1

Anotace: Prosím o kritiku

Nevím, kam jdu. A problém je, že bych to asi měl vědět. Vím jen, že něco hledám, teda konkrétně někoho, ale už si nemohu přesně vzpomenout na to, jak vypadala a ani co pro mě přesně znamena. Jen vím, že ji musím najít a omluvit se jí. Což u sebe pokládám za zváštní věc, vždy jsem se pyšnil výbornou pamětí, a tím že jsem si okamžitě zapamatoval každý obličej i matematický vzoreček.

Vzpomínám si však  na její poslední slova „ Vždyť ty ani nevíš kdo jsi, jsi jen ubohá prázdná skořápka, jsi jen loutka“.

Když mi tohle řekla mávnul jsem nad ní rukou a odešel od ní - plakající na špinavé podlaze a nikdy ji už v životě neviděl.

Až v pozdějších letech, když jsem se zničeho nic probudil jednoho slunečného rána v nemocnici, mi náhodou její slova vyvstala znova na mysli a já na ně nemohl přestat myslet.

Přišel jsem na to že, vlastně měla pravdu. V podstatě doopravdy nevím, kdo jsem

Není to tím, že bych ztratil paměť, vím, jak se jmenuji, vzpomínám si na své dětství i na svoji nedávnou minulost. Ale v podstatě znám jen svojí schránku to, co je uvnitř ní, ale už neznám.

Ptal jsem  se všech přítomných doktorů a sestřiček,kdo jsem,   ale nikdo mi to nedokázal říct. Děsí mě to, jsem přece člověk. Musím mít nějakou duši, musí ve mně něco být, co dokazuje, že jsem lidkská bytost. Vždyt nám to všichni cpou, že jsme něco extra.

Začínám se v noci probouzet s křikem na rtech a s chladivým potem po celém těle.

Po uzdravení mě díky těmto záchvatům  přesunuli rovnou do blázince.

Ani jsem se nebránil. Mám strach. Začínám být jím přímo posedlý. Jak můžu dále existovat, když uvnitř mě nic není ?

„Kdo vlastně jsem ?“ křičím ve vypolstrované bílé místnosti do té doby než se otevřou dveře od mé cely a ke mně přijde zdravotní bratr s injekcí v ruce. Vzpouzím se mu, nechci ji, vím, co po ní bude následovat.

„já ti řeknu, kdo jsi. Jsi moje malá děvka, tak buď pěkně hodný chlapeček“ zašeptá mi do ucha . Cítím, jak mi kůží prostupuje chladná jehla. Oči se mi začínají zavírat, ale i  přes přivírající víčka vidím, jak si začíná sundávat kalhoty a k  uším mi doléhá děsivý smích

Propadám do temnoty dřív než mě on znásilní.

Temnota

To zdánlivě obyčejné slovo, které každý z nás zná.

Zkuste si ho jen vyslovit nahlas.

Temnota

Cítíte, jak vám po zádech běhá mráz ?

 Každý z nás si ji však představuje jinak. Někdo jako naprostou a neprostupnou tmu. Jiný zas může říci, že Temnota je plíživá mlha, která vše pohltí.

Pro mne temnota je, když zavřu oči a vidím jen temnou nicotu, jenž mě zcela pohlcuje a pomalu cupuje mojí existenci nakusy.

Pomalu se probouzím ze své každonoční můry do ranního světla. Po každém upadání do svých nočních můr doufám a modlím se, abych se nikdy neprobudil. A po včerejším večeru se modlím velmi usilovně avšak marně. Zřejmě bohové nestojí o člověka, jenž nemá důši.

Chci odsud pryč, nikdo mi tu nepomůže a nemohu tu už déle zůstat. Potichu vzlykám v koutě, abych zas na sebe neupoutal pozornost vychovatele z chodby.

Unáva mě pomalu zdolá a já ji už nedokáži dále vzdorovat. Čekám, že se mě opět zmocní temnota a já budu trpět svojí prázdnotou a padat v nekonečném pádu do hluboké propasti a jen se modlit, abych dopadl až na samé dno a nikdy se už neprobudil.

Něco je však ale dnes jiné, protože mě nepohlcuje temnota, ale zdá se mi sen, což je divné,  kam až moje pamět sahá se mi žádný sen nikdy nezdál.

