Peklo poslalo klauny - druhá část

Anotace: Druhá a poslední část. Ač se to možná zdá aktuální, tak tato povídka opravdu nemá žádnou spojitost s těmi pitomci co pobíhají venku převlečení za klauny... teda, doufám.

Peklo poslalo klauny - druhá část

(první díl - zde)

Probralo mě intenzivní fackovaní obličeje. Začal jsem se cukat, ale vzápětí mi došlo, že kdyby to byli klauni, těžko by mě mlátili otevřenou dlaní do obličeje. Teda možná mlátili. Mou vlastní. Potom, co by mi utrhli ruku.


Zamrkal jsem, abych dostal z očí drobné zbytky betonu. Chodba za námi byla vskutku zavalena. Tohle jsme zvládli.


“Jak jsme na tom?”
“Nemáme raněné, pouze mrtvé. Vy, já a čtyři další. To je všechno. Vysílačky jsou víceméně funkční, jen nemůžeme zatím chytnout signál.
“Zkoušejte to. Pár dní tu přečkáme, ale velení o nás musí vědět. Jak vypadá zbytek patra? Co druhý vchod?”
“Zborcený, nedá se tudy projít.”
“Fajn, vemte vybavení od padlých, hlavně potravinové balíčky, munici a výbušniny. A jejich známky.”
“Hotovo, byl jsi v bezvědomí skoro hodinu. Jo a ještě něco. V druhém patře jsme našli divný dveře.”
“Co? Jaký divný dveře? Vemte mě tam!”


Vyškrábal jsem se na nohy, což moje tělo zrovna nekvitovalo s povděkem. Hlava se mi zatočila a žaludek měl potřebu o sobě dát taky vědět. Neměl jsem jíst ten launchmeat před akcí.


“Jste v pohodě?”
“Jasně,” zalhal jsem zcela nepřesvědčivě.


Sešli jsme do druhého patra. V jedné z chodeb opravdu byla odbočka, kterou jsme předtím museli minout. Docela trapné na profesionální vojenskou jednotku. Na konci chodby pak byly bytelné přetlakové dveře s kódovým zámkem.


“Zkusili jste to otevřít?”
“Ne, pane.”
“Fajn, kdo to vyzkouší?”


Nikdo se nepřihlásil.


“Ok, tak já,” řekl jsem si a zavrtěl hlavou.
Vyzkoušel jsem nejdřív některé univerzální kombinace, které byly užívány v jiných krytech. Po osmém kroucení na levou a pravou stranu jsem to vzdal.


“Šéfe, a proč to prostě nevyhodíme do vzduchu?”
“Ty dveře by podle všeho měly přežít atomových výbuch, proč myslíte, že to zvládne semtex? A zbyl nám nějaký?”
“Posbíral jsem ho od kluků, máme asi kilo,” řekl desátník potichu.
“Zatím ho nechte, ještě je možné, že ho použijeme na to, abychom se dostali ven. Někdo nějaký jiný nápad?”
“Jo, ale nebude se vám líbit.”
“Proč?”
“Voda a krev.”
“Vážně?!” ozvalo se zezadu.




Voda a krev. Jak už jsem řekl na začátku, klauní krev je vysoce toxická a při kontaktu s lidskou pokožkou působí jako prudký jed. Na to, že při kontaktu s vodou ale začne působit jako prudká žíravina, jsme přišli poměrně náhodou. První odklízecí tým při dekontaminaci odtekl společně se svým oblečením a orgány do kanálu. Takhle prudce klauní krev působila s vodou. Už jenom manipulovat s oblečením, které bylo potřísněno, byl ne zcela bezpečný zážitek.


“Ok, jdeme najít tělo. Zpátky do prvního patra.”

Kupodivu najít klauní tělo mezi našimi kluky zabralo docela dost času. Jo, spousta mrtvých šašků byla v zavelené chodbě. Bohužel na tom špatném konci.


Nakonec padla volba na zbytek klauna, který dostal podle všeho zásah zblízka do břicha brokovnicí. Výstřel mu udělal do oblasti kyčle a břišní dutiny díru o velikosti pneumatiky ze Zetoru, takže prakticky celou nohu jsme ještě mohli použít pro náš účel.


“Panové, dva z vás, nasadit atombordel. Odneste tu nohu ke dveřím a zkuste z ní dostat co nejvíc krve přímo na zámek a jeho okolí, jasné?”

