Ihned poslechl. Velitelka vykoukla zpoza rohu jen na zlomek vteřiny a zase se stáhla.
  „Jak daleko?“ zeptala se šeptem do vysílačky.
  Nad odpovědí jen pokývala hlavou, pak se k nim otočila.
  „Máme před sebou patrolující hlídku a zřejmě ještě snipera na jedné ze střech. Naši lovci bohužel nemají vhodnou pozici k jeho odstranění, takže plán je následovný. Já budu sledovat hlídku, případně zkusím zjistit lokaci snipera, vy se budete po dvou přesouvat za ten odstavený náklaďák a pak dál k dalšímu domu. Jasné?“ shrnula velitelka a členové jejího týmu přikývli. Jordan taktéž.
 „Fajn, jdeme na to,“ pousmála se žena, ze zad stáhla odstřelovací pušku a rozložila ji na plnou délku. Pak s sebou plácla na zem a roztáhla nohy pro lepší stabilitu. Mírně se zavrtěla, když získávala lepší pozici zpoza rohu domu. Měla štěstí, že ležela ve stínu.
 „Připravte se, seržante, jdete jako první,“ řekla směrem k nim, ale zrak neodtrhla od optiky pušky.
  „Za tři…dva…jeden…teď,“ vyhrkla a Jordan spolu s dalším vojákem přeběhli volný prostor mezi domem a autem, za který se pak schovali. Žena zřejmě zahlédla pohyb, protože poupravila pozici a pozvedla hlaveň pušky.
  O chvíli později se k nim připojila druhá dvojice. Přesunuli se dál k dalšímu domu a čekali. Zbývala jen ona.
  Jordan sledoval, jak klidně leží na zemi, a vypadá jako socha. Pak se její tělo pohnulo, to když tlumila zpětný náraz pušky do ramene. Jordan slyšel jen tiché pff. Žena pak v rychlosti složila pušku a opět ji připnula na záda. Rozhlédla se a za chvíli byla u nich.
  „O jednoho méně,“ prohodila a usmála se.
  Znovu se ujala vedení a tentokrát už na místo setkání dorazili bez dalších potíží. Místo extrakce bylo v poušti, kde se pod maskovacími sítěmi skrývala vozidla Humvee. Sítě už byly svázány a vozidla připravená k odjezdu.
  Jordan při té příležitosti zjistil, že je přišlo zachránit patnáct lidí. Dvanáct lidí bylo rozděleno do třech týmů po čtyřech, k tomu dva odstřelovači, a jeden, co hlídal automobily.
  Jordan se přivítal se svými kamarády a zjistil, že jsou na tom o něco lépe než on. Přesto byl rád, že je vidí a že jsou všichni v relativním pořádku. Na starosti si je pak vzal lékař, kterého viděl v týmu s velitelkou, a v rychlosti je ošetřil.
  „Seržante, musíme vás rozdělit,“ prohodila k nim.
 Jordan se neptal proč, ale poslechl. Zatímco jeho kolegové nastoupili každý do jiného vozu, on následoval velitelku k jejímu autu. Motor už běžel. Posadil se na zadní sedadlo přímo za ni.
 „Vyrážíme,“ ohlásila do vysílačky a jejich Humvee se rozjelo, následované kolonou dalších vozů.
  „Takže další úspěch na kontě, šéfová,“ poplácal rukou do volantu řidič.
  „Až budeme v táboře, můžeš začít slavit,“ tišila jeho vášně velitelka.
Jordan to už nevydržel.
  „Kdo vlastně jste?“ zeptal se.
  Velitelka se k němu otočila a usmála se. Klid jejích očí byl nakažlivý.
  „Bude lepší, když zůstaneme známí jen jako vaši zachránci, seržante,“ mrkla na něj.
  „Všiml jsem si, že nejste všichni z jedné a té samé jednotky. Nemáte sice žádná označení, hodnosti, natož jména, jen krevní skupinu, ale množství rozdílných typů zbraní mluví za vše. Vy jste mariňák, ale kolega tady vedle mě je z armády. Všiml jsem si i někoho, kdo by mohl patřit k SEALs a pak taky jeden, co vypadá na Rangera.“
  Žena se jen usmála, ale nic neřekla.
  „Takže to mám brát tak, že jste supertajná jednotka, kde si dáváte velký pozor na identitu?“ zeptal se.
  „Seržante Stone, nemohu vám říct, kdo jsme jako celek, ani kdo jsme jako jednotlivci. To je přísně tajné, prosím, nepokoušejte se to vyzjistit. Nechtějte, aby musela snaha o vaše vysvobození přijít vniveč,“ pronesla velitelka a podívala se mu zpříma do očí. Svou poslední větu myslela smrtelně vážně a Jordanovi z toho přejel mráz po zádech. Raději se znovu napil z lahve, aby doplnil tekutiny, a v rychlosti hltal sušené maso.
  „Tak jak vám mám říkat?“ zeptal se, když polkl maso.
