Europa VI.

Europa VI.

Vstanu a otočím se. Za sebou vidím průchod, na jehož opačné straně je ošetřovna. Poničená, krví zalitá a zdevastovaná. I s Ariel. Zdá se, že leží. Zatímco tady uplynulo několik dlouhých minut, tam uplynulo pár vteřin. Čas je relativní… zvláště v temných eonech.

Vracím se zpět do ošetřovny. Ariel leží na podlaze, mělce dýchá, je polomrtvá, vysílená, jen s podivem zjišťuji, že její mysl je zachovaná, byť nejspíše zjizvená a zohavená. Podobně jako jsou zohavení Rebeka a Ernst. Ernst, který leží v bezvědomí na podlaze, připoután ke stěně a Rebeka, která zemřela. Její tělo opět leží na lůžku. Nezvládla to. Nevydrželo tlak, stres a hrůzu, bolest a mučení, kterému bylo vystaveno.

Pohladím Ariel po tváři a cítím to z ní. Její osobnost je rozštěpená, její mysl halucinacemi zahlcená, slyším v jejích uších výkřiky, v její mysli stovky strašlivých výjevů, vracející se vzpomínky na hrůzu, kterou zde viděla, a kterou zde zažila. Toto místo jí mučí, snaží se jí dohnat k šílenství. Bojí se, otáčí se sem a tam, pláče, cítí mrazení v celém těle. Tohle všechno na ní vnímám a opatrně jí přiložím dlaň na tvář. Má v sobě dobrou ženu, kterou byla, i tu strašlivou Alici, ať už je to cokoliv.

„Je mi líto, co se Vám tu stalo. Tvůj čas se naplnil,“ pronesu a v tom momentě chytne mou ruku. Trhnu sebou.

Začne chraptět, něco se snaží říct, ale není jí rozumět. Jen z jejích úst vyprskne krev a ona umírá. Vynaložila poslední zbytek svých sil na to, aby mi něco sdělila, ale nezvládla to. Bylo to zbytečné. Já vím, že tohle místo už nemá šanci na záchranu.

Musím se dostat ke komunikaci, protože na tohle jsem nebyl připraven. Vstávám a otočím se k chodbě spojující velitelství a moduly. Ale ještě předtím musím udělat něco jiného. Něco, abych se tam vůbec mohl dostat. Několika dlouhými kroky přejdu ošetřovnu, až k polomrtvému Ernstovi, kterého chytím za ramena.

„Dadati maja sara ca cit,“ pronesu další slova a zavřu oči, abych zaměřil veškerou svou pozornost. Nesoustředím se na nic jiného, než na pohlcení Ernstovi existence, jeho duše, jeho síly, osobnosti, jeho esence, protože účel světí prostředky.

Vstávám a sleduji ho. Umírá, chraptí, kroutí se a trhá sebou, jeho oči vytékají z důlků, jeho čelist upadá, kůže se mění v šedivějící popel, odpadají končetiny a svaly, krev je černá a hnijící, zatuchlá a ochromující svým pachem, když se Ernst mění a zaniká. Červená záře vychází z jeho těla a prostupuje tím mým. Už brzy z něho není nic víc, než hniloba, od které se odvrátím a s jeho silou v sobě zamířím k chodbě vedoucí z ošetřovny.

Entita mi zavře dveře, ale nedaří se jí to na dlouho. Stínovrah i ta Alice jsou jen drobky, jen nepříjemnými a obtěžujícími mouchami, pouhými prostředníky moci a příkazů. Přiložím svou dlaň, soustředím se a zhluboka nadechnu. Dveře se proti vůli entity otevřou a já mohu pokračovat chodbou zpátky k modulům. Nechci cestou ke komunikaci procházet okolo reaktoru, takže jediná cesta je přes moduly.

Nevidím do mysli a bytí entity, ale domnívám se, a žene mě to vpřed, že zuří, že se stává bezmocnou ve svém vlastním krvavém cirkusu šílenství. Určitě se mnou bude bojovat, určitě se nevzdá, určitě udělá vše, abych zemřel, ale já se nevzdám a nedovolím jí odejít pryč. Ne z této základny, ne z tohoto prokletého měsíce.

A skutečně se mnou bojuje. Nejen dalším zavíráním dveří, ale tím, že se mně snaží vyděsit, zlomit mou mysl, když na mě posílá přeludy mrtvých kolonistů, hnijící těla, která ve velké rychlosti nabíhají rovnou proti mně a vždy se rozplynou. Nebo se snaží sápat po mých končetinách, ale nemohu se dotknout.

Entita posílá i mé příbuzné, lidi, které jsem znal celý život v jejich pokřivené a zohavené formě, ale je to marné. Vlastně to jsou jen lidé ze vzpomínek. Nejsou to moji příbuzní, jsou to příbuzní toho, kým jsem žil. Dokonce se uchyluje k tomu snažit se mě zabít, fyzicky zabít. Likviduje podporu života, vypouští do větracích šachet oxid uhličitý, vypíná klimatizaci základny a ta velice rychle promrzává, ale já jdu stále vpřed, okolo oken, za kterými vidím ječící tváře mrtvých a mučených kolonistů, cákance krve a smrt.

Na okamžik se zastavím u dveří ubikací, kde udělám pravý opak toho, co zatím provádím. Neotevírám dveře, naopak, svou silou je uzamknu a odříznu od nich entitu. Nevím, co přesně je na druhé straně těch dveří, co přesně je v ubikacích a jídelně, ale vím, že se s tím zlem nehodlám setkat. A to zlo mlátí do dveří. Slyším rány a nárazy z opačné strany prokládané křikem a jekotem. Těžko říct, zda to skutečně existuje, nebo mě opět jen klamou smysly, ale vím, že to nebudu riskovat.

