Šarlatýn II., část 3.

Mužova zčernalá kůže je prolezlá červy a vytéká z ní hnis, který ve velkých lepkavých kapkách dopadá na jeho zakrvácené oblečení a podlahu. Ruce jsou spíše pahýly s vylámanými kostmi. Jeho čelist mu leží u nohou, a co zbylo z tváře, je napuchlé a nateklé. Zareaguji jako první a střelím ho do hlavy, ale k našemu šoku to neudělá vůbec nic. Rozletí se na kusy, zbytky mozku i očí dopadají na stěnu, ale muž dál stojí, a nejen to. Pokusí se rozeběhnout na Fajsala, ale ten střelí na lepší místo. Brokovnicí do kolena. Tomu muži to ustřelí nohu pod kolenem a spadne na podlahu. Chce vstát, ale nedaří se mu to, a tak jen zbytkem úst křičí a chrčí, jak z něho vytéká hnis a stovky odporných červů. Ani další rána brokovnicí do toho, co zbylo z jeho hlavy, nestačí. Stále se k nám plazí, takže mu musíme oddělit ostatní končetiny od těla, jenže i ty se dál hýbají. Nemohou nás ohrozit, ale vidíme, jak se snaží k nám doškrábat jeho ustřelené ruce a nohy. Nikdy v životě jsem něco takového neviděl.

„Velitelství, něco tu máme. Ve skladu byl objeven nějaký muž. Podle identifikace to je hlavní údržbář a skladník Lucius Lagren. Byl… je… celý shnilý, načernalý, tečou… bože. Fotografuji to a hned odesílám na operační intranet,“ a vyfotím jeho tělo ze všech stran, i když z hlavy a obličeje už nic nezůstalo vinou brokovnice. „Co s tím máme dělat? Přepínám.“

„Nic. Posíláme zvláštní jednotku k zajištění nebezpečných materiálů. Pokračujte v misi a podávejte hlášení. Lambda narazila na něco podobného. Alfo, Beto, slyšíte nás? Přepínám.“

„Tady Alfa. Druhé patro je úplně prázdné, všechno je tu vypnuté a nejspíše tu nikdo předtím nebyl. V prvním patře jsou některé kanceláře otevřené a osvětlené, ale taky nikde nikdo. Přicházíme na schodiště, kterým se dostaneme do…“

„Sakra…“ přeruší velitel Bety Alfu. „Omlouvám se, ale jsme v té chodbě. Jsou to jatka. Strašlivá jatka. Nikdy jsem nic takového neviděl. Zmasakrovaní policisté, rozsekaní na kusy, nic nezůstalo z jejich hlav, úplně zničené archívy, kybernetická laboratoř a záchody. Mezi mrtvými je šéf patologie, pět policistů a personál kybernetického oddělení. Přepínám.“

„Beto, zůstaňte na místě. Delto, skladiště Vás dovede na chodbu u forenzní laboratoře a ta na chodbu, kde je Beta. Sejděte se tam s nimi. Alfo, pokračujte ve svém postupu. Pokusím se to koordinovat s Lambdou, ale nezdá se, že by ten… poradce… měl v úmyslu spolupracovat. Konec.“

„Rozumíme, konec,“ ohlásí naše týmy a pokračujeme v průzkumu.

Georg umístí k tělu lokátor a energobariéru, která tělo obklopí silovým polem. Snad se přes něj nedostane, ale těžko říci, co tahle věc dokáže nebo nedokáže. Patricie by tam nejraději nechala někoho hlídat, ale na to je nás příliš málo a řidič musel zůstat venku střežit auto, takže s nepříjemným pocitem v zádech jdeme ke dveřím vedoucím k forenzním laboratořím.

Za dveřmi je krátká, osvětlená chodba, která by měla vést do chodby, kde se nachází Beta, a po pravé ruce máme forenzní laboratoř. Dveře do laboratoře jsou zamčené a uvnitř je skoro tma, ale zdá se, že nebyla poškozena, což je vidět skrze okno i přes tu tmu, takže pokračujeme dál, až na konec chodby, kde jsou dveře do větší z chodeb.

„Co to proboha…“ řekne Patricie a náš postup se dočista zastaví, i když máme své rozkazy. Vyměňujeme si zmatené pohledy, když vidíme něco, co jsme v životě neviděli. Vůbec netušíme, co to je, ale je jasné, že to nebude dobré. Ač to nevypadá tak děsivě jako údržbář, zaskočilo nás to snad ještě víc.

Celá chodba je polepená podivnou hmotou, jejíž barvy se pohybují mezi černou a šarlatovou. Vypadá to, že hmota bobtná a stoupají z ní drobné sloupy šedivějících výparů, kterých sice není mnoho, ale už pomalu zaplňují chodbu. Někde se ta hmota i hýbá, převaluje a roste, či naopak splaskává. V zadní části chodby vidíme mrtvé policisty. Jsou tam těla několika ležících policistů, ke kterým se pomalu přibližuje ta hmota, která je očividně živá a taky se snaží dostat k nám.

„Velitelství, tady Delta. Narazili jsme na…“

„Černou hmotu?“ doplní velitel.

„Ano, pane. Přepínám.“

„Stáhněte se. Teď už…“ ozve se střelba, která přeruší velitelův hlas.

„Tady Beta. Jsme pod útokem. Potřebujeme pomoc. Útočí na nás policisté a pracovníci stanice, přepínám,“ uslyšíme z vysílačky výkřik doprovázený střelbou.

„Delto, poskytněte jim podporu. Alfo, jaká je Vaše situace? Přepínám.“

„Blížíme se k Betě, ale taky tu bojujeme s nějakými nechutnostmi. Přepínám.“

„Můžete to specifikovat?“

„Chapadla, chodící mrtvá těla, ze kterých něco vylézá… střílíme je, ale skoro na nic nereagují.“

„Alfo, střílejte na končetiny. Palba do hlavy nic nedělá. Snažte se ustřelit nohy, ať je zneškodníte. Přepínám,“ upozorňuje Patricie naše kolegy.

„Alfo, stáhněte se na výchozí bod. Delto, podpořte Betu. Konec.“

„Alfa rozumí. Konec.“

„Delta rozumí. Konec,“ potvrzuje velitelka a rozeběhneme se přes to odporné hnisavé bláto, které se šíří jako nějaká popínavá rostlina.

„Tady Lambda,“ uslyšíme hlas přidělence. „Ruším předchozí rozkaz. Stáhněte se. Přepínám.“

„Lambdo, a co Beta? Přepínám.“

„Přijatelné ztráty, ale hlavně se nesmíte dostat do kontaktu s tím černým povlakem,“ pokračuje a my úplně ztuhneme. „Slyšíte mě?“