Zimní lov

Anotace: Smutný a trochu romantický příběh ze středověku.

Zimní lov


„V lásce bývá větší potěšení z lovu než z úlovku.“
                    – Jorge Amado


Čechy, 14. století

Je studená prosincová noc. Měsíc stojí přímo nad zasněženým vrcholkem hory a jeho přízračná zář zalévá ztichlý hrad. Z vysokých věží hrdé pevnosti je úžasný rozhled do daleka, ale lesy, pole i domky jsou temné a nikde není vidět ani živáčka. Dnešní noci vládne nicotám jen úplněk. Tak bělostný a studený jako samotná smrt...
Na loži v jednom z potemnělých pokojů ležel nuzný rytíř a snažil se nemyslet na svou lásku. Otto toužil po setkání s hradní paní, s urozenou a vznešenou ženou, kterou miloval.
Myšlenky na krásnou hraběnku jej zneklidňovaly, ale nedokázal se jich zbavit. Vtíraly se mu do hlavy vlastně neustále. Od jejich posledního setkání již uplynulo mnoho dní a nocí.
Spal ve studené posteli a marně žíznil po blízkosti druhé osoby. Venku mrzlo. Ani uvnitř nebylo příliš teplo. Ležel přemožen ledem marného chtění a cítil, že ten krutý mráz jej spaluje.
V takových chvílích se cítil ještě hůř, než kdy jindy. Nikomu na něm nezáleželo. Přál si, aby mohl svou samotu s někým sdílet... Ale byl sám a neměl nikoho, ke komu by se mohl přimknout.
Otto nemohl usnout. Minuty i hodiny míjely nesnesitelně pomalu. Zavřel oči a poslouchal, jak hvízdající vítr zlobně doráží na hradní zdi.
Za tlustými skleněnými tabulkami maličkých oken jeho komnaty, zasazených do silné kamenné stěny, zuřila ledová vánice.
Nechtěl by být touto dobou někde venku. Zima byla letos zlá a nenasytná jako upírka, žíznící po krvi. Vyžádala si mnohé životy. Její dech podobný sněhové vichřici je tak ledový, že z živoucích vysaje veškeré teplo.
Kdo ví, kolik zoufalých poutníků si třelo zkřehlé ruce a marně klopýtalo po nekonečné stezce zaváté sněhem, dokud je nepřemohlo vyčerpání. Pak upadli a pokud se jim nepodařilo vstát, jejich osud byl zpečetěn. Daleko od domova, vydáni na pospas nelítostným živlům. Nedokázali dál vzdorovat. Ledový vítr na ně nepřestával dorážet, dokud umírající oběťi kruté zimy pod drtivým náporem bouře nepozbyly posledních sil.
Někteří s ní nebojovali. Byli moc unavení.
Zavřeli oči a pozvolna, aniž by si to uvědomili, jejich skomírající tep přestal vzdorovat mocné síle mrazu. Usnuli ve sněhových závějích. Neuvědomili si, že je pomalu upouští život!?
Stejně zhoubné účinky má na člověka i mrazivá samota. Promění ztrápené srdce ve tvrdý kámen, právě tak mrtvý a studený jako kus ledu...
Otto chtěl vstát. Již to nedokázal déle snášet! Už dost dlouho odpočíval na lůžku. Kdyby usnul, trápily by jej zlé sny o nemrtvých bytostech, které nikdy nespí.
Strhl ze sebe teplou přikrývku, která ho dusila. Prostěradlo pod ní bylo natažené na tvrdém, nepohodlém slamníku. Seskočil z postele, oblékl pomačkané roucho a vyrazil do temné chodby.
Spící pevnost znal dobře. Masivní stavba měla zhruba čtvercový půdorys, příznačný pro všechny typy skalních hradů. Její hradby, hluboká nádvoří, chodby i schodiště byla dílem mnoha, mnoha generací předchozích vlastníků starodávného sídla. Předkové byli prozíraví a doufali, že jejich odkaz vydrží navždy. Postavili ji jako spolehlivou ochranu před nebezpečím, které na ně číhalo v krutém, nelítostném světe za hranicemi zděděného území.
Chodby a místnosti ztichlé pevnosti bývaly přes den plné světla, zněly v nich hlasy a hudba. Jenže veselí dávno skončilo a zima s sebou přinesla dlouhé noci, nekonečně dlouhé a ledové noci plné samoty a utrpení.
Otto nebyl jediný, kdo zakoušel nějaká muka. Jak divoká zvířata, která mrzla a hladověla v nehostinných lesích, tak ubozí lidé zchoulení v nuzných chatrčích již netrpělivě očekávali příchod vlahého, slunečného jara.
Ve zvlněných kresbách černého vesmíru zatančil kulatý měsíc v úplňku. V nějakém jiném světe - či snad v nějakém jiném životě, po kterém Otto vždy tak toužil - možná podobné sídlo mohlo patřit jemu. Kdyby se jeho sen stal skutečností, byl by bohatým a váženým mužem. Ne chudým rytířem bez jména, který musí sloužit u cizího pána.