 „Velitelko postačí,“ odpověděla. „Ne proto, že bych si potrpěla na masírování svého ega takovýmto oslovením, ale zkrátka proto, že takové je teď mé jméno. Buď velitelka nebo Alfa, to už nechám na vás.“
  „Čili všichni jste teď pojmenovaní podle hláskovací abecedy, chápu to správně?“ nedal se odbýt Jordan.
  Jen přikývla a dál se soustředila na cestu před nimi.
 „Měl byste si zkusit odpočinout, na základnu nás čeká dlouhá cesta,“ řekla po chvíli.
  „Šéfko, ještě jeden úkol,“ promluvil poprvé muž sedící vedle Jordana.
  Řidič Humvee se po ní podíval.
  „Pravda,“ pousmála se a do vysílačky oznámila, aby se kolona zastavila.
  Všichni pak vylezli z vozů a podívali se zpět do pouště, směrem, kde se nacházel tábor, ve kterém byl Jordan vězněn.
  „Je čas udělat pápá,“ prohodil řidič Humvee repliku z jednoho dětského pořadu.
  Jordan se podíval po velitelce a všiml si, že v ruce drží dálkový spínač.
  „A BUM!“ vyhrkli někteří jednohlasně. Na to konto velitelka stiskla spínač a v dáli se k nebi vznesl hřib prachu a písku, protkaný ohněm. Prvotní výbuch následovaly další menší.
  Všichni okolo aut jásali a pokřikovali různá hesla.
 Velitelka se jen usmívala, ale Jordan v jejím úsměvu a především pohledu zachytil i cosi jiného, něco, co nedokázal zařadit. Smutek? Nechuť? Opovržení?
  „Pokračujeme,“ utišila je hlasem, který dokázal přehlušit i veškeré bujaré výkřiky ostatních. Jordanovi z toho div nezalehly uši.
 Žena možná vypadala křehce svou stavbou, o ní se ale dalo stoprocentně prohlásit, že zjev klame. Žena měla velkou sílu a očividně nejen fyzickou.
  Všichni se opětovně vrátili do vozů a pokračovali v cestě.
  Jordan se chtěl znovu na něco zeptat, žena se k němu ale otočila a stiskla mu zápěstí.
  „Opravdu byste si měl odpočinout, seržante,“ zopakovala a stále ho držela za zápěstí.
  Jordanovi se při jejím doteku rozbušilo srdce a krev mu tepala ve spáncích. Její dotek byl jemný a něžný a on se najednou cítil velmi unavený. Zavřel oči a nechal se unést spánkem.

. . .

  „Vstávejte, seržante,“ slyšel její hlas a znovu s ním zatřásla.
  Jordan se probudil. Jejich vozidlo se nehýbalo.
  „Co se děje?“ zeptal se zmateně.
  „Musíme udělat neplánovanou přestávku na noc,“ zachmuřila se velitelka.
Jordan vylezl z auta a protáhl se. Bolelo ho celé tělo, přesto se cítil po delším spánku dobře.
  Velitelka se protáhla kolem něj do auta, ze kterého vytáhla batoh, přičemž se o něj otřela tělem. Jordan si neodpustil pohled na její pozadí, které se teď rýsovalo v napnutých kalhotách.
  „Následujte mě,“ vybídla ho a Jordan se snažil rychle zamaskovat, že ji sledoval a beze slova poslechl. Obešli vůz a Jordan se zastavil. Před nimi se rozprostírala malá, ale na první pohled opuštěná osada.
  „Blíží se bouře, proto jsme zastavili,“ vysvětlila a ukázala kamsi k západu. Nebe bylo naprosto čisté a bez mráčku, Jordan ale věděl, že to se může během minuty změnit. A nechtěl být na otevřeném prostranství, když bouře udeří. Bylo štěstí, že toto místo našli.
  Netušil však, jak své myšlenky o štěstí bude za několik hodin litovat.

. . .

  Jordan se snažil najít co nejpohodlnější pozici u zdi domu, ve kterém měli přečkat bouři. Dům měl dvě místnosti, ve kterých se mačkal spolu se svými kolegy a půlkou týmu. Druhá půlka týmu se usadila ve vedlejším domě, taktéž se dvěma místnostmi.
 Jeho přátelé usnuli hned, jakmile k tomu dostali příležitost, Jordan, ačkoli unavený, usnout nedovedl. Z neznámého důvodu se mu svíraly vnitřnosti strachem a obavami a on netušil proč.
  Ostatní se bavili o všem možném i nemožném, čistili své zbraně nebo jedli příděl z potravinovných dávek. Několik vět padlo i o jejich nepřítomné velitelce, která byla zrovna pryč. Jordan z rozhovoru pochopil, jak bezmezný respekt a důvěru v její velení mají.
