Ruce pekel

Ruce pekel

Setmělo se a suchá mlha se líně povalovala těsně nad zemí. V okolí panoval klid a líná nálada. Dnes tak jako každý jiný den, se Margaret právě vracela domů a už se těšila na teplou večeři, která ji doma jistě čeká. Jako obvykle se rozhodla zkrátit si tu předlouhou a nikterak zábavnou cestu domů přes malinký lesík se hřbitovem. Přestože se již ochladilo, procházka byla příjemné zakončení dne.  Zrovna přemýšlela nad tím, jak se její kamarádka Alex, rozešla se svým přítelem, když ticho proťal srdcervoucí výkřik.

Margaret bez rozmyslu běžela za tím křikem. Silueta rozdrolené zdi, obklopující hřbitov se tyčila proti svitu měsíce. Potom, rozbil noc druhý výkřik, ještě zoufalejší nežli ten před tím.

Doběhla právě včas aby viděla, jak se jakási dívka propadá do země.

Tentokrát byl výkřik její. Bylo to, jako by se tvrdá zem najednou proměnila v tekutý písek. Pořád byla vidět její ruka, jak se chytá dlouhé kluzké trávy ve snaze zachránit si život. Život, jež jí prokluzoval mezi prsty každým okamžikem.

Ta tráva – ta tráva ale nevydrží dlouho.

Margaret přiskočila blíže, natahující se pro tu ruku. Její prsty se dotkly kloubů, když tráva povolila. Margaret spadla na zem. Ta dívka. Ta dívka byla pryč.

Margaret vylezla na kolena, hrudník se jí překotně zvedal. Co se to stalo? Na zemi hledala jakýkoliv důkaz příšer, které se jistě museli schovat nebo jakýkoli důkaz té hrůzy, které byla svědkem. Avšak, nebylo vidět ani stopy. Cítila pod svými dlaněmi trávu, studenou, s noční rosou a měsíčním svitem, a nenašla nic co by dokazovalo ten strašidelný případ. Stejně hledala dál, přesvědčena, že není blázen.

Měla si dávat pozor co si přeje. Náhle, země kolem ní popraskala.

Její dech se zadrhl, společně s jejím hlasem, jejím křikem. Stála jako zkamenělá. Nemohla dělat nic, než pozorovat jak se praskliny, které se prohlubují, zvětšují, plíží se jako červy směrem k ní. Stále ležela na zemi.

Běž! Křičel na ní její vnitřní hlas. Pohyb, pohyb, pohyb!

Země zaskřípala a poklesla nedaleko jejích nohou.

To prolomilo její strnutí. Běžela, skákala přes praskliny, které ji obklopovaly. Ruce – ruce stejné, jako ty, které se právě snažila zachránit, se natáhli pro ni, bledé a mrtvé jako zvadlé květiny v kruté zimě. Vlhká půda na jejich průsvitné kůži.  Potom se praskliny za ní prodloužily a ruce skryté podzemí se opět jako monstra daly do pronásledování. Běžela.

Několik prasklin protklo zem těsně před brankou, bránící jí utéct. Uklouzla a rychle se otočila, když se jedna ruka natáhla pro její kotník. Musí pryč ze země – její oči se obrátily vzhůru k obloze a uviděla větve stromu.

Praskliny se zastavily u úpatí stromu, ruce snažící se ji chytit před tím, než vystoupá moc nahoru. Ale ona se nezastavila, vyhoupla jednu nohu na větev a vytáhla se nahoru rukama, adrenalin jí poskytoval veškerou sílu.

Podívala se dolů, aby viděla ruce otevřené jako květiny, tiše ji zvaly. Mohla si představit, že kdyby měly ústa, tak budou zpívat. Sladké písničky lákající děti na smrt.

Ale tady nahoře, tady nahoře na ní nedosáhly a za úsvitu musí přece zmizet? Už na tomhle hřbitově za dne byla a nikdy nenarazila na tyhle hrůznosti. Už jen pár hodin – pár hodin a bude volná. V bezpečí.

Strom se naklonil.

Těžce dýchala, chtěla zavřít oči, přestože se musela dívat – musela vědět co se děje. Ty ruce uchopili kmen stromu, kořeny a najednou zatáhly. Hlasitý sten se rozezněl po hřbitově, jak se část toho stromu se zabořila do země.

Slzy jí tekly po obličeji, ale stále nedokázala křičet. Vše, na co se zmohla bylo zaskuhrání. Pane bože, pomozte mi. Někdo. Prosím.

Strom se nahnul více a ona se zoufale držela dřeva. Smrt na stromě, to ji přijde povědomé, strom ale trochu jiný než na ten, na kterém umřel Ježíš. Zachvátil ji smích a byla si jista že se zbláznila. Zbláznila se, že vůbec šla na hřbitov a hledala někoho kdo potřeboval zachránit. Zbláznila se, že běžela sem přestože viděla, co se stalo té dívce.

Něco procupitalo vedle její nohy. Otřeseně se podívala a našla veverku, skákající ze stromu na ten další. Její oči, pronásledovali to zvíře – další strom nebyl daleko. Jenom kdyby se nahnula ještě trochu…

Zadržující dech, se připravila k akci. Musí skočit v ten správný okamžik.

Dřevo prasklo. Ruce zatáhly.

Její žaludek se sevřel, když cítila, jak padá vzduchem.

Skočila. Roky gymnastiky ji teď zachránili. – její ruce chytily větev a ona použila setrvačnost, aby se zhoupla nahoru směrem ke kmenu. Její nohy se obmotaly okolo. Schovala svůj obličej do kůry, když strom, na kterém ještě před vteřinou setrvávala spadl do chřtánu jámy. Objímala pevný kmen, lepila se k té opoře, která ji dělila od jisté smrti.  

Když se konečně odvážila podívat, poslední větve stromu byly stáhnuty dolů.

Chvějící se, se přinutila lézt, dostat se na lepší větev s větší podporou. Celou noc hledala ty monstra, kdyby si pro ni přišly zpět, uvědomili si, kde se nachází a nárokovaly si opět její život. Ale nikdy nepřišly. Když se ráno rozednělo Margaret, celá otřesená slezla dolů. Jakmile došlápla na zem, neváhala ani chvilinku a co jí nohy stačily rozběhla se pryč ze hřbitova, pryč z lesa, pryč od té strašné noční můry.

Už nikdy víc si cestu přes hřbitov nezkrátila.