Pokoj za zamčenými dveřmi

Anotace: Krátká povídka ve stylu H.P.L. Autor Petr Moravec, kresba Jiří Filípek, korektura Martin Štefko Upozorňuji že na povídku i kresbu se vztahují autorská práva!

Pokoj za zamčenými dveřmi

Určeno těm, kdož v peklo nevěří a nebem opovrhují.

O tom, co jsem tam tehdy nalezl, se odvažuji svěřit papíru až dnes, a to jen z　onoho pocitu, že pokud to neudělám teď, neudělám to už nikdy. To je jediný důvod, proč si troufám psát o pisateli, co se nepodepsal.

I po tolika letech, stačí jen vzpomínka, na onen podivný den a roztřese se mi ruka. To, co jsem tam nalezl, nebylo nic obyčejnějšího než kus zažloutlého papíru, hustě popsaného očividně neklidným autorem. Rukopis byl přilepený na spodní straně dna jedné ze zásuvek v　zaprášeném psacím stole. Onen muž - jeho pohlaví vyšlo najevo z　textu - se zřejmě rozhodl, svěřit se se svým svědectvím pozdějším generacím. Snad ho těší, že se mu jeho záměr vydařil, ať už je jeho osud jakýkoli. Stůl se nacházel v　neudržovaném a léta opuštěném domě, ve kterém jsem se rozhodl přečkat noc při své cestě, na které jsem se chtěl dozvědět více o svých předcích. Jednoho dne, bylo už pozdě večer, jsem se poohlížel po místě pro přespání. Někomu by mohlo přijít obydlí, které jsem si na noc zvolil zvláštní, ale pro studenta bez peněz, to je stejně přirozené jako dýchání, když má někde přespat bezplatně. Dovolím si ještě jednou odbočit, ale již naposledy. Za zmínku stojí, že ačkoli jsem se pokoušel onen dům znovu nalézt, nikdy se mi tak nepodařilo. Nenašel jsem ho dokonce ani na žádném plánu, mapě nebo alespoň fotografii, a když jsem se pokusil dozvědět něco od místních lidí, jen vrtěli hlavami a vrhali na mě soucitné pohledy, jaké si obvykle lidé šetří pro pacienty psychiatrické léčebny. Dále pokračuji přepsaným dopisem. Přestože jsem původní listinu již před lety spálil, slova, co na ní byla napsána, se mi nesmazatelně, jako epitaf do náhrobku, vryla do paměti.

Únor 1916, někdy po 12. hodině

Nedokážu již jasně uvažovat, nevím, jak dlouho jsem tu zavřený. Nemám pojem o čase, v　tomto podkrovním pokoji bez okna. Možná jen hodiny, možná dny, nejpravděpodobněji týdny.
Datum, které jsem zde uvedl, je pouze orientační. Nejsem si jistý snad ani sám sebou. Možná už ani nejsem naživu. Podle všeho jsem v　očistci, na cestě do pekla. Letopočet a měsíc by snad mohly být správné. Je to doba, kdy jsem přišel do tohoto kraje a nastěhoval se do svého nového domu a ten se tak stal po třiadvaceti letech znovu obydlen. Hodinu jsem odtušil podle úderů zvonu. Přestože nevím o žádném kostele v　mé blízkosti a zvon tu zazněl prve. Jeho bití je jako mučení. Jako by jeho železné srdce místo do zvonu tlouklo přímo do mého mozku. Snažím si zacpat uši, ale marně! Musím být šílený. Už jen z　toho důvodu, že se upínám na tuto halucinaci, či co to je. Ale je to mé jediné spojení s　vnějším světem. Mám hlad a jsem dehydrovaný, ale to vše není ničím ve srovnání s　hrůzou uzavřenou v　této místnosti. Hrůzou, která sem prosakuje pode dveřmi, prasklinami v　omítce, mezi prkny v　podlaze…

Dům jsem koupil za překvapivě nízkou cenu potom, co jsem se pro zranění vrátil z　fronty. Tehdy jsem přišel o oko a zřejmě výměnou za něj jsem získal dlouhou jizvu, pramenící z pravého obočí a táhnoucí se až k　bradě. Zabydlel jsem se i přes varování sousedů, bydlících o několik kilometrů dál. Nezajímali mě jejich předtuchy a vesnické pověry o tomto domě, o tom pokoji. Nevím, proč jsem ta varování ignoroval, protože teď, s　odstupem, mám pocit, že snad i větve stromů se tu kymácí poněkud zlověstně. Poslední obyvatel domu zde zemřel. Henry Moore se oběsil na jednom stropním trámu v　podkroví. Bylo to právě v　této místnosti. To se stalo v　roce 1893. Prý zešílel. Podle vyprávění několik měsíců před smrtí pomalu chřadl a jakoby mentálně zaostával. Nakonec dokázal blábolit už jen o bití zvonů a hrůze v　domě. Teď vím, že nemluvil z　cesty. Nebyl šílenec.

Dům zůstal ve stejném stavu, v jakém ho Moore zanechal. Jen nebožtíka sňali i s　provazem z　trámu. Vše zůstalo na svém místě. Nikdo se věcí v　domě nechtěl ani dotknout. Peněz jsem moc neměl a pověrčivý jsem nebyl. Proto jsem ani já nábytek neměnil. Snad by vás zajímalo, proč ten pokoj lidi tak znepokojoval. Rozhodně to nebylo tím, jak vypadal. Místnost není nikterak veliká ani přepychově zařízená. Řekli byste nejobyčejnější pokoj v　zemi. Větší plochu stěn zakrývají police s knihami. Některé z nich byly velice rouhavé, zvláště Necronomicon šíleného básníka Abdula Alhazreda v zakázaném latinském překladu. Plápolající krb se neúspěšně pokouší vytvořit rodinnou atmosféru a naproti němu stůl. Masivní dubový stůl s　několika zásuvkami. Na něm stojí elektrická lampa, svícen a psací pero s　lahvičkami inkoustu. Prázdná místa na stěnách, která nezakrývají police s knihami, jsou holé až na několik znepokojivých portrétů, členů rodiny původního majitele, které jakoby Vás neustále pozorovali. Poslední zajímavou věcí je velký kříž s　umučeným Kristem. Přísahal bych, že se na mě mučedník občas podívá a zlověstně se usmívá.

Zamkl jsem se v　této místnosti. Toto opatření mi však poskytlo jen chabý pocit bezpečí. Dlouho už tu nevydržím. Vím to. Bojím se toho za dveřmi. Toho temného světla a jasné tmy. Ohlušujícího ticha a zlověstně němého křiku. Toho všeho a zároveň ničeho z　toho. Nemyslete si o mně, že jsem zbabělec. Válku jsem přečkal s　jasnou myslí, navzdory nepopsatelným hrůzám a strastem, jež mne tam potkaly, které by se na někom méně odolném těžce podepsaly. Ale to, co jsem doposud prožil, je ve srovnání s　mým nynějším stavem, jen něco jako zadřená tříska nebo puchýř na patě. To, co mě děsí, není nic hmatatelného, je to spíše jako plyn nebo vtíravá myšlenka, co se mi vkrádá do mozku. Žluté světlo mě poněkud uklidňuje, ačkoli vrhá zvláštní stíny. Dveře jsem zatarasil těžkou skříní. Přestože vím, že je to k　ničemu. Je to dávno se mnou uvnitř. Pozoruje mě to. Upírá na mě zrak a šklebí se. Křiví tu odpudivou tvář v　odporný škleb. Pokud jsem do této chvíli byl v očistci, tohle musí být peklo. V　rohu místnosti na trámu se na provazu pohupuje postava oběšence, který mě bez mrknutí pozoruje svým jediným okem.

Po druhém zbyl prázdný důlek a dlouhá jizva pramenící z pravého obočí a táhnoucí se až k　bradě…

Upozorňuji že na povídku i kresbu se vztahují autorská práva!