KOERPHELOVA HLAVA

Anotace: Toto svoje dílo jsem napsal již v červnu 2016, jako takový svůj osobní pokus o napsání povídky či novely. Je svým způsobem reliktem své (mé) doby, kdy jsem ho psal.

KOERPHELOVA HLAVA

 

1.
Bedna

19. 12. 1948

Seděl jsem před stolem v detektivově kanceláři. Stála na něm malá lampa, která osvětlovala slabým světlem žárovky jedno konkrétní místo, na kterém ležela složka s nápisem: GLOWNTOWNSKÝ PŘÍPAD.
V rohu stolu byl malý skleněný popelník, do kterého jsem odklepával popel ze své cigarety.
Asi pět minut po desáté hodině večerní se otevřely dveře, a v nich se objevil detektiv Charles Answer. Padesátník, zavalité postavy, držící v jedné ruce nedojedenou koblihu a v druhé hrnek čerstvě uvařené kávy. Posadil se za stůl a mlčky si mě prohlížel ve svitu své stolní lampy. „Vy víte, proč jste tady, že ano?“ Zeptal se a z jeho hlasu byl slyšet lehce úsměvný tón. Začal jsem mu vysvětlovat, že vše co jsem udělal a zažil v okolnostech případu, jehož složku měl před sebou, jsem již pověděl. „Řekl jsem Vám vše o tom sluhovy z mé vily a o tom, jaké okolnosti přiměly mého prastrýce k jejímu prodeji.“ Odpověděl jsem rezignovaně.
„Váš prastrýc vám odkázal vilu před dvaceti lety nedlouho před svou smrtí, je tomu tak? “ zeptal se Answer, cpoucí do sebe čokoládový koblih a hltající kávu. Odpověděl jsem, že ano, nevěda, co z toho vyvozuje. Detektiv se nahnul pod stůl a vytáhl do světla stolní lampy velký dřevěný předmět, který měl na jedné ze svých stěn asi tří centimetrový otvor, ze kterého se linul úděsný zápach, připomínajíc tlející maso. Ve světle lampy byl vidět jasně zřetelný nápis: POZOR, ZACHÁZEJTE OPATRNĚ.
„Poznáváte ten předmět, pane Donovane?“
„Ano. Je to ta truhla, kterou…“
„Takže vám jistě nebude vadit, když do jejích útrob společně nahlédneme, stejně víte, co se v ní nachází,“ usmál se.
V té chvíli mi po zádech projel studený pot, a pocit z nastávající hrůzy mě absolutně paralyzoval. Když sejmul víko, div jsem neomdlel. Div jsem se v ten okamžik nezbláznil stejnou hrůzou, jakou jsem již zažil před šesti dny, když jsem se s touto bednou loučil, i když se přiznám, že mi tehdy spadl obrovský kámen ze srdce. Ale teď? Je to tady zas a já s tím nemohu vůbec nic dělat.
„Inu, co na to říkáte, Donovane?“ Zeptal se přísně Answer. Položil přes stůl velký cár novin, na které postavil onen obsah odporné schrány.
Byla to lidská…no řekl bych lebka, i když to nebylo zrovna výstižné pojmenování onoho předmětu. Lebka byla pokryta kusy tlející kůže v pokročilém stádiu rozkladu a zápachu tak ohavném, že i Answer, který vydržel ledaccos, si musel odložit svůj koblih bokem.
„Řekněte mi, Donovane, čí je ta lebka?“ Neměl jsem žádnou chuť vysvětlovat mu všechny okolnosti onoho večera, kdy se celá událost s Koerphlelem udála, ale po jeho naléhání a snad i pro můj vnitřní klid, jsem mu celou záležitost začal vysvětlovat s vírou, že snad dané okolnosti a fakta mi napomohou, coby polehčující okolnosti.
Snad potom ze mě spadne ta děsivá tíseň minulosti, jež mě drží sklíčeného v mukách, kterými trpím od chvíle, kdy jsem poprvé přišel do toho hrozného domu. Do domu, do něhož kráčím jen v těch nejhorších nočních můrách, z nichž člověk nemůže nikdy procitnout a do nichž se neustále propadá a pořád… a pořád… a pořád dokola.