  „A to jí bude sedmadvacet,“ řekl jeden z nich. Podle hlasu Jordan poznal řidiče Humvee, ve kterém cestoval. Ačkoli se mu potvrdil jeho odhad, přesto byl překvapený. Tak mladá a přesto bylo poznat, jak moc je ostřílená vojačka, vlastně mariňačka.
  „Zase mě tady drbete, co?“ ozval se její hlas, ale poznal v něm pobavení.
Jordan se otočil, aby viděl na skupinku. Velitelka stála zády k němu, s rukama v bok. Skrze její rozkročené nohy Jordan sledoval ostatní, jak se na ni dívají a usmívají se.
  „Jak bychom mohli, šéfová?“ rozhodil ruce řidič Humvee a snažil se o uražený tón. Jeho pohled ho ovšem prozradil.
  Velitelka na sobě neměla blůzu ani taktickou vestu, její tělo krom volnějších kalhot obepínalo triko s krátkými rukávy. Jordan si povšiml, že stále měla oba nátepníky a na stehně jen jednu pistoli. Její vlasy nyní nebyly schované pod vestou a v délce pod lopatky jí splývaly ve volně uvázaném ohonu.
  Jak tam stála a ozařovalo ji světlo, Jordanovi přišla jako ztělesnění anděla. Byla to opravdu nádherná žena. A tuto myšlenku si nevyčítal. Neměl proč, žena jeho života jej opustila.
  Velitelka zatřásla hlavou a odešla do vedlejší místnosti. Jordan se přetočil tak, aby na ni viděl. Došla ke svému místu, kde měla složený batoh a své zbraně. Pak znenadání svlékla triko a Jordan překvapením vykulil oči. Toto rozhodně nečekal.    Ale pohled to byl velice příjemný. Ženino tělo neneslo žádné stopy po přebytečném tuku, bylo naprosto dokonalé. Světlá sportovní podprsenka kontrastovala s její opálenou pokožkou. Ve výstřihu se jí pohupoval křížek, zřejmě stříbrný. Jordan by se na ni mohl dívat celé hodiny, ale nebylo mu to dopřáno. Velitelka na sebe natáhla nové triko světle hnědé barvy a otočila hlavou. Dívala se mu přímo do očí, jako kdyby věděla, že ji sleduje, a pousmála se. Pak zvedla svou odstřelovací pušku a soupravu na čištění a sedla si vedle něj. Křížek se zahoupal na jejím krku a pableskoval proti světlu.
  „Můžu?“ zeptala se.
  Nemělo smysl přestírat, že spí, zvlášť když ho načapala. Pozvedl se a opřel se o stěnu.
  „Určitě,“ odpověděl.
  Zručnými prsty rozložila pušku a začala čistit jednotlivé části.
  „Jak se cítíte, seržante?“ zeptala, aniž by se na něj podívala a dál se věnovala své pušce.
  „Už je to lepší, ale až budeme na základně...“ nedokončil.
  Pokývla hlavou, že rozumí. Zničehonic však zvedla zrak od zbraně a zadívala na okno.
  Přibouchnutými okenicemi zahýbal první silnější poryv větru. Jak dřevo prásklo o zeď, všichni se podívali tím směrem. Ruce téměř všech se natáhly po pistolích. I velitelka se dotkla pouzdra s pistolí na stehně. V ten moment jí zahrály svaly na paži. Několik vteřin sledovala zavřené okno a Jordan si všiml, že se jí zrychlil dech. Pak dala ruku zpět a v rychlosti dočistila pušku, kterou následně složila a zkontrolovala její funkčnost.
  Uložila ji zpět k ostatním zbraním a vysílačkou zkontrolovala stav druhé půlky týmu.
  „Charlie, Delto, vraťte se dovnitř, než vás to odfoukne,“ pronesla nakonec a o chvíli později do domu vpadla dvojice, která držela hlídku. Domem se prohnal vír prachu a písku a Jordan si uvědomil, že je venku tma. Netušil, zda je to přicházející bouří nebo setměním.
  Sotva za sebou zabouchli dveře, vzduch, už tak kvílící větrem, proťal něčí hlas. A bylo to hlas plný bolesti. Velitelka sáhla po pistoli a vysílačce současně.
 „Hlášení!“ vyhrkla, ale ozvěnou jí zřejmě byl statický šum způsobený bouří, protože zaklela.
  Znovu se otočila k oknu a dech je jí znovu zrychlil. Chvíli na to se okenice znovu zatřásly, tentokrát to ale nebylo větrem, po vnitřku zdi začalo stékat cosi tmavého.
Velitelka byla během vteřiny u zdi a zkontrolovala tekutinu, ačkoli dle jejího výrazu, než se rozeběhla ke zdi, Jordan věděl, že poznala, co to je. Krev.
  „Foxtrot, Bravo, se mnou,“ pronesla ledově.
  Nikdo neřekl jediné slovo, dotyční jen vykonali rozkaz. Velitelka sama vzala do ruky svou útočnou pušku a vydala se ke dveřím.
