Osud

Osud

 

Malý domek na okraji vesnice. To měl být můj úkryt před světem na celý zbytek léta.

Po příjezdu jsem zjistil že je opravdu velmi malý. Jen tři pokoje s malinkou kuchyňkou, bez elektřiny, vody a koupelny. Pro vodu budu muset ke studánce pár metrů do lesa za chatkou.

Žádný přepych ani žádné moderní technologie. Nic co by mě rozptylovalo.

Musím si odpočinout od lidí a od těch děsů co mě přepadají sotva co zavřu oči.

Ty odevšad znějící hlasy a temné stíny pohybující se ve tmě a mé obrazy jakoby každou noc ožívali mě stále děsí, jen co na to pomyslím.

Před nedávnou dobou jsem byl na své vlastní přání kvůli těmto stavům své mysli vzat na oddělení psychiatrické péče.

Jste přepracovaný, a nedávné úmrtí vaší rodiny na vás jistě vyvíjí velký nápor. Odpočiňte si zde pár týdnů a pak uvidíme jestli vás vaše děsí budou i nadále děsit.

Uvědomil jsem si že má pravdu, ale jen z části. Jistě přepracovaný jsem určitě. Poslední dobou jsem své práci věnoval až příliš mnoho času. Ale kdo by odolal vytváření umění, když vás vaše múza znásilňuje až do morku kostí a nemyslíte na nic jiného ?

To že mi umřela manželka s dcerou se mně nijak extra nedotklo. Jistě je to smutná událost ,ale je to život. Život v podstatě vždy spěje jen ke smrti, proto si osobně myslím že nemá moc cenu truchlit a kazit si tím život. Truchlit jsem však ale samozřejmě musel. Obě dvě byli brutálně zavražděny a znásilněny. Naštěstí jsem měl alibi. Do protokolu bylo zapsáno že jsem portrétoval dívku. Ve skutečnosti jsme však  spolu prošukali celou noc . Což jak jistě uznáte není dobré alibi pro vyvraždění celé vaší rodiny. Nakonec jsme se spolu dohodli že jí ten portrét doopravdy namaluji abychom se vyhli oba podezření. Vraha ještě nenašli a v rukou naší schopné policejní složky, dle mého názoru jistě neskončí. A právě aby mohli ten případ uzavřít, najdou nějakého chudáka který bude na špatném místě ve špatný čas a pošlou ho sedět. Jen aby si mohli dát vklidu nohy na stůl, dát si koblihu a přesvědčovat se a blahořečit si jak jsou skvělý a úžasný.

A právě v tomto období začali naplno mé noční můry.

To že se u nás doma stávali nevysvětlitelné příhody bylo na denním pořádku. Přeci jen jsem uznávaný autor obrazů s okultním tématem, ale nikdy ve mě nevyvolávali pocit strachu a děsu.

Poprvé jsem se ve svém bytě bál zhruba týden po pohřbu své manželky a dcery.

Zrovna jsem pracoval na portrétu své no jak ji nazvat, aby byla milenkou musel bych mít ženu a nebo přítelkyni, kamarádka také není sotva ji totiž znám, klientka to také není protože  mi za obraz nic neplatí ( Teda kromě sexu ale nevím zda se to dá nazvat platba) no tak asi nezbývá jiné označení než modelka kterou šukám.

Jelikož jsem ji zrovna maloval poprsí které nebylo ani velké ale ani malé prostě takové ty prsa akorát do ruky. Zatoužil jsem po sklence dobrého vína. Vždy když maluji ženu a chci si rozpomenou na ni či rozvířit fantazii piji červené, které mám doma v docela hojné zásobě, a dost silně kouřím.

Pro svoji práci potřebuji také specifické prostředí. Nevím proč ale když kreslím jinde než na půdě, tak se mé obrazy mění ve změť barevných skvrn a různých paskvilů.

Sešel jsem ze své půdy do sklepa kde uchovám docela slušnou sbírku vín.

Nějak nemám náladu zdlouhavě vybírat a tak popadnu první láhev co je po ruce, jen se podívám na značku a hned vím že jsem si vybral skvěle. Rulandské modré je jedno z mích nejoblíbenějších červených vín.

Rovnou ho otevřu a napiji se pěkně z hluba přímo z lahve. Nemám náladu na rituální pití ze sklenky.

Chci jen utišit svoji vnitřní touhu se něčeho napít a přenést nadrženost svého těla jen do své mysli.

během  deseti minut vyprazdňuji obsah láhve a sáhnu po další. Vždycky jsem měl rád alkohol.

Alkohol k bohémskému životu pře vždy patřil a vždy patřit bude.

Otevřu i druhou láhev a vydám se po schodech do obýváku pro cigarety.

Už při vstupu do obývacího pokoje cítím jak se mé celé tělo divně chvěje a jak mi běhá mráz po zádech.

Rozhlédnu se po pokoji jestli jsem náhodou nenechal otevřené okno, které by vysvětlovalo náhlí zimomřivý pocit co mi rozlézal po celém těle až do morku kostí se mi rozléval mráz a mé kosti jako by se změnili v ledové rampouchy které nechtějí roztát.

Žádné okno však otevřené nebylo a ani jedna ze záclon neprojevovala vůli se pohnout aby ukázale že sem z venčí proniká vzduch.

Když se tak rozhlížím po místnosti padne můj zrak na mé obrazy, na mé skvosty které nechci nikomu prodat, jelikož jsou to moje nejlepší díla a nikdo zatím neprokázal čest se jich zmocnit.

Teď bych však byl rád kdyby zde nebyl ani jeden a radši bych je chtěl vidět hořet než abych tu snima byl v tuto chvíli.

Postavy a bytosti se na nich začali hýbat,  nejprve pomalu, tak moc pomalu že jsem si myslel že se mi to jen zdá. Přistoupil jsem blíž k jednomu z obrazů ,kde byl vyobrazen démon jak požírá Ježíše na kříži.

Zůstal jsem všoku stát. Ten démon doopravdy požíral Krista. Nemohl jsem odvrátil oči a ani se pohnout.

Už jsem necítil chlad jako před tím, možná tam byl,  jelikož jsem si neuvědomoval ani sám sebe. Nemohl jsem vnímat nic než jen jak boží syn mizí v démonových ústech.

Viděl jsem jak poslední zbytek těla zhltl v labužnickém a zároveň velmi smutném úšklebku. A pak se podíval přímo na mě, usmál se tak krásně přívětivě že jsem k němu chtěl natáhnout ruku abych se ho mohl dotknou. Byl jsem necelí milimetr od plátna a všiml jsem si jak z obrazu vychází vtíravý hlas usazující se hluboko v mé mysli. Díky tomu jsem na chvíli jen podržel ruku před obrazem a zděšeně si všiml proměny démonově tváře. Už nebyl ani trochu přívětivý. Jeho temné oči mě vtahovali hluboko do sáhodlouhé temnoty. Cítil jsem jak se celá má existence chvěje, pak jsem si všiml jeho úsměvu.

Zkažený úsměv odhalující velmi ostré zuby na kterých se lesky kapky krve, které pomalu stékali ret a dále dolů po bradě.

Pud sebezáchovy mě zachránil. S výkřikem jsem odskočil od obrazu a otočil jsem se k ostatním obrazům které také ožili. Na všech se hýbaly postavy, které jsem stvořil ve své fantazii v níž se mi vždy sami od nikud oběvili. Do mysli se vtírali jejich hlasy. Nerozuměl jsem jim a přiváděli mě k šílenství. Upustil jsem láhev vína a střepy se rozlítli po podlaze kam jsem je následně následoval i já. Neudržel jsem se na nohou a cítil jak se propadám do temných hlubin. Cítil jsem jak mé tělo dopadlo na zem, jak se mi střepy zaryli do kůže, bolest jsem necítil, mé tělo sice dopadlo na podlahu ale má duše se propadala dál do hluboké a všude objímací temnoty. Padal jsem a padal až jsem nakonec ztratil vědomí.

Našla mě až ráno uklízečka. Válejícího ve střepech a mumlajícího nesmysli. V nemocnici jsem všem vyprávěl co se mi stalo. Nikdo mi však nevěřil a tak zavolali psychiatra aby se na mě podíval. Všichni věděli o vraždě mé manželky a dcery a tak si mysleli že mi hráblo. Pravda je že jsem si také začínal myslet že blázním. A i když se ukázalo že žádnou duševní poruchou netrpím a ty představy byli vyvolané množstvím alkoholu, stresu a mé velmi bujné fantazie. Přijal jsem nabídku doktora a nechal se hospitalizovat k němu na oddělení na pár týdnů.

Prvních pár dnů jsem trpěl velkými úzkostmi a vždy po setmění mi museli dát sedativa abych mohl usnout. Vždy když se setmělo, tak se mi zdálo že se vše v místnosti mění a stíny se pohybují.

Teprve až po mém naléhání aby se mnou někdo zůstal přes noc a stíny se znovu začali pohybovat, ale sestřička která byla tak hodná že se mnou zůstala nic neviděla, nepociťovala úzkost jako já který se krčil v koutě. Uvěřil jsem že mě straší jen má mysl, postavil jsem se svému strachu a po nějakém čase  a spoustu medikamentů mé představy zmizeli.

Byl jsem propuštěn ale domů se mi jít nechtělo. Miloval jsem svůj barák ale ta představa tam jít mě stále děsila.

