A nejen holubů žal

Anotace: O hladu?

Na bortícím se sídlišti velkoměsta v nejvyšším patře nevelkého paneláku za záclonkami, které jsou skrz otevřené okno hlazeny podzimním vánkem, v útulné kuchyňce stařenka dojedla svou skromnou večeři. Dva krajíce chleba s rajčaty skryly se za bledými rty a zmírajícími útrobami si razily cestu, jen drobky zůstaly na ubruse. Jen drobky. Stařenka je smetla do svých vetchých dlaní, dobelhala se k okenicím a rozsypala je po parapetu. „Slétněte se na hostinu, ptáčkové moji!“ Ale ptáčka nezahlédla, jen parta mladých dětí na lavičkách srkala víno. Zavřela okno a před hlubokým spánkem se šla pomodlit.
Ve větvích staré břízy odpočíval hladový holub. Jeho hlad ho však donutil rozepjat unavená křídla a on vzlétnul s touhou nasytit svůj prázdný žaludek. Stařenka odříkala sotva půlku otčenáše, když ten pták za oknem objevil drobky. Tak sezobal jich, kolik chtěl, chvilku měl radost, že ukojil hlad, věděl ale, že jen dočasně.
Usedl zpátky do větví staré břízy ten osamocený holub. Chtěl odpočívat, ale to blednoucí listí staré břízy mu šeptalo do holubího srdce: „Jsi tak sám…“ A tentokrát ho nutila rozepjat křídla veliká touha po lásce. A holub rychlým, prudkým letem vznesl se nad antény střech a zamířil k nedaleké řece.
V obloucích úchvatného kamenného mostu odpočívala holubí hejna pozorujíc tekoucí řeku a zapadající slunce. Náhle před nimi začal kroužit nějaký holub, kterého nikdo neznal, a zpíval svoje ‚vrků‘ a toužil po lásce. Místní hejna chvíli nechápala, ale postupně propadala zuřivému ptačímu smíchu. Co to je za ubožáka? A ten smích vyhnal holuba pryč! Skleslý pak usedl na jednom z náměstí na sochu svatého Mikuláše a propukl v zahořklý holubí pláč.
Svatý Mikuláš má ale dobré srdce: „Neplakej!“ A nad náměstím zablýsklo se jiné peří a za pár okamžiků snesla se na jeho berlu opuštěná krásná holubice. Vrků, vrků, chci tě, chci tě. Smutek se rázem ztratil, námluvy proběhly nevídaně rychle a šťastný holub měl radost, že našel lásku! Věděl ale, že jen dočasně.
Ve větvích staré břízy seděl unavený pár holubí. Nic nechtěli, křídla svěšená jak zvadlé květy růže. Byli připraveni na spánek. Slunce se skrylo za hypermarketem, stařenka se skryla do svých modliteb, dva krajíce chleba s rajčaty skryly se za bledými rty, dva holubi usnuli, ale jen dočasně.
Za svitu petrolejové lampy si jistá holčička dloubala holuby z nosu nad knížkou pohádek. Věřila v krásné prince, v královský blahobyt a šťastný život až do smrti. Ten život ji ale naučil. Je z ní teď stařenka a věří v něco docela jiného. Před spánkem za tmy tiskne v dlaních růženec a hledá, snad i nalezne, věčné nasycení a věčnou lásku! Protože věčný spánek je každou vteřinou blíž, každým západem slunce, každým kmitem křídel, každou polklou večeří v útulné kuchyňce za záclonkami, které jsou skrz otevřené okno hlazeny podzimním vánkem, v nejvyšším patře nevelkého paneláku na bortícím se sídlišti kteréhokoliv velkoměsta!