Dunící bouře se začínala uklidňovat. Ostrý vítr zeslábl. Mezi sněhovými vločkami poletovaly bledé víly, téměř nehmotné.
Podobaly se jeho vytoužné paní. Kudy chodil, myslel jen na ni.  
Pokaždé, když jsi spatřil v sále a podařilo se jim vyměnit tajemný úsměv či letmý dotek, byl zamilovaný mladík velmi šťastný. Ještě lepší bylo, když se o svátcích hodovalo a on měl na vánoční slavnosti příležitost vyzvat ji k tanci. Jen málokdy směl setrvávat v její blízkosti, aniž by vzbudil podezření.
Dvořané, naoko velice slušní a vlídní lidé, byli podezíraví vůči všem. Ani služebnictvo nebylo o nic lepší, všude slídilo a navíc rádo roznášelo klevety. Bylo radno zůstat ve střehu a mít se před každým na pozoru.
Otto se zachvěl, když mu chladný závan cizoty vtiskl mrazivý polibek na tvář. Navzdory zimě byl oblečen jen v nohavicích a lehké lněné košili, které našel zmačkané v nohách svého lůžka. Jenže to nebyl pravý důvod, proč mu přeběhl mráz po zádech. Uvědomil si, že narazil na cosi neznámého. Něco nebylo v pořádku!?
Zastavil se a na moment naslouchal, zda se z temnoty v chodbě podobné podzemnímu tunelu neozvou něčí kroky či přidušený šepot. Co kdyby ho někdo sledoval?
Všichni touto dobou už dávno spí. Tvorové zimy a tmy byli tam venku, přece by si zlí duchové netroufli zavítat až do lidských příbytků? Ne, to nebylo možné. Otto předpokládal, že zde je před nimi v bezpečí. Měl by být!
Nedbal na neblahé tušení a spěchal dál. Vzrušující nebezpečí mu dodávalo odvahu. Jak neslušné, vloudit se bez pozvání k paní hraběnce!
Otto se pousmál sám sobě. Stával se stále troufalejší a troufalejší. Možná proto, že to poháněla hrůza z odhalení. Zakázané ovoce bylo tak sladké. Anebo bylo zkažené!? Kdo ví?
Mladý rytíř se nezabýval takovými problémy. Ty patřily jen moudrým učencům či svatým mužům, kteří se kvůli své oddané víře navždy zřekli všech hříšných svodů těla.
Ovládán temným kouzlem jasné měsíčné noci, jejíž nebeský patron vždy straní neopatrným milencům, nemohl jednat jinak. Plížil se špatně osvětlenou chodbou, která vedla do pokojů panstva.
Slyšel odsud tlumené zvuky, přicházející ze zamčené komnaty. V této přepychově zařízené místnosti se již mnohokrát tajně setkal s paní, kterou nesměl milovat.
Opatrně se přiblížil ke dveřím a s bušícím srdcem se sklonil ke klíčové dírce. Ačkoli tušil, že paní hraběnka nejspíš není sama, nedokázal odolat pokušení nahlédnout dovnitř. To, co spatřil, jej hluboce šokovalo...
První věc, kterou uviděl, byl bezvládný muž se známým obličejem. Zhroutil se u pelesti lůžka a zůstal ležet na zemi jako mrtvola. Něco takového Otto vskutku nečekal!
Hrabě spočíval na podlaze a zůstával nehybný. Zřejmě byl v bezvědomí. Tiché sténání vycházelo z jeho úst, zkřivených bolestí. Manželka jej dnes večer pozvala do své komnaty, jenže kam zmizela!?
Lože zůstalo netknuto, neboť v něm nikdo nespal. Na stolku u okna stála pěkná cínová konvice a dvě sklenice vína. Jedna z nich byla zpola prázdná a zbytek rudé tekutiny na dně připomínal krev. Druhá zůstala plná, aniž by z ní bylo upito pár doušků. Na bidle u zdi visely těžké sametové šaty i tenká spodnička, avšak po jejich majitelce nebylo ani stopy. Paní hraběnka byla pryč.

***

Přišlo ráno, studené a neradostné. Jako první vstávali ti nenuznější poddaní, aby stihli splnit všechny své povinnosti. Nevšímali si mrazu ani nepohodlí, protože práci museli vykonat za každého počasí.
Mezi prostými lidmi, kteří se probouzeli ještě před východem slunce, byli také pastýři dobytka. S holemi v rukou vyhnali početná stáda koz a ovcí na chudou zimní pastvu. Šlo o odolná a houževnatá zvířata, která se dokázala uživit i za drsných podmínek. Doprovázeli je mohutní huňatí psi staré kavkazské rasy, aby chránili stáda před útoky dravých šelem. Vlci byli v tomto ročním období vyhladovělí.
Před zraky pastýřů se rozprostírala dlouhá zamlžená louka pokrytá tenkým povlakem neporušeného sněhu. Za ní se pyšně vypínal velký hrad, zářící v rudých barvách rozbřesku.
