Domovní odpad

Domovní odpad

Jako každý den jsem se vracel domů z práce okolo páté hodiny odpolední a můj spolubydlící Jarda opět zasedl záchod a strašně skučel. Nebylo to nic podivného, kolikrát ho nepřehlušila ani hlasitá hudba, když tlačil. Opět jsem slyšel: „Panebože, to je záhul, mě snad bouchne prdel!“ Najednou se však ozvala rána jako po granátu a zároveň tak bolestné skučení, jaké jsem ještě u Jardy neslyšel. Nastalo ticho. Chvíli jsem na něj volal: „Jardo žiješ? Co je s tebou?“ ale bez odezvy. Ani ťukání na dveře nevzbudilo žádnou reakci. Neměl jsem odvahu vstoupit do takové plynové komory jen tak, ale měli jsme doma plynovou masku, tak jsem si ji nasadil, a když Jarda pořád neodpovídal, vyrazil jsem dveře. Něco takového jsem v životě neviděl. Nejen, že výkaly byly po celé místnosti - na zdech i na stropě, z kterého pomalu skapávaly dolů, ale Jarda měl spadlé tělo až na zem a jeho zadnice byla celá roztrhaná. Vypadala jako rozkvetlá růže. Jarda nereagoval a já neměl odvahu se přiblížit. Zavolal jsem tedy 112. Když jsem paní popisoval, co se stalo, slyšel jsem tam v dáli: „Další přetlakovanej, kterýmu bouchla prdel. Zajistěte byt.“ Docela mě to vyděsilo a rozhodl jsem se, že tu radši na nikoho čekat nebudu. Posbíral jsem nejnutnější věci na přežití, mezi které patřilo i pár zbraní, a už jsem si to pelášil z bytu ven.
Na chodbě jsem potkal šíleného souseda Tondu. Tonda býval uznávaný vědec, ale pak se z toho všeho nějak zbláznil. Sotva mě viděl, tak na mne volal: „Co se stalo? Slyšel jsem nějakou ránu.“ V rychlosti jsem mu řekl, co se stalo a že mizím a chtěl jsem jít, protože jsem neměl náladu se s ním vybavovat, ale pak mi řekl něco, co mne zarazilo: „Vím co se stalo.“ „Jakto?“ povídám mu, „co se podle tebe stalo, Tondo?“ „Není to tu bezpečné, pojď ke mně domů a řeknu ti víc,“ odpověděl. Byl jsem celý rozklepaný z toho všeho, ale zvědavost to předčila, a tak jsem šel s ním. Když se zabouchly dveře, Tonda spustil: „Dávají to do potravin. Nebudu ti vysvětlovat podrobnosti, ale když člověk sní takovou potravinu, natlakuje ho to tak, že mu bouchne buď břicho nebo zadnice. Sledoval jsem to pod mikroskopem a dělal nejrůznější testy. Já už potraviny pořizuju jen od jednoho svého zdroje.“ „A kdo to dělá?“ zeptal jsem se. „Vláda, kdo jiný. Dělají na nás pokusy a tenhle se jim nepovedl tak, jak si představovali.“ odpověděl pobouřeně. „Hele, Tondo, na mne seš až moc velký blázen, i když uznávám, že to, co jsem viděl, bylo také šílené. Já mizim někam pryč odtud,“ řekl jsem a otočil se k odchodu. „Počkej ještě!“ volal na mne Tonda, „dávej si pozor. Odklízejí vždycky každého, kdo to viděl, aby vše utajili.“ „Neboj, já se tam určitě vracet nebudu,“ odpověděl jsem, zabouchl za sebou dveře a rychle po schodech běžel dolů.
Před domem bylo všechno najednou jiné. Lidé šíleli, běhali z jedné strany na druhou a strašně řvali. Mimo to jsem v tom všem rozpoznal i skučení, které jsem znal od Jardy. Přede mnou šel starší muž, sotva se potácel a držel se za břicho. Najednou opět ta rána. Ten chlap spadl na zem a ještě před jeho dopadem mu střeva vylétla do všech stran. Naskočil jsem do autobusu, který byl akorát na zastávce, a začal přemýšlet, co budu dělat dál. Z okénka jsem najednou viděl chlapa před veřejnými záchodky, jak mu doslova odstřelila prdel od těla. Rozhodl jsem se tedy dostat se pryč, co nejdál odtud. Ale jak? Letiště budou určitě přeplněná a navíc to bude nejhlídanější úsek. Pak jsem dostal nápad: lodí. To je nejklidnější trasa, která může být. Uvidím, kam se dostanu, a po cestě vše domyslím. Celou cestu jsem vídal z okénka přetlakované, bouchající lidi. Párkrát někomu bouchla zadnice tak moc, že její kus se rozprskl o okénko autobusu přímo u mne. Jinému člověku bouchlo břicho a střeva letěla až přes střechu. Doufal jsem, že nic podobného se nestane nikomu z dalších cestujících v autobuse. Naštěstí nás tu bylo jen šest, tak jsem byl poměrně klidný. Lodí nás jelo také jen pár a vše proběhlo bez problému.
Jako další plán jsem se rozhodl zkusit to letadlo. Nakonec ani v něm žadná střeva a zadnice naštěstí nelétaly. Letěl jsem letadlem až do sousedního státu, kde již bylo vidět, že se také něco začíná dít. Věřil jsem, že jediná možnost, jak tomu všemu uniknout, je jiný kontinent. Mají tam jinou mentalitu, tam takový průšvih nehrozí. Cestou jsem se přeptal i pár spolucestujících, co všechno o tom všem vědí. Většinou jejich informace byly ještě menší než moje. Tedy až na menší, šedovlasou starší paní. Tvrdila, že je bývalá poslankyně a nyní starostka menšího města. Také mi říkala, že má díky svým kontaktům potvrzené, že v Austrálii, kam letíme, se bát nemusíme. Konečně jsem začal být klidný. V Austrálii už jsem byl, je tam krásná příroda a moc přátelští lidé. Teď v tuto chvíli jsem si nedokázal představit lepší místo na útěk. Po přistání letadla jsme všichni vystupovali dlouhou chodbou. Na konci této chodby přišlo zděšení. Všude se válela střeva, výkaly a kusy zadnic. „NO TAK TO JSME V PRDELI!“ zařval jsem.