Zapomeň

Anotace: Co se může stát při ponocování u počítače a vzpomínání na staré časy ?

Bylo kolem půlnoci. Seděl jsem u počítače a koukal na nějakou tuctovou komedii, u které jsem chtěl usnout. Ovšem děj mě moc nevzal a tak jsem nechal komedii běžet a řekl si že se podívám co nového je na internetu. Znáte to. Otevřít facebook a kouknout se na upozornění, meil nebo zda není nějaké nové zajímavé video na you tube. Když jsem ale otevřel facebook, uviděl jsem její novou fotku. Přesto že už je to více než rok co jsme jí viděl naposled. A víc než čtyři roky co jsme spolu přestaly chodit. Byla pořád stejná.A i po těch letech kdy jsem se snažil zapomenout, ve mě probouzela stále stejné city jako kdysi. Zkoušel jsem po ní chodit i s jinýma holkama ale z žádnou mi to dlouho nevydrželo. Žádná ji nemohla nahradit. Ty společné chvíle venku na toulkách po okolí, na vycházky s jejím psem, kterého jsem měl rád, společné večery a noci. Ale nevím co se stalo, snad ke mě nikdy necítila tolik co já k ní. A tak mě po dvou, třech letech doslova odstřihla, zůstali jsme v kontaktu ale již semnou nechtěla být. Začala se mi vyhýbat a nakonec mi i přestala odepisovat. Za nějaký čas se odstěhovala a od té doby jsem o ní neměl žádné informace. Tedy kromě občasných příspěvků které dala právě na facebook. A zrovna v ten okamžik kdy jsem ji opět uviděl na monitoru, to opět vše začalo. Vrátil se mi ten pocit jako bych ztratil kus sám sebe. A snad z toho pocitu jsem otevřel chat a začal jsem si prohlížet naše staré konverzace. Snad abych si připomněl to hezké co mezi námi dřív bylo. Během té doby skončil film jenž celou dobu běžel na pozadí a já si zapnul nějaký klip na you tube. Když jsem projížděl starou konverzaci musel jsem se několikrát praštit do čela, co jsme si to psali za blbosti, a oba jsme se tomu smáli. Projel jsem i ty horší věci co v člověku zanechají jizvu. A ty jizvy ve mě se nikdy zcela nezahojili. Žádná z holek co semnou byla po ní, je nedokázala zacelit. Písničky v jiném oknu se postupně střídalim tak jak je za sebou náhodně vybíral přehrávač. Čas ubíhal a já si začal připadat bezmocný, jelikož byla pryč a v duchu jsem věděl že sní už nikdy nebudu. Že už nezažiju ty nejkrásnější chvíle v mém životě, protože ty byli vždy sní a ona už byla pryč. A zcela jasně mi dala najevo, že už spolu nikdy nebudeme. Ale přes to vše, jsem jí vídal po celý čas, co jsme byli od sebe, pravidelně ve snech. Několikrát do měsíce a někdy i do týdne. Vždy když jsem se probral chtělo se mi do toho snu vrátit, abych byl zase sní. Ale častěji jsem si říkal, kéž by se mi ty sny nezdáli. Aby mi ji nepřipomínali."Kéž bych na vše mohl zapomenout ",řekl jsem si nahlas. Na chvilku jsem se odvrátil od monitoru a podíval se z okna. Byl úplněk který jasně svítil na noční obloze. Pokračoval jsem dál ve čtení. Z nostalgie hřejivého pocitu který se mi vracel když jsem četl starší a starší konverzaci, která byla radostná veselá plná lásky a přátelství. Jež jsme v tu dobu prožívali. Mezi tím se v play listu hodila nějaká instrumentální hudba, pomalá, melodická. Byla hraná na staré hudební nástroje, housle, píšťalu a tak dále. Nechal jsem ji hrát, jelikož byla uklidňující. Četl jsem dál, už bylo kolem třetí hodiny ráno. Nemusel jsem druhý den do práce a tak mi ponocování nevadilo. Najednou, po pár přečtených řádcích, to na mě ale zase přišlo. Pocit bolesti a prádznoty. Ale v tal ohromné míře. Ta prázdnota uvnitř a bolest na srdci byla nesnesitelná. "Chci zapomenout !" vykřikl jsem. Naštěstí jsem byl doma sám. Naši si zrovna užívali dovolenou s přáteli a sestra spala u kamarádky. Ano bydleli jsem s rodiči společně, ve stejném domě. Já bydlel v několika horních místnostech a oni v přízemí našeho rodinného domku na okraji města.
