Tunely

Tunely

Korel se sklouzne z hlinitého vrchu do hluboké prohlubně a po něm jeho souputnice Rina. Vdechují nepříjemný zápach, který zatěžkává vlhko. Jejich chvějící se dech a třesoucí se prsty nezpůsobuje pouze chladno. Oba vědí, že to konečně našli, ale neplánují se tu zdržovat o nic déle, než musí.

V temnotě je doprovází světlo svítících tyčí a zanechávají za sebou stopy ve změklé hlíně. Korelovi se zabodne do hrudi ostrá jehla úzkosti, když ucítí pohyb na holeni. Ovine se mu kolem nohou slizký had. Zpanikaří a zakopne. Rina k němu přiskočí a zacpe mu ústa, než stihne vykřiknout. Korel se hlubokými nádechy uklidní a jeho pohled padne na vysvlečenou kůži dlouhého těla bez končetin. Korelovi i Rině proběhnou hlavou stejné řeči, které slýchali o tomto místě:
„Všechny tunely vedou do jejich chřtánu.“
„Uvidět je, je jako potkat smrt. Nezbyde po vás nic.“
„Všechno, co vleze do země, tam i zůstane.“

Rina se oklepe od chmurných myšlenek a pomůže Korelovi vstát. Zastaví se pod ztvrdlou hromadou, která má široký a plochý vrch. Gesty paží se dohodnou a Rina vyšplhá nahoru. Šplhá opatrně, aby se nesesunula a nezpůsobila hluk. Vrch je plný nadýchané hlíny, ale když si Rina více posvítí a pozorně se podívá. Uvidí bílé čepičky a začne kolem jedné z nich hrabat. Vytáhne bíle vejce velké jako ragbyový míč. Očistí ho a schová do ruksaku. Ohromená se porozhlédne po hnízdě, protože to je pohled, který se nebude nikdy opakovat.

Rina opatrně sleze z vrchu a pokývne na Korela, že má vejce. Vrátí se k tunelu, kterým přišli na tohle vlhké a smrduté místo. Naposledy se obrátí k hnízdu a shrbený se ztratí v tunelu. Navigují je červené kusy látky, když se tunely kříží, protínají nebo rozdělují. Putují vpravo, vpravo, vlevo, vpravo a pořád vzhůru.

„Ne! Ne! Ne!“ šeptne znepokojeně Korel a hrábne do hlíny, aby vytáhl zahrabaný kus látky, „Naše cesta je pryč!“
„Musíme jít dál… žádná cesta není slepá. Tak pojďme“ převezme Rina vedení a vydá se vlevo, protože tunel směřuje vzhůru. Řídí se pouhými instinkty, ale záhy je zastaví zavodněná část.
„Musíme se vrátit“ šeptne Korel.
„Nemůžeme, je to daleko. Chceš bloudit? Když se vrátíme, ztratíme se úplně. Celou dobu to vede do vrchu. Musí to být cesta ven.“
„Tady se přestal plazit nahoru, jinak by se tu ta voda nedržela“ oponuje Korel
„Chtěl se vyhnout vodě, proto nevede nahoru. Je to správná cesta, vede na vrchol.“
„Nevíme, jak je to daleko. Můžeme se utopit.“
„Máme sebou lano. Uvážeme si ho kolem pasu. Když třikrát zatáhneme, vytáhneš mě zpátky. Když dvakrát, půjdeš za mnou.“ Korelovi se celý nápad nepozdává, ale zůstat tu trčet ho děsí mnohem víc.
„Dobře, ale půjdu první. Nechci, abys riskovala jenom ty.“ Korel si omotá lano kolem pasu a po hlubokém nádechu se vnoří do vody. Voda je zkalená bahnem a Korel se poslepu sune vpřed. V duchu si počítá každou vteřinu. U devadesáti ho začne svírat bolest na hrudi a zadržuje dech vůlí. Je tak daleko, že si zoufá, že přece voda musí brzo končit. Nechce se vzdát, vracet se, je příliš daleko. Svaly čelisti mu povolí a nadechne se vody. Zrychlí. Plete rukama, jak mu pohyb dovolí a čelist zase povolí… další bubliny se mu derou z úst… plíce touží po vzduchu… utopí se? Tu se náhle vynoří z vody. Svalí se na bok a vyzvrací vodu. Odkašlává a popadává dech. Hluboce se mu dme hrudník a nabírá sil, než si uvědomí, že musejí pokračovat. Zatáhne třikrát za lano a počítá vteřiny. Dostává se ke svému číslu a svírá ho úzkost. V panice začne lano zběsile přitahovat, ale jde to příliš lehce a vytáhne pouze rozvázaný konec. Přemýšlí nad tím nejhorším a po kotníky stojí ve vodě, když se vynoří Rina. Vytáhne ji do sucha a oba s úlevou padnou.
„Říkala jsem ti to.“
„Musíme zase jít“ vrátila se Korelovi sebedůvěra.

Pokračují… Z toho věčného krčení je bolí kolena a záda. Nohy jim těžknou únavou a tak se rukami podpírají o stěny. Strašně moc touží po trošce světla. Korel bolestivě zasyčí a stáhne ruku k sobě. Vykřikne. Kapka slizu mu padla do tváře. Tunel se rozechvěje… Rina opláchne Korelovi obličej vodou z čutory. Zděsí ji pohled na Korelovo popálené a krvavé oko. Burácivý hluk zesiluje a tunel se otřásá, že opadávají hrudky hlíny.
„Zmizet… musíme“ zamumlá Korel.
„Je moc blízko, nestihneme mu utéct“ pustí se Rina naléhavě do hrabání ve stěně tunelu.
„Co to děláš?! Musíme utéct. Nemáme jinou možnost!“
„No tak hrabej! Honem! Věř mi. Je slepý! Nevšimne si nás.“
„Celý tunel se může zbortit!“
„Smrt jako smrt! Aspoň se pokusím zachránit.“

Rina i Korel hrabou jako o život. Křivý se jim prsty, lámou nehty a bolí je klouby. Syčivé zvuky je nutí přidat a hrozivé drnčení připomíná jeho blízkost. Korel se každou vteřinu ohlíží do temna tunelu. Hrůza mu zatemní mysl a dá se na útěk.
„Vrať se!“ Vykřikne za ním Rina, ale všechen čas je pryč. Rina se vmáčkne do vyhrabané prohlubně v pozici klubíčka a na břicho si položí ruksak s vajíčkem. Zakryje si tvář kabátem, aby ji nepopálil sliz jeho trupu. Mohutné tělo vykrývající tunel se plazí kolem Riny. Zděšením zadržuje dech a vnímá divoký tlukot srdce. Ta chvíle ji přijde nekonečná… Nakonec přestane cítit tření jeho těla a hrozivé zvuky se tiší, než úplně ustanou. Rina shodí kabát, do kterého se vsakuje jed a vysvlékne si i potřísněné rukavice. Pronikavý řev Korela se Rině zabodne do srdce a polituje svého přítele, ale nemá čas otálet. Chlad by ji mohl zlomit... Musí se dostat, co nejrychleji ven. Zastaví se u čerstvého rozcestí, kde nový tunel směřuje dolů. Po Korelovi nezbylo ani památky. Rina se vydá tunelem do kopce... Vpravo, vlevo, vpravo, vlevo, vlevo a spatří světlo. Vysouká se z temnoty tunelu do bahnité planiny. Dopadnou na ni sluneční paprsky, které ji s úlevou zahřejí po tváři.
Autor Prophylaxis, 05.02.2022
Přečteno 216x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí