Začátky

Začátky

Anotace: Třetí část mé upíří povídky. Tahle je delší. Dozvíme se něco o hlavní postavě. Na konci i krátký boj.

Ve spánku se její mysl vracela do minulosti.

Pocházela z velkého města na východě. Vyrůstala sama s matkou, otce nikdy nepoznala, a když se na něj ptala, dostalo se jí vyhýbavé odpovědi. Její matka byla lovkyní upírů, po tom, co se však Keira narodila, vzdala se své profese a věnovala se jen své dcerce. Se starostlivou a láskyplnou maminkou prožila spokojené dětství. Matku považovala za svůj vzor a rozhodla se jít v jejích šlépějích.

Nastoupila do učení na lovce upírů a úspěšně dokončila trénink. Po zakončení tréninku dostala první úkol. Který nemohl dopadnout hůř.

Probudila se a protáhla se posteli. Místnost vypadala stále stejně, neměla ponětí kolik je hodin. Jak tady vůbec dokážou určit čas?

Proud myšlenek se začal vracet zase zpátky. Vzpomněla si na svou matku. Začalo jí být smutno, cítila se neuvěřitelně osamělá. Už ji nejspíš nikdy neuvidí. Při té myšlence jí začaly stékat slzy po tvářích. A nejen matku, vybavila si všechny, které měla ráda. Dala se do usedavého pláče.

Postupně se uklidnila a setřela si slzy z očí. Někdo zaklepal na dveře, byla to Mandy.

„Jak se dneska cítíš?“

„Mizerně.“, zabručela, stále byla ve špatné náladě, alespoň už dokázala komunikovat.

„Čas vše srovná. Jak se vlastně jmenuješ?“

To se ptá až teď? I když, včera by jí to asi stejně neřekla.

„Keira.“

Najednou jí napadlo.

„Mandy, jak to, že toho tolik víš? Myslím tím…“

„O čerstvých upírech, jejich pocitech a možných komplikacích? Inu, jsem mnohem starší, než vypadám a už pěknou řádku let pomáhám novým upírům, jako ty, v začátcích. Vystřídalo se tu už mnoho nováčků. Je to o zkušenostech, sice jsou tu odlišnosti, ale také podobnosti mezi jednotlivými nováčky.“ 

„Hmm.“

„Připravená vyrazit ven?“

„J-Jo.“

Můžu jí věřit? Ale, mám vůbec jinou možnost?

„Dobrá, provedu tě po městě.“

Jak řekla tak udělala. Prošly se městem a Mandy jí ukázala pár důležitých míst ve městě i pár orientačních bodů, dle kterých pozná kde je. A popsala polohu domu, kde bydlí. Což se ukázalo, že je středně velký dům. V přízemí se nacházela kuchyň a knihovna. V patře byly čtyři pokoje a společná koupelna. Momentálně tam bydlely jen ona a Mandy, zbylé pokoje byly prázdné. Mandy jí vysvětlila, že je to dočasné ubytování pro nováčky, než si najdou vlastní.

„Mám otázku, čím se tu vlastně platí? Jsou tu obchody, hostince.“

„Ne, penězi jako u lidí. Je to různé. Například pokud chceš zbraň nebo zbroj obchodník může chtít jako platbu materiál potřebný na její výrobu, nebo krev, či nějakou protislužbu.“

„Takhle si, ale může říct o vyšší cenu.“

„Ano, chce to umět smlouvat, přesvědčovat. Není to však zas tak hrozné, pokud nejsi vyloženě slaboch, většina obchodníků tě neošidí.“, Mandy zastavila, “Jsme tady.“

Stály před obchodem s oblečením.

„Říkala jsi, že mě naučíte bránit, ale já už bojovat umím.“

„Po tom, co se staneš upírem, tvoje schopnosti se trochu zhorší. Potrvá pár dnů, někdy týdnů než se znovu obnoví. Jak nejspíš brzy poznáš.“

Vešly dovnitř.

Podél stěn bylo vystavené oblečení, další pak za pultem. Vnitřek obchodu byl převážně v hnědozelených barvách. Oblečení samo pak různě, převládala však černá a tmavě fialová či tmavě zelená. Většina návrhů vypadala obyčejně, návrhy za pultem nicméně působily draze, byly propracovanější s více ozdobami, pravděpodobně i z kvalitnějšího materiálu.

Zatímco obdivovala některé z nich, Mandy zamířila rovnou k pultu.

„Ellis?“, zavolala někam dozadu.

Keira si všimla nenápadných pootevřených dveří vzadu. Vyšla z nich štíhlá žena s dlouhými rovnými tmavě hnědými vlasy, spletenými do copu. Mohlo jí být něco přes dvacet. U upírů však bylo obtížné určit věk. I desetileté dítě mohlo ve skutečnosti být starší než nejstarší žijící člověk.

Rychle přiběhla k pultu.

„Mandy, ráda tě zase vidím. To je náš nováček?“, zvědavé modro-šedé oči se upřely na Keiru.

„Ano. Ellis tohle je Keira. Keiro tohle je Ellis.“

„Je vždycky hezké vidět novou tvář. Klidně mi říkej Ellie.“, Ellis se na ní nevinně usmívala.

„Ráda tě poznávám… Ellie.“

Ellis se zatvářila ještě veseleji.

„Chtěly jste zbraň, že? Mám tu pro Keiru i malý dárek.“

Otočila se a z malé skříňky schované za pultem vytáhla menší dýku v pochvě, černé úzké kalhoty a bílou dámskou košili.

„Jestli budeš chtít, dám ti i opasek, ke kterému můžeš pochvu připevnit. Běž si to dozadu zkusit.“, palcem ukázala k pootevřeným dveřím.“ Je tam malá komůrka, slouží jako sklad. Je tam nepořádek a málo místa, nelekni se.“

Zaváhala, ale nakonec poslechla. Oblékla si košili a kalhoty. Neodolala a poprvé od té osudné události, se trochu pousmála. Oblečení bylo z lehké látky, příjemné na dotek a dobře se v něm pohybovalo.

Vrátila se k nim.

„Dobrý.“, Mandy pochvalně kývla hlavou.

„Keirí, vypadáš úžasně.“, Ellis se rozzářily oči.

„Škoda, že ti nemohu ukázat v zrcadle, jak vypadáš. Ale… no … jak jistě víš, upíři se nevidí.“, na chvíli posmutněla.

„Zajímavé je, že to platí jen na zrcadlo, ve vodě se vidíme.“, dodala Mandy.

Přemýšlela, jak v tom asi vypadá. Bílá by mohla vypadat hezky s jejími delšími ryšavými vlasy, stejně tak jako černé kalhoty k jejím brčálově zeleným očím.

„Pověz mi, Keiri. Kdo tě vlastně proměnil, vzpomeneš si na něj?“, Ellisiny oči znovu svítily zvědavostí.

„Ellis, na tohle si někteří vůbec nevzpomenou a …“

„Myslím, že se jmenoval Dante …“, začala Keira.

„Dante?!“, vykřikly obě najednou.

Keiru jejich reakce překvapila.

„Víš, …“, začala vysvětlovat Mandy.“ I když neumíráme na stáří, nejsme úplně nesmrtelní. Jako každý jiný druh taky umíráme, takže potřebujeme obnovovat naše řady, abychom úplně nevymřeli. Upír se může narodit přirozeně jako člověk, ale není to tak časté. Na pět lidských dětí připadá jen jedno naše. Nebo můžeme z člověka udělat jednoho z nás, což je častější. Vybíráme schopné, silné či nějak zajímavé jedince. Silné bojovníky, inteligentní lidi, mrštné zloděje a tak dále. Prostě někdo, kdo nás nějak zaujme. Důvod, proč si tě ten upír vybral a proč z tebe udělal upíra, může být jakýkoli. V podstatě, ale takhle udržujeme naše řady. Každopádně, pokud člověka rovnou zabiješ, nezjistíš, zda není ničím výjimečný. Proto nejvíc lidí v upíry promění ten, kdo si se svou obětí hraje. Úmyslně protahuje boj s rytířem a přijde na to, že je to dobrý bojovník. Ale Dante… vždycky zabíjel rovnou, o své oběti nejevil nějaký zájem. Přišel, zabil. Žádné výjimky, až teď.“

Přemýšlela o jejích slovech. Ale…

Potřebuje se o něm dozvědět víc. Tohle by mohla být dobrá příležitost.