" Zapomenout", opakoval jsem. V ten moment se mi oči zalili slzami a jedna z nich pomalu stekla po mé tváři načež dopadla na klávesnici. V tom jsem zaslechl v pozadí skladby hlas opakující stále to samé.
" Zapomenout. Zapomenout. Zapomenout." Jakoby několik lidí šeptalo zároveň. Nejspíš je to jen v mé hlavě říkal jsem si, měl bych se sebrat a nechat toho. Chtěl jsem už vypnout počítač a jít si lehnout. Jedině tak se z té depky dostanu. Tedy, pokud se mi o ní zase nebude zdát. Mrknul jsem do rohu monitoru na hodiny. Bylo už chvilku po třetí hodině. Sundal jsem si tedy sluchátka a chystal vypnout okna internetového prohlížeče. Když v tom ze sluchátek ozvali hlasy znovu. Poměrně nahlas a přitom nešla slyšet už vůbec žádná hudba." Mohl bys zapomenout", pravili," mohl bys opakovali." "Bože to už mi totálně hráblo, nebo co?", řekl jsem si nahlas." Pomůžeme ti", ozvali se znovu ty hlasy, "chceš na ní zapomenout. Už tě nebude nic trápit , zbavíš se té bolesti uvnitř, vyženeš jí z hlavy a budeš spokojený, nic ti nebude chybět." Přepnul jsem okno na you tube a viděl že skladba která hrála už dávno dohrála. Další se nespustila, ale přitom běžel v okně pro videa podivný, šumící obraz podobný těm, které dřív běželi když jste neměli signál na starých televizích. Nějaký blbý vtip toho kdo to video se skladbou nahrál řekl jsem si. Ale jak by mohl? Jak by se mnou mohl mluvit o tom že chci na ni zapomenout. Že by to jen byla nahoda ? "Pomůžu ti od té bolesti, opakovali hlasy. Stačí když si otřeš slzy co ti stekly na tvář rukou a dotkneš se tou rukou obrazu. Udělej to a nic už ti nebude chybět. Udělej to a zapomeň na ni. Udělej, udělej,
udělej, .... "O pakovalo to cosi stále. Z nechutí jsem se pokusil vypnout počítač. Ale ten nereagoval a šumící obraz pokračoval, společně s opakujícími se hlasy." Udělej to, zapomeň, udělej to,... " Ohnul jsem se pod stůl. V hlavě mi bušilo a pocit sklíčenosti se spojil ze strachem z toho co na mě mluvilo ze sluchátek. Z těch, která jsem právě vypojil společně s elektrickou šňůrou, která napájela počítač. Hlasy ale pokračovali společně s obrazem na monitoru." Udělej to, udělej, zapomeň, zbav se té bolesti,.... "Pokračovalo to cosi šeptavými hlasy, které už nevycházeli ze sluchátek, ale jakoby byli všude kolem mě. Chtěl jsem aby to skončilo, ty hlasy i ta bolest ve mě. Hlasy začali být tak podmanivé. A vidina toho že bych se už nemusel trápit myšlenkami na milovanou osobu, začala být lákavá. Podlehl jsem tomu, chtěl jsem zapomenout, prožili jsme spoustu krásného ale i spoustu bolesti. Nechtěl jsem už pocítit žádnou bolest z toho že mi chybí, ani tu bolest která se objevila vždy, když bych si měl vzpomenout na to pěkné. Jelikož se s tím vždy pojil pocit bolesti. Protože to už proběhlo a znovu , znovu už se nic podobného nestane. Otřel jsem si pravou roztřesenou rukou zaslzené oči i tvář mokrou od slz. A pomalu za neustálého povzbuzování hlasů které teď náruživě skadnovali.
"Udělej to,ano udělej to, udělej to,.... " Se má ruka dotkla monitoru v místě kde okno pro video neustále šumělo. V ten okamžik, jsem ztratil vědomí.

Teď, když vám to co se mi stalo mohu vyprávět, už je mi 73 let. Jsem upoután na lůžko a můj čas se krátí. To co se semnou dělo poté, co se má ruka dotkla monitoru, vám mohu říci jen z toho co mi sdělili doktoři, kteří mi sehnali mou složku. A také z toho, co mi povyprávěla jedna z mích neteří, která přišla když jí doktoři oznámili že se mi paměť záhadně vrátila. Začala se mi vracet v ten moment, co zjistili že mě brzy zahubí nádor který už nelze operovat a v ten samí moment mě nádor upoutal na lůžko. A teď když už mě dělí nejspíše jen hodiny od konce. Se mi paměť vrátila zcela. Pamatuji si ale jen vše do okamžiku než jsem se dotknul obrazovky. Vše další jsou jen obrazy a výjevy, které mi dali smysl až poté, co mi neteř a doktoři řekli co vše se mi událo od oné noci s hlasy. Druhého dne mě našla sestra ležet na stole před mým počítačem. Počítač byl kompletně vyhořelí zevnitř a já byl v bezvědomí . Sanitka mě odvezla do nemocnice kde jsem se po několika dnech probral. Po fyzické stránce jsem byl zdráv ale má mysl ovšem utrpěla tvrdý otřes. Trpěl jsem podivným druhem amnesie, kdy jsme si nepamatoval vůbec nic. Nepoznával jsem své rodiče, přátelé, známé ani sestru. Žil jsem v duchu nepřítomen a jen v přítomnosti ze které jsem si nic nepamatoval. byl jsem umístěn na speciální oddělení pro pacienty s poruchou paměti, kde jsme strávil celý svůj život. Teď si ale vše pamatuji. vybavuji si vše co se dělo, teď už si vzpomínám na vše. Teď když jsou mí rodiče mrtví, teď když už je po smrti i má sestra. A i má láska, která mi způsobila tu bolest, co mě dohnala přistoupit na onu podivnou dohodu. To vše se mi vrátilo i s útržky toho co se semnou dělo pak. Na to když mi má sestra přišla oznámit že naši rodiče zemřeli, a i na to když zamnou přestala chodit jelikož zemřela i ona. Nevím co to tu noc po třetí hodině bylo, nějaká entita, ďábel, či tvor, nebo jen zlo? A nebylo to nakonec jenom v mé hlavě, nebyl to jen výsledek mé zřejmě choré mysli? Ale jak by se potom vysvětlil vyhořelí počítač? Ale vlastně, ať to bylo co chtělo. Nelhalo mi to. Svým způsobem to splnilo to co mi slíbilo. Mělo to pravdu. Zapomněl jsem i na svou lásku. Celý můj život mi nic nechybělo, ani mě v duchu nebolelo. Ono vlastně ani nic nemohlo, protože jsem vše ihned zapomněl. Jedno teď už vím, ale teď už je pozdě. Každý zážitek ať dobrý či špatný, i když je třeba bolestiví sebevíc. Každá vzpomínka na někoho kdo nám je, nebo byl drahý stojí za zapamatování. Ať ta dobrá či zlá. Vzpomínky, zážitky a pocity z nás dělají to kým jsme. Neudělejte stejnou chybu jako já, nechtějte zapomenout. Ať některé vzpomínky bolí sebevíc, naučte se s nimi žít a překonat je. A hlavně pokud by vám někdy někdo nabízel že vám pomůže na ně zapomenout, aby vás už nic netrápilo. Odmítněte ho. Nepřistupujte na žádné dohody a nepřijímejte žádné podmínky co by za svou pomoc dotyčný chtěl. Třeba to nebude, zrovna ,řekněme ta bytost co nabídla pomoc zrovna mě. Tedy pokud se vše neudálo opravdu jen v mé hlavě. I když si myslím že ta bytost tu pořád někde je. Třeba se to živí našimi vzpomínkami které nám vezme. Nebo, životem který nám svým způsobem ukradne. A zcela určitě ta bytost nevystupuje jen jako podivné hlasy. Určitě může mít mnoho podob. Nezavírejte s nikým žádné dohody protože, když by jste zapomněli na ty špatné vzpomínky, byli by jste okradeni o část života který co jste prožili, nebo jako v mém případě o ten který teprve prožijete. Přesně tak se to stalo mě. Mě který tu skončil ležící, bezmocný, a umírající na přístrojích. Okradený o celý svůj život po mích pětadvacátých narozeninách. Skončil jsem tu sám, čekající na smrt. Jediné co tu se mnou zůstalo, jsou tiše pípající přístroje, které kontrolují mé životní funkce. I když právě teď na místo pípání začínám slyšet jakýsi smích. Ten smích postupně sílí. Slyšíte ho? To není smích jednoho člověka. Je to smích více hlasů. Ten smích se mi vysmívá. A ozývá se ze všech stran. Odevšad kolem mě. Z každého kousku mého nemocničního pokoje. Přístroje v pokoji zní dlouhým nepřerušovaným zvukem upozorňujícím že pacientovy životní funkce právě selhaly.