V takových hradech žijí moudří králové, urozené princezny, neohrožení rytíři a je snadné o nich snít. Jenže to má háček! I když dámy jsou spanilé, ušlechtilé a pánové silní i stateční, jejich život není žádná pohádka.
Spíš překrásná tragédie, o jakých tak rádi zpívali potulní pěvci, oblečení v obnošených hadrech. Mívala jenom jeden věčný námět - nešťastnou lásku. Tohle téma nikdy nezklamalo, protože je všichni znali. A ti, co ji někdy prožili, při poslechu smutných písní slzeli žalem.
Rytíř, šílený vášní, nenacházel klid. Věděl, že přijde hrozný trest na jeho hříchy. Tím trestem bylo odloučení od jeho zbožňované paní.
Druhého dne ji spatřil v sále. Tvářila se jako by nic a ani mrknutím oka nedávala najevo, že by se jí včera v noci přihodilo cokoli neobvyklého. Zmatený Otto neměl odvahu ptát se jí, kde byla.
A co víc - hlodalo v něm ošklivé podezření, že lstivá hraběnka omámila svého nic netušícího muže nějakými čáry či bylinkovým nápojem. Znal šalbu a klam žen, před kterými jej mnohokrát varovali i počestní kněží v kostele. A když nebožák upadl do hlubokého spánku podobnému mdlobám, jeho choť se tiše a nepozorovaně vytratila z ložnice, aby mohla kohosi navštívit. Jenže kdo to byl? S kým asi strávila včerejší noc!?
To zrazený ctitel netušil. Toužil se to nějak dozvědět. Mučilo jej mnoho otázek, na které chtěl znát odpovědi!
Musel s ní neprodleně mluvit, proto tajně podstrčil jedné ze služebných pár stříbrňáků a voskem zapečetěný list se vzkazem, aby se s ním vznešená paní setkala dnes před setměním  na obvyklém místě.
Čekal na ni v zastrčeném, dávno nevyužívaném pokoji staré pevnosti. Spodní komnata v temném nitru kamenné věže zůstala úplně prázdná, téměř bez nábytku či ozdob a hrbolatá podlaha z udusané hlíny za ta léta zarostla trávou.
Tato opuštěná výspa, kam obyčejně nezavítala ani živá duše, byla již dlouhou dobu spolehlivým místem pro jejich schůzky.
I tak trnul hrůzou pokaždé, když uslyšel hlas nebo kroky a připadalo mu, že někdo se blíží ke ztrouchnivělým dveřím omšelé komory, za kterými se skrýval. Otto nechtěl ani pomyslet, co by se stalo, kdyby je někdo odhalil!
Byl si jistý, že v takovém případě by podvedený hrabě zuřivě bránil svou pošlapanou čest a on by přišel o život. Ale co by se stalo s nevěrnou paní ? Také by si zasloužila zemřít!
Avšak hlad po lásce byl silnější než strach ze smrti.
Ozvalo se známé, lehké zaklepání. Pootevřenými dveřmi proklouzla štíhlá postava paní hraběnky, oděná v bílé róbě. Těžký plášť, spočívající na jejich ramenou, byl olemovaný hebkou liščí kožešinou. Usadily se na něm sněhové vločky.
"Proč jste mne zavolal?" ptala se jej.
"Musím s vámi mluvit," odpověděl Otto.
"Nic neříkejte," vyhrkla. "Nechte mne mluvit první, prosím. Musím vám sdělit něco důležitého."
Paní se snažila působit klidně, ale nepodařilo se jí to. Její úsměv byl falešný a pod ním se skrývalo zklamání, smutek a lítost.
"Již se nesmíme vídat, Otto."
"Proč?"
"Obávám se, že můj manžel nás odhalil!"
"To není možné!"
"Nevím, jak se to stalo," pokrčila rameny. "Zřejmě něco tuší."
"Přestal vám důvěřovat?"
"Bohužel ano. Začal mne podezírat z nevěry."
"Ví, že my dva -
"Ne, neví o vás," paní mu rychle skočila do řeči a pak dodala: "Ale mám pocit, že jeho chování vůči mé maličkosti se změnilo."
"Jak?" divil se Otto.
"Sleduje mne na každém kroku," stěžovala si. "Nevím, co dělat!"
"Kdybych to věděl, nenaléhal bych na vás, abyste za mnou přišla," odvětil Otto. "Nechci vás prozradit."
"Já vím. Jenže situace je pro mne nyní neúnosná."
"Měli bychom si dávat větší pozor."
"Ne, už se nesetkáme. Je to příliš nebezpečné."
"Mluvíte vážně? Řekněte, že je to žert!"
"Žádný žert, Otto. Nikdy bych si nepřestala vyčítat, kdyby se vám něco stalo. Netroufám si ohrozit váš život!"
"Tvrdíte, že mezi námi je konec!?"
"Ano. Jinak to nejde."