  „Nikdo nevytáhne paty z tohohle domu, dokud se nevrátíme, jasné?“ přikázala a čekala na souhlasné kývnutí všech přítomných. Po zakrytí obličeje šátkem otevřela dveře a vítr ji téměř hodil zpět do místnosti. Přesto udržela rovnováhu, což se o jejích dvou vybraných partnerech říct nedalo. Ihned ale svou chybu napravili a postavili se za ni. Společně pak vyšli z domu do kvílící bouře.

. . .

  Jordanovi přišlo, že uběhly hodiny od jejich odchodu, ve skutečnosti uteklo jen něco okolo patnácti minut. Pak se dveře rozrazily a oni vpadli dovnitř, za sebou táhli bezvládné tělo. Za nimi se do domu přihnala druhá půlka týmu, která byla původně ve vedlejším domě. Všichni byli jako na trní.
  „Co se stalo?“ zeptal se Jordan a přistoupil k hloučku, který se utvořil kolem těla.
 Tělo na zemi patřilo jednomu z dvojice sniperů, jeho hrdlo bylo rozerváno na kusy.
Všichni mlčeli a snažili se vypořádat s tak otřesným pohledem, pak promluvil první z nich s teorií o divokém zvířeti. Jenže byli uprostřed pouště a navíc v silné písečné bouři. Pak se ozvaly další hlasy a vše skončilo obrovskou hádkou.
  Jediný, kdo mlčel, byla velitelka týmu. Dívala se na mrtvého kolegu a svírala ruce v pěst. Nebýt pohybu rukou, Jordan by byl řekl, že je naprosto klidná. Hluboce se mýlil.
  „Buďte zticha!“ vykřikla zničehonic a hádka rázem ustala. Všechny oči se stočili na ni.
  „Sierře už nepomůžeme, zemřel během několika vteřin, neměl nejmenší šanci,“ zavrtěla hlavou a podívala se na mrtvé tělo, přes které přetáhla deku.
  „Jak to můžete vědět?“ nedalo Jordanovi.
  Velitelka po něm střelila pohledem. Z jejích očí čišely zlověstné blesky, které ale nebyly určeny jemu, nýbrž tomu, kdo zabil jejího kolegu.
  „Prostě to vím,“ odpověděla a sklonila zrak.
  Několikrát se zhluboka nadechla a poté se podívala na každého z nich. Její oči se zastavily a znovu přejely jednoho po druhém.
  „Kde je Tango?“ zeptala se.
  Všichni se začali rozhlížet okolo sebe.
  „Byl s námi,“ odpověděl jeden člen druhé půlky týmu a nechápal, kam se mohl podít. Chyběl druhý sniper.
  Jako kdyby je slyšel, bouří se rozlehl výstřel následovaný nelidským výkřikem. Všichni sáhli po svých zbraních.
  Několik lidí se nahrnulo ke dveřím a chtělo jít svému kolegovi na pomoc, velitelka je ale zarazila.
  Někteří se na ni zlostně obořili, když je nechtěla pustit.
  „Zůstanete tady,“ trvala na svém.
 „Proč? Tango je tam venku, potřebuje naši pomoc!“ pozvedl se nad ni snad dvoumetrový muž, kterého Jordan tipoval na příslušníka SEALs.
  „Protože jsem vám dala rozkaz, vojáku!!“ odsekla a jeho výhružného postoje se ani trochu nezalekla.
  Muž stiskl čelisti k sobě, ale dal pokoj.
  „Navíc už je stejně pozdě, Tango je po smrti,“ řekla potichu spíš pro sebe, ale slyšeli ji všichni.
  „To nemůžete vědět,“ nesouhlasil Jordan.
  Podívala se na něj se smutným výrazem.
  „Vím to,“ špitla a posunula si pušku na popruhu.
  „November a Delta, půjdete se mnou, ostatní zaujmou obrannou pozici a zůstanou uvnitř,“ rozhodla se a opět vyrazila ven.
  „Chci jít s vámi,“ ozval se Jordan.
  „Nejste v pořádku, seržante, měl byste zůstat uvnitř,“ ohodnotila jej.
  „Půjdu s vámi,“ trval na svém.
  Velitelka si povzdechla, když viděla jeho odhodlaný výraz, sklonila se k mrtvému sniperovi a dala Jordanovi jeho útočnou pušku.
  Jordan se cítil podivně, když držel zbraň mrtvého muže, ale byla to jediná zbraň, kterou mohl dostat.
  Pak si všichni obvázali obličej šátky, na oči nasadili brýle a vyšli do písečné bouře. Písek se jim okamžitě zakusoval do každé odhalené části těla a drásal kůži do krve. Velitelka ale vypadala, jako kdyby jí písek nic nedělal. Postupovala rychle a neomylně směrem, ze kterého předtím slyšeli výstřel. Když se zastavila, narovnala se a sklonila pušku. Sotva ji došli, zablýsklo se a z pohledu, který se jim díky blesku naskytl, se jim sevřely útroby.
