Vydrž, drahoušku!

Anotace: Dveře výtahu se pomalu rozevřely a Barry proskočil škvírou do tmavé haly podzemního parkoviště. Zabl...

Dveře výtahu se pomalu rozevřely a Barry proskočil škvírou do tmavé haly podzemního parkoviště. Zablikala šedá honda sevic. Barry naskočil a vyřítil se z podzemního parkoviště. V ulicích vládl velmi hustý provoz. Jako každý jiný den. Barry se snažil kličkovat mezi auty, troubil jako o život a nešetřil ostrými nadávkami či sprostými komentáři k neschopnosti ostatních řidičů uvolnit cestu člověku v nouzi. Vylovil z kapsy mobil. "Debile, nauč se předpisy! Kokote! Deb...miláčku, miláčku, slyším tě... promiň.."
Barry vysvětlil, že už je na cestě, ale sama ví, jak je těžké se v tomhle blázinci někam dostat a že určitě nemínil, že je kokot či debil. Také Katy ujistil, že na porod bude určitě u ní. Katy ujistila Barryho, že pokud nebude, má kurva velkej problém.
Na silnici se utvořila táhlá kolona aut. Barry střídavě hypnotizoval semafor, kontroloval čas na hodinkách, přestože porod žádný přesný čas nemá a troubil, což byla naprostá zbytečnost, kterou nemohl ve frontě ničemu pomoci. Když naskočila zelená, spustilo crescendo klaksonů. Další zbytečnost. Ale člověku ve spěchu je jedno jestli mu to nějak pomůže. A zdá se, že tady je ve spěchu úplně každý.
Barry se dál řítil ulicemi. Přes krk zavěšená průkazka zaměstnance se mu kymácela ze strany na stranu na prsou. Vzpomněl si, že když ve spěchu opustil kanceláře, zapomněl se odhlásit ze systému, interní pořítačové sítě s databázemi. Do hajzlu! Zatracenej spěch! Riskuješ prozrazení osobních informací, a to nejen svých, ale i spousty dalších lidí, především důvěrných klientů společnosti. Za to bys mohl jít klidně sedět! Vylovil z kapsy mobil a začal zadávat číslo Pris, kolegyně z práce. Předjel nějakého krypla a přitom škubnul s volantem tak, že mu mobil vyklouzl z ruky. "Kurva fix!" Sehnul se a šátral rukou kdesi po podlaze, zatímco nad ním se mihnul semafor. Rudá barva. Z rádia se zrovna ozýval Elvis Presley. Little Less Conversation. Píseň, u které davy šílily v nekonečné euforii tance a rocknrollu. Velká ručička na hodinkách obepnutých kolem Barryho zápěstí zrovna poskočila na šestku a malá trčela nehybně mezi dvanáctkou a jedničkou. Stejně jako Barry, který již minul hranici a ocitl se uvězněn vstříc nezvratněmu osudu. Když pohlédl okénkem do strany, nestačil si nic z toho, co uviděl, uvědomit. Ještě před tím ho pohtila tma a černočerná prázdnota.


.....


Barry se vypotácel z auta. Lidé se začali sbíhat. Rozhlížel se kolem sebe. Z podvozku auta se vznášel k nebi kouř. Druhé auto leželo o kus dál. Pokud se tomu dalo ještě říkat auto. Několik lidí hledělo na Barryho, který se potácel a pak zůstal stát na místě. Mlčeli. Přihlíželi. Barry si setřel z čela krev. Zamotala se mu hlava. Půda pod nohama se mu ztrácela. Spadl na kolena. Dal ruce na zem a vyhodil obsah žaludku. Když se postavil, zpozoroval, že se k čumilům přidalo několik dalších. Nikdo stále nic neříkal. Z dálky se k němu neslo nesrozumitelné šuškání Podíval se kolem sebe, aby se zorientoval. Nebylo slyšet žádné houkání, žádní policisti, jen shluk lidí v dostatečné vzdálenosti. Ale zdá se, že nikoho nenapadlo zavolat pomoc. Pak se rozběhl po silnici pryč od nehody. Dva zbořené vraky aut, ze kterých se zlověstně kouřilo, nechal za sebou.
Kupodivu dokázal běžet. Potřeboval se co nejrychleji dostat do nemocnice. Katy na něj čekat nebude. Pozoroval, zda neuvidí projíždět kolem taxi. Nejelo žádné. Běžel tedy dál, dokud se mu nezačalo mlžit před očima a musel zastavit. Opřel se dlaněmi o stehna a snažil se nabrat dech. Tak poběž, Barry. Porod nepočká. Z Barryho nyní vycházelo jakési pískavé sýpání. Musím běžet dál. Teď hned. Vzpřímil se a chtěl se znovu rozběhnout právě ve chvíli, kdy vedle něj kodrcavě zastavil autobus. Se zasyčením se otevřely dveře. Barry si nevšiml, že stál přímo na autobusové zastávce. Hleděl otevřenými dveřmi dovniř.
Autobusák se tvářil nepřívětivě. Barry se tvářil zmateně.
"Potřebuju do nemocnice St. Clara." Znělo to spíš jako otázka. Řidič nic neříkal, jen si pomlaskával v hustém vousu.
"Jedete do nemocnice St. Clara?" To už znělo více jako otázka. Ale odpověď se nedostavila. Mohutný řidič s hustým plnovousem hleďel dopředu a něco přežvykoval. Pak si nasadil sluneční brýle a sklopil svojí velkou hlavu k Barrymu, který stál na chodníku před otevřenými dveřmi, v roztrhaném a zakrváceném obleku, a zíral na něj.
"Tak nastoupíš si nebo ne?" Vyprskl autobusák tak silným barytonem, že by probudil i mrtvého.
Barry se nejistě rozhlédl kolem sebe, jakoby by tu stál ještě někdo další, koho by se mohl ptát. Dveře se za ním zavřely a autobus se dal kodrcavě do pohybu. Zastávku nechal opuštěně stát za sebou v mraku černého kouře.

Jak procházel uličkou autobusu, několik lidí na Barryho vylekaně pohlédlo. Došlo mu, že mu po čele opět ztéká krev. Setřel ji do dlaně a usadil se na volné místo. Byl rád, že sedí. Podíval se na hodinky, měly prasknuté sklíčko. Zastavily se v půl jedné. Co se to proboha stalo? Nikdy se mu s autem nepřihodilo nic horšího, než co by neodnesla trocha odřenýho plechu, která se snadno opraví za pár babek. Ale normálně se neřítí v plném provozu jako hovado. Ovšem porod přítelkyně není úplně běžná záležitost. Katy. Zalovil v kapse a vyndal mobil. Nechal ho vyzvánět a zadíval na ubíhající jednotvárné domy. Slyšel dobře známý hlas, který ho vyzýval, aby zanechal zprávu. Nakonec byl mile ujištěn, že na vzkaz odpoví, jakmile bude dotyčná moct. Ale Barry nechtěl slyšet nahranou hlasovou zprávu, chtěl slyšet živou Katy. Chtěl...a vůbec, jaktože má teď vypnutej mobil?
Otočil se od okénka a s cuknutím zůstal nehybně sedět s pohledem do strany. Pak se zas uvolnil a zadíval se z okna. Dítě na sedadle vedle něj se tiše uchechtlo.
"Nechtěla jsem tě vylekat". Řeklo dítě po chvilce. Její tón zněl vesele a tiše. Trochu provinile. Barry na ni pohlédl.
"Neslyšel jsem tě přisednout." Odhadoval, že jí bude tak deset. Ne, spíš osm. Vypadá šťastně. Jako asi všechny děti, všechny jsou šťasnté. Usmál se na ni a zavrtěl hlavou.
"Nic se nestalo." Holčička se zadívala na Barryho. "Co se vám stalo?" Ukázala si na čelo.
"Ále,..to nic.." mávl rukou a začal lovit v kapse od saka nějaký kapesník "...upadl jsem..." Najednou před ním zamávala malá ručka dřímající ubrousek. Vzal si ho a střel z čela rudé pramínky. Děkovně se na ni usmál. Vzpomněl si, že chtěl zavolat Katy. Ozval se jen nahraný hlas. Slovo 'kurva' už měl na jazyku, ale ovládl nutkání. Uslyšel chychot po své levici. Ignoroval ho a místo toho zvedl svojí levou ruku. Hodinky byly rozbité. Přes prasklé sklíčko viděl, že se zastavily přesně v půl jedné.
"Nevěřím ti." Chychotání se proměnilo ve slova.
Barry pouze nasadil nechápavou grimasu.
"Že jsi upadl." Pokračoval hlásek.