„Co o něm víte?“

„No… “, slova se opět ujala Mandy.“ Jsou tady čtyři Delta-Averice. Danteho a Ronela je snadné potkat, ale ty další dva téměř není vidět. A k Dantemu … Společnosti se nevyhýbá a ani není nijak málomluvný, ale moc toho o něm nezjistíš, i když s ním budeš mluvit celkem často. Věří jen málokomu a nic o sobě neprozrazuje, bývá těžké uhodnout, co má v plánu či, jak se zachová. Je zahalený tajemstvím.“

„Dávám spíš přednost Ronelovi, ten je naopak vyloženě společenský, přátelský a vlídný.“, dodala Ellis.

„Nezapomínej, že také místní sukničkář. Každou chvíli je s nějakou jinou.“

Začínalo se to měnit v holčičí debatu o klucích.

„Ehm…“, Keira na sebe přitáhla pozornost.

„Jistě, k tvému tréninku. Ellis si tě vezme na starost. Možná na to nevypadá, bojovat však umí víc než dobře.“

„Kdy začneme?“, Keira se podívala Ellis.

„Můžeme klidně hned.“

Přikývla.

„Tak pojď za mnou.“, Ellis vykročila k východu.

„Hodně štěstí.“, rozloučila se Mandy.

 

„Kam vlastně jdeme?“

„Nahoru. Poprvé od své přeměny se nadýcháš čerstvého vzduchu. Těšíš se?“

„Těžko říct.“

Nebyla si jistá, jestli by měla nebo ne.

Došly na okraj města. Před nimi se tyčila skalní stěna, do níž byly vytesány schody. Pustily se po nich vzhůru.

Vyšly do lesa, jenž se nacházel na kopci nad městem. Keira se ohlédla, skalní výklenek, z něhož vyšly, zakrývaly vysoké keře. Nicméně …

„Jak to, že to ještě nikdo nenašel?“

„Používáme maskovací kouzla. Kromě upírů tam všichni vidí jen celistvou stěnu.“

„Maskovací kouzla?“

„Iluze jsou jednou ze schopností, jíž se může upír naučit.“

Ellis se protáhla.

„Už je to dlouho, co jsem byla venku. Neplýtvejme však časem. Tudy.“

Začala scházet z kopce dolů. Šly na opačnou stranu, než bylo město. Dovedla ji k hřbitovu na okraji lesa zahalenému v mlze. Keiře z toho místa běhal mráz po zádech.

„Znáš to tady? Trénuju tu nováčky. Tohle místo je prolezlé nemrtvými. Kostlivci, zombie, ghoulové. Je jich tu hodně, jsou však slabí. “

Vytáhla malou lahvičku s rudou tekutinou.

„Vylákáme je krví. Zvířecí naláká ty nejslabší, ty silné přilákáš lidskou či upíří. Silných tu avšak moc není. Připrav se.“

Otevřela lahvičku a nechala ukápnout na zem pár kapek, načež jí zase schovala.

Keira pátrala očima v mlze. Po chvilce zahlédla pohyb. Polkla, pevně uchopila dýku.

„Začínáme.“, Ellis měla na tváři pokřivený krvechtivý úsměv, v očích se jí nebezpečně zablesklo. Opak k té sladké nevinnosti předtím. Má snad dvě osobnosti? Nebo je tohle její pravá tvář?

Z mlhy se vynořil ghoul. Keira vytasila dýku.