  „Co se to tady děje?“ vykřikl jeden z dvojice přes šátek.
  Druhý sniper ležel na zádech, ruce i nohy roztažené do stran, jeho mrtvý pohled směřoval na nebe zakryté bouří. Písek pod ním byl tmavý od vsáklé krve z roztrhaného hrdla. Byl zabit stejným způsobem jako první sniper.
  Velitelka poklekla vedle něj a zběžně jej prohlédla. Pak pokynula dvěma kolegům, aby se chopili jeho těla a odvlekli jej do domu. Cesta zpět se jim díky silnému protivětru a písku, který se dostal úplně všude, protáhla na dlouhou dobu. Velitelka šla opět jako první s puškou připravenou k výstřelu.
  Jordanovi z elektrického náboje bouře okolo vstávaly chloupky po těle, Jordan ale věděl, že to nezpůsobuje jen bouře. Během několika málo minut zemřeli dva vojáci. Lidé, kteří byli profesionály každým coulem, vycvičení k přežití, přesto jim to nebylo k ničemu. Něco je zabilo a nikdo nevěděl, co nebo kdo to byl. Až na jednoho člověka. Velitelka vypadala, že přinejmenším tuší, kdo vraždí její kolegy, řeč jejího těla tomu napovídala.
  Velitelka se rázně zastavila a pozvedla pěst. Její kolegové položili mrtvého zpět na písek a připravili si zbraně.
  Jordanovi se ještě víc zježily chloupky na těle. Statická elektřina teď byla skoro hmatatelná, ale Jordan měl stažené hrdlo strachem, ačkoli nevěděl proč. Velitelka se k nim otočila. Jestli něco říkala, Jordan ji přes bouři neslyšel. Pak prošla kolem nich a opět se zastavila. Dívala se kamsi do dáli, ačkoli v tomhle příšerném počasí nemohla vidět nic než písek, navíc maximálně na vzdálenost natažené paže. Podle jejího postoje si Jordan znovu pomyslel, že velitelka úplně ignoruje lítající písek okolo nich. On sám už měl paže rozdrásané do krve a chtěl co nejdříve do domu, ona se přesto bouří procházela jakoby se nic nedělo.
  Její paže také musejí být zkrvavené, pomyslel si, ale když se na ně zaměřil, zdálo se, že ženiny paže jsou zcela v pořádku a nezraněné.
  To není možné, zavrtěl hlavou, ale nechal to plavat, když si povšiml, že otáčela hlavu ze strany na stranu a dokonce ji nakláněla k ramenům. V té strašidelné kakofonii zvuků mohla slyšet maximálně svoje srdce.
  Zničehonic se bleskově otočila a překřičela bouři.
  „Všichni dovnitř! Hned!“ vyhrkla a mávala rukama směrem, kde stál jejich úkryt.
  Dvojice se opět chopila těla jejich kolegy a vláčeli jej pískem zatímco se snažili běžet.
 Velitelka popoháněla Jordana a sama jejich skupinku uzavírala, neustále se ohlížejíc na něco, co neviděla. Nebo možná viděla, kdo ví.
  „Honem!“ křičela na ně a snažila se je přinutit k rychlejšímu běhu.
  Zvukem bouře pronikl k Jordanovým uším jiný zvuk. Skoro by si jej spletl s bouří, pak si ale uvědomil, že to znělo jako zavrčení. Kus za nimi slyšel do písku něco dopadnout. Jordan se neohlížel, co to bylo, soustředil se na obrysy domu, které se před nimi objevily. Zbývalo mu jen pár kroků. Dveře se otevřely a Jordan do nich vpadl hned za dvojicí táhnoucí tělo.
  Čekal, že do něj narazí velitelka, ale nestalo se tak. Otočil se na zádech a namířil zbraň ven. Hlavně všech ostatních mířily stejným směrem.
  Dovnitř následně vlítla jakási koule a dopadla do písku, který stačil do domu navát.
  Zbraně se stočily tím směrem.
  „Nestřílet,“ uslyšely z oné koule, ze které se vyklubala velitelka.
  Někdo okamžitě zavřel dveře a zajistil je.
  Velitelka se zvedla ze země a po pažích jí tekla krev.
  Mýlil jsem se, oddychl si Jordan, má poraněnou kůži jako já.
  Tehdy Jordan netušil, že krev, kterou viděl, nebyla její.
  Stáhla si šátek z hlavy a sundala brýle. Vlasy měla rozcuchané a rychle si je uhladila.
  „Zaujmout obranné pozice,“ vyhrkla a všichni poslechli.
 „Co se to děje?“ zeptal se jeden z vojáků nervózním hlasem. „Kdo je zabil? Zvíře?“
  „Jsme v poušti, idiote, tady žádná zvířata nežijí,“ odsekl někdo jiný.
  Jordan si všiml jejího pohledu, ve kterém se zračila lítost. Ovšem ne nad ztrátou dvou svých mužů. Ona věděla, co tam venku je a zabilo to dva její kolegy. Dělala si starosti o jejich bezpečí.