2.
Tajemný sluha

Vilu jsem zdědil na jaře roku 1948 po svém otci. Ten ji zdědil v roce 1930 po prastrýci Ignáci Donovanovi, který ji postavil někdy kolem roku 1890. Byla zařízena ve viktoriánském stylu, což dávalo velký průchod různým mysteriím, tajemstvím a legendám. Vzpomínám si, že kdysi tu můj prastrýc pořádal dlouhé spiritistické seance, kterých se účastnila různá, dokonce i světoznámá media.
Dokonce tento dům prý roku 1905 navštívila i Sarah Winchesterová. Ano, ta Sarah Winchesterová, která postavila slavný Winchester House, opředený tolika záhadami a legendami.
Vila mého strýce měla 3 patra, nádherný sál pro hosty, uprostřed něhož se nacházel ohromný stůl z dubového dřeva, nad nímž visel bronzový lustr ozdobený zlatými listy.
Na každé straně pokoje byly dveře spojující pokoj s hlavními chodbami, a u obou dveří stála dvě středověká brnění s kopími, přičemž od stolu až ke dveřím vedl drahý perský koberec a stejný koberec ležel v blízkosti krbu, u kterého stál držák na pohrabáče a naproti krbu dvě velká kožená křesla, stojící na pozlacených nohách. V pokoji vyseli čtyři velké obrazy, portréty našich předků ještě z dob, kdy celá naše rodina žila v Anglii.
Můj prastrýc si rozhodně na chudobu nebo nedostatek nemohl naříkat a v osmnáctém roce si ještě přilepšil natolik, že si mohl dokonce dovolit přikoupit další pozemky, mezi nimiž bylo i malé jezero Glowntown Lake, které se nacházelo jen slabých dvacet minut od vily směrem na sever, proto také často nazývané „Severní jezero“.
Mému prastrýci se dařilo až do toho nešťastného roku 1929, kdy o všechno vinou své hry na burze přišel a zadlužil se u jakéhosi lichváře, jehož jméno jsem se dlouhou dobu nemohl dozvědět.
Nakonec všechno skončilo velkou tragédií, kdy byl můj prastrýc Ignác Donovan objeven oběšený na půdě své vily.
Dům mi připadl až po smrti mého otce. Já sám jsem o něm zpočátku vůbec nestál, ale nakonec jsem se podvolil ho po otci převzít, neboť nikdy nevíte, kdy se vám bude takový dům hodit, i když mě trochu děsila jeho minulost. Však víte! Všechny ty seance, ti duchové, jenž tam byli vyvoláváni a přetrhávání ze svého posmrtného života.
Ne. Nejsem věřící. Nepatřím k žádné církvi, ale myslím si, že zemřelo-li něco či někdo, máme to či jej nechat být tam, kam patří a nepřivolávat jej.
Vilu jsem oficiálně sdělil 9. 4. 1948, ale se stěhováním svých věcí jsem začal až 9. 8. 1948, protože vila byla v bídném stavu. Můj otec o ni moc nepečoval, málo kdy v ní totiž býval.
Tvrdil, že v domě je cosi zlého a nehodlá s tím žít pod jednou střechou.
Interiér domu se mi vskutku líbil a ohromilo mě, že od mé poslední návštěvy, to bylo ještě, když jsem byl malým chlapcem, někdy kolem roku 1910, se vůbec nic nezměnilo. Naopak, připadalo mi, jakoby tu strýc ještě byl a vilu nikdy neopustil.
Procházel jsem vilou, prohlížel si všechny pokoje, co se v ní nacházely, a vzpomínal, jak to tu za strýčkova života vypadalo. Přemýšlel jsem také nad tím, jak to tu zdokonalit a předělat k obrazu svému.

9. 9. 1948

Asi o měsíc později, když jsem byl konečně zabydlen, jsem seděl večer, mohlo být kolem osmé hodiny, u krbu a vyhříval se v jeho záři a blahodárném, až na duši hřejícím, teple. Popíjel jsem dvacetiletou whisky, která nikdy nechyběla v mém baru, nacházející se jen dva metry od krbu. Krb pomalu uhasínal, a tak jsem do ohně šťouchl železným pohrabáčem a za pomocí fukaru rozdmýchal oheň. Usedl jsem opět do křesla a nohy jsem si natáhl na podnožku, na níž ležel pestře malovaný, ozdobný polštářek.