„Neboj, zdejší jsou vážně slabí. Tři, čtyři povedené rány a je po něm. Nebo dřív zdrhne.“

 

 

Natáhla dýku před sebe a vyrazila vpřed. Na poslední chvíli, však uhla před jeho drápy a couvla.

Bývala o třídu lepší, rychlejší a obratnější. Sakra, vlivem přeměny musela vypadnout ze cviku.

Znovu vyrazila do útoku, tentokrát se vyhla jeho protiútoku a podařilo se jí ho trochu zranit.

„Hezky! Pokračuj.“, Ellis stála opodál a vše bedlivě pozorovala.

Ghoul se začal přibližovat. Sledovala jeho pohyby a pak vyrazila. Chystala se mu zasadit další ránu, když se jí prudce zakousl do ramene, ohnala se po něm druhou rukou. Jakmile pustil, stáhla se dozadu.

„Nenech se rozhodit. Pokračuj.“

Ghoul vyrazil do útoku, uskočila do strany. A vzápětí zaútočila, podařilo se jí ho zranit. Ustoupil a začal kroužit kolem ní. Sledovala ho, počkala, až vyrazí, pak uhla do strany a bodla ho. Zavrčel a uskočil.

„Máš ho! Ještě jednou. Buď zhebne, nebo uteče.“

Nabrala dech a vyrazila vpřed. Ghoul se otočil a tryskem zmizel v mlze.

„Zbabělá chamraď. Jakmile zjistí, že jsi moc velké sousto, raději se stáhne.“

„Vedla sis úžasně. Byly tu i případy, kdy bojovníci po přeměně ztratily své schopnosti úplně. Tvoje schopnosti to, však moc nepoznamenalo. Pár dnů tréninku a opět se do toho dostaneš.“, Ellis se zas sladce usmívala.

Keira mlčela. Sama vůbec spokojená nebyla. Když si to zpětně promítala, přišly ji její pohyby neohrabané a ta rána byla výsledkem její vlastní neopatrnosti. V duchu si povzdechla.

Zaměřila pozornost na Ellis. Udivovalo ji, jak dokázala rychle prohazovat svou světlou a temnou stránku. Kdyby se s ní něco stalo, udělala by něco, nebo by vše jen sledovala? Stále ještě jí a Mandy nevěřila, pokud však chce uskutečnit svou pomstu, bez jejich pomoci se nejspíš neobejde.

„Pro dnešek to stačí, vrátíme se. Jinak upíři se léčí sami, automaticky, odpočinek a krev proces urychlují. Co se avšak nezahojí, jsou rány od stříbrných zbraní a popáleniny od svěcené vody, ty potřebují ošetřit.“

Vytáhla lahvičku s krví.

„Tady, vem si to. Použij to, jak chceš, na trénink nebo pro urychlení uzdravení té rány.“

Keira si vzala lahvičku.

Vracely se stejnou cestou. Moc nemluvily, Ellis čas od času něco řekla, ale Keira reagovala jen přikývnutím, ponořena do vlastních myšlenek.

 

Nakonec došly zpátky před Ellisin krámek. Tam se rozloučily.

Keiře se ještě moc domů nechtělo. Domů? Dá se ten pokoj vůbec považovat za domov? Má teď vůbec nějaký? Vzpomněla si na domek, kde s matkou vyrůstala. Matka. Co asi zrovna dělá? Nejspíš si myslí, že je mrtvá. Všichni jí určitě považují za mrtvou. Oplakávají ji, zatímco ona trčí v téhle noční můře.

 

Bloudila ulicemi podzemního města, netušíc kde je ani kam míří, jen se tak potulovala.

 

 

Autor kara11, 08.06.2016
Přečteno 475x
Tipy 2
Poslední tipující: Minna Seayard, Kortan D´Mordraghull
ikonkaKomentáře (2)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Velmi povedená povídka, už se těším na další díly.

31.10.2016 14:40:37 | Minna Seayard

Jsem ráda, že se ti líbí. Pokračování bude, ale nedokážu říct kdy.

02.11.2016 10:09:36 | kara11

© 2004 - 2021 liter.cz v1.5 | Facebook, Twitter