  Do oken opět něco začalo bušit a vzduchem se ozývalo kvílení, vrčení a zvuk, který Jordanovi připomněl zvuk nehtů přejíždějících po tabuli. Cosi dopadlo na střechu a několik pušek se pozvedlo.
  „Co budeme dělat?“ zajíkl se jeden z vojáků.
  Nikdo se mu nevysmál za jeho vyděšený hlas. Jordan sám takový strach ještě necítil. Bouře vše jen umocňovala.
  Velitelka zavřela oči a několikrát se zhluboka nadechla. Když je otevřela, pohledy všech se na ni upínaly. Každému z nich pohled opětovala a napjaté výrazy jednotlivých vojáků povolovaly. Nakonec pohledem spočinula i na Jordanovi.
Jordanovo tělo zalila vlna klidu, ačkoli venku vládlo peklo.
  „Chci, abyste všichni zůstali tady uvnitř, kde je bezpečno,“ promluvila mírným hlasem, ze kterého čišelo teplo, klid a mír.
  „Nikdo, opakuji nikdo, nesmí vyjít ven, pokud chce tuto bouři přežít,“ pokračovala dál.
  Hlavy všech pokývaly na souhlas, včetně Jordanovy.
  „Dobrá, ty dveře musí zůstat zavřeny. Neotvírejte nikomu, kromě mě. Náš signál znáte,“ nadechla se, když si byla jistá, že všichni splní její rozkaz.
  „Vy jdete ven?“ vyhrkl Jordan.
  Znovu se na něj podívala a smutně se usmála.
  „Jen já to můžu zastavit a dát ostatním šanci přežít,“ odpověděla tiše.
  Chtěl něco namítnout, ale pozvedla ruku a umlčela jej.
  „Udělejte, co říkám, a dopadne to dobře,“ řekla nakonec.
  Jordanovi bylo za těžko jejím slovům věřit, ale pokusil se o to, ačkoli měl tušení, že jsou to poslední vteřiny, kdy velitelku vidí naživu.
  Pak se otočila a vyšla ven. Ostatní dveře okamžitě zatarasili, aby se dovnitř nic nedostalo.
  „To je sebevražda,“ uteklo mu.
  Vyjádřil tak obavy všech, přesto byl před chvílí jediný, kdo se ozval. Její muži ji ale zřejmě znali dobře, její rozhodnutí obětovat se pro ostatní nechtěl nikdo zlehčovat.
  Pak si všiml dalších věcí. Její šátek a brýle ležely v písku a...
  „Nevzala si pušku,“ vyhrkl Jordan a pozvedl M-4, která jí patřila.
  Řidič Humvee se k němu připojil.
  „Ať je venku cokoli, tohle nepřežije,“ vrtěl hlavou řidič.
  „Musíme jí tu pušku donést,“ navrhl Jordan, ale nikdo se k tomu neměl.
  Nejen, že nechtěli porušit rozkaz, ale spíš se báli vyjít ven. Jordan se pokusil otevřít dveře, ale bylo mu v tom zabráněno.
  Jordan se rozčílil a křičel na ně, že nechají svou velitelku kvůli jejich zbabělosti zemřít, ale situace se nezměnila. Než někdo stačil na jeho urážku zareagovat, zvenčí se ozval dlouhý a táhlý zvuk plný bolesti a utrpení.
  Jordan se vrhl k okenicím a škvírou mezi dřevem a zdí nakoukl ven. Zvuk nevydala velitelka, i když si nebyl jistý. O chvíli později se ozval další zvuk, velmi podobný tomu předchozímu. Jordanovi běhal mráz po zádech a chloupky na těle mu stály v pozoru. Kdosi mu strčil do ramene a vedle něj se objevila hlava. Někdo další se chtěl podívat ven. Jordan ustoupil a zjistil, že všichni se soustředí na směr, odkud slyšely ty nelidské zvuky, které neustávaly.
  Jordan pomalým krokem ustupoval směrem ke dveřím, cestou si nasadil brýle a hlavu skryl do šátku, vzal pušku jako pro sebe, tak pro velitelku a než někdo stihl zareagovat, otevřel a vyšel ven. Někdo za ním křičel, ať se vrátí, pak se ale dveře zabouchly a Jordan si pomyslel, že udělal největší chybu svého života. 
  Pohmatem jedné ruky se nechal vést zdí domu k místu, kde si prve všiml nízké zídky, za kterou se mohl schovat. Když do ní narazil kolenem, ihned zalehl a snažil se dýchat. Bouře byla velmi silná a písek mu ztěžoval dýchání. Téměř se dusil. Teď, schovaný za zídkou, se vítr zmírnil a Jordan se mohl přerývaně nadechnout. Mezi zuby mu vrzala zrnka písku.
