Hostimil (IX, X)

Hostimil (IX, X)

předchozí část zde

 

IX. Probuzení

 

Jako mrknutím oka, sotva se Jiří schoulil na ledovou zem té temné opuštěné jeskyně, opět se všude kolem rozprostřelo to proklaté šero prosvěcované jen bledým, smradlavým, zeleným svitem z neznámého zdroje. Venkovní rek se proměnil v nervy drásající ticho. Zeď za ním byla hrubá, cihlová, plná popraskaných spárů protkaných pavučinami a hnisem. A přímo před ním na něj zase civěl Saturn. Goyův Saturn! Saturn požírající jednoho ze svých synů – Civěl na něj tím svým nevinným, strastiplným pohledem a prosil o odpuštění, jak mu od úst vytékala krev. Byl opět v Hostimilově sklepení.

A Jiří toho večera již poněkolikáté znovu propukl v pláč. Tentokrát už nebylo kam se schovat, kam utéct, kam se ubírat, dokonce ani slz, které by mohl prolít. Všechny cesty byly zavřené. Byl v prázdném pokoji – ve Svém pokoji, správném, trochu malém lidském pokoji, který klidně spočíval mezi čtyřmi dobře známými stěnami. Ale žádné dveře, ani okna, jen ten Obraz. Obraz a nesnesitelné, duši drásající světlo, které mohlo vyvěrat jedině z těch Saturnových fosforeskujících očí.

Dlouze a zoufale se do nich zahleděl, jako když se člověk v zrcadle snaží rozpoznat svou vlastní – povědomou, ale přeci tolik cizí – tvář. Viděl postavičku, sama sebe, jak leží opřená o kamennou stěnu jeskyně, objímající si kolena, a kapku po kapce z ní pomalu a tiše uniká život. Kapku po kapce z očí, které pláčou krev. Chtěl odvrátit zrak, ale jak jej sklopil dolů, spatřil, že má krví potřísněné celé ruce. A v svých zohavených pařátech třímal ještě třepotající se dětské tělíčko bez hlavy a s urvanou rukou. A druhou jeho ruku přežvykoval v ústech! Cítil smradlavou, železitou a slanou pachuť krve a masa rozplývající se mu na jazyku. Zhrozil se sám nad sebou. Prosil o odpuštění. Žadonil o pomoct od toho člověka, který ještě před chvílí umíral přímo před ním… ale už bylo pozdě – Jeskyně byla prázdná a na zemi se opřená o stěnu povalovala už jen hnijící hromádka kostí oblitá slizem a roztékajícími se žlázami. A z jejího kostnatého, rozpouštějícího se zápěstí s cinknutím o tvrdou zem odpadly zlaté hodinky – zlaté hodinky s vyrytým drobným srdíčkem a iniciály J. H. – Jiří Hostimil.

Ležel tam, opřený o hrubou cihlovou zeď a cítil, jak se rozpadá. Z očí mu sršela krev. Obraz před ním už dávno vybledl v zapomnění. Celý jeho trup hnisal a pomalu se vpíjel do stěny za jeho zády. Ruce a nohy se prolnuly s kamennou podlahou. Z jeho vnitřností unikal luminiskující zelený plyn a otravoval veškeré jeho okolí. Pomalu se stával tím, čím vždycky byl – tím, co by bez jeho existence nebylo ani možné – Stával se Hostimilem.

Nejen, že z něj nikdy neodešel – nikdy do něj ani doopravdy nevstoupil. Hostimil byl, je, a vždycky bude jeho součástí. Vždycky bude Jím!

 

Vidí Milana s tím jeho debilním posměškem na pitomé tváři. A jednu mu vrazí! – Vrazí mu takovou, až mu duše vyletí z hlavy a na podlahu dopadne už jen prázdné, bezvládné tělo. A pak jej pozře – důkladně jej vstřebá, bez sebemenší námahy, jako když se propadá ubohá mršina do bezedného rašeliniště. Kafkovi zlomí vaz – jediným čistým úderem, jako škubnutí oprátky! Zavrtá se Markétce do střev a cucá z nich všechen život. Starcovi rozleptá obličej a skrze oční důlky i jeho mysl! – Všechny je pak pohlcuje – do jednoho je rozpouští na molekuly, atomy a elementární částice daleko mimo dosah existujících rozměrů. Vidí zoufalce, co si radši podřezávají vlastní žíly v naivní naději, že tak uniknou jeho nehynoucím choutkám. Přibíjí své objeti na obrácené kříže vysmívaje se patetickým lidským božstvům. Váže a škube oprátkami kolem ubožáckých zátylků. Dusí zatracence zmítající se hluboko pod vodní hladinou. Jako netvor przní mladou dívčinu. A znovu a znovu znásilňuje a vraždí stále více a více nevinnější oběti a… sedí v pohodlném nízkém křesle, chechtá se, tleská do rytmu ďábelské symfonie hrůzostrašných krvavých orgií! Zaživa vytrhává teplá střeva znásilňovaných hostů – svých vlastních přátel! – zatímco kolem poskakují šílené roztleskávačky s ďábelskýma očima holdující jeho choutkám. „Hostimil! Hostimil! Hostimil! Hostimil!“ pokřikují stále do kola, jak se jedna po druhé v bolestivých orgasmech propadá do nicoty.

Křik, vřeštění a agónie k nevydržení! – Jiří Hostimil trhá, kouše, vraždí, koupe se v potocích krve, požírá mozky, myšlenky, emoce, lásky i strachy – Vpíjí se do duší. A do duší duší. A ještě hlouběji do niter svých obětí, do samotného Vědomí veškeré existence a živí se na ní, jako pijavice lačnící po životadárné míze.

 

                 Vědomí je premisou, závěrem je Smrt….

 

                                                                   Pusť mě dovnitř…

 

    Kdepak jsi utonula-aá-aá-aá?

 

                                                                      Spánek rozumu plodí nestvůry.

 

 

                 V Moři přehříšně vesmírném…

 

                                            Pusť mě dovnitř!

 

                         Nebo tě to nakonec SEŽERE.

 

 

 

A přece proti vlastní Vůli! Proti SVÉ vlastní vůli se vyžívá v utrpení a anihilaci – trpící a anihilován entitou, která stojí kdesi v pozadí, v zákulisí, kde škube za nitky své ubohoučké marionety. Záhadný třetí host. Jeho Nový Přítel. Cosi, co se nedá poznat, neboť poznáno být nechce.

Chabé zbytky Jiřího čistého vědomí o tom vždycky věděly, ale ošálené a zmanipulované sílou vyšší, než by sami dokázali pochopit, se nechaly slepě vést…

„A to musí přestat!“ křičí mlčky jeho pravý hlas. Hlas, co věděl, že toto už ZNOVU připustit nemůže . Že to musí zastavit! Za každou cenu!!! A že je jen jeden jediný způsob, jak to provést….

 

Tehdy nastal jeho Čas – poslední cesta, poslední otevřené dveře – poslední únik, výprava do prázdnoty – střemhlav mimo bytí. Anihilující a anihilován, zmítaný v spletité síti lanek a provázků, které jím manipulují, ale které zároveň udržují pohromadě celistvost jeho existence. Nitky života – věděl, že přetrhnout je by znamenalo smrt… ale také svobodu!

Vyměnit život za život – Uprostřed krvavého běsnění, kdesi v hlubinách Vědomí, vidí povědomého mladého chlapce, jak se snad topí a zmítá v agónii. Dá mu ještě trochu času – Tu svou malou trochu času, jen aby chlapec ještě mohl žít, a on sebe mohl ukončit. Přijímat a vylučovat – něco za něco – jen, aby vesmír mohl vůbec být.

 

Jiří zpřetrhal všechna lana. Čas se nachýlil. Padá do prázdnoty. Všude kolem se prostře beztvárná tma. Prostor bez rozměrů. Z ničeho nic a nekonečně rychle. Tělo se rozpadá na kusy, kosti se čtvrtí a všechny šlachy a žíly vystřelují jako prasklé struny. A molekuly těla a atomy mysli se s věčným bolestivým úpěním a nářkem navždy rozprostírají do nicotného veškerenstva…

 

 

X. Dobré ráno

 

Když se Jiří ráno probudil z nepokojných snů, z hrůzou si uvědomil, že je mrtví. Přinejmenším si tak alespoň připadal – Ležel na zádech jako hromádka rozlámaných kostí a když zkusil trochu nadzvednout svou těžkou, rozbolavělou hlavu, v celém těle mu to zarachotilo. Uviděl bledé, plyny nafouknuté břicho rozdělené několika obloukovitými jizvami, které zůstávají po zašití hlubokých ran. Jeho, vzhledem k ostatnímu objemu žalostně tenké, kostnaté končetiny se mu bezmocně povalovaly kolem těla, taky jakoby jen ledabyle přišité.

„Co se to se mnou stalo?“ pomyslel si nahlas tak skřípavým a slabým hlasem, že to znělo, jako by promluvil někdo ze záhrobí. Nebyl to sen, stejně jako Řehořův pokoj z nevalně proslulé povídky Proměna od Franze Kafky, i jeho pokoj, správný, jen trochu příliš malý lidský pokoj, spočíval klidně mezi čtyřmi dobře známými stěnami. Ne náhodou vedle něj na nočním stolku pospávala rozečtená sbírka právě Kafkových povídek, kterou tu kdysi (už ani nevěděl kdy) před spaním odložil. Nad ní se na stěně tiše a hrůzyplně vznášel obraz Saturna, který v krvavých ústech třímal zakrvácenou ruku jednoho ze svých synů, jehož právě požíral.

Jiřího pohled se pak od jeho oblíbeného obrazu od Goyi těžce obrátil k oknu a pošmourné počasí – nepršelo, jen vše zastiňovala nesnesitelně hustá mlha – ho naplnilo nikoli pouze melancholií, ale docela Strachem. Nejradši by to všechno zaspal a zapomněl na celé to šílenství, za takových znepokojivých podmínek a v jeho nynějším rozbolavělém rozpoložení to bylo ale naprosto neproveditelné.

Začal se pomalu a namáhavě po hřbetu sunout dozadu k čelu postele, aby se mohl lépe napřímit. Pokaždé se ale svezl trochu zpátky, jeho tělo jako by se smýkalo po tenké vrstvě čehosi sliznatého pod ním.

„Proboha! Co jsem to zas včera vyváděl?“ Vůbec nic si nepamatoval. Připadal si jako ztělesnění kocoviny. Jako by ho včera něco rozervalo na kusy a znovu nesprávně poslepovalo. Jako by v opileckém deliriu provedl něco nevýslovně ohavného…

 

Když se konečně po několika úmorných minutách bolestivého přemáhání docela narovnal, zavalila ho nová vlna marnosti a neštěstí, doprovázená nicméně roztomilým, roztouženým zábleskem vzdálené, mlhavé naděje – Elektronický budík vedle postele totiž ukazoval PÁTEK, 13. 8. 2021, což pro Jiřího znamenalo více než jen další dlouhý únavný den všední nesnesitelné rutiny, směsice práce, úklidu a nezbytného nákupu a příprav na víkend a na zítřejší oslavu bratrancových narozenin… ale především PÁTEK, který se vždy nesl ve znamení Hostimila!

Upřímně, z toho, jak byl Jiří dneska rozbitý, by přísahal, že tam byl zrovna včera. To byl ale nesmysl! – Ne že by jiné dny nepil, v celém týdnu běžně chodívali po různých hospůdkách decentně zapíjet každý úspěšně dovršený pracovní den, Hostimila si ale vždy nechávali až na úplný závěr – jako tu nejsladší plesnivou třešničku na smrdutém, pivem nasáklém dortu.

Byla to jeho jediná kratochvíle, která jej (tedy samozřejmě kromě potupných sociálních povinností) dokázala v pátek ráno vytáhnout z postele, či dokonce i z hrobu. A tak se přes veškeré útrapy, které se běžně spojují s posmrtným „životem“, těžkopádně vyhrabal zpod peřin, zapřel se do dvou ze svých čtyř rozbolavělých končetin, ačkoli pravé chodidlo měl nepřirozeně zkroucené, vztyčil se na nich jako hřebík pokřivený nepřesným úderem a znovu se směle vydal vstříc tomu nezřízenému, hýřivému, pijáckému dobrodružství.

 

V srdci jej ale tížila nepostřehnutelná, hrůzostrašná předtucha gargantuovských rozměrů.

 

pokračování zde

Autor m.n. - čas od času, 23.03.2020
Přečteno 17x
Tipy 0 ... Tip / Supertip
ikonka Komentáře (0)

Komentáře
© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.6 | Facebook, Twitter