První a poslední akce

Anotace: Původně jednorázová upíří povídka, začala jsem to však rozepisovat. Uvidím, jak dlouhé to nakonec bude.

S připravenou zbraní se plížila tmavou ulicí. Srdce jí splašeně bušilo, byla to její první akce jako lovce upírů. Už několik dní pátrala po upírovi, jenž lovil ve zdejším městě. A konečně se jí podařilo narazit na horkou stopu. Sevřela rukojeť ještě pevněji a pokračovala vpřed. Zrychleně dýchala.

V tom prudce zastavila a skryla se do stínů. Zaslechla něco, nebo se jí to jen zdálo? Ne, byla si tím jistá. Jako kdyby něco většího spadlo na zem. Ozvalo se to zpoza rohu.

Krok za krokem se přibližovala k tomu místu.

Opatrně vykoukla. Byla tam téměř úplná tma. Přesto se tam ve stínech něco hýbalo. Zatímco se snažila ve tmě něco rozeznat, mraky, jenž do té doby zakrývaly měsíc, se rozestoupily. Konečně tak mohla vidět scénu před sebou. Ve slepé uličce stál muž v tmavém oblečení. U jeho nohou leželo tělo. Zem byla od krve.

Nebylo pochyb, byl to on. Polkla a přiměla se udělat krok vpřed. Muž se otočil. Mezitím měsíc vylezl zpoza mraků úplně a tak si ho mohla prohlédnout. Měl na sobě černé úzké kalhoty, krátký tmavě modrý kabát. Rudo-hnědé mírně vlnité vlasy po ramena. Co však okamžitě zaujalo její pozornost, byla krev, kterou si hřbetem ruky stíral z tváře. Krátce střelila pohledem po těle vedle něj. Krvavou skvrnu na krku a horní část oblečení nasáklé krví nešlo přehlédnout.

Rychlým pohybem zvedla malou kuši s už připravenou stříbrnou šipkou.

"Ani se nehni! Skončil jsi upíre!"

Chladně se usmál.

"Chvěje se ti ruka. Jak směšné, že ty ozbrojená, vypadáš bezbranněji, než já, který tu stojí neozbrojený."

Než stačila odpovědět či zareagovat, skočil vpřed a vyrazil jí zbraň z ruky. Druhou rukou vytáhl krátkou dýku a zabodl jí do jejího břicha až po jílec.

Složila se na zem.

"Jaká smůla, narazit hned na začátku zrovna na mě. Dovol mi se představit.", pronesl sarkasticky.

"Dante Monrierri, upír kategorie Delta-Averice."

Cítila, jak jí obestírá strach. Delta-Averice, kategorie na níž si troufali jen ti nejlepší lovci upírů. Upíři staří stovky let, jakási šlechta mezi upíry.

Vzpomněla si varování velitele, "Pokud na někoho z nich narazíte, na nic nečekejte a utíkejte."

Začínala ztrácet vědomí, pohled se jí rozmazával. Ne. Nemůže tady zemřít. Ne, tady, takhle.

Snažila se zvednout, ale její snaha vyšla nadarmo, nedokázala se téměř ani pohnout.

Z rány se jí stále řinula krev a s ní unikal i život.

Pokud to takhle bude pokračovat…

Začínala panikařit, znovu a znovu se pokoušela pohnout. Nezvedne se, ale snad se aspoň doplazí pro pomoc dřív, než bude pozdě.

Marně. Nepohla se ani o píď.

"Vypadáš jako králík, svíjející se v křečích ve spárech orla. I v naprosto beznadějné situaci, stále bojuješ o život."

Stále tam stál a sledoval ji.

"Opravdu chceš tak moc žít?"

Sklonil se k ní.

Už nedokázala ani přemýšlet. Svět jí před očima tmavnul.

Přesto se při posledním slově nepatrně zachvěla.

V posledním okamžiku měla pocit, jako by jí tělem projel blesk.