O čem Zrzky sní

Anotace: Velmi dlouho jsem si nedal žádný krvák a když se objevila nečekaná inspirace od jedné... ehm... Zrzky... začalo se to celé psát vlastně samo.

O čem Zrzky sní

 

“Vítám vás na každoročním offsite meetingu. Jsem rád, že jsme se zde sešli v tak hojném počtu sto dvaceti účastníků ze tří kontinentů.”

    Místnosti se ozval decentní potlesk, jak už to tak bývá při korporátních akcích. Jenom Němci měli potřebu většinou místo tleskání bušit do stolu. Nikdo Němce nechápal.

    “Přestože se většina nejspíš těší na dnešní večírek, rád bych vás upozornil, že předtím nás čeká několik workshopů, které by měly utužit tuto občas dost komplikovanou spolupráci osmi zemí, několika časových pásem a skupiny velmi nadaných a talentovaných lidí.”

    *Potlesk*

    “Nadaní a talentovaní lidé, tss,” zamumlala si drobná zrzka u jednoho ze stolů vyhrazených pro českou pobočku.

“Říkala jsi něco, Andreo?” naklonil se k ní její šéf.

    “Ehm, kdepak, jenom mi něco uteklo,” odtušila s úsměvem na rtech a lehkým zábleskem v očích.

    Šéf jí věnoval lehce nervozní pohled a vzápětí se se zbožným nadšením otočil k hovořícímu CEO.

    Zrzka pohodila hřívou a počítala. Dvanáct. Potřebuje z těch všech jenom dvanáct lidi. To by mělo vyjít. Dneska večer si ještě povíme něco o blízké spolupráci skrz kontinenty.

 

    Den přešel v poledne a velmi rychle v šestou hodinu večerní. Na rozvrhu byl nyní přejezd do lovecké chaty, kde se měla konat tématická večeře. Polovina kolegů z kategorie vegetariánů, hipsterů a kaličů s díky odmítla, proto společnost vypravila pouze šest mikrobusů.

    Zrzka seděla před zrcadlem a nanášela si lehký makeup. Pohledem kontrolovala rozložené předměty na stole. Dvě placatky, zavírací nůž s prohnutou čepelí, chirurgické rukavice, lahvička s bílým práškem a flash disk. To by mělo stačit.

    Když nasedla do mikrobusu, s úsměvem se podívala, kolik lidí ze svého seznamu tu má. Pouze osm. Ne, že by mohla manipulovat se seznamem cestujících, ale když koordinátorku poprosila, jestli by mohla pár lidí přehodit, protože se “nesnesou” na jednom místě, ta jenom smutně pokývala hlavou a přisvědčila, že takhle to v korporátu občas bývá.

“Nemáte nejmenší tušení, jak jste mi pomohla,” řekla jí tehdy.

    Sotva se mikrobus dal do pohybu, vytáhla drobná slečna jednu placatku z kabelky.

    “Dá si někdo poctivou domácí?”

    “Was ist das?” ozval se Dirk, vedoucí německého týmu, pro který Zrzka zpracovávala prvotní verzi Zprávy o vnitřních rizicích. A taky číslo pět na jejím seznamu.

    “Kvalitní domácí šnaps. Sama jsem na něj sbírala ovoce.”

    “Tak to neodmítnu,” řekl tentokrát již anglicky.

    “Pošli ji dokola,” pokynula Zrzka.

Pečlivě se dívala, kdo si dal a kdo nedal. Osud měl zvláštní smysl pro humor. Její cíle si daly všichni, nicméně to i  tři další lidi, kteří na seznamu nebyli. Musí je odlovit během večera a dát jim z druhé placatky. Naštěstí je do rána času dost.

    Večeře proběhla v mile sterilním duchu, nicméně s několika báječnými chody plnými zvěřiny, těžkého červeného vína a báječného zákusku. Slečna však hledala jednoho velmi konkrétního kolegu. Číslo čtyři. Jeho jako druhého upozornila, že ta zpráva, kterou posílala, není v originálním stavu. Neudělal nic.

    “Romaine, jsi tu?” zašeptala do tmy.

    Postava v kabátu se otočila a otočila se směrem ke dveřím.

    “Andrea? Jak se máš? Netušil jsem, že jsi dneska tady.”

    “Proč bych nebyla?”

    “Po tom, jak to dopadlo s tou zprávou, jsem slyšel, že sis vzala nějaké volno.”

    “Potřebovala jsem pár dní pro sebe a vyčistit si hlavu. Mimochodem, nedáš si?” řekla a vytáhla tu malou lahvičku s bílým prachem.

“Ty seš ale zlobivá holka. Netušil jsem, že ti chutná tohle,” opáčil s mírně oplzlým úšklebkem.

“Nevíš spoustu věci,” pravila, pohrála si s pramenem vlasů a věnovala mu nevinný pohled.

    Romainovi zasvítilo v očích, sáhl po lahvičce a nasypal si slušně tlustou linku na hřbet ruky. Ani nečekal, co jeho protějšek udělá a rovnou celou lajnu sjel.

Přesně o vteřinu později si uvědomil, co je špatně, ale to už Zrzka stála za ním, zacpávala mu ústa a celou vahou ho táhla k zemi. Nervové paralytikum při kontaktu se sliznicí reaguje mnohem rychleji ve srovnání s pozřením v jídle. Injekční vpich by sice byl úplně nejrychlejší, ale manipulace s jehlou by mohla být za těhle okolností příliš nebezpečná.

Když se muž skácel k zemi, bylo třeba celou věc dokončit. Navlékla si rukavice, stiskla Romainovi nos a následně zacpala ústa. Těch několik minut bylo příliš dlouhých. Až povolený svěrač dal najevo, že je dokonáno. Zrzka v rychlosti prohrabala mrtvole kapsy, dokud nenašla pytlík s podobně jemným bílým práškem. Kolem nosu a na ruku vysypala část jeho obsahu a zbytek odložila vedle těla. Rukavice schovala do kapsy. Nyní zbývalo dostat poslední tři. Christian. Martin. Fatima.

To jestli Romaina bude někdo hledat nebo ne, jí bylo úplně jedno. Pokud ano, tak ona už bude na cestě zpátky do hotelu.

Uplynula další hodina, než se první skupinka odebrala zpět mikrobusu. Zrzka mezi nimi s úsměvem na tváři. Na hotelu už probíhala neoficiální párty složená z ruských, německých a indických kolegů. Nutno podotknout, že Indie, co se týče tolerance vypitých drinků, výrazně zaostávala. Pohledem vyhledala svého pražského kolegu. Ten se sice držel na nohou, ale jeho pohled napovídal, že lítá v jiných sférách.

“Jak se držíš, kolego?”

“Andreéééjko, já tě tak rád vidím,” zařval na půl baru.

Objal ji a rukou přistál na jejím zadku. Nenápadně se naježila, ale ne natolik, aby to bylo viditelné.

“Martine, poslouchej,” kývla na něj, “ty mě teď vezmeš na svůj pokoj a za to, jak to dopadlo s tou zprávou, tě tak pořádně opíchám, že nebudeš vědět, jak se jmenujem. Je to jasné?”

Kolega překvapivě zamžikal očima. Očividně pochopil vážnost situace, zakýval hlavou, div mu neupadla a už táhl zrzku do výtahu. Ta se mezitím přehrabovala v kabelce, dokud nenahmátla rukojeť.

V sedmém patře Martin vylovil ze zadní kapsy kartu a dvakrát se neúspěšně pokusil pípnout u dveří. Převzala to za něj, načež se podívala na číslo napsané na dveřích a na kartě, zavrtěla hlavou a posunula se o dveře vedle.

“Promiň, asi jsem trošku požil,” chechtal se kolega, zatímco se opřel o dveře.

“Tak doufám, že budeš ještě schopen nějakých výkonů.”

“Toho se nemusíš bááát,” zajekotal, když pozadu přepadl do místnosti, v okamžik, kdy karta odemkla magnetický zámek.

Kopnutím za sebou zavřela dveře a obkročmo na něj nasedla.

“Nepřesunem se do postele?” zasípal.

“Ne, měla bych s tebou moc práce, až tě potáhnu do koupelny,” řekla, trhnutím vytasila z kabelky nůž, a tak, jak to stokrát trénovala, přeťala mu zleva doprava krkavici.

Martin vyvalil oči a snažil se ránu zacpat oběma rukama. Bez většího úspěchu. Lidské tělo má asi šest litrů krve. To bylo příliš na to, aby se jenom tak vpilo do koberce. Zrzka zmobilizovala všechny síly a stáhla tělo za obě nohy do vedlejší, kachlíkované koupelny. Jedné z těch moderních, kde se podlaha rovnou svažuje lehce dolů tak, aby odtok byl možný, i když trocha vody vyteče mimo sprchu.

To bylo číslo tři. Zbývala dvojka a jednička.

Martinův telefon ještě nestihl moc nasát krve, tak z něj rychle poslala smsku Christianovi.

“Přijď rychle ke mně do pokoje. Ona ví o té zprávě.”

Za tři minuty přišla odpověď.

“Jsem na cestě!”

Nechala pootevřené dveře a do široka otevřela okno. Podívala se na osvětlené město a následně dolů na parkoviště pod hotelem.

“Tohle bude bolet,” napadlo ji.

Lehla si k spodnímu rámu postele, aby viděla na okno, ale ji samotnou při příchodu do místnosti vidět nebylo.

Kroky v kožených polobotkách na sebe nenechaly dlouho čekat. Lidská zvědavost je do jisté míry předvídatelná  a proto se na ní dá reagovat. Sotva uviděla jak Christian přichází k oknu, aby se z něj podíval, nezaváhala ani na vteřinu a prudce švihla nožem přes podkolenní jamky. Nůž prošel kalhotami i šlachami jako horká jehla máslem. Než se dvojka na jejím seznamu zvládla zvrátit dozadu, Zrzka vyskočila a prudce do něj strčila. Tělo se převážilo a následný řev padající osoby ze sedmého patra, následovaný tupým úderem do betonu, ukončil kapitolu člověka, který převzal část kreditu za práci Zrzky.

A teď ta, co to spískala.

“Fatima Karima,” zašeptala, když stála před jejími dveřmi.

Zlehka zaklepala.

Rozespalá, hubená Indka na ni zamžikala, nicméně nasadila ihned  ten svůj profesionální hadí úsměv.

“Jak ti můžu pomoci, Andrea?” řekla s tak typickým až klišoidním přizvukem,

“Už nijak, už jsi pomohla dost,” opáčila, rozpřáhla se pěstí a vrazila jí přímo do obličeje.

Oslepená indka zavrávorala dozadu a spadla na hranu postele. Útočnice k ní tiše přiskočila a přidala další ránu na ohryzek. Pláč se změnil v tiché sípání.

“Teďka si spolu trošku užijem, krásko,” řekla Zrzka.

Z kabelky vytáhla poslední předmět a to USB disk.

“Tady je ta původní verze zprávy. Ta, kde jsem popsala, jak čerpáte prachy z firmy, přesně ta verze, kde na vás přímo ukazuji. Přesně ta verze, kterou jsi ty i těch ostatních jedenáct sráčů, přepsala a chtěla to hodit na mě. Vím, že jsi to organizovala ty. Vím o všech, co jsi překouřila, abys je dostala svou stranu. Teďka uvidíme, jak kvalitně umíš polykat.”

Zrzka vzala disk a udeřila Fatimu do břicha. Ta otevřela ústa, aby trochu popadla dech, což bylo přesně to, v co útočník doufal. Vší silou jívrazila flashku do úst a následně jí zaklonila hlavu.

“Polkni to… nebo se tím udus. Na výběr opravdu, ale opravdu nemáš, ty špíno.”

Bránila se možná pět nebo deset vteřin. Následně ochabla a až hluboký nádech dal najevo, že disk prošel.

“Všichni budou vědět, že jsi to udělala ty,” zachrčela.

“No a co? Snad si nemyslíš, že na tom záleží? Já už mám život zkažený.”

A s těmi slovy jí vrazila čepel nože do břicha a trhala prudce nahoru až k hrudní kosti.

“Vyřízeno, špíno…”

 

*****

   

“Co je vyřízeno? Andreo?”

Zrzka sebou škubla a otevřela oči. Ze zasnění ji vyrušil kolega.

“Sis chrupla, co? Máš štěstí, že už jsou všeci v tahu. Připravují se na ten offsite. Mimochodem, dopsala jsi tu zprávu? Fakt to bude taková bomba?”

“Nemáš nejmenší tušení,” odtušila ta drobná zrzka a usmála se, až jí zajiskřilo v očích...