Bylo mi blaženě a opájel jsem se v atmosféře onoho večera s mojí knihou, myslím, že se jednalo o nějaký román Alexandera Dumase. Dokonce jsem si ani nevšiml postaršího muže, který se procházel po zahradě mé vily.
Najednou zazvonil zvonek.
Trhl jsem sebou. Taky kdo by čekal zvonek po osmé hodině večerní?
Neochotně jsem vstal ze svého pohodlného a vyhřátého křesla a jdouc vrávoravě ke dveřím jsem přemýšlel, o koho se v tuto denní dobu může jednat. „Že by jeden z mých přátel z golfového klubu?“ pomyslil jsem si. „Mohl by to být Nick. Ten přece často chodí ke svým přátelům po golfu či jiné aktivitě, kterých dělá bezpočet, na návštěvu. No jasně! Bude to Nick, klidně bych na to vsadil střechu nad hlavou,“ řekl jsem si s lehkým úsměvem na tváři, jako bych se měl bát nastávající události.
Přišel jsem ke dveřím a rozsvítil světlo v předsíni.
Nahlédl jsem do kukátka.
Přejel mi mráz po zádech, když jsem si vzpomněl na vtípek, který mě před chvílí projel hlavou, však víte, ten s tou sázkou o střechu nad hlavu. Venku vůbec nestál Nick ani nikdo jiný z mých přátel z golfového klubu nebo odjinud. Stál tam jakýsi postarší muž s bizarním účesem na hlavě, vypadající, jakoby dostal zásah elektrickým proudem.
Upřeně hleděl do kukátka, jeho pohled byl přímo hypnotický.
Otevřel jsem.
„Dobrý večer, přeji uctivě!“ pozdravil pokorně a zdvořile muž, který se zde objevil, jakoby spadl z nebe. Pozdrav jsem opětoval. Ten muž měl modré oči, prošedivělé vlasy, ale statnou postavu, důrazný a zároveň přívětivý hlas a sebevědomé vystupování, nicméně zjevem poněkud děsil. Byl oblečen v černém saku s motýlkem a na nohou měl boty, které vypadaly poměrně nově. Určitě si je koupil v nejlepším obchodu se společenskými oděvy v Glowntownu, než sem šel.
„Jmenuji se Frederick Koerphel a přicházím vám nabídnout své služby“, prohlásil a začal z kapsy vytahovat jakési dokumenty, které byly doporučeními na něj. Letmo jsem je prohlédl, a protože mi ta jména nic neříkala, řekl jsem mu, ať jde zatím dál.
„A proč jste přišel zrovna sem ke mně?“ zeptal jsem se jen tak, aby řeč nestála, ale Koerphel vzal mou otázku vážně a podal vysvětlení: „Za života Vašeho prastrýce jsem zde pracoval jako vrchní služebný.“
Jeho odpověď mě překvapila.
„Vy jste zde pracoval za života pana Donovana?“ zeptal jsem se nevěřícně.
„Ano, celý svůj život jsem strávil v tomto domě,“ prohlásil s jakousi pýchou v hlase, nebo mi to tak alespoň znělo.
„Jak je možné, že si vás nepamatuji a nikdo mi o vás nic neřekl?“ zeptal jsem se s upřímnou zvědavostí.

„To asi proto, že jsem byl nařčen z tolika špatností, že o mně už nikdo nechtěl nic slyšet. Prý mohu za to, co se zde panu Donovanovi před osmnácti lety stalo. Já Vás ale ujišťuji, pane Donovane, že vše, co je proti mně řečené, je lež a že na nic nemají žádný důkaz.“
Vrtalo mi hlavou, jak se asi ten člověk podílel na smrti mého prastrýce, vždyť přece spáchal sebevraždu. Napadlo mě, že to bylo asi myšleno obrazně, třeba Koerphel hrál na burze a přesvědčil k tomu i strýčka. Třeba kvůli němu právě skončil strýček na mizině a spáchal sebevraždu, ale proč by mu to někdo potřeboval dokazovat a proč je na něj tolik doporučení? To trochu neodpovídá jeho potenciální špatné pověsti.