  Opět se ozval další bolestný zvuk, až Jordanovi vynechalo srdce. Opatrně vykoukl zpoza zdi a rozhlédl se. Neviděl nic než písek.
  Oblohu proťal další blesk, který osvětlil okolí. Jordan otevřel po šátkem ústa dokořán a vykulil oči. Scéna, kterou mu blesk na zlomek vteřiny osvítil, se mu vypálila do paměti.
  Několik metrů před ním velitelka týmu stála přikrčená v útočné pozici, vlasy jí vlály kolem hlavy ve vzdušných vírech, obklopená čímsi, co vypadalo jen jako pohybující se tmavé stíny.
  Další blesk byl o něco delší a Jordan spatřil bojující velitelku. V ten moment si pomyslel, že velitelka bojuje jen holýma rukama, světlo blesku se ale odrazilo od něčeho kovového.
  Vzduch opět proťal bolestný sten a kus před něj cosi dopadlo. Jordan se v první chvíli schoval za zeď, zvědavost mu ale nedala a vyhlédl. Vypadalo to jako hromada špinavé a potrhané látky, až na to, že zpod cárů vykukovaly ruce a nohy. Ať to bylo cokoli, teď to bylo mrtvé, nebo v to alespoň Jordan doufal.
  Další blesk Jordana přinutil podívat se směrem k velitelce. Světlo jí osvítilo a i tento pohled se mu vypálil do paměti. Velitelka tam stála rozkročená nad jinou hromadou, paže volně svěšené, podél dlaní se jí cosi táhlo a přesahovalo to špičky jejích prstů, vlasy jí vlály ve větru. I z té dálky viděl jak její křížek na krku odráží světlo bleksů. Pohledem se dívala na nehýbající se hromadu, pak ale zvedla hlavu a podívala se přímo na něj. Vypadala jako ztělesněný anděl pomsty.
  Jordan netušil, jak ho mohla vidět, on sám měl co dělat i s nasazenými brýlemi, aby viděl na pár metrů před sebe, ona neměla žádnou ochranu. A přesto Jordan cítil tvrdý a nebezpečný pohled jejích očí.
  Nedokázal se pohnout, byl jako zhypnotizovaný, když při blesku spatřil, že velitelka jde k němu. Následující blesk pak opět zastavil jeho srdce. Velitelku totiž osvítil v momentě, kdy směrem k němu házela nůž.
  Jordan si nejprve pomyslel, že jej chce zabít, nůž však proletěl kolem něj. Heknutí kdesi za ním mu prozradilo, že našel svůj cíl.
  „Řekla jsem, ať zůstanete všichni uvnitř!“ procedila skrz zuby, když procházela kolem něj. Taktéž zaslechl jakési cvaknutí.
  Zastavila se u hromady, vytáhla svůj nůž a otřela jej o mrtvolu. Pak se vrátila k němu.
  Jordan se postavil na nohy.
  „Nechala sis tam zbraň,“ vykoktal ze sebe a ukázal na pušku na svých zádech.
  „Ta je proti nim na nic,“ odsekla naštvaně.
  „Proti komu?“ zeptal se.
  Střelila po něm zlověstným pohledem.
  „To tě nemusí zajímat, Stone,“ syčela dál. „Mohli tě zabít, kdyby tě ucítili, chápeš to? Mohl si dopadnout jako ti dva, možná i hůř.“
  Jordan neměl tušení, o čem to mluví.
  Velitelka jej chytla za ruku, odtáhla pryč z dosahu vířícího písku a strhla mu brýle. Jordan si uvědomil, že bouře polevila a začíná se vyjasňovat.
  Zpříma a zhluboka se mu podívala do odhalených očí. Její zprvu vzteklý výraz se změnil na vlídný, téměř něžný.
  Jordanovi se rozbušilo srdce a krev se mu vehnala do obličeje, ale nedokázal pohled odtrhnout. Ani by se mu to nepovedlo.
  „Teď si zapamatuješ má slova, rozumíš?“ promluvila tichým hlasem a špičkami prstů se dotkla pohupujícího se křížku.
  „Rozumím,“ slyšel se odpovídat.
  „Dobře,“ kývla pomalu hlavou, „to, čeho si byl svědkem, si necháš jen a jen pro sebe. Nikdy o tom nikomu neřekneš, zapomeneš na to, že si někdy něco takového viděl. Byl to jen zlý sen. To, co zabilo dva mé muže, bylo jen zvíře, které se toulalo pouští a bylo šílené hlady.“
  Jordan pokýval hlavou.
  „Zopakuj mi to,“ rozkázala mu.
  „To, co jsem viděl, si nechám jen a jen pro sebe a nikdy nikomu neřeknu, co se stalo. Zapomenu na to, byl to jen sen. Dva tvé muže zabilo zvíře toulající se pouští a šílené hlady,“ zopakoval Jordan jako omámený.
  „Výborně,“ usmála se a drcla mu do ramene.
  Jordan potřásl hlavou a nechápal, co se stalo. Chtěl se ohlédnout do míst, kde ležely podivné mrtvoly, ale nedala mu šanci. Odtáhla jej zpět do domu, kde byla přivítána překvapenými výkřiky, jež se změnily v radostné a oslavné.
  O hodinu později už jejich kolona za svitu měsíce pokračovala v cestě.

. . .

  Na vojenskou základnu dorazili se svítáním. Po zbytek noci a cesty nikdo v jejich vozidle nepromluvil. Všichni byli se svými myšlenkami a možná i děkovali Bohu za to, že přežili tuto hrůznou událost.
  Jordan celou cestu sledoval týl velitelky sedící před ním a znovu a znovu si přehrával vše, čeho se stal svědkem. Nehodlal o tom nikomu říct, takové hrůzy by mu stejně nikdo neuvěřil a možná by skončil v blázinci. Sice tam byli i další, ale ti nic neviděli, byli schovaní v domě, v bezpečí. Nehodlal se k tomu vracet. I tak se mu ale na mysl stále vracela otázka, jak dokázala bojovat s tím, co je přepadlo, jen holýma rukama. Vzpomněl si, že světlo blesku se odráželo na něčem kovovém a že pak zabila jednoho z nich hozeným nožem. Ale koho vlastně zabila?
Z úvah jej vytrhlo zastavení vozidla.
  Velitelka beze slova vystoupila a ostaní ji napodobili. Jordan nezůstal pozadu.
  Vojenská základna se probouzela k životu, ze stanů vycházeli vojáci s ospalými obličeji a při zívání si div neroztrhli ústa.
  „Pojďte za mnou,“ byla první slova, která velitelka pronesla od odjezdu z pouště.
  Jordan i oba jeho kolegové ji následovali ke stanu, který prozrazoval, že se jedná o velitelský stan. Vstup byl zakryt látkou, pod stříškou stanu pak stála ozbrojená stráž.
  Když procházeli kolem nich, postavili se do pozoru. Jordana napadlo, jakou hodnost velitelka má. Ta jen pozdravila zpět a vešla do stanu.
  Uvnitř bylo temno, Jordanovi chvíli trvalo, než si jeho oči přivykly šeru, který ve stanu vládl.
  „Alfa se svým týmem se vrátila dle rozkazu, pane,“ ohlásila se velitelka a postavila se do pozoru.
  Oči všech přítomných se otočily k jejich skupince.
  Přišel k nim jeden z plukovníků a odpověděl na pozdrav.
  „Pohov, Alfo.“
  Velitelka ukročila a složila ruce na bedrech.
  Plukovník se otočil k Jordanovi a jeho kolegům.
  „Jsme rádi, že jste zase s námi, pánové,“ řekl jim a potřásl si s každým rukou.
  „Jen díky velitelce a jejímu týmu, pane,“ neodpustil si Jordan, doufajíc, že se něco dozví.
  „Ano, její tým je nejlepší,“ souhlasil plukovník a pousmál se.
  „Kapitán Bailey si vás nyní převezme, seržante,“ řekl plukovník a ukázal za sebe, kde se ze tmy vyloupl jejich nadřízený důstojník. Sám pak přešel k velitelce a o něčem s ní debatoval.
  Jordan i ostatní se znovu postavili do pozoru, ale kapitán jim ihned dal pohov.
  „Vítejte zpět, pánové,“ přivítal je kapitán. „Pojďte, prosím, se mnou.“
  Desátnící Malcolm Vittel a Scott Even následovali kapitána, Jordan se zdržel vzadu.
  Velitelka byla na odchodu. Jordan ji chytil za zápěstí, na kterém stále měla nátepník. Jordan pohmatem zjistil, že se nejedná o pouhý nátepník, nýbrž spíš jakési poudzro.
  Velitelka se po něm překvapeně podívala, ale ruku nechala v jeho sevření.
  „Omlouvám se,“ řekl Jordan a znovu se podíval do jejích smaragdově zelených očí.
  Mlčela, ale pousmála se.
 „Chci vám poděkovat, velitelko, ale nerad děkuji neznámým lidem nebo přezdívkám,“ vysvětlil její zdržení.
  Velitelka se podívala po zbytku osazenstva stanu a pak znovu na něj.
  „Ashley,“ špitla téměř neslyšně.
  Jordan si uvědomil, že teď porušila spoustu protokolů a zákazů, ale aspoň znal její křestní jméno.
  „Děkuji za záchranu,“ poděkoval znovu a dodal, „Ashley.“
  Znovu se na něj usmála. Pustil její ruku.
  „Rádo se stalo, Jordane,“ kývla hlavou a opustila stan.
  Jordan se chvíli díval na vchod, kterým před chvílí prošla, než na něj zavolali.
  V duchu si přál, aby se s ní mohl setkat ještě jednou a zeptat se jí na hromadu věcí, obával se ale, že toto setkání patřilo k těm jednorázovým.

  Netušil, jak moc se mýlil.