Netvářili se zrovna nadšeně, ale to jsem od nich ani nechtěl. Během pár minut se převlékli do protichemických pláštěnek, čapli nohu a táhli ji za sebou dolů do patra.


Teď ještě přijít na to, jak na to dostat vodu, aniž bych potřísnil sebe a nezabily mě výpary. Pohazoval jsem si s polní láhví v ruce a sledoval, jak se otáčí ve vzduchu. Skoro jako atrakce v zábavním parku před apokalypsou.


Zábavní park.


Střelnice.


Já jsem vůl.


Vhodil jsem do láhve dvě čistící tablety. Voda začala vybublávat, to jak se uvolňoval oxid z tablet. Rychle jsem ji uzavřel a pozoroval, jak se plast lehce nafoukl. Pečlivě jsem ji otřel, abych se ujistil, že není nikde ani kapka vody a předal ji jednomu z mužů v protichemickém obleku.


“Pověste ji přímo na kliku. Hlavně opatrně.”


Poddůstojník odběhl a zavěsil láhev přesně tak, jsem ho instruoval.


Vytáhl jsem záložní zbraň, odjistil závěr a natáhl náboj do komory.


“Ok, všichni zmizte a pomozte těm dvoum z obleků. Zkuste nechcípnout, díky.”


Chlapci odpochodovali do vedlejší chodby a já zůstal sám v té své. Zelené světlo, které mi promítal noktovizor, sice nebylo ideální pro střelbu na malý cíl, ale říkal jsem si, že bych se z těch deseti metrů mohl trefit.


Jako vždycky.


Nádech.


Zamířit.


Vypálit.


Výdech.


Láhev se roztrhla a pocákala celé dveře, ze kterých se vzápětí začalo divoce kouřit.




Stáhl jsem se zpět do chodby a nechal žíravinu, ať dokoná svoji práci. Pokud jsem se nepletl, tak by mělo trvat míň jak čtvrthodinu. Zbytek družstva čekal na moje pokyny. Ukázal jsem prstem nahoru, a tak jsme zamířili do prvního patra. Sundali jsme si masky a noktovizory, mlčky a v úplné tmě snědli svoje příděly. Hlavou se mi toho honilo spoustu. Jak to, že klauni roztrhali kluky v prvním patře, když jich pak většina stejně byla venku mimo bunkr? Že by je dokázali sejmout všechny a přeživší pak skapali venku? Jak se vůbec dostali dovnitř? Že by ta díra byla opět aktivní?




V tuhle chvíli stejně nebyl prostor, jak cokoliv z toho, co se mi honí hlavou, potvrdit nebo vyvrátit. Od toho, co mělo být za těmi dveřmi, jsem si sliboval, aspoň, že splníme to, kvůli čemu nás sem poslali.

“Mužstvo vstávat!” zavelel jsem.

Chlapci vyskákali na nohy, srovnali si výstroj a čekali na další pokyny.


“Fajn, jdeme dolů. Bacha, kam šlapete, ujistěte se, že se vyhnete kalužím s tím bordelem.”


Dveře zůstaly v podstatě v celku, jenom ta část, kde dřív byl zámek a navazoval do futer, byla pryč. Respektive ohleduplně odtekla po zdi. Nezdržovali jsme se v chodbě dlouho a o jedno kopnutí do dveří později jsme se ocitli v části bunkru, která očividně byla dobře zakonzerovovaná a do té doby i nejspíš poměrně dobře udržovaná. Nevzhledné betonové zdi byly obloženy bílými kachličkami a to až po strop. V další místnosti, které byla oddělena chodbou, jsme našli několik nerezových stolů s odtokem a spoustu nástrojů, ze kterých by měl průměrný panelákový sadista druhé vánoce.


Postupovali jsme do další místnosti. Několik počítačů z období kolem roku 2020 lemovalo místnost a podlahu nahradilo linoleum. Opět žádná dekoratérská bomba, ale v porovnání se standardním vybavením krytů to bylo neobvyklé.


“Musí tady být někde generátor. Nemyslím, si že by byli napojení na stejný okruh jako zbytek bunkru,” ozvalo se za mnou.
“Taky si myslím, pokračujeme. Někde ho najdeme. Hlavně se nerozdělujte.”



Technické zázemí nás čekalo vlastně až v úplně poslední místnosti v řadě. Generátor byl vyrobený někdy kolem roku 2020 a nebyl to paradoxně klasický dieslový agregát, ale německý jaderný generátor designovaný právě pro podzemní kryty, který musel stát naši státní kasu tak zhruba ruku a nohu pana prezidenta. Většina krytů, které na území republiky byly, měly vybavení z roku 1960-70, které ještě platili rudí bratři. Tady si dal někdo moc dobře záležet, aby měl v té době nejlepší možné vybavení. Sotva jsme ho nahodili, celým krytem se ozvalo lehké zavrnění, to jak naskočila ventilace a světla. Ihned jsme shodili noktovizory a snažili se přivyknout na umělé osvětlení.


“Fajn, pánové, je na čase zjistit, proč to tu mají takhle čupr vyvoněné. Kdo z vás je schopen něco dostat z těch počítačů?”

Dvě ruce vystřelily nahoru.


“Fajn, jděte, ostatní za mnou.”


Zatímco si chlapci šli hrát s počítači, zbytek nás šel prohlédnout, co nám ve tmě ušlo.


Očividně šlo o nějaké výzkumné středisko. Nevím, na čem tu co testovali, ale museli to být dost veliké opice, našli jsme totiž několik klecí, ve kterých byli drženi řádní primáti. Nebo něco podobného velkého a chytrého… třeba městští policajti.


Některé místnosti byly pečlivě uklizené a nábytek zabalený do igelitů, zatímco jiné zase opuštěny ve značném spěchu. Z několika poznámek jsem pochytil jenom chemické vzorce a několik frází, které společně nedávaly úplně moc smysl.


“Šéfe, něco máme, pojďte se na to podívat,” ozvala se vysílačka.

Kývl jsem na družstvo a přesunuli jsme se zpět do místnosti s počítači.


“Co máte?”
“Podívejte se sám, zatím jsem viděl jenom dvě videa a nějaké poznámky. Dělali tady pokusy s viry. Na lidech. Tohle je poslední nahrané video. Po tom bylo zařízení asi uzavřeno.”


Vybavil jsem si několik dílů filmového Resident evilu a snažil se ho zasadit do českého prostředí. Měl jsem co dělat, abych se nezačal smát nahlas. Alice ztvární Miluše Bittnerová, Karlos Oliviera bude David Matásek a Albert Wesker v podaní Karla Gotta. I když toho dostali klauni na jednom z jeho koncertů pod širým nebem.


Skutečnost byla o něco prozaičtější. Video ukazovalo infikování lidského subjektu látkou s kódovým označením, takže jsme se mohli jenom dohadovat, co mu vlastni píchli. Zato efekt byl docela zajímavý. Během dvou vteřin bylo po něm. Prostě se zatřásl a EKG ukázalo rovnou čáru. Zajímavé to začalo být potom. Tkáně na těle začaly dostávat černou barvu a tělo se následně rozteklo.


Vědci na videu na sebe jenom radostně kývali očividně potěšení výsledkem.


Poznámky se stejným názvem jako video pak vysvětlovaly, že následná distribuce může být například v nosiči rakety, případně vypuštěna na malém prostranství a virus se už bude distribuovat sám. Do tří dnů by pak měl nezaslábnout natolik, aby již nebyl nebezpečný a přenositelný. Podepsán byl nějaký brigádní major a soubor podle všeho měl být odeslán šifrovaným spojením rovnou na Ministerstvo obrany.


“Vzorky by prý měly být pořád tady, podle všeho se neodvezlo všechno.”
“A to si myslíte proč?”
“Datum na inventurních protokolech. Podle všeho měli odvézt zbytek vybavení, ale tak nějak to vychází na dny, kdy se u nás vyskytli klauni. Nemohli to stihnout.”
“Fajn, co tedy hledáme? Trezor?”
“Těžko říct, označení toho hnusu je BV-34.”
“Ok, pánové, proto jsme asi tady. Zkuste to najít, a pak taky všechno, co by mohlo být v táboře, byť vzdáleně užitečné. Léky, antibiotika, dezinfekce a podobně. Jasné?”
“Viděl jsem nějaké přepravní bedny v tom prvním sále.”
“Výborně, použijeme je. Mimochodem, co vysílačka? Jsme schopni se spojit se základnou?”
“Nezkoušeli jsme to od chvíle, co jste se probral, pane.”
“Fajn, dejme tomu ještě jeden pokus. Tady na místě vysílačka není?”
“Je, jen netuším, jestli je funkční. Jdu na to.”


Hodinu jsme pobíhali po celém patře a snášeli veškeré věci na pitevní stoly. Minimálně co se týkalo lékařských zásob, to byl dobrý lov. Za okolností, kdy by nepochcípalo devadesát procent týmu, by to byla i velmi úspěšná akce.


