O bratrovi a sestře

Anotace: Filozofická povídka s lehce pochmurným tématem psaná v relativně humorném stylu.

   Žili a byli jednou sourozenci. Bratr a sestra. Bratr byl mezi lidmi velmi oblíbený. Když se někde objevil, hned se vše veselilo a radovalo. To samé se ovšem nedalo říct o jeho sestře. Ta, když se někde objevila, lid většinou ztichl, nebo utekl. Neměli ji moc rádi, vlastně skoro vůbec. Přinášela smutek a utrpení. Byť že nerada, nemohla za to. Ale co se dalo dělat, musela se s tím naučit žít.

   Vyhrát hru můžete i se špatnými kartami, jenom musíte dobře využít toho, co máte. A to přesně naše sestra udělala. Namísto brečení do tří hodin ráno na téma, proč ji nikdo nemá rád, se rozhodla využít svých schopností. Začala navštěvovat lidi, které trápil podobný problém – buď je lid neměl rád, přinášeli smutek, či byli vyvrheli společnosti. Začala se stýkat s lidma podobně zaměřenýma, přicházela do domů postarších lidí a pomáhala jim překonat jejich přechod na druhou stranu.

   Po čase zjistila, že je v tomhle obzvlášť dobrá. Někteří si ji dokonce začali víc vážit, respektovat ji. Pomáhání smutným sestru bavilo. Pokaždé, když k někomu takhle přišla, dokázali si povídat spolu klidně i hodiny. Hodně lidí se jí začalo svěřovat se svými problémy, hodně lidí začalo odcházet s úsměvem na tváři.

   Ovšem, každá věc má své klady a zápory. Kromě chvály se roznesly i pomluvy. Mezi lidem se začalo šuškat, že koho sestra navštíví, ten do pár dní zemře. A tak se jí někteří začali stranit. Vyhýbali se jí, jako čert kříži. Jenže sestra za nimi stejně přišla. Musela. Cítila, že je to její poslání. Že tohle je ten důvod, proč je na světě. Přinášet, pro některé smrtek a utrpení, pro jiné úlevu.

   Jak plynul čas, sestra začala přemýšlet na tohle téma čím dál tím víc a víc. Už se tolik netrápila. Vražedné pohledy jiných začala ignorovat, naopak děkovné pohledy jí přinášely úsměv na tváři.

   Avšak bratrovi se to moc nezamlouvalo. Jak totiž plynul čas, začali za sestrou docházet i jeho kamarádi. A on moc dobře věděl, co se mezi lidmi šušká. Znal ty pomluvy, a věřil jim. Věděl, co to znamená. Se sestrou se začali hádat. Křičel na ni, ať jeho kamarádům nepomáhá. Ať s nima nemluví, ať je nechá být. Jenže ona nemohla, nemohla to udělat. Cítila tu potřebu, cítila, že prostě musí. Argumenty, že jsou jeho kamarádi po hovoru s ní šťastnější, on neakceptoval. Přišlo mu to jako hloupost – jak někdo může mít radost z toho, že v blízkých dnech umře? Navíc, s ním byli šťastní všichni. Tohle jednodušše nedávalo smysl.

   Rok se s rokem sešel, a počet bratrových kamarádů značně prořídl. On se s tím stále ne a ne smířit. Denní hloubání nad otázkou „Proč?“ ho pomalu začalo dohánět k depresím. To samé se ovšem nedalo říct o jeho sestře. Ta zářila jako gay na Prague Pride.

   A v tu ránu pochopil. Pochopil, proč lidé za jeho sestrou tak rádi docházeli. Pochopil, proč jim to dělalo radost, byť že měli do pár dní umřít. Pochopil život.

Ťuk ťuk.

„Jé, ahoj sestričko. Jsem rád, že jsi tady.“