Piš, ty nezbedníku

Arnošt byl mladý, tichý muž menšího vzrůstu, který se chtěl stát úspěšným spisovatelem, ale zatím se mu moc nedařilo. Nejen, že psal pouze v redakci, ale ani tam se neprosadil. Bylo podzimní odpoledne, venku bylo sychravo a hustý déšť smáčel ulice. Arnošt již od rána přemýšlel, o čem by napsal článek, ale nemohl nic vymyslet. Bylo to dokonce horší než obvykle, protože již od rána se necítil ve své kůži, a navíc šéfredaktor David již dvakrát Arnošta upozorňoval na jeho neschopnost napsat pořádný článek. David byl asi dva metry vysoký, hubený muž předdůchodového věku. Měl dlouhý, ostrý nos a řídké, prošedivělé vlasy. Šel z něj respekt až strach, a když se na vás díval jeho pichlavýma očima, měli jste pocit, že vás jimi chce probodnout.
Dnes již před obědem všichni ostatní svůj článek odevzdali a šli domů, ale Arnošt pořád seděl ztuhle na své židli a nenapsal víc než jedno slovo. V celé velké místnosti, kde pracoval Arnošt spolu s dalšími čtyřmi redaktory, bylo takové ticho, že i špendlík upadnutý na podlahu by byl slyšet. Najednou se rozrazily dveře takovou rychlostí, že Arnošt vyskočil ze židle. Do místnosti se přiřítil David a řekl Arnoštovi: „Nevím, čím to může být, ale nemohu na mém stole najít tvůj článek.“
„Já dnes nic ještě nenapsal, mám nějaký špatný den,“ bránil se opatrně Arnošt.
„Aha, tak tím je to! A já myslel, že to byla moje chyba,“ odpověděl ironicky David. „Tak si sedni a piš, ty malý nezbedníku! Dokud něco nenapíšeš, tak odtud neodejdeš. Ráno to chci mít na stole. Pokud ne, tak už doma můžeš zůstat,“ řekl David a odešel stejně hlučně a rychle jako přišel. Arnošt celý rozklepaný usedl zase na svou židli, podepřel si hlavu a marně se snažil něco vymyslet. Po několika hodinách bez nápadu usnul a zdál se mu sen. Tedy spíš noční můra.
V nedaleké vesnici žil osamocený, tichý muž středního věku, který se vyhýbal všem lidem, jak jen to bylo možné. Pro všechny sousedy to byl místní podivín. Nikdy ho nikdo nenavštěvoval a všichni se mu vyhýbali. Jedné noci, když spal, najednou slyšel rachot na chodbě u vchodových dveří. Ozbrojil se tedy mačetou, která mu visela na zdi, sešel dolů a rozsvítil. Dole v chodbě stáli cizí lidé. Když ho spatřili, začali se vymlouvat: „Pane, nám došel benzín, je chladná noc, nemáme ani telefon a potřebujeme se dostat domů. Mohli bychom si od Vás zavolat?“ Onen muž jim pověděl: „To myslíte vážně? Vám přijde normální někomu vniknout do domu a pak mít tu drzost ještě žadonit o telefon?“
„Ale Vy jste měl odemčeno,“ pokračovali výmluvně ti tři cizinci, co vnikli do domu.
„A to je jako omluva? Nemívám zamčeno a na zahradě mám psa, akorát vás nestihl roztrhat,“ odpověděl vztekle muž. Ze zahrady se ozvalo hluboké štěkání a pak obrovská rána na dveře, až všichni tři cizinci udělali krok pryč od dveří. V tu chvíli proti nim muž máchl mačetou a jednomu z nich rozpáral břicho. Ten se svalil na zem a vnitřnosti mu začaly vyhřezávat ven z břicha. Další dva cizinci se dali na útěk, ale z toho šoku zapomněli na onoho psa venku na zahradě. Byl to obrovský vlkodav, který hned prvnímu cizinci, co vyběhl ven, vzal do tlamy celou hlavu, a tak dlouho s ním lomcoval po zahradě, až mu hlavu utrhl. Poslední cizinec už přelézal plot, když najednou ucítil neskutečnou bolest v koleni. V tu chvíli spadl zpátky na záda a přímo na něj spadla jeho noha useknutá v koleni mačetou. Najednou nad sebou viděl obličej muže z domu a ten na něj sykl: „Není nic, co nesnáším víc, než takový městský drzý šmejdy, jako jsi ty,“ a usekl mu hlavu. Řev, který se rozléhal po vsi, vzbudil spoustu lidí a ti zavolali policii. Když policisté viděli ten masakr a tu hrůzu, byli v šoku, ale podivný muž, který tu bydlel, nebyl k nalezení.
Arnošt se probudil celý propocený. Když se trochu rozkoukal z té šílené noční můry, podíval se na hodiny. Bylo 6 ráno a v osm hodin na minutu přesně přichází David, který od něj bude chtít článek. Nezbýval čas nic vymýšlet, a tak Arnošt ze strachu, že přijde o práci, použil příběh ze svého snu. Jako jméno vesnice použil Podivnov, což mu přišlo příhodné - i přesto, že tam bydlel David, a tím by se mohl ještě rychleji prozradit. Přesně v 8:01 se opět rozrazily dveře, v nich stál David a řekl: „Tak co, ty nezbedníku, máš pro mne ten článek, nebo sis již vyklidil stůl?“
„Článek mám,“ odpověděl Arnošt a podal mu jej na papíře napsaný. David si jej pročetl, zvedl zamračené obočí a pustil se do Arnošta: „Ty nezbedníku, to si vážně myslíš, že tomu uvěřím? Tohle sis vymyslel, abych tě nevyhodil!“
Opět se rozrazily dveře a v nich stál nejstarší redaktor a kamarád Davida Tomáš: „Davide, volá ti manželka a je nějaká rozrušená, prý s tebou musí nutně hned mluvit.“
„Ještě si to s tebou vyřídím, ty jeden nezbedníku, počkej tu, až se vrátím,“ řekl David vztekle. Arnošt nervózně posedával na židli a obával se té chvíle, kdy se opět rozrazí dveře. Asi po půl hodině se tak stalo. Vešel David, který vypadal úplně jinak než jindy. Celý ztuhlý pomalu a vážně řekl: „U nás ve vsi na úplně druhém konci se stal v noci hrozný masakr. Nevím, jak se ti tohle podařilo napsat, když jsi tam být nemohl, ale místo nezbedníka v této redakci máš teď jisté. Pokud budeš takhle pokračovat, tak se o práci už bát nemusíš.“ Arnošt celý vyděšený šel domů a celou cestu si lámal hlavu s tím, jak je vůbec možné, že se jeho noční můra stala realitou. Nic tak děsivého nikdy nezažil.