3.Kapitola-odhalení-co se tenkrát stalo

Anotace: Omlouvám se za čekání moc se mi do toho nechtělo. V tomto díle Clary spíš spí, a neni to nic moc, ale to posuďte sami.

Pomalu jsem oevřela oči. Byla jsem ve svém novém pokoji na posteli a byla jsem převlečená. ,,Co se sakra stalo?! Bolí mi hlava." Pohnula jsem hlavou a málem vyjekla bolestí. Šahla jsem si ke krku, byly tam dvě malé ranky. Teď se mi teprve začaly vracet vzpomínky. Sakra! Sakra! Musim se odsut dostat. Opatrně jsem vstala a šla ke dveřím. Na nich byla cedulka: NEPOKOUŠEJ SE UTÉCT JE TO ZBYTEČNÉ. To určitě! Zkusila jsem kliku. Odemčeno. Po paměti jsem sešla dolů a zkusila dveře ven. Odemčeno. To si mysleli, že jse poslechnu? Bože. Vyběhla jsem ven a běžela do lesa. Ten les se mi zdál jiný než před tím - hustší a strašidelnější, ale to jsem ignorovala. Přece mě nevystraší blbej les! Po krátkém hledání cesty ze zahrady jsem našla cestu ven. Běžela jsem po ní asi dvě hodiny, všude okolo byly další cesty, ale radši jsem se tam nechtěla motat, když jsem doběhla zpět k vile. SAKRA. Našla jsem jinou cestu a šla po ní. Bohužel vedla do obřího kopce. Asi v půlce kopce už jsem nemohla. Měla jsem žízeň, třeštila mi hlava a musela jsem ji silou vůle držet nahoře, protože když byla jsenom trošku nakloněná, tak se mi točila hlava. Navíc mi pálili oči a nos a srdce mi vyčerpáním bylo tak, že když jsem se dotkla hrudi, měla jsem pocit, že to cítím. A navíc každým úder mi v uších zněl jako kdybych stála u naplno hrajícího repráku. Doplazila jsem se až na vrchol kopce s tím, že se rozhlídnu, ale jakmile jsem došla na kopec co nevidim? ZASE JSEM U VILI! Z posledních si jsem se sebrala a vydala se cestou, po které se mi zezačátku nechtělo, protože byla zarostlá a zdála se nejděsivější. Když jsem v noci došla opět k tomu otřesnému domu, už jsem to nemohla vydržet. Začalo se stmívat. A z dálky vyli vlci. Padla jsem na kolena a usnula...

Do očí mi zasvítilo prudké světlo. ,,Ah už si vzhůru. Zrovna jsem odtáhnul žaluzie." Byla jsem opět ve svém novém pokoji. Nejspíš bylo ráno a vedle mě bylo to monstrum. Vyděšeně jsem se chtěla zvednout, ale šlo to ztěžka a pomalu. ,,Být tebou, ještě ležím. Nadopovali jsme tě a dostala jsi třetinu z prášku na spaní, takže už nemůžeš utéct. Maximálně můžeš s velkou námahou chodit, ale nejspíš tě to hned vyčerpá. Budeme ti dávat přášky dokud nebudeš hodná holka a nepřestaneš utíkat." ,,Jak...jak to?" ,,Přece jsme ti "říkali", odsud se bez mého svolení nedostaneš. Upřímě mi nebavilo sledovat tě a zabíjet vlky a všemožnou havěť v tom lese aby tě nenapadli. Když mě to přestalo bavit přinesl jsem tě zpět." Řekl to tak chladným tónem, že sem se až otřásla. ,,Stejně je jedno jestli mě zabije upír, nebo zvěř." Tiše sem si zamrmlala a snažila se rotkoukat. ,,Co si to řekla? Neslyšel jsem pořádně. Ty patříš mě" začal už řvát ,,to znamená že umřeš až budu chtít, jasné? Teď lež." Odešel. Za chvíly přišel "slouha" s pitím. ,,Jak vám je?" ,,JAK MI ASI BUDE" začala jsem na něj ze zoufalství histericky ječet ,,KDYŽ ZE MĚ PIJE UPÍR A DO NOCI BĚHAM V LESE A STEJNĚ JSEM POKAŽDÉ TADY?!!!" S námahou jsem se zvedla na nohy, v přívalu adrenalinu jsem ani necítila bolest hlavy. Vrhla jsem se na sluhu, ale těsně před ním se mi podlomila kolena. Zkroutil mi ruce za záda a snažil se mě dát na postel. Ale upřímě s něčím co se mrská jak červ to asi moc dobře nešlo. Konečně jsem se mu vytrhla a běžela ke dveřím. Rychle jsem je otevřela, ale málem jsem dostala infarkt. Zase tam stál. Můj "strejda". ,,Jamesi co je?" ,,Pane nechce ležet." ,,Rozumím. Přines prášek na spaní. Claryso je mi líto, ale teď lež než ti bude lépe, ano?" ,,Ne." Mezitím se vrátil sluha. ,,Dobře když jinak nedáš." Vzal vodu, hodil do ní prášek a když se rozpustil dal si ji do úst. Co to- Políbil mě a donutil mě vodu spolknout. Sakra donutil mě to vypít. ,,Teď si odpočiň, uspal bych tě jinak, ale nebudu plítvat mocí." Odešel a já usnula. Když jsem se vzbudla, už jsem se ani nesnažilá utéct. Nemohla jsem se moc hýbat a navíc to stejně asi nemá cenu. Chvíly jsem ležela. Už mi nebylo tak špatně a navíc jsem nebyla tak unavená jako před tím. Zkusila jsem se postavit. S oporou postele to šlo docela dobře. Ani se mi moc nepodlamovala kolena. Takže, buď mi lhaly a nedaly mi prášky a nebo mi daly menší množství. Rozhodla jsem se vydat na průzkum domu. Z rohu pokoje jsem vzala něco, co vypadalo trošku jako hůl a s podpíráním jsem se vydala chodbou. Na konci chodby byly jedny dveře, které byly hezčí než ostatní. Pomalu a potichu jsem je otevřela. Byl to pokoj podobný pracovně s mnoha knihami, počítačem, pracovním stolem a vzadu byl gauč. Na něm spal muj strejda. Pomalu jsem k němu došla. Když spí tak je docela roztomilej. Opravdu je hezkej. Naklonila jsem se nad něj a sledovala ho. ,, Není moc slušné na někoho takhle civět." Otevřel oči a usmál se na mě. ,, Ah já jen-" ,,To je dobré." ,,U...um pane já-" ,, Vlastně jsem se ti nepředstavil. Jsem Jace. Prosím říkej mi takhle. Takže, dáš si snídani?" ,,Um...jo." Odvedl mě do velkého sálu s obrovským obdélníkovím stolem. On sám si sedl do čela stolu. ,,Sedni si vedle mě." Když jsem se usadila tak si odkašlal. ,, Hrm... takže já patřím do veliké společnosti upírů. Dalo by se říci, že jsem v ní druhý nejvíše postavený upír. S tvím otcem jsem se znal již dlouho. On věděl co jsem a nevadilo mu to. Dával mi svou krev a já ho naoplátku chránil před ostatními upíry, kterým se nelíbylo, že jsem ho nezabil a že se s ním ještě kamarádím. Jednoho dne mi ale král upírů přilázal abych ho zabil a prý ať při tom trpí. A jelikož je to král musel jsem poslechnout. Chtěl jsem ho zabít bezbolestně sám, ale oni to chtěli vidět, aby mi větřily. Ale tvého otce to tak bolelo, že z posledních sil přede všemi přísahal, že jestli ho ušetříme trápení, že mi dá svou dceru. On věděl, že si ses mi líbila už jako malá a navíc máš speciální, mimořádně dobrou krev. Tak jsme to přede všemi dohodli a král mu nakonec usekl hlavu. Bezbolestně, tak jak si to přál. Takže teď si moje." Usmál se na mě a já jsem byla jako přimražená. ,,Nemusíš se bát nehodlám tě zabít. Zaprvé se mi docela líbíš a zadruhé máš vzácnou krev." ,,J...jaký byl otec?" ,, Byla s ním zábava, ale většinou to byl strašpitel. Byl to zázrak, že se mě nebál. Vidíš jídlo!" Odněkud vytáhl zvomeček a zazvonil. ,,Sluho! Přines něco k snídani. Clary co si dáš?" ,,U...um...já...é..." ,,Tak prostě něco přines." ,, Ano pane" Sluha odešlel a my jsme byly zase sami. Vúbec se mi to nelíbylo. ,, Clary? Zítra je pondělí, půjdeš do školy."  Yes! To je má šance utéct. ,,Budeš chodit do nové školy a aby si mi neutekla, nebo se ti něco nestalo, pošlu s tebou dva sluhy. Ti na tebe budou dohlížet, ve škole je to domluvené." ,, Š...š, š, š, škola?

Proč-" ,,Mohu ti poskytnout i domácího učitele, ale jak se na tebe dívám asi nechceš být se mnou ve stejném domě takže budeš chodit do školy." Mezitím přinesl sluha snídani, ale jen jednu porci. ,, A pane Jaci?" ,, Clary, říkej mi jenom Jaci." ,,Jaci ty nebudeš jíst?" ,,Chceš abych se najedl? Tak dobře." Řekl zlomyslným tónem a z hodného, krásného kluka se stala bestie s vyceněnými zuby. V mžiku byl u mě a zase se do mě zakousl. Pořád pil a pil. ,,Dost...prosím...Ja...ci," pomalu jsem už začínala ztrácet vědomí, ,,Ja...ci..." Ještě jednou jsem se podívala na svou snídani a zavřela oči. ,,Sakra s ní neni žádná sranda, pořád jenom spí..." To bylo poslední co jsem ještě zaslechla a potom se propadla do tmy....