Jak je důležité zamykat

Anotace: Co se může stát, když máte maminku, co má ráda bezpečno.

Proč je tu taková tma? Žiju? Teda, doufám, že žiju. Nevidím si doslova ani na špičku nosu, tady ale musí mít tlusté závěsy. Á, tady je. Můj nos, v pořádku. Takže i rukama hýbat můžu. Ještě protřepat nohy.....? Díky Bohu! Obě v pořádku.

Co jsem to jenom dělal, že jsem na lůžku? Někde jsem upadl? Nepřepadl mě někdo cestou z práce? Mám nějakou nevyléčitelnou nemoc? Néé, to by mi máti řekla.

Máma!

Má to něco společného s mojí mámou!

Vím, že mi asi volala, že potřebuje vyzvednout kufry? Nebo že mám vyzvednout jen ji? Začíná se mi z toho točit hlava.

Už vím! Ano! Chtěla vyzvednout doma, že vezme pár věcí kamarádce do práce. A autobusem jet nemůže, protože je toho víc než pár věcí.

Autobus! Na ten si vzpomínám taky!

Ano ano, takže jsem za ní přijel domů svým autem. Začali jsme společně nakládat igelitky a batohy z auta. Když jsme se úspěšně oba dostali do auta, už to začalo.

„Zamknul jsi dveře?“ Ano.
„Opravdu?“ Ano.
„Jestli ne, může nás někdo vykrást.“ Já vím.
„Ty bys snad chtěl, aby mě někdo ukradl?“ Jistě, že ne.
„Takže jsi zamknul?“ Ano! Proboha sklapni už!
„Já to jdu zkontrolovat.“ Mami seď! Ježiši musíme jet, nestihnu schůzku s klientem! Mámo!! Sakra.

Zase šla zkusit vchodové dveře a branku. Koukám, že jsem byl pěkně naštvaný. A ještě něco, měl jsem mít schůzku, takže jsem spěchal. Asi už vím, kam to všechno vede.

Máma konečně nasedla a vyrazili jsme. Docela prudce. Kámoška nemohla dělat na lepším místě, než v Atriu na Moráni u Karlova náměstí v Praze. Přehopsal jsem vedlejší tramvajové koleje, zaparkoval jsem na zastávce autobusu a modlil jsem se, aby alespoň minutu žádný nechtěl zastavit. Delší čas už jsem s máti bejt nechtěl.
Nechal jsem běžet motor a začal jí pomáhat s věcmi z auta, které jsme dávali na chodník hned vedle, kde již čekala její známá s cigárem v hubě a rukama zkříženýma. Nevypadala, že by nám chtěla pomoct. Čůza vypatlaná.
To vše si ještě pamatuju, hlavně ten vztek a stres, že přijedu pozdě. Ale co dál?
Začíná se mi tu zle dýchat. To bude asi tím nárazem a plíce se mi ještě nevzpamatovaly.

Náraz! No jistě!

Když jsme vyložili poslední věci na chodník, mámě jsem zamával a už jsem si chtěl sednout za volant, když v tom..
„Mohl by ses ještě vrátit ke mě domů, a zkontrolovat, jestli jsem opravu dobře zamkla? Dnešní lidi, to je strašný! Vezmou i to co je přišroubovaný.“ To už jsem nevydržel a začali jsme se hádat.

„Mámo proboha, zamklas a zkontrolovalas to! Nikdo ti nic nevezme! A i kdyby, tak co? Porcelánový hrníčky? Nebuď blbá prosim tě!“
„Nemluv takhle se mnou, jen chci mít jistotu, že jsem zamkla.“
„Musim už jet, máti, užij si to tady!“ Zavřel jsem dveře kufru a šel se posadit na místo řidiče. Když v tom jsem uviděl, že se ke mě, ze ne úplně vzdálené zatáčky, řítí autobus. Tak jsem přidal, nasednul a zavřel dveře. Už jsem málem vyrazil, když se mi otevřely dveře u spolujezdce. Máma.
„Počkej já ti ještě radši zamknu tadyty dvířka, když tady tak dlouho stojíš, mohl by se ti sem někdo dostat.“ A začala hledat ten zamykací čudl.
„Máti vypadni z toho auta! Musim jet! Jede sem autobus a přijdu pozdě!“ „Počkej, už ho mám.“ Cvak. To mě cvaklo v hlavě, protože zmáčkla čudlík na otevírání oken. Popadl jsem ji ruku a vytlačil ji z auta. Třískl jsem dveřma spolujezdce, sešlápl plyn a vyrazil doleva. V tom všem jsem se já vůl ani nerozhlídl. Takže jsem slyšel někde v daleké dáááli cinkání tramvaje, která si to šinula docela rychle. Krásně moje auto a mě v něm nabrala a táhla ještě pár metrů. A pak jsem se probudil tady. Živý a docela zdravý.
Akorát pyžamo je mi nějaké těsné. Alespoň že lůžko je dost měkké. A takové jak ze saténu, to se bude spát! Ale teď vážně, proč je tu taková tma a nemůžu dýchat? Hlava mě svědí, musím se poškrábat. Au! Můj loket, to bolí! Já mám nad sebou zeď?! Dřevěnou??! Přímo nade mnou! Co to sakra je?!

POČKAT??!!! To ne...