La Luz

shiraelizabeth Povídky » Horrorové, krvavé, strašidelné, tajemné, záhadné

Zablikala zářivka. Přišel nový den. Další povinnosti. Za oknem bylo černo, jako každý den. Stejná tma, stejný ušmudlaně sterilní byt, stejné povinnosti. Každý den. Nepamatovala si, co bylo předtím.

Vstala. Jako pokaždé se ustrojila. Jako pokaždé připravila jídlo. Jako pokaždé uklidila. Jako pokaždé se starala o domácnost. Než přišel.

Nikdy nebyl zlý. Dokonce by řekla, že byl hodný. Ale nechápala, proč jí nedovoluje vyjít ven. Vždy měnil téma rozhovoru, jakmile se zmínila. Tvrdil jí, že je tam nebezpečno. Že se tam schovává jen nekonečná tma. A ve tmě se brouzdají příšery a naše obavy.

Nevěděla, co je na tom pravdy. Nevěděla, jak dlouho už tu je. Nevěděla, kým je. Připadala si vygumovaně. Prázdně. Něco jí chybělo. Ale neměla tušení, co to může být. Tušila jen, že to najde venku. Někde tam, ve tmě.

Každým dnem jí pomalu ubývala energie. Velmi pomalu, ale v jednom bodě si toho každý všimne. Někdy včas, někdy pozdě. Ještě nebylo pozdě.

Nevěděla, co znamená být šťastná. Ani smutná. Nic z toho už neznala. A jestli někdy vůbec.

Vždy v noci tvrdě spala. Jen jednou nedokázala zavřít oči. Vždy se po chvíli zamyšlení našla s očima dokořán. Měnila polohu. Otáčela polštář, otáčela peřinu. Počítala ovečky. A nejen ty. Její hlava pálila. Zevnitř. Jako pálí plamen.

Vběhla pod proud vody. Nepomohlo to. Cítila oheň. Horko. Nemohla dýchat. Dusila se kouřem, který nikdy neexistoval. Svět se začal naklánět.

Probudila se na studené podlaze. S horečkou tak vysokou, že praskaly dlaždice a voda se měnila v páru. Všechno bylo mázlé. Nemotorně se zvedla. Rozrazila okno a vpadla do tmy.

Cítila chlad. Zvenku. Uvnitř stále žár. Všude byla tma. Absolutní. Viděla jen sebe. Její kůže zářila. Všude bylo ticho. Nikde nikdo. Cítila tavící se sklo téměř po celém těle.

Rozhodla se jít dál. Prozkoumávat. Každý krok studil stále míň. Nepatrně, ale postupně začínala země spíš hřát. Každý krok rozsvěcel svět o něco víc. Přece ta tma nebyla skutečná. Snažil se jí obelstít. Ale proč?

Proč by jí zavíral, proč by nechtěl, aby viděla světlo, proč. Studený vzduch jí praštil do nosu a náhle jí to došlo. Ona byla světlo. Jedno z nich. Jedno z té spousty světel, které na světě jsou.

Podívala se na ruce, ze kterých ještě před chvílí trčely kusy skla. Byly roztavené, ale i tak bylo poznat, že původně byly zcela černé. Černé sklo. Venku ve skutečnosti nikdy nebyla absolutní tma. Jenom jí lhal.

Začínala zuřit. Cítila, jak se oheň rozpíná, až jí nakonec srazil k zemi. Padla na kolena a nemohla jít dál. Chtěla pokračovat, chtěla od něj pryč. Kdyby celá nehořela, bořila by se do hlubokého sněhu. Uvědomovala si, že jí najde. A sakra lehce. Vlastně se trochu divila, že ho ještě nevidí. Když prolítla oknem, muselo to někoho vzbudit. Že by lidé byli až tak lhostejní?

Konečně uviděla v dálce postavu. Blížila se k ní. Ani ne rychle, ani pomalu. Tak nějak všelijak. Nevěděl, co čekat. Utekla mu. Věděl, jakou má moc, ale tak trochu spoléhal na stockholmský syndrom a její dobrou podstatu. Bohužel se pěkně seknul. Bohužel pro něj.

Zuřila tak, že i zmrzlá tráva začínala pomalu doutnat. V tu chvíli už si pamatovala vše. Skoro nevěřila, že veškeré sny, co se jí zdály, byly ve skutečnosti její vzpomínky.

Byl téměř u ní, ale neodvážil se vstoupit do kruhu, kde všechen sníh roztál.

"Obelstil si mě. Úplně normálně si mě podved. Já ti věřila a tys mě zradil a zavřel v tom hnusnym bytě bez světla."

Chtěl vysvětlovat, ale bylo pozdě. Když naštvete kus vesmíru, tak vám to vrátí. A vysvětlovat můžete, jak chcete.

Ani nevěděl jak, ale najednou byla u něj. Chytla ho za ruku a postupně mu jí spalovala. Držela ho pevně, nedokázal se jí vytrhnout. Její dotek pálil okamžitě, ale její přítomnost žhnula jako pec. Zbyla z něho jen hromádka popela.

Oprášila si ruce a vydala se směrem k jezeru. Sníh pod jejíma nohama přestával tát, ale země jí stále nestudila. Možná se jí ani nedotýkala.

Před jezerem se zastavila. Stále v ní sídlilo přebytečné horko, ale už byla klidná. Rozhlédla se po okolí. "Jsem doma."

Přešla jezero a zamířila do hor. Do lesů. Byla zpátky doma.