Projdu vstupní místností vedoucí k modulům a zamířím do chodby, kterou jsem původně procházel, ale nakonec si to rozmyslel. Tentokrát už, ale jdu až na konec, a přitom procházím okolo dlouhého okna, kterým opět pohlédnu na Jupiter vládnoucí tomuto místu. Mé smysly mě opět klamou. Jupiter je úplně rudý, gejzíry krve tryskající z Jupiteru vytvářejí šarlatová chapadla obepínající okolní prostor. Proudy krve a masa tečou z povrchu Europy a nebe nad Europou se zbarvuje do ruda. Létají nad ní ohnivé meteority, které vybuchují a nahání mi strach. Přestávám si toho všímat, toho… chtěl jsem říct, co mě, kdysi uklidňovalo, ale uvědomím si, že jsem to nebyl já. Byl to Eugenius Warren. To já nejsem. Nikdy jsem jím nebyl.

Dostávám se do technického sektoru s dalšími chodbami a místnostmi, které řídí existenci této základny. S místnostmi, kde se nachází podpora života, kterou se entita snaží narušit, elektrické rozvody i skladiště a chemické laboratoře. A stejně jako všude jinde, i zde jsou podlahy a stěny pokryté zaschlou krví, obložené několika málo mrtvými těly, kterým se snažím vyhýbat.

Minu podporu života a jeden z několika východů ze základny, načež zahnu do chodby, která vede ke komunikaci. Udělám jen pár dalších kroků a uslyším pronikavé vrzání, které mě zastaví. Pootočím se a uvědomím si, že jsem neuzamkl dveře východu. Je už pozdě. Entitu napadlo je použít a já se rychle chytím železného trámu, o který se zaháknu, co nejsilněji to jde, než se přežene přetlak základnou.

Dveře se otevřou a ozve se ohlušující rámus nesoucí se základnou, společně s veškerým vzduchem, který se uvnitř nachází. Chodba se téměř otřásá, místnosti se otřásají, okolo mě prolétají židle a stoly, krabice a nářadí. Veškerý kyslík mizí v nenávratnu temného a dusivého vesmírného vzduchoprázdna a síla, kterou na mě tlačí, se brzy také vytrácí.

Vzduch je pryč a já už nemohu dýchat. Nevím, o co přesně se entita snažila. Musí to vědět. Musí vědět, že nedostatek vzduchu, ani mráz vesmíru mi neublíží, ale přesto to udělala, a tak pokračuji dál, směrem ke komunikaci. Přesto se mi entita opět postaví do cesty. Zhmotní se proti mně v podobě černého mraku, který nabývá podobu člověka. Mou vlastní podobu. Vidím svou tvář a své tělo, jak stojí proti mně a ve své tváři vidím zlobu a vztek.

Myslel sis, že mě tímhle zastavíš, či zabiješ?“ podivuji se v duchu a on má slova slyší.

Vím, co jsi zač, a vím, že bych tě tak nezastavil. Sloužíš světu živých, ač léta sídlíš ve světě mrtvých,“ odpovídá entita. „Bez vzduchu přežiješ, ale nenadechneš se, abys mohl mluvit.“

Kdo jsi? Co jsi?

Bytost se na chvíli odmlčí a přeměří si mě. „Jsem někdo, kdo tady byl milióny let předtím, než první opice slezla ze stromů. Byl jsem tu dřív, než meteorit téměř zničil tu Vaši ubohou planetu. Existoval jsem dávno předtím, než první havěť vylezla na souš a budu tady milióny a milióny let potom, co poslední hvězda zhasne.

Jako vězeň,“ špitnu v duchu a vyvolám reakci, kterou jsem ani já nečekal. Bytost zakřičí a odmrští mě několik metrů daleko.

Ty odporná a bezcenná kreaturo, ty hnusná bakterie. Jak si vůbec dovoluješ mi něco takového říct! Nedostaneš se odsud. Stáhnu tebe i tvou ohavnou říši do pekel,“ a v tom momentě se rozplyne.

Více se mnou nechce mluvit. Ale mělo pravdu. Nemohu poslat zprávu na Zem, nemohu komunikovat. Ne v tom stavu, ve kterém se nyní nacházím. Ne za okolností, ve kterých se nyní nacházím. Mnu si obličej a vím, že nemám již jiné cesty, než cesty nejdrastičtější.

Vstávám a otočím se k otevřeným dveřím. Chvíli je jen tak sleduji a potom vyrazím ven, do toho místa, kterým unikl veškerý vzduch ze základny. Udělám pár desítek kroků a opouštím základnu, abych se ocitl ve smrtícím sevření vesmíru. Jak na Zemi, tak zde je Slunce jasným oslňujícím bodem ve velké dálce, ale z Europy a Jupiteru je mnohem vzdálenější. Není tak velkým bodem, jeho barva je jasně stříbřitá a vypadá spíše jako velká hvězda na noční obloze, než jako Slunce, které jsem znal.

Pokleknu a zavřu oči. Cítím okolo sebe mráz, kterému vzdoruji, ale také cítím, že to jsou moje poslední okamžiky, které využiji, abych zvrátil tento strašlivý neúspěch. Asi ani ta entita by nepředpokládala, k jak drastickému řešení se uchýlím, ale zoufalí lidé dělají zoufalá rozhodnutí. Zhluboka se nadechnu a soustředím veškerou svou bytost, veškerou svou esenci, existenci, svou duši a vše, co je ve mně, na jedinou myšlenku a jediné poslání.

Autor Vayl, 05.12.2022
Přečteno 218x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí