Stíny

Anotace: Kdo nás brání před Ní? PROSÍM O KOMENTÁŘE

Byla noc, taková ta přímo tajemná, měsíc svítil a některá místa v domě vypadala, jako by je někdo polil roztaveným stříbrem. Jenže takhle to člověk většinou nevidí, ve dne si to tak možná řekne, ale ve dvě ráno to působí mrtvolným dojmem. Stíny ožívají a plazí se po zdi. Svými dlouhými pařáty se snaží na všechno dosáhnout a přitáhnout k sobě. Nepřibližujte se ke zdem, mohou Vás pohltit navždy..

Saša si povzdechla, čekalo ji napsat ještě několik stránek eseje pro svou češtinářku, celý týden myslela na všechno, jen ne na úkol. A najednou zjistila, že je den před termínem odevzdání a že to nestíhá. Večer tedy zasedla ke stolu a snažila se přemýšlet, jenomže pořád ji něco rušilo. A přitom nebyl žádný hluk, rušilo ji samotné ticho. To obvykle normální tikání hodin na zdi a šum větru za okny. Na to všechno dnes musela myslet. Měla takový pocit, že se jí všechno vysmívá.
„Už blbneš“, okřikla se v duchu. A začala se víc soustředit na papír před sebou, pronikla do svého úkolu a skutečně přestala vnímat okolí. Osudová chyba, měla si všimnout otevřených dveří, měla si všimnout, že hodiny přestali žít, měla utéct…
Saša zvedla oči od papíru, měla zas ten pocit.
Chtěla, aby byla unavená, protože naposledy, když se jí to stalo, si strachem pokusila podřezat žíly, tak to na ni působilo. Bála se toho. Strašně moc.
Zavřela oči a pomalu se protáhla, aby to rozdýchala. Prudce je zase otevřela, zorničky rozšířené šokem, bylo to tu znova, ten chlad, jakoby ji někdo dýchl za krk a pak šepot, desítky lidí, jakoby se jí snažili něco sdělit, něco prudce naléhavého, nechtěla to poslouchat. Křičela, snažila se je překřičet, nešlo to. Hlasy šly odevšud, z oken, ze stěn, z její hlavy, odtud nejvíc. Zakrývala si uši, v tomto momentu si před pěti lety pokusila ublížit, blesklo jí hlavou. Teď, teď právě.
Saša si sundala dlaně z uší a vratkým krokem zamířila ke stolu, měla tam nůž.
Zvedla ho, šepot nabral na intenzitě, bylo slyšet i smích. Chtěl někdo její smrt?
„NE!“
Ozval se někdo jasným a zřetelným hlasem.
Nedbala, pevně stiskla nůž v pravé ruce a…
„NE!!“
Nůž začala přibližovat k levému zápěstí.
„NE, NEDĚLEJ TO!!!“
Leknutím ostrou zbraň upustila, co to dělá sakra. Šepot byl zase hlasitější, zvláštní, když nůž přibližovala, tak ustával. Vzpamatovala se, někdo chce, aby se zabila, když si toto uvědomila, leknutím málem zakopla o židli, tak moc couvla od zdi. Najednou se na holé stěně něco mihlo, jen lehký záblesk stínu, černější než noční temná obloha. Ozval se zlomyslný smích. Dostala šílený strach, ještě větší než měla předtím, a to bylo co říct.
„NEBOJ SE!“
Ten hlas, dodal jí odvahu, byl jiný než ten šepot, laskavý a rázný zároveň, nemohla mu odporovat, poslechla ho, okamžitě se přestala třást.
Na stěně, kde se před tím něco mihlo, se začalo něco dít. Upřeně na to hleděla, teď už ale strach neměla.
Nejdřív se začala rýsovat hlava, pak najednou tělo, chvíli se nic nedělo, jako by jí to „něco“ chtělo dodat čas na vzpamatování. A pak najednou se objevila silueta ženy, jen černý stín. Vlasy jí vlály a vztahovala k Saše ruce.
„POJĎ SE MNOU!“
Ozval se jiný hlas, sladší než ten, který ji varoval před sebevraždou. Silueta ustoupila a objevily se dveře. Saša dostala chuť okusit něco nového, ten ráj, který tam určitě je.
Udělala krok.
„NE!“
Ozval se zase první hlas.
Saša nedbala, ještě krůček a bude u ženy.
„NE!!“
Kousíček, nevěřila prvnímu hlasu, který ji varoval, lákala jí žena a dveře, nedokázala ovlivnit svou mysl.
„NE!!!“
Už byla u stěny, žena k ní natáhla svou černou ruku, Saša se jí dotkla, cítila krásný svobodný pocit, úlevu. Nic krásnějšího v životě necítila, ale byl to jen kratičký okamžik, pouhá setina vteřiny, pak vydechla naposledy.
Šepot ustal a místo toho se ozval hlasitý smích, stíny se daly do pohybu, stejně jako temná žena. Za utichajícího smíchu se všechny rozpustily do noci.

Dokázali to, vždycky to dokáží. A já jako dívčin Strážný Anděl selhala, nedokázala jsem jí správně varovat, moje NE ji nezastavilo, byla jsem tam celou dobu, viděla její narození a teď i smrt. Zklamala jsem ji, její rodinu i samu sebe. Proč se mi to pořád stává? Vždyť u téhle dívky se mi to poprvé před pěti lety povedlo, tak proč ne i podruhé? Jsem snad špatný Anděl Strážný? Proč Smrt vždycky zvítězí?
No dobrá, teď se narodila další dívka, jdu se učit zase k ní. Jednou se mi to povést musí….