“Pane, máme spojení se základnou. Vysílají do vzduchu dron, aby monitorovali pohyb klaunů. Odstřel závalu byl povolen. Pokud bychom neměli dost trhaviny, pošlou prý družstvo, které se o to postará. Máme vydržet.”
“No, to je od nich hezké. Víme, proč jsme neměli drona předtím?”
“Nevíme.”
“Ok, tak se radši ani ptát nebudeme, ať nás tu nenechají o moc déle.”




O pár okamžiků později se ozvala vysílačka.


“Pane, máme trezor.”
“Která místnost? Jsem na cestě.”



V místnosti se opravdu nacházel trezor. Trochu jsem se děsil, čím si budeme muset projít, abychom se do něj dostali, ale tentokrát to bylo o něco jednodušší. Trezor byl spíš železná skřínka na zbraně s visacím zámkem. Masivním visacím zámkem.


“Máme tu rozbrušovačku?”
“Jo, je v prvním patře.”
“Ok, vy dva,” ukázal jsem prstem, “vyběhněte pro ni nahoru. Dávejte bacha.”


O pár minut později byly oba vojáci zpět. Zámek kladl odpor pouze pár vteřin, a když se dveře otevřely, oči mi zasvítily.


“Jackpot,” ulevil jsem si.


Několik ampulí se vzorky BV30-BV35 ve vakuově uzavřených zkumavkách. Hromada papírů k výzkumu. Prostě všechno, co bylo potřeba k případné replikaci.


“Fajn, vemte papíry, já beru ten virus. Kdyby se něco stalo, ujistěte se, že se ty ampule dostanou na velitelství.”


****


Dotykem jsem se přesvědčil, že ampule jsou pořád v náprsní kapse.


Ke dveřím už to bylo jenom kousek


Viděl jsem světlo.


Už jenom pár metrů.


****


“Pane, máme zprávu z velitelství. Prostor před krytem je volný. Klauni odtáhli. Nejbližší smečka je kilometr vzdálená. Pandury stojí tam, kde jsme je nechali.”
“Rozumím. Sbalte to tady. Bedny vynést nahoru a přichystat zával k odstřelu. Jakmile bude cesta volná, po dvojicích rychle naložíte bedny do vozidel a pak urychleně vypadneme. Je někdo, kdo si s řízením pandy neporadí?”

Nikdo neřekl ani slovo.


“Fajn, jdeme nachystat bedny do mezipatra.”


Kluci fungovali jako dobře namazaný stroj. Během pár minut jsme měli v mezipatře připravené veškeré zásoby. Bylo s podivem, že nikdo ani slovem nezmínil padlé druhy, nikdo nevtipkoval. Jenom strojová práce, bez jakýchkoliv emocí.


“Hotovo?”
“Ano, pane, to byla poslední bedna. Připravit detonaci?”
“Ano. Jdu ještě zavolat dolů základnu, že se připravujeme k opuštění oblasti. Ujistěte se, že máme střelivo pro případ, že by se to zase podělalo. Kdo má u sebe známky kluků?”

Jeden z vojáků zvedl nepřítomně ruku.


“Rozumím, jakmile budete připravení k odpalu, dejte mi vědět.”
“Ano, pane.”


Bral jsem schody po třech, jen abych se dostal včas k vysílačce. Tím, že na naši nebyl v podzemí úplně spoleh, bylo snazší využít tu stávající. Chtěl jsem už zatočit do chodby k rozleptaným dveřím ve druhém patře, když v tom moji pozornost upoutalo něco, co se do bunkru nehodilo.


Světlo.


Na schodech ze třetího do druhého patra se linulo světlo z chodby, kde byla původně díra.


V tuhle chvíli však měla jasně rudou barvu.


Byla aktivní.


A to byl průser.




“Díra je aktivní, odpalte to a padejte do vozidel. To je rozkaz.”


Ujistil jsem se, že mám náboj v komoře a rychle utíkal zpátky k vysílačce.


“Základno, tady čtyřka, potvrďte příjem.”
“Čtyřko, tady základna, příjem.”
“V bunkru je opět aktivní klauní díra, urychluji evakuaci. Bereme pandury a zásoby. Potvrďte, že okolí je čisté. Přepínám.”
“Čtyřko, v okolí tří kilometrů nulová aktivita v posledních patnácti minutách. Posíláme posily. Hodně štěstí. Přepínám.
“Základno, díky. Čtyřka přepíná a končí.”


****


Ani jsem netušil, jak to blízko pravdě jsem v ten moment byl.

****


Nezdržoval jsem se vypnutím vysílací stanice. Sotva jsem vyběhl z chodby, ozval se dunivý výbuch. O pár vteřin později za ním, i osobní vysílačka. Rychle jsem si nasadil plynovou masku kvůli případnému prachu z výbuchu.


“Odstřel úspěšný, začínáme přesun materiálu.”
“Ok, hejbněte sebou.”


V půlce schodů jsem se mimoděk zasekl.


Ze třetího patra se ozval dlouhý, protáhlý a nelidský smích.


“#&@{},” ulevil jsem si a vytáhl z vesty ruční granát.


Odjistil jsem granát, odpočítal dvě vteřiny a hodil ho do chodby. Zvuk dopadajícího plastového těla na zem upoutal pozornost těch parchantů. Vzápětí velmi zblízka a intimně poznali, o co šlo. Výbuch je rozmetal po celé místnosti. A nejspíš i po několika dalších. Přesto, že jsem si zacpal uši, na pár minut jsem ohluchl a oblak prachu, který se zvedl, mi vlétl přímo do obličeje. Maska sice částečně nečistoty odfiltrovala, ale i tak to nebyl příjemný zážitek.


Nádech. Výdech. Zamířit. Vypálit.


Opakoval jsem si.


Krytem se stále ozýval klauní smích.


Vyhodil jsem prázdný zásobník ze zbraně, vytáhl ze sumky nový, vrazil ho zbraně a vypustil závěr. Nový náboj se zasunul do komory a já mohl opět rozdávat smrt. Couval jsem pozpátku po schodech nahoru a zasypával olovem ty bílohubé parchanty.


“Jsme v autech, čekáme na vás, šéfe.”

Jelikož jsem v obou rukou držel pevně zbraň, neměl jsem prostor zmáčknout tlačítko pro odpověď. Doufal jsem, že ty tři minuty, než se dohrabu nahoru, kluci počkají.


Závěr osmapadesátky se zasekl opět v zadní poloze. Tentokrát jsem neměl prostor pro přebití. Tasil jsem záložní krátkou zbraň, vypálil jednou do lebky nejbližšího klauna. Jeho mozek se rozptýlil v několika barvách po schodech.


Dostal jsem se až nahoru. Klauni se hnali za mnou. Doslova jsem cítil jejich odér.


Jenom se dostat ven i s tím, pro co jsme sem přišli.


Dotykem jsem se přesvědčil, že ampule jsou pořád v náprsní kapse.


Ke dveřím už to byl jenom kousek.


Viděl jsem světlo.


Už jenom pár metrů.


Strhnul jsem si masku, aby se mi lépe dýchalo.


Pandury už byly otočené k odjezdu, pouze jeden z nich měl otevřené zadní dveře.


Chybělo posledních patnáct metrů.


Nikdy jsem nedoběhl.


Ucítil jsem v zádech prudkou bolest, to když mi skrz páteř projely pařáty jedno klauna, který měl ten den o něco větší kliku než ostatní.


Prohnul jsem se v zádech a zhroutil se k zemi.


I když kolem mě zabubnovala palba z palubních zbraní pandurů, která zatlačila klauny zpět do bunkru, věděl jsem, že je příliš pozdě. Necítil jsem nohy a byla to otázka několika dní, než mě zabije klauní jed. Pohnul jsem rukou a nahmatal pistoli, která ležela vedle.


“Nádech. Zamířit. Vypálit. Výdech,” pomyslel jsem si.


Čtyři úkony, které mi dávaly jistotu a vnitřní klid.


Nadechl jsem se.


Přiložil si hlaveň k hrudi.


Stačilo jenom poslední.


Zmáčknout spoušť.


****


Bůh se možná díval a možná ne.


To už nikdo dnes nezjistí.


Protože nezůstal nikdo, kdo by v něj věřil.


Toho dne velitel družstva číslo Čtyři, který ukončil svůj život výstřelem ze služební zbraně, nevědomky spustil kolotoč událostí, které pustošení klaunů dokončily.


Při výstřelu do hrudi, střela prošla i přes zkumavky, které měl v náprsní kapse. Bojový Virus 34 sice fungoval jenom při nitrožilní aplikaci, ale varianta 35 měla sloužit hlavně k přenosu vzduchem.


Do několika dnů se každý kyslík dýchající organismus stal nositelem viru s ničivými účinky.


Toho dne svět skončil.