"Ne?" O co tomuhle dítěti jde? Všiml si, že má na zádech tašku, sedí na okraji sedačky a nohy se jí klimbaj dolů, jako nějakému stavbaři, který si hoví na okraji lešení. Na zádech má tašku. Určitě jede zrovna ze školy. Co je mu - teda jí - vůbec do toho, co se mi stalo? Barrymu vyskočily nervy a pokusil se je s dlouhým vydechnutím uklidnit.
"Hm..., hele, potřebuju se jenom dostat do nemocnice. Okej? Protože...ne. Je úplně jedno, jestli jsem upad nebo co se mi kur... co se mi stalo. Jasný?" Protáhl si krk a dítě vedle něj ho tiše pozorovalo. Pak se zavrtělo a sklopilo od něj očka.
Odněkud zdálky byly patrné znělky sirény. Ambulance.
"Ty nejsi zlý." Řekla dívenka a opět sledovala Barryho. Několikrát zamrkal víčky přes svoje modrozelené oči, které se nyní leskly, jak zrovna projížděly paprskem světla. Co je zase kurva tohle? Blesklo Barrymu hlavou.
"Cože?"
"Ty se do nemocnice nedostaneš, Barry." Dětský obličej zvážněl.
Nějakou chvíli bylo ticho. Pak se autobus začal cukat a klopotavě brzdit. Barryho to vylekalo a zmateně se ošil.
"Doufám, že ti Katy odpustí." Vydala ze sebe, když se zrovna soukala ze sedačky.
Autobus zastavil a zůstal s vibrováním stát. Barry pojal podezření, že během nehody utrpěl poranění mozku, které mu teď způsobuje blouznění. Bylo by to nejpravděpodobnější vysvětlení toho, že se baví s dítětem, které nikdy neviděl, a které mu tu vykládá o jeho holce.
Pozvedl hlavu a střetl se pohledem s něco přes metr vysokým dítětem se školní taškou na zádech, které se zastavilo v uličce.
"Sbohem, Barry." Pak se otočila a odhopsala k východu, kde se ztratila Barrymo z dohledu.
V tom se mu náhle udělalo mdle. Cítil, jak se kolem něj začíná všechno točit. Přimáčkl si dlaně na spánky a málem vykřikl bolestí, když ho hlava začala bolet tak, jako by byl někdo uvězněný uvnitř a chtěl se ven propárat střepinou. Tvary před ním ztrácely jasné kontury a stávaly se z nich jen mihotající se šmouhy. Pohltila ho nutkavá touha zvednout se. Za moment už stál u otevřených dveří autobusu a v dalším momentě už se tyčil na jakémsi hlučném místě a kolem něj se točil kolotoč rozmazaných barev. Po chvíli motání se na místě začal rozpoznávat jasnější tvary, které se kolem něho míhaly. Uvědomil si, že stojí uprostřed ulice. Velice hlučné ulice. Hlavní třídy dalo by se řct. Řítily se proti němu vozy, jejichž tvary se roztékaly, bobtnaly, narůstaly a vydávaly odporné pištění, které Barryho ochromovalo. Bizarní psychedelická scenérie způsobovala Barrymu závratě. Pokusil o několik kroků a propadly se mu kolena. Dlaněmi dopadl na zem. Obraz Katy, který se nestačil zcela zformovat prolétl před Barry stejně jako ony neurčité pohybující se patvary. Přece musím... musím do... do nemocnice. Co se... Barry pozvedl hlavu a zpočinul pohledem před sebou. Po chvili se trhavě postavil a stále zíral před sebe. Stále ho obklopovaly hlučné obludy, ale teď se mezi nimi něco objevilo. Barry vykročil, kymácel sebou a neustále hleděl do jednoho místa před sebou. Nějakých dvacet metrů před ním, uprostřed všeho toho chaosu se tyčily dveře. Došel k nim a zastavildsč. Připadal si, jako by mu do obličeje někdo svítil. Měl pocit, že ho ty dveře přitahují, jakoby ho ho lákaly vzít za kliku a projít jimi. Aniž by si to pořádně stačil uvědomit, jeho pravá ruka už sahala po klice. Když se před ním otevřely, byl okamžitě a nenávratně vtažen dovnitř.

Dveře se zavřely a zavládlo ticho. Veškerý hluk a výjevy se proměnily na klid a tmu. Táhla se před ním asi 20 metrů dlouhá chodba. Jediné světlo poskytovalo několik lamp zavěšených podél zdí. Poskytovaly nejasné osvětlení, přes které Barry zahlédl jakési mlhavé světlo na konci. Vydal se k němu. Jak se přibližoval, zaslechl nepatrné ozvěny hudby. Každým krokem byla zřetelnější. Po chvíli stanul před velkými starožitnými dveřmi, které byly pootevřené. Hudba a světlo pronikaly škvírou mezi dveřmi a nyní slyšel dost dobře na to, aby poznal jazz, ale ne dost na to, aby porozumněl o čem něžný ženský hlas zpívá. Pak se dveře otevřely a hlas najednou zněl jasně a krásně. Objevil se v nich elegán v černém smokingu, vlasy slíznuté dozadu se mu leskly, jak zpoza něj doléhalo světo. Na tváři se mu vykouzlil široký úsměv.
"Tak jste dorazil." Vytáhl si z pusy dvěma prsty doutník a vyfoukl obláček kouře.
"Dorazil? Kam?" Barry ucítil ruku na zádech, která ho tlačila do otevřených dveří.
"Jen račte." A nechal Barryho proplout kolem sebe.
Barry procházel velkým sálem plným lidí. Seděli kolem stolů a bavili se. Všichni byli slavnostně oblečeni - muži v drahých oblecích a ženy, kterých bylo podstatně méně, v elegantních šatech. Celý sál byl zahalen v kouřové mlze - hodně mužů bafalo z dýmek a doutníků. Stoly byly natočeny k pódiu, odkud se nesla celým sálem živá hudba. Naproti pódiu byl bar. Barry k němu zamířil a pozorně si u toho celý sál prohlížel.
Posadil se na barovou stoličku právě když dozněla poslední píseň a na pódiu zhasla světla. Za několik okamžiků probodl tmu na pódiu tunel světla, který odhalil mladou zpěvačku, na což osazenstvo reagovalo hlasitým aplausem. Když opět nastalo ticho, rozezněl se zpěv. Krásně čistý ženský hlas, tak přesný a lahodící, že člověk musí zastavit a zaposlouchat se.
"Je skvělá."
Barry se ohlédl a spatřil muže s napomádovanými vlasy, který ho před chvílí přivítal u vchodu. Usmíval se a zjevně byl unešený mladou zpěvačkou.
"Co myslíte?" Pokračoval elegán.
"Hm..." Barry se zadíval na zpěvačku v šatech. Světlé vlasy jí sahaly po ramena. Její vzezření připadalo Barrymu jak z nějakého starého filmu. Napadlo ho, že je velice půvabná a vzpomněl si na Katy. Musím přece za Katy. Je v nemocnici. Nebo tam ještě nedorazila? Kurva vůbec nevím. A kde to vlastně... Cukl sebou a pohled vrazil na elegána.
"Kde to jsem?"
Ten zabafal z doutníku a vyfoukl obláček kouře. Pak se usmál a pohled opětoval.
"Záleží na tom?" Pronesl klidně a posadil doutník zpátky mezi vyšpulené rty.
Barry ho stále sledoval, ale elegán se zahleděl zpátky na pódium. Slova, která se nesla prostorem - "..Oh baby, I´ve told every little star...Just how sweet I think you are...why haven´t I told you.." - byla Barrymu povědomá. Zdálo se mu, že ho sleduje. Pomalými kroky začala sestupovat po schodech z pódia. Procházela mezi stoly a Barry se nastražil, když zpozoroval, že má namířeno přímo k němu.
Nyní došla až k Barrymu a celý sál jí sledoval. Nebo sledoval Barryho?
"Ta melodie..." Pronesl Barry jakoby pro sebe.
Stála přímo před ním, ale zpěv se nesl odněkud z dálky. Zase se mu dělá nevolno, závrať se hlásí ke slovu. Ne, teď ne. Zadívá se před sebe. Stojí přímo před ním. Zlaté vlající vlasy se mu otírají o čelo. Pohybuje se ladně a pomalu. Skloní se tak, že špičky jejich nosů se téměř setkají. Ústa se jí hýbají, ale zpěv jakoby se rozléhal v celém prostoru a on neslyšel, co mu říká. Co se mi snaží říct?
Znenadání se ozval pronikavý smích. Muž vedle propadal smíchu až sebou házel ze strany na stranu. Nepřestával, dokud se nezakuckal.
Ve vlasech ucítil její ruku. Uspávalal ho.
Muž se přestal smát. Chvíli zůstal nehnutě sedět a ve výrazu měl smutek.
"Nedával jsem pozor." Pronesl potichu a hleděl do prázdna.
"Barry?" Pošeptala mu do ucha. Její ruce cítil na tvářích.
"Nesmíš...nesmíš to vzdát..Barry!" Zněla naléhavě. Chtěl něco říci, ale byl příliš omámený a pak slyšel zas ztrápený hlas muže sedícího vedle něj, ale... už byl nějak vzdálenější, než před chvilkou.
"Hlupák! Všechno je pryč. A proč? Proč se to stalo?" Teď naopak křičel.
"Měli jsme plány. Chtěli jsme se vzít. Dneska. Teď jsme spolu měli tancovat při salse a.. oslavovat nový společný život." Na chvíli se odmlčel a seděl zkroucený na židli. Po tvářích mu tekly slzy. Otočil pomalu hlavu a pohled plný bolesti zabořil do Barryho očí.
"Chápeš, co jsi udělal?" Barry nedokázal vydat hlásku. Hleděl na muže vedle sebe s výrazem naprostého zmatení. Zahlédl kapičku krve stékající na mužově čele, která se pomalu proměnila na rudý pramínek tekoucí rovně dolů přes obličej. "Zkurvil jsi úpně všechno!" Pak ucítil na tváři facku.
"Barry!" Přistála mu další.
Červených pramínků přibývalo až zakryly celý obličej. Barry z něho nespustil oči, které vytřeštěně zíraly na výjev, kterého byly svědky.
"Barry, no tak, dělej chlape!" Když se opět ohlédl, muž tam již nebyl. Neviděl v sále nikoho. Hudba utichla. Všechna postranní světla, která tvořila osvětlení sálu, pomalu zhasla až neviděl nic než tmu. Zemřel.


.....


Když se začal probouzet, nejdřív uslyšel vzdálené zvuky. Zprvu nejasné, ale postupně se stávaly zřetelnější. Znovu slyšel hudbu. Potom volání, ve kterém rozpoznal svoje jméno. Víčka se pomalu rozevřela a dovnitř proudilo světlo a v několika okamžicích záře polevila a přeměnila se na konkrétní tvary a barvy.
Otevřel oči.
"Otevřel oči!" Vykřikl hlas, který patřil mladé ženě. Její zlatavé vlasy padaly ležícímu Barrymu na zakrvácený obličej. Hleděl do jejích očí a rozkašlal se. Uviděl další lidi stojící v hloučku o kus dál. Doléhala k němu písnička, kterou zpívala ta mladá žena, ale..teď zněla nějak jinak. A pak jakýsi tlustý chlápek s plnovousem, který stál o kousek dál, zahlaholil těžkým barytonem.
"Můžete už zvednout ten zasranej mobil, pane?!" Někde v hloučku sebou škubnul chlápek, kterého ležící Barry vůbec neviděl a sáhl si do kapsy.
"O..omlouvám se." Zakoktal a zmáčkl tlačítko na mobilu, načež písnička náhle zmlkla. V nastalém tichu zaslechl dětský smích. Nesl se odněkud z dálky.
"Slyšíte mě, Barry?" Barry zahlédl koutkem oka autobus na protější straně silnice. Několik malých dětí s taškami na zádech, které z něj před chviličkou vyskákaly, hopsalo po chodníku a pištělo.
"Slyšíte mě?" Zase ta mladá žena. Na tváři ještě cítil pálení od facky. Barry na ni hleděl zmateně a pomalu přikyvoval.
"Hůů, teda chlape... už jsme mysleli, že je s váma ámen." Pronesl tlusťoch a sklonil se blíž k Barrymu. Blondýnka, která stále klečela u Barryho, se smála úlevou.
"Omlouvám se za ty facky. Ale zdá se, že vám zachránily život." Barry byl stále zmatený.
"Ta zpěvačka..to jste.. byla vy?" Dostal ze sebe s námahou. Dvojice nad ním se na sebe zmateně podívala. Na to zas oba současně sklopili pohledy na Barryho se stejným chápavým výrazem.
"Jste v šoku." Pronesla žena s lítostivým pohledem. "Sanitka je na cestě."
V zorném poli se mu objevila malá kartička.
"Vaše průkazka. Barry." Řekla a zasunula kartičku, kterou měl stále zavěšenou kolem krku, Barrymu do náprsní kapsy. Nejasně si vzpomínal, jak na něj světlosvlasá žena volá jeho jménem. Ve skutečnosti - začalo mu pomalu docházet - to byla tato žena, která na něj volala, když se ho snažila probudit.
Za několik minut, když dorazila sanitka a nakládali Barryho na nosítka, tlusťoch pronesl: "Můžeš děkovat bohu," a podíval se do strany. Několik metrů dál odnášeli na nosítkách od dvou nabořených aut mrtvého. "Ten takový štěstí neměl." Mrtvý muž byl oblečen v černém elegantním obleku a bílá košile pod ním skoro celá červená. Obličej taktéž celý zakrvácený a černé vlasy se ještě leskly pomádou. Teď procházely jen kousek kolem nich a bylo na něj dobře vidět. Před nehodou to musel být opravdu elegán.
"Vypadá, jakoby jel zrovna na svatbu." Odhadoval tlusťoch.
O minutu později už ležel Barry v sanitce a ozvala se těžká rána zabouchnutých dveří. Vůz se dal spěšně do pohybu a s pronikavým houkáním si razil cestu hustým provozem. Barry ležel na lehátku s kyslíkovou maskou přes ústa a vedle seděl jeden ze záchranářů. Po chvíli si stáhl masku a mladík vedle mu ji chtěl posunout zpátky, když Barry pronesl: "Moje přítelkyně.. musim za ní.." Záchranář se zarazil a podíval se na kolegu.
"Co říká?" Zeptal se kolega. Mladík pokrčil rameny a zamračeně se podíval na Barryho.
"Je v nemocnici.. ro..dí.." Koktal Barry a maska mu opět zahalila ústa.
Mladý zdravotník něco pronesl ke svému staršímu kolegovi, ale Barry nerozumněl, co říká. Pak se zas otočil k němu a jakoby s lítostí kroutil hlavou a něco říkal, ale Barry jeho slovům nerozumněl. Zaslechl jen "bohužel" a pak se sanitka ve velké rychlosti střetla s jiným vozem projíždějícím křižovatkou. Ucítil obrovskou ránu, která všechny přítomné nemilosrdně vymrštila do vzduchu.
S vykřiknutím se probudil. Několik okamžiků jen nehybně ležel a zběsile funěl. Pak se trochu uklidnil a rozhlédl kolem sebe. Byly tu další postele, ale v celém bílém pokoji byl sám. Ležel na zářivě čisté bílé posteli. Měl vyhrnutý rukáv a do žíly zavedenou jehlu, ze které vedla hadička do baňky s tekutinou zavěšené nad jeho hlavou. Hned vedle ní stála obrazovka a na ní ubíhaly klikyháky s pravidelným pípáním. Levou nohu měl vyvýšenou a v sádře. Také zjistil, že i malý pohyb mu způsobuje ochromující bolest. Ležel na posteli a přemýšlel, co se to vlastně stalo, když se otevřely dveře a dovnitř vešla sestra. Barry se začal ošívat a sestra ho spěšně uklidnila. "Ležte v klidu," pronášela, zatímco upravovala peřinu, "jste velmi raněný. Měl jste těžkou nehodu, ale žít budete dál. Měl jste štěstí, že nedošlo k poranění životně důležitých orgánů." Barry se chtěl zeptat na Katy, ale sestra byla rychlejší. "Mám zavolat vaši ženu? Čeká netrpělivě až se probudíte."
"A dítě? Je.." Sestra přikyvovala.
"Nebojte, váš syn je v naprostém pořádku, zdravý jak rybička." Vstala a usmála se. "Zajdu pro ně, řeknu jim, že už jste se probudil." Vyšla ze dveří a ty se pomalu zaklaply.
Barryho naplnilo vzrušení. Alespoň co mu jeho současný stav umožňoval. Zašklebil se a pohledem spočinul do stropu. Představoval si svého synka, roztomilého zabaleného v dece a Katy v náručí, která vstupuje do pokoje. Konečně bude s nimi. Nikdy by je neopustil. A taky je nikdy neopustí. Vrátil se myšlenkami zpátky do přítomnosti. Ležel pořád stejně a hleděl do stropu. Podíval se na dveře s očekáváním, zda se právě neotevřou. Nepohnuly se. Čekal tedy dál. Ticho ho znervózňovalo. Celý pokoj byl se nacházel v naprostém tichu. Jediný zvuk, který zaslechl, byl tikot hodin. Na sytě bílé stěně naproti Barrymu visely hodiny, které ukazovaly přesně půl jedné. Čekal dál..