Vidím před sebou mladou ženu schoulenou v rohu. Dlouhé černé vlasy jí lemují obličej a z jejích modrých očí ji tečou slzy.Vím, že bych ji měl znát. Je mi velmi povědomá. Zničeho nic cítím smutek. Ani nevím proč. Vždyť tohle je sen. Můj první sen, copak lidé zažívají ve snech emoce? Proč?

Hledím na ní dokud i ona nepohlédne na mě. V ten moment, kdy se střetnou naše oči si uvědomím, že ji znám. Je to kamarádka z dětsví, na kterou jsem během let úplně zapomněl. Pozoruji ji a vzpomínám na to, jak jsme spolu vyrůstali. Ona mě však vzpomínat nenechá a po chvilce na mě začne řvát.

Obvinuje mě, že jsem ji opustil. Řve, že jsem jen nepovedený experiment své matky a neměl jsem se nikdy narodit.

Po pár minut jejího řvaní jsem toho měl už dost. Každy mi poslední dobou říká, jak jsem zbytečný pokažený experiment. Říkají to pořád doktoři, co za mnou chodí, svým asistentů a myslí, si že je neslyším. Namysli mi vyplul obličej Karla, který když se o tom dozvěděl. Začal mě večer navštěvovat.

A to byla poslední kapka. Pozoroval jsem svojí kamarádku, jak se krčí v koutě, brečí a křičí na mě. Přišel jsem blíž k ní, jemně ji pohladil po tváři, což zastavilo proud jejích slov. Rukou jsem ji poté chytl za zátylek což mělo za efekt že znovu začala mluvit a tak jsem ji rychle a zároven jemně rozbil hlavu o nejbližší zeď aby si na mě už tu svoji pusu neotvírala. Vážně jsem nebyl zvědavý na to aby na mě ve snu někdo řval.

Když jsem takto kamarádku utišil. Zničeho nic se otevřeli dveře a v nich stála její matka.

Poznal jsem ji. Byla to první osoba, jenž mě nazvala ubohou skořápkou a jen loutkou.

Probudil mě známý ledový pot na zádech. Ještě nebylo ráno, tak jsem si mohl ještě v klidu lehnou. Začal jsem přemýšlet.

 Potřebuji najít tu dívku která jediná poznala, že uvnitř mě nic není. Musím zjistit proč mi to řekla. Musím zjistit proč. Jsem snad nějak prokletý nebe jinak méně cenný, že nemohu mít duši ?

Stávám se tou myšlenkou přímo posedlý. Divím se, že mě to nenapdalo dříve.

Ale jak se odsud mám sakra dostat ? Dveře jsou bez kliky a otvírají jen pomocí DNA, což v dnešní době je většinou zcela běžný bezpečnostní systém. Jednoduše dáte ruku na určnené místo na dveřích, kde vám odeberou čerstvý vzorek, vzorek musí být maximálně vteřinu starý jinak se neotevřou.

A navíc se musím zbavit té svěrací kazajky. Je to sice velmi zastaralý způsob, jak někoho přinutit, aby se moc nehýbal, ale musím říct že je velmi účinný.

Den se znova nachýlil k noci a já měl opět pánskou návštěvu, o kterou jsem absolutně nestál.

„ už jsem tu znova ty můj chlapečku. Určitě se ti po mně stýsklo ? vid“ zeptal se mě svým oplzlým hlasem a snažil se mě hladit po hlavě. „ To víš, měl jsem dovolenou s manželkou a dětma. Ale, celou dobu se mi po tobě stýskalo.“

Nemohu uvěřit, že prase jako on má doma milující manželku a děti.

„ ne, nestýskalo ty tlusté oplzlé prase. Doufal jsem, že jsi někde chcípl.“ Odpověděl jsem mu pohrdavým tonem a snažil se ho ze sebe zkopat. Jenže kvuli té svěrací kazajce mi to vůbec nešlo.

„ Tak chlapeček si chce hrát, neboj dnes máme pro sebe spoustu času, ale doufám, že jednoho dne budeš hezky spolupracovat  abych ti mohl tu kazajku sundat. “ řekne s úsměvem a jako vždy do mě vpichuje jehlu a já se znova propadám do mrákot.

Druhého dne se jako vždy probudím, umytý a s čistou svěrací kazajkou. Na to že mě tenhle dozorce znásilnuje, jsem si už tak nějak zvykl. Říká se, že když máte jeden obrovský problém, ty menší vás v podstatě moc nezajímá. A navíc jsem submisivně bisexuální, i když on ale není absolutně můj tip.

Hlavou mi jen výří otázky, jak mám odsud utéct.  Zkouším každý nápad, co mne napadne od pokusu o sebevraždu až po rozbytí malého okna. Což mělo jen za následek častější příchod dozorce.

Po nějakém čase jsem byl tak otupělý, že jsem se ani nebránil. Už nic pro mě nemělo smysl. Dle doktorů jsem měl k vyléčení daleko a tak jsem na vše rezignoval. Má apatie ke všemu vrůstala. Vždyť taky ten kdo nemá důši je jen kus bezceného odpadu, jak mi všichni poslední dobou s oblibou říkali.

Proto když mi dozrce poprvé rozvázal kazajku ani jsem nijak nereagoval. Za což jsem si zasloužil jen opovrhované poznámky během jeho supění.

Když mi ji sundal podruhé a velmi se rozčílil a začal mi nadávat, že jsem bezcený nepovedený experiment svých rodičů. Opět  ve mne začal hořet plamínek nenávisti.

Opět jsem si uvědomil všechny důvod,y proč jsem tu. Všechno to utrpení se mi během vteřiny promítlo před očima.

Dozorce si nejspíš všiml změny v mém stavu, ale místo toho aby se začal bát se jen usmíval. Štasten, že jsem znovu ožil, ze svého mrtvolného stavu.

To mě rozzuřilo ještě víc.

Nejsem ničí hračka pro nějaké zvrhlé hry. Nejsem zvíře či robot, aby si se mnou někdo hrál, jak se mu zlíbí.

Než si stačil cokoliv uvědomit shodil jsem ho ze sebe, překuli se mu na prsa a jedním přesným úderem jsem mu přerazil nejdříve nos a poté průdušnici.

Dozorce chraptěl a nevěřícně na mně koukal. Sestřásl mě ze sebe a snažil se dostat ke dveřím. Na nic jsem nečekal a popostrčil jsem ho ke dveřím, abych je s pomocí jeho DNA otevřel. Musel totiž žít aby se dveře otevřeli.

Jen, co se dveře otevřeli a dozorce se mezi ně svalil, měl jsem volnou cestu, po které jsem tak moc toužil.

Necítil jsem nad ním litost a ani žádné jiné emoce. V tu chvíli jsem byl jen rád, že mám tak vytouženou cestu svobody téměř na dosah ruky.

V hlavě jsem měl jen jedinou myšlenku a to najít cedul,i na níž je vyobrazen evakuační plán budovy a po té ji rychle opustit a zapálit, abych zakryl stopy po svém útěku.

Jak jsem tak utíkal chodbami blázince. Začalo mi být něco podezřelé. Nikde jsem nepotkal jiné dozorce, doktory a dokonce ani chovance. Prostě nikoho.  Ze zvědavosti jsem nakoukl do pár místností a všechny byli prázdné.  Co je tohle sakra za místo, ptal jsem se sám sebe a čím dál tím víc mě spíš zajímal,o kde jsem to byl držen než jak se od tud dostanu, nabyl jsem totiž přesvědčen,í že jsem nebyl umísten do psychiatrické léčebny, ale někam jinam.

Zhruba po půlhodinovém bloudění areálem jsem se konečně dostal ke schodišti. Rozhodl jsem se důkladně prozkoumat tuhle budovu. Někdo mu musí dát odpověd na otázku, proč jsem byl převezen na tohle místo.

Pomalu stoupám po schodech nahoru až z nenadání zaslechnu lidské hlasy.

Nevím, proč ale mám pocit, že minimálně jeden z nich znám. Snažím se opatrně naslouchat, ale naneštěstí jim rozumím jen každé páté slovo. Mám nutkání vykouknout zpoza rohu a podívat se na jejich tváře ale ze strachu, že by mě odhalili a znova někam zavřeli, radši zůstávám, kde jsem a čekám než se vzdálí.

Jakmile se jejich hlasy vzdalují se odvážím si je prohlédnout.Vykouknul jsem z poza rohu a  uviděl dvě ženy a jednoho muže oblečené v jakých si bílých pláští. Má domněnka, že je znám se potvrdila. V tom muži jsem poznal svého ošetřujícího doktora v nemocnici a v jedna z těch žen jsem zas poznal ošetřující lékařku z údajného blázince. Ta třetí mi byla také povědomá, ale nemohu si ji nikam zařadit. Tato nejistota je pro mne zvláštní. Měl jsem nutkavou potřebu si s tou ženou promluvit  A tak nedbaje nebezpečí, že mne najdou a znova zavřou, začal jsem tu ženu pronásledovat. Což nebylo tak těžké, vzhledem k tomu, že jsem v této budově nepotkal nikoho kromě nich.