Po probrání téhle úzkosti mi bylo doktorem doporučeno jít si odpočinout na venkov a tak jsem tady.

V téhle krajině jsem vyrůstal, můj rodný dům tu však již nestojí. Shořel při mim pokusu namalovat hořící svíčku a moji kamarádku. Kromě mě všichni v ten den zemřeli. Už si ani nevzpomínám jak se to přesně seběhlo. Jediný na co si pamatuji je bolest v celém těle když jsem proskočil oknem ven do zahrady.

Ani nevím proč ale dostal jsem náhle nutkání najít to místo kde jsem tehdy přišel o vše co mi bylo drahé a kde jsem si poprvé uvědomil naši křehkou existenci. Poprvé jsem si uvědomil že se rodíme jen pro to abychom umřeli a pokusili se zde nechat něco co by ukazovalo na to že jsme vůbec kdy žili.

V ten den kdy jsem napůl v mrákotách pozoroval jak můj dům hoří neschopen nic udělat pro jeho záchranu. Jsem se rozhodl že budu malovat, rozvíjet svůj talent abych zaznamenal všechny pomíjivé věci. Až o mnoho let později jsem začal malovat ne jak lidi vypadají v zrcadle, ale jak vypadají uvnitř.

Vzal jsem si cigarety a peníze s úmyslem navštívit potom místní hospůdku.

Cestou ke svému bývalému domovu jsem potkával známe tváře ale vždy když jsem je chtěl pozdravit otočili hlavu a pokračovali ve své cestě aniž by se na mě podívali.

Tak už i sem se dostalo že jsem se zbláznil. Pomyslel jsem si a pokračoval v cestě až jsem se dostal k místu kde býval můj dům.

Nic už tu nezbylo. Jen čistá a zarostlá plocha. Nevěděl jsem co mě tu čeká ale tohle mě jaksi uklidnilo.

Začalo se stmívat a tak jsem vyrazil do místní hospůdky.

Dorazil jsem k menší dřevěné chajdě a vstoupil dovnitř. Ovanul mě těžký vzduch smíchaný s vůní potu a cigaret. Osazenstvo které zde bylo přítomno jsem z větší části neznal, byli to chatkáři kteří si oblíbili místní přírodu a zvláštní atmosféru která odjakživa panovala v těchto místech.

Usadil jsem se k osamělému stolu přímo naproti krbu. Objednal jsem si u barmana pivo a přemýšlel jestli ho znám. Nakonec jsem usoudil že ne a pořádně se napil. Jak mi pivo stékalo do mých útrob cítil jsem osvěžující pocit jenž pociťujete vždy když si dáte první pivo. Jak mi to chybělo uvědomil jsem si. Už jsem totiž skoro dva měsíce nic nepil a tak jsem vyprázdnil svůj půllitr na na jeden zátah.

Hned jsem si objednal další a prohlížel si vnitřek hospody a lidi co se tu nacházeli.

Moji pozornost upoutal obraz vysíct  nad krbem.

Byla na něm mladá dívka a musím přiznat že byla velmi krásná. Zhruba čtrnáctiletá dívka s dlouhými černými vlasy a oblečená v dlouhých bílých šatech jejichž okraje olizují plameny svíček které stáli před ní.

Trochu mi připomínala ženu kterou zrovna portrétuji.

Což mi připomnělo že by měla každou chvíli přijít. Dohodli jsme se že se sejdeme abychom mohli pokračovat v obraze.

Zrovna když jsem dopíjel své druhé pivo, připotácel se ke mě jeden cizinec, jenž vypozoroval že si se zájmem prohlížím ten obraz.

Neměl jsem sice náladu se zde s někým bavit, ale aspoň mi pomůže ukrátit čas než přijde má společnost.

Objednal jsem jemu i sobě další pivo a dali jsme se do řeči.

Dozvěděl jsem se že jeden z mála místních co zde ještě zůstává a že nový obyvatelé téhle vesnice jsou z větší části přistěhovalci.

Když jsem se ho zeptal proč všichni odešli když je tu vlastně tak krásně tak mi odvětil že zhruba před dvaceti lety tu začalo strašit a místní odešli za lepším živobytím kde je nebudou strašit přízraky .

Jaké přízraky máš namysli ? zeptal jsem se ho

Kdysi se tu začali ztrácet mladý chlapci.

Povídá se že za to může tamhle ta dívka na obrazu . Po setmění tu bloudí a odvádí mladé chlapce.

A kdo je vlastně na tom obrazu ?

Dcera majitele této hospody. Před několika lety zemřela za divných okolností a její rodina se s tím nikdy nesmířila. Hlavně její bratr, ostatní věřili že to byla neštastná nehoda, jen on ne. Pořád tvrdil že za to mohl její kamarád který ji rituálně zavraždil. Byl to on kdo ji první našel a údajně ještě žila. Všem pak vykládal její údajný poslední slova. Jednoho dne  dostanu i já co chci.

No a po té se začali ztrácet mladí chlapci.

Byla tu mnohokrát policie a nakonec obvinili bratra té dívky z obrazu. Usvědčili ho ale těla těch chlapců už se nikomu nalézt nepodařilo.

Zajímavá historka pomyslím si.

Slyším jak se otvírají dveře a všimnu si že je to má domluvená společnost na kterou se už docela těším.

Mám rád naše noční konverzace, které mě vždy uklidní a odvedou mi myšlenky tím správným směrem. A také k jejímu nádhernému tělu.

Zkouším porovnat její obličej s dívkou na obraze a najednou mi přijde úplně jiný.

Omluvím se svému dosavadnímu společníkovy, který se s vysvětlením  že potřebujeme soukromí neurazil a odešel za svými kamarády.

Pozoruji ji jak ke mě jde a připadá mi najednou jakoby se zastavil.

Ale počkat on se doopravdy zastavil. Sakra co se děje. Pomyslím si. Pokouším se pohnout ale mé tělo nereaguje, z hrůzou si uvědomuji že zatím co všichni v okolí se zastavili v pohybu a dokonce i hodinová ručička hodin co vysí nad barem se nehýbe. Tak má návštěva nevzrušeně pokračuje v chůzi až ke mě.

Nejsem schopen ničeho, úplně paralyzován svým strachem se nemohu hýbat a ni myslet.

Myslel jsem si že nikdy jsem nezažil nic děsivějšího než teď ale pak jsem koutkem oka zahlédl pohyb.

Nevěděl jsem co to je ale cítil jsem kapičku naděje že se mi to jen zdá a že všichni hraji štronzo.

Jak se rychle jiskra naděje zažehla tak rychle zhasla. Uvědomil jsem si záhy že ten pohyb nevykonává další návštěvník hospody ale že vychází z obrazu nad krbem.

Dívka co tam stála se začala děsivě kroutit a když si všimla že ji vnímám tak i smát smíchem z něhož mi mrzla krev v žilách.

Má návštěva mi nevěnovala moc pozornosti a prošla kolem mě rovnou k obrazu a láskyplně položila dlaň na plátno. Dívka na plátně se začala ještě více smát a také svojí rukou se dotkla místa kde se ho dotkla má návštěva.

Konečně jsi přišel, konečně tě mám už zase jen a jen pro sebe.

Jakmile promluvila hned jsem ji poznal a zároveň jsem věděl kdo je na tom obraze.

Ten obraz jsem namaloval tu noc co ona zemřela, všechny vzpomínky na ten večer se mi vrátili.

A na ní také.

Byli jsme mladý bláznivý milenci. Slibující si věčnou lásku. Vybavuji si tu noc. Chtěl jsem ji namalovat ikdyž jsem však neměl žádné nadání, tak mi to nebránilo v kreslení. bavilo mě to i když jsem věděl že je to beznadějné.

V té době jsme také experimentovali s magii a to kupodivu šlo nám oboum.

Jak tam tak stála se svíčkou u nohou zatoužil jsem abych mohl vyobrazovat díla přesně jak chci a ne aby to byli vždy patvary které z toho vždy nakonec byli.

Jak jsem tak maloval a snil začal se mi v hlavě ozývat hlásek který mi ukazoval mě jako slavného umělce jehož obrazy bude chtít každý.

Pamatuji si i jak se mě zeptal jestli jsem ochoten podstoupit jakoukoliv oběť abych dosáhl svých cílů a já jen v omámení kývl a souhlasil že obětuji vše co mi patří.

Jen jsem to dořekl začala má přítelkyně hořet. Zvláštní je že ani nekřičela. Jen odevzdaně a s úsměvem na mě pohlédla a zmizela v plamenech.

Vše se mi to promítlo během vteřiny.

Ty jsi své dostal teď je zas řada na mě. Řekla když jsem jí pohlédl do očí a uvědomil si že i ona byla zvábená tím hlasem toho večera.

Ty sis vybral cestu slavného malíře, já si zas vybrala strávit zbytek věčnosti s tebou.

Jen co to dořekla tak mě jemně vzala za ruku a odvedla k obrazu na který položila mojí a svojí ruku.

Jen co na obrazu spočinuli naše ruce se čas zase rozběhl.

Všude panoval klid a mír a také žádný z hostů si teď a ani v budoucnu nevšiml že dívka na obraze nad krbem již není sama.

Autor seh, 29.06.2017
Přečteno 470x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí