Cesta do školy

Cesta do školy

Anotace: Jedenáctiletý kluk jde poprvé sám do školy, jak jeho cesta dopadne?

,,Myslíš, že to zvládne?“ ,,Není hloupý, už je mu jedenáct,“ odpověděl otec na matčinu otázku. ,,Od domu je to jen půl kilometru, musíš ho učit samostatnosti, nemůžeš mu stát celý život za zadkem,“ dodal otec. ,,Já vím, ale mám strach, protože ta cesta je nebezpečná, co když ho srazí auto?“ ,,Stokrát jsi mu řekla, že se má rozhlédnout, a už spi, zvládne to, neboj!“ Otec svou ženu políbil a hned usnul, matka se na rozdíl od otce celou noc strachovala, měla takový zvláštní pocit.

,,Pořádně se u cesty rozhlédni, Martine!“ Zopakovala matka ráno u snídaně. ,,Jasně, mami,“ odvětil podrážděně Martin. ,,A s nikým se při cestě nebav!“ ,,Ale sklapni už!“ Okřikl otec matku, ,,náš kluk je chytrý, stačí, když mu to řekneš jednou krucinál!“ Matka musela zadržovat nutkání k pláči. ,,Ihned jak dorazíš do školy, zavolej mi, ano?“ ,,Jasně mami.“ Otec se opět chystal vybuchnout, ale nakonec ostrá slova spolkl.

Martin se u dveří rozloučil se svou matkou a vyrazil. Nebál se. Vlastně se na první cestu do školy, kterou absolvuje sám, docela těšil. Jeho kamarádi už sami do školy chodili téměř rok, pomalu si ho začínali dobírat. Nemůže se dočkat, až ho kamarádi uvidí, jak do školy přichází bez doprovodu.

Martin právě stojí u té nejtěžší překážky-přechod přes cestu. Řidiči nejsou moc ohleduplní. Můžete čekat klidně tři minuty, než budete moct přejít. Martin je nervózní, už u přechodu čeká dvě minuty. Za chvíli mu začíná vyučování. ,,To stihnu!“ Řekl si v duchu, když uznal, že je auto ještě dost daleko. Rozběhl se, ale odhad mu nevyšel. Auto začalo prudce brzdit. Náraz byl poměrně slabý, ale Martin byl na zemi.

,,Kluku pitomá, jsi v pořádku?“ Tázal se řidič. Martin vstal a nevěděl, co má říct. Nic ho nebolelo, jen byl trochu v šoku. ,,Jo, asi jo.“ Řekl a utíkal pryč. Po padesáti metrech zpomalil a vydýchával se. Rázem u něj zastavilo známé auto, řídil ho děda a vedle něj seděla babička.

,,Pojď, vezmeme tě do školy,“ nabídla ochotně babička. Asi si nevšimla incidentu, který se Martinovi stal před chvíli. Martin byl zmatený, ale nasedl. ,,Poprvé sám?“ Zeptala se babička. ,,Jo,“ vykoktal Martin zmateně. ,,Co je s tebou“ Jsi nějaký vyděšený, ne?“ Zajímala se babička. ,,Nic mi není,“ lhal Martin. Začínala ho bolet hlava, asi se do ní při nárazu uhodil. ,,Teď psali SMS ze školy, praskla tam vodovodní trubka, dnes máte ředitelské volno, pojedeme do Zoo, jo?“ Nabídla babička. Martin kýval hlavou, přemýšlel, že se přizná k té nehodě, ale rozmyslel si to, je přece už skoro chlap.

Chvíli babička mluvila s dědou. Martin je moc neposlouchal. ,,Ale hnusný je ten jejich nový barák, že? Je šíleně malý a co teprve ta zahrada? Ten odporný slizký pes jim tam chčije a sere všude možně. O ulici ani nemluvím, pořád tam prochází ožralci. Já bych zůstala v bytě. Fuj!“ Vyjádřila se babička. Dědeček ji přitakal. Martin zbystřil. Nelíbily se mu babiččiny řeči. Hned mu došlo, že babička mluví o jeho rodině. ,,A proč si nekoupí normální ,pořádné, drahé auto? Při pohledu na tu jejich starou fábii bych grcala!“ Pokračovala babička. ,,Aspoň BMW,“ přidal se dědeček. Následně oba vybuchli smíchy. ,,Vtipné ale nikdy nám naše přání nesplní, to by naše snacha musela ty hajzly uklízet 24 hodin denně!“ Smála se babička. ,,Já bych ji dal za ten náš dýško.“ Poznamenal dědeček. ,,Ty jsi blbý!“ Řekla s náznakem smíchu babička. ,,To není sranda, že si náš syn vzal hloupou uklízečku !“ Martinovi se z babiččiných poznámek dělalo špatně. Neubránil se slzám. ,,Ještě spolu zplodí takového dementního syna, který ani v jedenácti neumí jít sám do školy! Já jsem šla poprvé sama v šesti letech!“ Vychloubala se babička. ,,Neumí nic! Je závislý na mamince!“ Dodal dědeček. Martinovi se nedařilo skrývat pláč. Na chvíli bylo v autě ticho. Martin si uvědomil, že Zoo už dávno přejeli. ,,Kam jedem?“ Zeptal se s brekem Martin. ,,Ach jo Martine, jsi tak neschopný, že si nezasloužíš na tomto světě být. Jedeme prodat tvoje orgány,“ řekla chladně babička, ne, je to zrůda. Martin to s těmi orgány nechápal, navíc se mu hrozně motala hlava, takže nevnímal úplně na sto procent. ,,Víš Martine, na světě jsou mnohem chytřejší a lepší děti než jsi ty. Některým z nich se stala nehoda a přišli o důležitý orgán v těle, právě z tvého těla jim ho nahradíme. Vidíš! Alespoň k něčemu jsi dobrý! Za chvíli budeme v nemocnici, kde tě pan doktor uspí a nikdy se neprobudíš.“ Martin začal křičet. Chtěl vystoupit z auta, ale dveře byly zamčené. Najednou zezadu cítil obrovský náraz. Asi do nich narazilo auto.

Martin se probudil. Byl zmatený. U něj stála maminka, tatínek a nějaká paní doktorka. Tatínek s maminkou plakali. ,,Kde to jsem, pomóc, pomóc,“ křičel Martin. ,,Nechci zemřít, nechci!“ ,,Martínku uklidni se!“ Utěšovala ho maminka. ,,Co se stalo, mami?“ Zeptal se vystrašeně Martin. ,,Srazilo tě auto. Naštěstí máš jen otřes mozku a zlomenou ruku. Byl jsi asi dvě hodiny v bezvědomí. Neboj, zítra půjdeš z nemocnice domů,“ hladila ho a utěšovala maminka. ,,Babička mi říkala škaredé věci!“ Stěžoval si Martin. ,,Je zmatený. Při otřesu mozek pracuje zpomaleně a možné jsou i halucinace, neboj Martínku, tady do žíly ti proudí lék, a za chvíli ti bude dobře.“ Vysvětlila ochotně paní doktorka. ,,Martínku, dneska se babi s dědou vrací z Thajska. Určitě ti přivezou nějaký super dárek.“ Usmála se maminka.
Autor Mathes, 21.05.2020
Přečteno 50x
Tipy 0 ... Tip / Supertip
ikonka Komentáře (1)
ikonka Komentujících (1)

Komentáře

Tento příběh je zajímavý.

Oba dva jsme tady vcelku nováčci, slyšel jsi někdy o projektu Kód 57? (Mimochodem, Martin je krásné jméno)

25.05.2020 20:07:22 | Kat Mynář

© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.9 | Facebook, Twitter