Sledování se mi po chvíli vyplatilo. Ani ne po pěti dlouhých minutách, kdy jsem každou chvíli propadal panice, že mě najdou se má oběť od těch dvou oddělila. Málem jsem dostal infarkt, když vstupovala do jedněch dveří a ohlédla se mým směrem. Jen tak tak jsem se stačil schovat.

Počkal jsem si, až za sebou zavře dveře, chvilku si dodával odvahy a šel za ní. Prudce jsem rozrazil dveře s úmyslem ji překvapit a nějak využít momentu překvapení, ale jediný kdo byl překvapený jsem byl já, jelikož koukal přímo do hlavně revolveru a na ženu jejíž usměvující tvář překypovala přímo nezdravým šílenstvím.

„ Tak se znova setkáváme, ty hajzle“ promluvila a přitom propadala do šíleného záchvatu smíchu.

„Chceš mě připravit ještě o něco cenějšího než o co jsi mně už připravil ?

Smůla, já už nic nemám. Vše jsi mi už sebral“ křičela na mě už zdrceným tonem.

Nechápavě jsem na ni zíral a absolutně nevěděl, o čem mluví. Nepamatuji si, že bych ji někdy ublížil.

„O čem to mluvíte ? Vždyť já vás ani neznám. Teda jste mi povědomá, ale určitě bych si pamatoval, kdybych vám někdy nějak ublížil, vlastně jsem nikdy nikomu neublížil.“

„ žes nikdy nikomu neublížil ?“ řve na mě zas tím svým rozčíleným tonem.

A co chudák Karel, ten dozorce co na tebe dohlížel ? Měl zkoumat tvojí psychickou reakci na různé podněty a tys ho zavraždil“

Ta ženská musí být asi šílenější než jsem si myslel, Žádného Karla neznám a nikoho jsem nezavraždil. Řekl jsem jí upřímě

„Samozřejmně že si ho nepamatuješ, stejně jako mojí dceru, pro kterou jsem tě vytvořila a tys ji také zavraždil.“

Co to melete za nesmysly? řval jsem na ní. Jak vyrobila ? a kdybych něco takového provedl tak si to samozřejmě pamatuji.

„ Opravdu ? tak mi teda pověz, jak jsi se dostal ze své cely? zeptá se mě opovržedným tonem.

Lehce sebou trhnu. Jelikož si vážně nemohu vzpomenout na to, jak jsem se dostal ze své cely.

Jakmile zpozoruje moji zaraženou reakci zase se otřese v tom svém záchvatu šíleného smíchu.

Když její záchvat ustane promluví divně ledovým hlasem.

„Samozřemně, že si nic nepamatuješ to proto, že jsem tě tak stvořila. Myslíš si, že jsi člověk, ale ve skutečnosti jen moderní robot vyrobený ze živé tkáně akorát místo DNA máš jádro buněk z nanobotů.  Jsi prototyp a obrovské zklamání. Po technické stránce jsi až příliš dokonalý. Až příliš se podobáš lidem, ale zároveň uvnitř víš ,že člověkem nejsi. Chybí ti to, co my nazýváme duše. Jediná věc, na kterou jsem nepomyslela, a co mě stálo úplně vše. Moji společnost i moji dceru.  Měl jsi původně sloužit jako špion a odstranovat nebezpečné cíle. Proto si nikdy nepamatuješ toho, koho jsi zabil. Kdyby tě náhodou podezřívali a chtěli podrobit detektoru lži“

Ne, to není pravda. Já jsem člověk pamatuji si svoje rodiče, své dětství prostě vše. Křičím na ní z plných plic. I když vnitřně vím, že má pravdu.

„Ne nejsi a tentokrát už tě nenechám utéct jako tehdy. Už tu není nikdo kvůli jeho smrti bych se zhroutila a nechala tě jít, stálo mě příliš námahy tě najít. Nebýt mého přítele z nemocnice asi nikdy bych své pomsty nedosáhla.“ Dořekla a stiskla spoušt u revolevru.