Hostimil (VI)

Anotace: Lovecraftovský horror z hospodského prostředí. VI. část - Přijímat

předchozí část zde

VI. Přijímat

Následně se ale Jiří začal cítit poněkud podlomeně. Nebylo to však Drogou, jak již v duchu tušil, to ve vzduchu zaváněl ten povědomí zápach – silný shnilý smrad, doprovázený ohavně zelenkavou mlhou, která se odkudsi provlékala napříč všemi okolními chodbami. Bylo mu to hrozně nepřirozeně povědomé. Až strašidelně povědomé. Na jeho mysl pomalu začal doléhat stín toho, co právě provedl. Přidal do kroku, a jak se vzdaloval svému Novému Příteli, jenž se stále slizce vlekl za ním, začal se znovu probouzet. Na to už ale bylo pozdě.

Musel někde asi špatně zatočit, najednou se totiž ocitl v cizím boxu, jen spoře ozářeném již pohasínající svíčkou. Nebyl tam žádný nábytek, svíčka trčela zabořená ve vlastním vosku na chladné kamenné podlaze hned vedle pohozené rezavé žiletky a vedle ní ležel muž s otevřenou ránou na zápěstí, která odhalovala jeho potrhané žíly uvnitř. Z rány se s tichým šumem šinul slabý potůček krve. Jak svíčka pohasínala, i ten proud byl stále řidší a řidší. Jiří pohlédl muži do tváře a spatřil, jak na něj hledí vytřeštěnýma očima plnýma hrůzy a Strachu .

Až teprve v ten moment si Jiří plně uvědomil ten hrůzyplný fakt – že je to všechno jeho vlastní vina! Že to JEHO se ten muž, teď ležící vedle už vyhaslé svíčky, bál. Že to ON mu to způsobil. Téměř současně si vzpomněl také na výrazy těch lidí na baru, které před malým okamžikem brutálně zavraždil – Stejně na něj hleděl „Kafka“, než mu Jiří přerazil vaz. Stejně na něj hleděla „Markétka“, když se válela na zemi v kaluži vlastní krve. Stejně tak na něj hleděl „kultista“, než mu Jiří rozleptal obličej.

Začal si uvědomovat nejen sama sebe, zazděného v těchto temných zelených kobkách, ale i ostatní a všechnu tu bolest, kterou jim způsobil, vedený… čím?

Anebo kým?

Jiří se rychle vytratil a utíkal další chodbičkou. V duchu slyšel, jak jej jeho Nový Přítel zase dohání.

„Co jsem to udělal?!“ zaskřehotal do temnoty před sebou střízlivější, než kdykoli před tím, když v srdci konečně pocítil ten teror, kterého byl strůjce – tu agónii, kterou živil.

„Vždyť jsme je ZABILI!“ pomyslel si, ač tušil, že pravda bude ještě o něco horší. Pak konečně dorazil do boxu, kde dříve seděli všichni jeho „přátelé“:

Vše už ale bylo jinak, nesprávně: Namísto spoře osvětlené místnosti plné veselého společenství spatřil hrůzostrašné krvavé orgie – horor, jaký se mu nezdál ani v těch nejtemnějších snech. Celý pokoj žhnul rudou barvou krve v neuchopitelných úhlech rozcákané všude po stěnách. Cihlové zdi, lustry a nízká křesla lemovala ještě teplá, čerstvě vysoukaná střeva znásilněných hostů, rozřezaných na velkém stole přímo uprostřed místnosti – vše to vytvářelo jakousi červivou pavučinu potřísněnou krví a slizem, který z ní po litrech odkapával na lesknoucí se rudou, mazlavou podlahu. Jako mrtvá chobotnice vyvržená na pláž, rozdrásaná hladovými racky při romantickém západu skomírajícího slunce. Kolem té hromady vnitřností a stále třepotajících se uřezaných končetin poskakovaly obnažené holky se šílenýma očima, blábolící slova jazykem podobným spíše skřeku, který by běžnému smrtelníkovi musel rozdrásat hrdlo zevnitř. Všichni mužové v místnosti byli mrtví, navršení na jedné nerozlišitelné hromadě – Jiří však stále neurčitě poznával jejich povědomé tváře. I bez očí a bez jazyků.

A pak na nízkém křesle tam uviděl sedět sebe samotného, jak se chechtá a tleská do rytmu té ďábelské symfonie, se zvětralým pivem v jedné ruce a se smradlavým doutníkem v druhé. A nad tím vším se vznášel jeho Nový Přítel, jako loutkář nad svým malým, zvráceným divadélkem.

Jiřímu vyhrkli slzy z očí a zvratky z koutků úst. Vyskočil z křesla a doutník, který při tom upustil, mu popálil koleno. Půllitr s pivem rozpačitě mrštil kamsi do prostoru, když uviděl, že místo piva chlemtá čerstvou, ještě teplou krev. Rychle a neohrabaně vyrazil pryč z boxu, směrem, kde, jak se domníval, by měl najít východ. Musel se při tom provléct přes několik ostatků a povislých střev, o které se neustále zachytával.

Pak se vydal na zběsilý úprk – utíkal a klopýtal v potemnělých chodbičkách, znovu a znovu, doprava a doleva, přes další a další temné boxy plné smrti a utrpení. Viděl muže přikované na obráceném kříži. Další a další zoufalé oběšence s vytřeštěnýma očima na fialových tvářích. Bledé výrazy utopenců. Netvora prznícího mladou dívčinu. Vraždy. Strach a znásilnění, znovu a znovu, než konečně doklopýtal… zpátky, odkud přišel! – A znovu byl svědkem téhož odpudivého výjevu:

Pokoj žhnoucí rudou barvou, lemovaný teplými střevy. Litry a litry krve a slizu. Šílený skřek obnažených tanečnic. Ty známé tváře bez očí a jazyků, proklínající Jiřího za jeho zlovolné satanské dílo. A sebe samotného, jak tam sedí! A chechtá se! CHECHTÁ! Chechtá…

A nad tím vším to něco, co se mu sápe do vědomí.

S hrůzou a plačící znovu nalezl sama sebe pomateně prchajícího směrem k východu. Přes potemnělé chodbičky, doprava, doleva, přes tytéž smrtí protkané kóje. Přes násilí, znásilnění a Strach, oběšence, utopence, i ukřižované, až zase dorazil k sobě samému, sedícímu v nízkém křesle, chechtajícímu se a tleskajícímu do rytmu onoho satanského orchestru.

Točil se v kruhu, znovu a znovu, dokud si konečně neuvědomil to, co věděl vždycky – Zapomněl na všechno a na všechny ze svého života ne proto, že by spal, ale proto, že se konečně probudil – do Hostimila nikdy nepřišel, protože z něj nikdy ani neodešel – Hostimil byl celá jeho realita. To svět mimo byl jen pouhý mlhavý sen…

A s tímto bolestným uvědoměním se celá scéna opět změnila:

pokračování zde