Otto nenacházel slov. Ovládlo jej zklamání. Měl chuť vmést jí do tváře, že má někoho jiného. Nevěděl, kde byla včera v noci. Ale tušil, že v tom má prsty nějaký muž.
Uvědomoval si, že on a jeho láska nejsou smyšlené postavy vystřižené z nějaké hořkosladké balady a že skutečný život není plný kurtoazní poezie.
Možná je lepší, když to skončí takhle. Jejich romantický příběh by pravděpodobně dopadl špatně.
Přesto měl pocit, že jeho milovaná jej zradila. Jen stěží se ovládl a zachoval chladnou tvář.
"Je-li to tak, pak musím vaše rozhodnutí přijmout."
"Věděla jsem, že to pochopíte."
Když neodpověděl, naklonila se k němu a vtiskla mu studený polibek na tvář. Otto stěží skrýval své zklamání. Připadal si podveden a okradený.
Paní hraběnka se chystala k odchodu. Obrátila se k němu se slovy:
"Nyní mne doprovoďte do síně. Hrabě by měl dorazit každou chvíli."
Jako dvorný rytíř jí nabídl své rámě a ona je s díky přijala.
V opuštěné komnatě zůstala jen vyřčená slova a těžká vůně jejího parfému, připomínající měkký závan dýmu z vyhaslého ohniště.
Vznešená paní kráčela vedle něj tak lehce, jako kdyby se vznášela těsně nad zemí. Vyzařovalo z ní cosi éterického. Něco nadpozemského, co Otto nedokázal pochopit. Možná jeho láska pocházela z jiného světa. Anebo z jiné třídy, to bude asi ono. Urozené dámy se přece nezahazují s chudými, bezvýznamnými rytíři.
Pod nohama jim křupal zledovatělý sníh na nádvoří. Hraběnka vypadala zničeně. Štiplavý mráz jí na pobledlých lících vykouzlil zdání červeně. Přestože byla velmi krásná, v zardělém obličeji se jí usadil výraz beznaděje. Její tvář byla zpustošená žalem. Připomínala růži, sežehnutou mrazem.
Do sálu vedla dlouhá, modře vytapetovaná chodba plná pozůstatků zvířat, trofejí z honů. Byla tu k vidění bohatě rozvětvená paroží jelenů, daňků a losů. Na zdech visely medvědí a vlčí kožešiny, mezi nimi i jedna šedivá kůže z divokého kance.
Mladý rytíř věděl, že je v nich něco velmi, velmi starého a zlověstného. Připomínaly mu všechna zvířata, která kdy zabil. Někdy si představoval, jak se cítí bezbranná srna, když prchá černým lesem před krvelačnu smečkou psů, umdlévá vyčerpáním a klesá k zemi, když se jí do štíhlého hrdla zaboří ostrý hrot šípu.
Dumal nad tím, jak velkou cítí bolest. Nad tím, jaké je umírat.
Smrt měla sto a sto pobod, jedna byla klidá, druhá krvavá a třetí tak příšerná, že by ji ani nedokázal popsat. Zanechala po sobě chlad, který už nikdy nedokázal vyprchat ze zdiva starého hradu.
Přestál za celá staletí již mnoho bitev a útoků, požárů, zlých řeží závistivých sousedů a zuřivé útoky pohanských barbarů. Hrad přetrval. Zůstal pevný a nepoddal se ničemu, co přišlo. Zdálo se, že je starší než sám čas a jeho zdi jsou vystavěné na nehybných základech věčnosti. Ukrývaly se v něm nevlídné duše z minulosti. Duše hladové po životě, jež jim byl dávno odepřen.
Otto se otřásl a nevěděl, jestli zimou nebo spíš strachem. Pevněji sevřel křehkou ruku své milé.
Paní na sobě nedávala nic znát a zamířila do síně, aby se připojila ke svému choti.
Jak zoufale po ní prahl! Tím víc, neboť věděl, že ji nikdy nemůže mít! To, co jim berete, po tom právě bláhoví lidé nejvíce touží…
Přesto musel dělat jako by nic a tvářit se lhostejně, když se vraceli do hradní síně. Ta lhostejnost jej trýznila.
U hodovního stolu bylo živo. Podávaly se různé druhy zvěřiny a ryb, upravených mnoha způsoby. Krajíce chleba se namáčely do husté kořeněné omáčky.
Bard v barevném úboru s loutnou v ruce zpíval hořkobolnou baladu z Francie, slavný příběh o zakázané lásce odvážného rytíře Tristana a irské princezny Isoldy.
Všichni tu píseň znali, a přece ji poslouchali tak rádi. Chtěli snít o lásce, které se jim nedostávalo.
Zima potrvá ještě celé měsíce. Dny byly krátké a temné, hrad studený. Ponuré místnosti halily tapiserie ze zlata a hedvábí, utkané bílýma rukama dvorních dam. Z rozpáleného krbu šlehal oheň. Otto se zabalil do hřejivé ovčí kožešiny a posadil se poblíž. Svařené víno bylo horké a silné, zahánělo chlad.
Když se pán toho dne vrátil z lovu, byl viditelně rozrušený a mluvil o jakémsi bílém přeludu, který spatřil hluboko ve hvozdech. Vystřelil na něj, jenže nešťastnou náhodou minul.
Vyplašené zvíře se dalo na útěk. Prý se pohybovalo neslyšně jako lesní duch a on je nedokázal najít. Dlouho je marně pronásledoval. Zmizelo beze stopy jako mlhavý přízrak nad hrobem bezvěrce, když kostelní zvony odbijí pravé poledne.
Dvořané nad tím nevěřícně kroutili hlavou. Jen jedna stará babka, která ráda vyprávěla malým dětem pohádky, se zamračila nad jeho slovy. Něco v jejím vrásčitém obličeji vyzařovalo zklamní, možná zklamání lidmi. Proč nikdo nevěří v nevinnost a kouzla?
Řekla, že bílé zvíře je jednorožec. Překrásný kůň bílý jako sníh, s dlouhým alabastrovým rohem uprostřed čela.
A že bájného jednorožce nemůže chytit nikdo, protože se k němu smí přiblížit pouze čistá panna. Vysmáli se jí, avšak některým lidem vrtala její slova hlavou.
Ačkoli hrabě plánoval hony vždy o několik dní dopředu, rozhodl se vyrazit do lesů hned zítra. Prohlásil, že brzy ráno vyjede na lov znovu. Všichni rytíři a lovčí chtěli jet s ním.

***

Otto vstával velice časně.  Měl se setkat u nedaleké kaple se zbytkem družiny hodinu před rozbřeskem. Museli vyrazit co nejdřív, v zimě přicházela tma brzy. Každý opovážlivec či hlupák, který by zůstal v černočerném lese po setmění, by si sám podepsal rozsudek smrti. Otto znal takové případy, stejně jako ostatní.
Vyprávěly se strašidelné příběhy o šelmách a neméně krvelačných lupičích. A k tomu ještě hloupé pohádky té staré babky o kouzelném jednorožci!
Pán vedl štvanici. Hnal se na ohnivém koni hlubokým hvozdem a za ním uháněla víc než třicetičlenná smečka psů. Bílý hřebec přeskakoval padlé stromy, brodil se mělkými potoky a lámal větve, nakloněné nad zarostlou stezkou plnou kamení...
Hrabě, následovaný svou vznešenou družinou, se hnal za divokým kancem. Ani na moment si nedopřál oddechu. Jeho muži mu nestačili.
Hbitá kořist prchala majestátními lesy české strany Krušných hor, lovci se ocitli daleko za bezpečnými hradbami mohutného sídla.
Zasněžená zeleň lesů, jen zřídka porušená cestami, byla hluboká a místy neproniknutelná.
Honící psi šli po stopě, následovali horké kapky krve, rozpouštějící se na sněhu. Citlivý čich je vedl správným směrem. Za nimi duněla kopyta koní a ponurým tichem zněly lesní rohy.
Ottův kůň ladně přeskočil zamrzlou říčku. Mráz byl tak tuhý, že i kamení na březích úzkého toku se proměnilo v kus ledu. Zraněný divočák musel být nedaleko. Nedokázal uniknout. Zdivočelí psi štěkali a v žilách jim běsnila žhavá krev.
Rytíř ztratil pojem o čase, pohlcen lovem. Bylo tak opojné hnát se temnými lesy za divokým kancem, vlkem nebo jelenem na míle daleko od stísněných hradních komnat, osamělý a na hony vzdálený od civilizace...
Zastavil se na stinné mýtině, aby nabral sil. I vyčerpaný kůň si potřeboval odpočinout. Otto se posadil na suché místo pod větve stromů, kde byl chráněný před sněhem. Padla na něj lehká dřímota.
Silný vítr dul nad hvozdy i městy. Proháněl se v mlčících korunách topolů a habrů, jako kdyby hrál na varhany. Začala padat ledová mlha.
Střídání ročních období má v sobě cosi melancholického, protože nám dává tušit, jak je vše marné. Zejména podzim a pak zima, smutné obdodí umírání plné silných dešťů a ledových plískanic. Uplakaný čas smrti s krátkými pošmournými dny a dlouhými nocemi, které se nesnesitelně táhnou. Neměly konce.
Když se nebohý Otto probral, čekalo ho nepříjemné překvapení. V tom okamžiku poznal, že ztratil ostatní. Na chvíli si odpočinul a neuvědomil si, že druzí odjeli bez něj. Kdo by se o něj staral?
Otto byl jenom bezvýznamným rytířem z chudé rodiny, který neměl nijak závratně oslnivé předky. Tak jak proboha, při svém nízkém postavení a nemajetnosti, mohl svévolně pomýšlet na urozenou paní!?
Vyskočil do sedla a ostře pobídl svého koně do cvalu. Chtěl být co nejdřív pryč. Jenže nevěděl, kam se vydat!
Uvědomil si, že zabloudil do míst, kam nikdy nevkročil. Hon jej zavedl až do středu hvozdu, kam se dosud nikdo neodvážil. Nevedly sem žádné stezky a zmatený mladík měl jen malou naději, že najde cestu zpět. V jak nezáviděníhodné situaci se Otto ocitl!?
Sám a sám, daleko od družiny svého pána. Daleko od sokolů, koní a psů, daleko od ryčných zvuků lesního rohu, které dávno zanikly někde v dálce. Obešla ho hrůza, ledová jako vítr upící v korunách stromů. Pochopil, že možná zemře.
Les kolem něj mlčel. Holým stromům se ve světě věčné zimy nedaří. Nedaří se tam ničemu, protože pod lesklým příkrovem ledu leží tvrdá, neplodná zem. Půda plná smrti a těch, kteří ji již našli...
Čistý sníh pošpinily krvavé skvrny. Spatřil čerstvou zdechlinu jelena s otevřeným hrudním košem, rudá žebra obalená masem a ladné hrdlo rozsápané ostrými tesáky, všude krev.
Věděl, co se stalo. Když se velcí dravci vydají na lov, vysoká se rozprchne po horském úbočí a celý les zahalí strach. Stádu se podařilo uniknout před nebezpečím a nebohého druha nelítostně ponechalo svému osudu.
Hleděl na pochmurnou hostinu vlků a havranů, na oběť zimy a hladu, co se za ní táhne.
Neděsil ho rudý příval krve, ale to mrtvolné ticho. Kde jsou ostatní členové družiny!?
Mezi holými stromy se pomalu plížila přízemní mlha, oslepovala jeho oči jako šedý zákal nevídaných rozměrů.
Otto si uvědomil, že šelmy by mohly být stále poblíž. Obrátil koně a jel pryč. Nestál o setkání s medvědem či se smečkou vlků. Nemuselo by to dopadnout dobře.
Šero zesílilo, nervózního rytíře zavalilo mrtvé ticho blížícího se večera. Do nosu mu stoupal těžký pach půdy a hniloby. Nasládlá vůně zetlelých věcí, lebek a hnátů, který kdysi patřily k mrtvým tělům. Měl strach, že někdo by ho mohl stopovat. A že pro dravá zvířata, zvláště když jsou vyhladovělá, představuje osamocený člověk na koni lákavou, snadnou kořist!
Díval se do mlhy a snažil se naslouchat ševelícímu lesu, zda nepropustí nějaký podezřelý zvuk. Vskutku ho zaslechl!
Pak v houstnoucí temnotě pod větvemi stromů, obtíženými sněhem, koutkem oka na pár vteřin zahlédl něco bílého...
Vzdálená silueta záhadné bytosti se rozpouštěla v mléčném mrazivém oparu. Podobala se spíše bělostnému přízraku z ledových pustin, než živému tvoru z masa a kostí.
Štíhlé zvíře na dlouhých nohách hbitě prchalo mezi stromy. Dříve, než se Otto stihl pohnout, zmizelo v mlze. Sledovalo jej?
Nebo ho chránilo před číhajícími dravci!? Varovalo by jej výkřikem dřív, než by na něj zaútočili vlci?
Marně hnal koně, po té bílé věci již nebyla ani stopa. Otto málem uvěřil, že vše se mu jenom zdálo, kdyby nebylo slov jeho pána. Věděl, že hrabě nikdy nelže. On tu věc spatřil také.
Když konečně dojel ke kapli, mlha byla tak hustá a těžká, že ubohý rytíř už neviděl ani na krok před sebe. Rozeznával jen zeď, omítnutou bílým vápnem. Tma a nic než černá tma všude kolem - kde je ta prokletá kaple se sochou svatého Václava a kde jsou bílé břízy, které jí v létě poskytovaly stín? A co to leží tam za ní? Je to les, nebo nějaká skála, vysoká jako hrad!?
Prokřehlý rytíř se sklonil nad sedlem cválajícího koně, aby se vyhnul nízko visícím větvím starého dubu. Mimoděk si vzpomenul na neveselý příběh od Angličana Geoffryho Chauncera ve kterém se vyprávělo, že pod dubem čeká smrt. Takové myšlenky však z jeho hlavy rychle zaplašilo volání lovců, štěkot psů a řev koní.
Otto zahlédl mezi stromy pádit bílého hřebce s červenou čabrakou. Za jezdcem vlál rudý plášť, lemovaný drahocennou kožešinou. Zaradoval se, že konečně našel hraběte a jeho družinu!
Vrátili se na hrad, kde je všichni již netrpělivě očekávali. Hlaholící družina vjela na padací most nad hlubokou propastí. Příkré stěny strže byly porostlé smrky a borovicemi, pohřbenými pod tlustým příkrovem sněhu.
Pán skolil krásného jelena s bohatě rozvětveným parořím a přinesl jej své paní jako dar. Urozené dívky vzdychaly obdivem a poctěná hraběnka vyjádřila velký úžas, ale také lítost nad překrásným zvířetem.
Hrabě se však vrátil zklamaný. Uvěřil, že se mu nikdy nepodaří ulovit bájného jednorožce. Netušil, že jeden z jeho rytířů má stejné trápení.
Ottu posedla hloupá myšlenka, že když zabije to zvíře a složí je k nohám své paní, možná si vyslouží její lásku. Jako umanutý myslel stále jen a jen na ni.
Všechna ta nezměrná moc touhy tížila jeho tělo. Připadal si pokřivený a zničený, jako ohnutý strom na pokraji smrti, obtěžkaný jedovatými plody. Věděl, že nesmí prozradit, jak moc po ženě svého pána touží. Poznal, že ona o tom ví. A to ho mučilo ještě mnohem víc!
Onemocněl tou nejhorší chorobou ze všech smrtelných nemocí, neopětovanou láskou ke chladné, odmítavé dámě.
Zoufalá vášeň po zakázaném ovoci byla víc, než nebohý mladík dokázal snést. Užírala ho den za dnem jako nevyléčitelná nemoc.
Zimním sídlem jej provázely myšlenky na hradní paní. Netěšil ho veselý průvod pestře oblečených dvořanů ani jasné barvy vlajek na hradbách, krásné síně pevnosti vymalované modrou a rudou, protože za bohatě vykládanými okny sálů ležel bílý obzor, nekonečná prázdnota, kde nic nečeká...
Proti bledému nebi byl les temný, holý a svým způsobem až děsivý, protože život v něm spal hlubokým spánkem smrti.
Otto odtáhl s nepořízenou, ale předsevzal si, že se vrátí a zabije to zatracené zvíře, které mu stále unikalo. To také uskutečnil. Jednoho dne odjel na lov. Netušil, že udělal největší chybu svého života!

***

Za rozbřesku vyrazil z hradních bran sám, nepozorovaně jako noční přízrak. Nikomu neřekl, kam jede.
Jeho úmysly měly zůstat tajemstvím, stejně jako prchavé chvíle lásky, co strávil se vznešenou paní. Už na ni nesměl myslet!
Časně z rána bylo všechno šedivé, dřímající krajina připomínala depresivní obraz neznámého malíře, o jehož umění nikdo nemá zájem. Otto se zachvěl zimou. Pohled, který se mu naskytl, jej naplnil smutkem a beznadějí.
Kolem holá pole a liduprázdá scenerie prostá postav či pohybu, mrtvá a bez života. Zdálky zaslechl nakřáplý hlas vrány. Vznášela se nad zasněženými lány a marně hledala něco k snědku.
Ocelově šedý obzor nad pustými poli nevěstil nic dobrého. Zdálo se, že by mohlo začít sněžit. Zpod temných mračen znělo ponuré krákání havranů a foukal ledový vítr. Holé stromy podél cesty se zmítaly ve větru jako tančící kostry.
Nezpomalil a navzdory svým myšlenkám ještě pobídl koně ostruhami. Hnal se dál, vstříc tomu, co přijde.
Ohlédl se na hrad, kde dlela choť jeho pána. Šípkové keře, silné šlahouny vinoucí se po kamenné zdi až k oknům její komnaty, byly samé trny. Spatřil také místo, kde se po dlouhou dobu scházel s paní hraběnkou. Opuštěnou věž, plnou prachu a pavučin, o které věděli jen oni dva.
Někdy chtěl odjet. Už by se nikdy nevrátil. Zoufale toužil, aby ji mohl vzít s sebou. Odešli by někam daleko, kde by je nikdo neznal. Daleko od všech mravokárců, nesmyslných pravidel dvora a starých zaprášených zvyků, aby mohli konečně začít žít.
Z nízkého mlází podél potoka vyrazila rezavá srna. Přeběhla přes cestu a hbitě zmizela mezi hustými stromy.
Zimí les připomínal křišťálový labyrint plný spletitých cest. Odhodlaně vjel do jeho černých stínů.
Staleté duby natahovaly mohutné větve vysoko do oblak, ztěžklých příslibem sněhové metelice. Kostnaté haluze chrastily tichým hlasem mrtvých, hlasem krvavých konců a umírajícího slunce, co dlelo v obětí kruté zimy a dlouhých nocí, po kterých nepřichází ráno...
Zaposlouchal se do ďábelské písně severáku, aniž by přestal myslet na svůj náročný úkol.
Křivolakou stezku, po které se Otto pomalu ubíral, pokrývaly ledové závěje.  Šlo se mu špatně. Zimní les na něj dýchal chladem, ale také skrytým příslibem nového života, který jen trpělivě čeká na radostný příchod jara.
V hlubokém lese je odjakživa místo, kde nikdy nesvítí slunce a kde nerostou stromy. Je zasvědceno mrtvým a také tvorům, kteří sem přichází zemřít, daleko od svého druhu.
Tam vyrazil, na stejné místo, kde před několika dny spatřil záhadné zvíře ze staré legendy. Ten bílý přízrak, který si Otto ani nestačil pořádně prohlédnout.
Poprvé mu utekl, ale dnes to bude jinak. Podruhé se to nestane.
Otto si přísahal, že ho chytí. A tak čekal!
Uběhlo mnoho hodin, než ocelová obloha získala tmavší odstín. Až k večeru na lesy zase padla ponurá mlha. Brzy neuvidí ani na krok před sebe.
Mrazivý vánek s sebou přinesl první sněhové vločky. Teplota se propadla hluboko pod bod mrazu.
Číhající rytíř nevnímal chlad ani vlhko, byl a ně zvyklý. Už jako mladý chlapec jezdíval s otcem na lov. Celý život strávil v sedle s lukem v ruce a nebezpečné hvozdy se staly jeho druhým domovem.
Miloval pohled na mohutné smrky a borovice. Teď, když se stmívalo a mlha hodně zhoustla, vypadaly jako obalené pavoučími sítěmi. Věděl, že nastal čas, kdy většina zvířat zalézá do nor, ukládá se ke spánku. I ptáci se vrátili na svá hnízdiště a ztichlý hvozd bude brzy patřit nočním tvorům.
Obezřetný lovec vytušil, že někdo ho sleduje. Nezáleželo mu na tom. Už se nebál!
Možná, že si někde hluboko, hluboko v sobě přál smrt. Ale nikdy by to neřekl nahlas, dokonce ani v kostele u zpovědi.
Věděl, že takové přání je hřích. Jenže jakou cenu měl život bez lásky?
Jaká je smrt!? Zmizet ze světa? Přestat být sám sebou a spojit se s nicotou? Rozpustit se v plamenech, ale přesto se ani trochu nezahřát?
Je možné snít o návratu do vlhké nicoty země? A přitom si zachovat vlastní vědomí. Skrýt se za maskou, tak, aby už nikdo ani koutkem oka nespatřil jeho tvář, poznamenanou hanbou. Zhřešil lží, smilstvem i zradou. Obelhal svého pána a dopustil se cizoložství s jeho manželkou. Kneží říkali, že je to velký hřích. Za to, co provedl, by měl uhořet v pekle. Jenže on slovům pokrytců nevěřil!
Lesy objímala hustá mlha. Prokřehlý Otto se zabalil do teplého pláště, podšitého kožešinou.
Zimní slunce se sklánělo k obzoru a ledový vzduch bodal do tváří jako nabroušený nůž. Ledový příkrov pokryl i zrádnou hladinu jezera, kam přicházela pít zvěř. Dlouhé větve vrb se skláněly k zemi pod nánosem sněhu.
Vtom opět pocítil neklid! Náhle strnul s rukou položenou na luku. Uvědomil si, že někdo ho pozoruje.
Nyní tedy konečně spatřil zvíře, které tak dlouho pronásledoval. Nemohl se mýlit více - nebyl to žádný jednorožec, ale bílá laň s temnýma, černýma očima.
Rychle napjal tětivu luku a vystřelil. Dnes neminul. Šíp ji zasáhl do boku. Zraněná laň se dala na útěk. Na místě, kde stála, zbylo jen pár kapek krve.
Ottův kůň hněvivě zařehtal. Pán ho bodl ostruhami. Na co čeká? Musí ji dohnat!
Hon v zimě bývá pro lovce jednoduchý, protože zvířata jsou na sněhu dobře vidět. Neplatilo to ale o té bílé věci. Té naopak sníh pomáhal. Učinil ji prakticky neviditelnou!
Pronásledoval ji přes luka bílá mrazem k zamrzlému potůčku pokrytému sněhem. Stromy přišly o listí a holé keře se čevenaly drobnými plody.
Jako krví se také červenaly trnité stromky a keře kolem potoka. Horká krev zraněného zvířete, které se belhalo sněhovou závějí a při každém kroku za sebou zanechávalo kapky krve, až vysílený tvor došel své smrti hluboko v lesích, sám a bez pomoci...
Lovec vyrazil vpřed. Poznal, že už musí být blízko. Z nebe padal sníh, holé stromy vypadaly smutně a podupané keře byly na mnoha místech zbarvené do ruda.
Byly to plané růže, pošlapané a zničené. Květ, jehož se jednou dotknou hrubé ruce, už nikdo nemůže oživit.
Na polámaných haluzích s velkými špičatými trny rostly tmavé šípky, mrazem spálené až do černa. Na oslnivě bílé ploše se rudá barva skvěla jako němý výkřik bolesti. Možná právě proto, že všude ležel sníh, vypadala na něm krev tak příšerně.
Otto sesedl z koně, vytáhl ostrý lovecký tesák a přistoupil k tělu, které leželo na zemi. Byl připravený laň dorazit, pokud by ještě jevila nějaké známky života.
Na jejím místě spatřil svou milovnou paní, oblečenou v bílé róbě zbrocené rudou krví...