Jména na těch složkách mi opravdu nic neříkala, byl tam jakýsi Hansel a fůra dalších jmen, ani si je všechny nepamatuji.
„Dobrá tedy,“ řekl jsem a přijal jsem Koerphela za svého osobního služebného. Neprováděl jsem ho příliš po domě, věděl jsem, že to tu dobře zná. Pouze jsem ho zavedl do jeho pokoje.
Na Koerphelovy bylo cosi zneklidňujícího, chodil velmi pomalu a byl neuvěřitelně bledý.
Jeho prošedivělé vlasy, modré oči mě vskutku děsily.
Chvílemi jsem litoval, že jsem jej přijal, ale na druhou stranu mi přišel celkem vlídný a zdvořilý. Když jsem na něj promluvil, měl líbezný hlas a vůbec z něj úzkost nebo snad dokonce strach, nešly.
To, co na něm bylo opravdu podivné, bylo to, že když se nacházel v nějaké osvětlené místnosti, měl jsem pocit, jakoby v jeho přítomnosti začaly pohasínat světla. To samé se dělo, když byl venku v zahradě. Kdykoliv vyšel z vily, vždy, jakoby se zatáhlo, či snad dokonce ztlumil sluneční svit.
Stala se dokonce jednou taková příhoda, že když byl u mě na obědě můj přítel, novinář Nick Matthew se svým psem, pes neustále vrčel a cenil zuby v přítomnosti Fredericka Koerphela.
Koerphel se k němu nahnul, aby jej pohladil. Jakmile se zvířete dotkl, pes uskočil a zakňučel, načež se začal zmateně motat dokola a všemožně se vrtět.
Druhý den dopoledne telefonoval Nick, že jeho pes zemřel a že vůbec nechápe, co se mu mohlo stát.
Za vinu Koerphelovy jsem to však nedával.

11. 12. 1948

Seděl jsem u oběda v pravé poledne v sále pro hosty. Toho dne značně mrzlo, a proto jsem pověřil Koerphela, aby zatopil v krbu.
Hodinu po obědě zazvonil zvonek a já poručil Koerphelovi, aby šel otevřít.
Koerphel uvedl hosta: „Přišel za Vámi pan Matthew, pane.“
„Jistě, ať vstoupí!“ zvolal jsem nadšeně.
„Zdravím tě Nicku!“ vyrazil jsem naproti svému příteli přes celý sál, podávajíc mu ruku.
„Já tebe, Paule,“ opětoval pozdrav Nick. „Dáš si kávu nebo čaj či snad něco jiného?“ začal jsem nabízet.
„Jestli bych mohl poprosit, tak ten lahodný Irish Cream s mlékem a třtinovým cukrem, cos mi dělal posledně, ten byl výtečný.“
Koerphel odešel do kuchyně pracovat na požadavku Nicka a já se s Nickem usadil ke krbu.
Nick Matthew byl pětačtyřicátník, bezdětný, hlavní redaktor deníku The Glowntown Diary, který denně informoval obyvatele města Glowntown o událostech v našem městě, všedních i nevšedních. A byl to právě Nick Matthew, kdo měl na starosti události z té nevšední stránky města Glowntown. Každý den už posledních dvacet let se rozjížděl do všech koutů města, ba i dokonce celého okresu, aby někde vypozoroval něco tajemného, záhadného, ba i dokonce hrůzostrašného v našem městě, a podal o tom raport všem pokojným spoluobčanům v našich novinách.
Již mnohokrát byl v konfliktu s justicí a městskou policií a vždycky to, k všeobecnému překvapení, pro něj dobře dopadlo, ale nyní se vše mělo změnit, a i on měl poznat jaké to je, být ve špatnou chvíli, na špatném místě.
Když se totiž v listopadu 1948 vystupňovaly údajné útoky „Lesního běsa“, chtěl si Matthew v lesích na vraha počíhat, nafotit a posléze informovat policii o jeho totožnosti, bude-li schopen jej identifikovat.
Do lesa se tehdy dostal okolo třetí hodiny odpolední, kdy bylo hlášeno největší množství útoků. Našel si jakousi proláklinu mezi stromy, do níž se schoval a zamaskoval větvemi.
Poté vyčkával.
Asi po půl hodině vyčkávání slyšel dupot. Byl to dupot, který se ve své hlasitosti neustále stupňoval, až se přiblížil na takovou vzdálenost, že měl pocit, jakoby mu dupot duněl přímo nad hlavou. Uslyšel jasné lapání po dechu, které vzápětí vystřídal děsivý, pronikavý a dech beroucí ženský výkřik.
Poté nastalo hrobové ticho, které bylo vzápětí vystřídáno hlasitými kroky a takovým zvukem, jako když bota dře o hlínu či písek.
Najednou začala před proláklinu kapat krev. Byla to tmavá krev, a bylo jasné, že ať se stalo cokoliv, muselo to být úděsné. Matthew uslyšel mlaskavý zvuk, a cosi, co znělo jako polykání a říhnutí. Znělo to, jakoby onen běs okusoval a polykal s chutí a žravou nenasytností maso z jeho lidské oběti. Funěl a hekal, a Nickovi z toho bylo vážně zle. Stěží potlačoval dávicí reflex, přičemž se snažil nevyvolat zvracení. Pozoroval stíny stromů, které ho a tu ohavnou stvůru, o které chvíli pochyboval, je-li to vůbec člověk, obklopovaly. Stíny se zvětšovaly a zvětšovaly… když tu pochopil, že se stmívá.Bum!
Ozvala se dutá rána a Matthew uviděl ženskou hlavu hozenou na zem před proláklinu, v níž byl Nick Matthew ukrytý. Hlava byla tváří natočená přímo na Matthewa a zírali si navzájem do očí. O tom se Matthewovi nezdálo ani v těch nejdivočejších snech.
Nick jen stěží potlačoval křik. Když si myslel, že je po všem, potichu vylezl z prolákliny a dal se na útěk. Bylo již osm hodin večer a v lese byla tma. Hlavu tam pochopitelně nechal. Avšak tu na něj zpoza jednoho stromu vyletěl s napřaženou sekyrkou onen „Lesní běs“. Křičel na něj: „Jsi můj…jsi můj!!“
Nickovo jediné štěstí bylo, že „Lesní běs“ zakopl, a to tak, že si rozsekl svůj břich onou sekyrou.
Druhý den byl pořád ještě v šoku a jen s obtížemi vypravoval policii, co se vlastně v tom lese stalo. Muže neidentifikoval. Mohl prozradit pouze to, že měl na hlavě bílou kuklu s vyřezanými otvory pro oči a nos, řeznickou zástěru a jinak byl celý v bílém.
Tělo vraha, kterému do téhle doby nikdo neřekl jinak než „Lesní běs“ bylo nalezeno, převezeno do márnice a identifikováno jako George Howerson, bývalý majitel řeznictví a též řezník, který po krachu v devětadvacátém o všechno přišel a údajně se ztratil na tak dlouho, že se na něj až do dneška zapomnělo.
Kde celých těch skoro dvacet let byl, co dělal a jak se najednou dostal do lesa a…hm…no… proč začal páchat ty ohavné skutky, které by mu po dopadení pravděpodobně vynesly elektrické křeslo, to nikdo neví. Existují také teorie, že to vůbec není on, protože on prý po krachu odcestoval do Kalifornie, kde prý ještě před započetím války v devětatřicátém zemřel, jak to také posléze potvrdili jeho blízcí přátelé v Kalifornii, kteří se přijeli na tělo údajného George Howersona podívat.
Seděl jsem s Nickem u krbu, Koerphel mu přinesl jeho oblíbený čaj, Irish Cream s mlékem a třtinovým cukrem, načež začal stírat prach z nábytku a skříní s narovnanými knihami, nacházející se v místnosti.
Počal jsem s Nickem konverzovat a probírat s ním záležitosti, které se ve městě aktuálně děly a řešily. Taktéž jsme se zabraly do problematiky nastávajících voleb nového starosty, přičemž s jedním z kandidátů, Noelem Boundym, nedávno pořídil interview.
Deset minut po začátku rozhovoru, odešel starý Koerphel z místnosti a nechal mě s mým přítelem o samotě.
Nick se ke mně přiklonil a pošeptal mi do ucha: „Potřebuji s tebou mluvit o samotě, ale ne tady. Zdi mají uši. Mohli bychom jít do tvé pracovny v druhém patře?
Chápej. To, co ti potřebuju sdělit je přísně důvěrné a nepotřebuji, aby nás tvůj sluha slyšel.“
„Jistě, Nicku…“ souhlasil jsem.
Jeho tón, jaký volil při vyřčení té prosby, mě překvapil a o něco více vyděsil.
Vystoupaly jsme tedy po točitých schodech do druhého patra, kde se nacházela má pracovna.
Zamknul jsem za námi dveře.
Teď už mohl být Nick spokojen, neboť nás již nemohl nikdo vyrušovat.
„Dívej se, tam za oknem,“ vyjekl jsem ze sebe důrazně.
V zahradě, do níž byl výhled mými okny, stál mezi živými ploty Koerphel a zíral do našich oken, prázdným, úpěnlivým pohledem.
Ty jeho modré oči mě přímo hypnotizovaly. Šel z něj strach. Pozoroval nás. Jakoby viděl do naší mysli a tušil, že mi Nick chce sdělit něco, co by ho mohlo eventuálně zajímat, nebo by se ho to mohlo nějakým způsobem týkat.„Nicku, co je ten chlap vlastně zač? “ otázal jsem se velmi opatrně a potichu, snažíc se pokud možno, nepohnout rty. Měl jsem pocit, že snad umí odezírat ze rtů, a že by mi tím pádem mohl rozumět.
„No, to co jsem slyšel…,“ začal Nick, „ …jsou jen takové místní báchorky a povídačky…“
„Tak mluv, co jsi slyšel? “ přerušil jsem ho.
„Prý je to právě on, kdo dohnal tvého prastrýce Ignáce k sebevraždě. Tvůj strýc prý znal nějaké tajemství, které znát neměl, prý cosi o tajné místnosti či snad chodbě, někde v útrobách tohoto domu. Někde v podzemí. Prý je tu jakýsi vchod do neznáma, o němž ví jen zasvěcení, kteří jsou jeho strážci.
Tvůj strýc se jej snažil najít, neboť věřil, že je tam místnost, kam si může bez starosti ukrýt svůj nejcennější majetek, tedy svou sbírku starých a velmi cenných knih, pergamenů a dalších drahocenných předmětů. Údajně, tam chtěl ukrýt i rodinné zlato a šperky.
Po tom nešťastném krachu na burze, by se mu jistě takový úkryt hodil, aby tam mohl schovat všechny svoje cennosti a nemusel je přiznávat lichvářům, svým věřitelům a mohl prostě tvrdit, že o všechno přišel při požáru nebo jiné katastrofě.“
Celé mi to připadalo jako nějaký nesmysl. „Vždyť můj strýc celý tento dům nechal postavit, o všech místnostech tudíž věděl, a pokud by existovala nějaká podzemní skrýš, či snad dokonce místnost, musel by vědět, kde se nalézá vchod do chodby, která ho k ní zavede,“ namítal jsem Nickovi. Nick se zarazil:
„Kdo ti pověděl, že tento dům postavil tvůj prastrýc? “
„Můj otec, který ho po něm zdědil.“ Odpověděl jsem s určitou razantností.
Potom začal Nick vypravovat příběh, který mi měl osvětlit tu hrůznou skutečnost, která stojí v počátcích historie mého domu, a která celé té historii předchází. Vypověděl mi něco takového:
„Kolem roku 1885 se do města přistěhoval jistý Harley Hansel, údajně lékař, který sem byl přizván tehdejším starostou města, nebožtíkem Harry Lloydem. Hansel převzal vedení nemocnice a začalo se proslýchat, že po jeho nástupu začali mizet pacienti, umírající v městském hospicu, který spolupracoval s Glowntownskou nemocnicí, kam převáželi pacienty, kterým již nebylo pomoci. První týden po jeho nástupu se začaly ztrácet jen mrtvoly z hospické márnice, ale později i těla z márnice v nemocnici. Nikdy se nepřišlo na to, kdo za těmito únosy mrtvol stojí, ale dlouho se mělo za to, že snad samotný Hansel. V době, kdy se tyto únosy děly, neměl nikdo proti Hanselovi žádné důkazy, a tak se policie musela ubírat jiným směrem.
Město zapůjčilo Hansenovi asi deset tisíc dolarů, což v té době byl pěkný balík peněz, načež si postavil dům. Tím domem je právě tato vila, která již tehdy, byla honosně vybavena.
Hansen si totiž nechal po dostavění svého domu přivést všechen svůj majetek z Cleerweeku, kde žil před tím. Nechtěl totiž, aby se o něm již od počátku vědělo, že je to ve skutečnosti boháč. Vilu dostavěl někdy v roce 1888 a právě tehdy se začaly ztrácet na místo mrtvol, i živí lidé. Říká se, že jakmile byl někdo spatřen, jak rozmlouvá s Harley Hanselem, do dvou dnů se po něm země slehla. Dotyčnou osobu již nikdo nikdy nespatřil, ani živou, ani mrtvou. Nejpodivnější na celé věci je to, že dotyčná osoba byla vždy naposledy viděna s Hanselem a navíc v okolí jeho vily, nebo dokonce uvnitř vily skrz velkou prosklenou, majestátně vyhlížející terasu.“ Dokončil Nick své prozatímní vypravování.
„No, ale jak souvisí zmizení všech těch lidí bezprostředně s Hanselem? “ Zeptal jsem se s očividnou skepsí v hlase.
Nick pokračoval: „Hansen údajně vedl jakousi sektu. Skupinu lidí, kteří se v této vile třikrát týdně scházeli, a provozovali ohavné rituály, jimiž uctívali božstva dávno zapomenutýchpradávných národů, které kdysi obývaly právě toto území. Říká se, že snad prý uctívali i samotného satana a že Hansel je ve skutečnosti satanista. Vila prý fungovala jako svatyně, v níž se rituály k uctívání satana a všech těch božstev odehrávaly. Právě těmto rituálům jsou přisuzovány ony ztráty všech těch lidí mezi léty 1885 – 1890.“
Zamrazilo mě při pomyšlení, kolik krve tu při těchto pohanských rituálech bylo prolito.
Kam zmizely stopy po všech těch rituálech? Kam se ztratily stopy minulosti, jež zde měli zanechat dávné události, které vytrhly z okovů života tolik bytostí, že jen pomyšlení na to číslo ve mně vyvolává panický strach z tohoto prokletého místa.
„A jak to všechno podle tebe souvisí s Koerphelem?“
„Mám za to, že Koerphel je duchovním následovníkem Hansela, možná jej Hansel dokonce sám zasvětil.“ Vysvětlil mi Nick.
„Ale Koerphel byl ve službách mého prastrýce již od roku 1890, jak je možné, že si strýček po celá desetiletí ničeho nevšiml, a kolik je vůbec Koerphelovi v tom případě let?“
Nad touto otázkou se ovšem zarazil i Nick.
Měl jsem chuť vyletět oknem jako svobodný pták, rozlétnout se do širokého okolí a již nikdy se nevrátit.
Ale nemohl jsem. Přírodní zákony mi to neumožňovaly. Stál jsem u okna své pracovny, hleděl ven a spolu se svým přítelem Nickem pozoroval západ slunce nad ospalým Glowntownem, očekávajíc příchod šera a tmy.
Koerphel, který mě začal děsit čím dál více, již v zahradě nestál. Odebral se do domu již před dobrou hodinou, kdy se naše pohledy setkaly skrz velké okno v mé pracovně.
Snad tomu tak chtěl osud, pomyslil jsem si, a šel svého přítele doprovodit ven před dům.
Ten mě však zarazil: „Paule, dej si na něj pozor. Vůbec se mi to nechce líbit, o něčem určitě musí vědět. To není samo sebou. Má něco za lubem! Dej na mě, já to poznám. Je to, jako když jsem tehdy ležel v té proláklině, snažíc se popadnout dech a majíc nervy napjaté až k prasknutí. Ale ani tehdy jsem se nebál o svůj zdravý rozum tak, jako teď se bojím o ten tvůj. Jak jsi říkal, že se jmenuje celým jménem? “ Zeptal se Nick.
„Frederick Koerphel,“ odpověděl jsem.
Sešli jsme dolů po schodech. Nick si vzal z věšáku svůj klobouk a kabát a já ho doprovodil k autu. Nick nastoupil do svého Volkswagenu, nastartoval a odjel. Chvíli jsem se za ním díval, pozorujíce kouř vycházející z výfuku auta, když tu se za mnou náhle, jako duch, objevil Koerphel: „Večeře je připravena, pane!“ oznámil mi s jistou naléhavostí.
„Ano, děkuji vám, Fredericku,“ odpověděl jsem.
Podíval jsem se směrem k silnici, a když jsem se otočil směrem k vchodu do domu, v jehož blízkosti stál Frederick Koerphel, nikdo tam nebyl.
Vešel jsem do dveří a uslyšel velké pendlovky, stojící v rohu předsíně, odbíjející osmou hodinu večerní.
Vešel jsem do sálu, kde jsem měl v severním rohu velkého dubového stolu připravenou večeři od Koerphela. Byl to můj jediný služebný, a tak jsem musel vystát to, že mi vaří.
Zrovna jsem se chtěl pustit do jídla, když tu se za mnou ozval hlas:
„Jste spokojen, pane?“
Trhl jsem sebou, div se mi srdce nezastavilo z toho šoku.
Cítil jsem, jak mi poskočil krevní tlak, a ve spáncích mi začala bubnovat krev.
„Prosím vás, tohle mi už nedělejte …slyšíte … NIKDY! “ Vykřikl jsem.
Koerphel na sobě nedal nic znát. Buď to byl skutečný profesionál ve svém oboru, nebo to byl člověk, co měl nervy ze železa.Koerphel popošel dopředu před můj stůl, uklonil se a pronesl tento podivný monolog, po kterém jsem se ho děsil ještě více, než kdy před tím: „Promiňte mi, pane, to malé leknutí. Nechtěl jsem vás vyděsit. Chtěl jsem pouze vědět, jste-li se svou večeří spokojen… to je vše… a jen tak mimochodem, pane,… nehledejte to… a kdybyste se snad pokusil se svými objevy někde svěřovat, nedělejte to. Nevyplatí se Vám to. Tento dům je zatím bezpečný a bezpečným zůstane, dokud se nezačnete ptát a hledat. Kladu Vám to na srdce… Nezkoušejte to… Nezkoušejte to nikdy.“
Zatočila se mi hlava. Ten jeho hlas, ten hrozný hlas, jakoby přicházel z nějakého vzdáleného místa. Z místa, na kterého se živý člověk nikdy nedostane. Z místa, na které se dostanou jen ti, co prošli očistcem. Z místa, které není pro živé.
Udělalo se mi nevýslovně zle a padl jsem na perský koberec, který byl natažen až ke dveřím, které byly zamčené zevnitř, stejně, jako druhé dveře na konci místnosti, ke kterým vedl stejný perský koberec.
Po Koerphelovi, jakoby se zem slehla.
Ráno jsem se probudil ve své posteli, vedle které stál lékař, pravděpodobně přivolaný Koerphelem. Určitě Koerphelem, kým jiným také, když nikdo jiný v domě nebyl.
Lékař mi předepsal nějaké prášky s tím, že jsem údajně chudokrevný, ale já věděl, že chudokrevnost nebyla důvodem mé včerejší mdloby.
Lékař se odporoučel s tím, že ho pan Koerphel nemusí doprovázet. Prý najde sám cestu ven.
Nebyl jsem tomu rád, poněvadž jsem se bál s tím člověkem zůstat v jedné místnosti, i když mi ve svém děsivém monologu sliboval, že je tu bezpečno, tedy alespoň zatím.
Koerphel se otočil ke mně a zeptal se:
„Mohu pro Vás něco udělat, pane? “
„Ne. Děkuji vám, Fredericku,“ Odpověděl jsem zdvořile, načež Koerphel opustil místnost, zavírajíc za sebou dveře.
Poté jsem padl zpět do hlubokého spánku a víc si z onoho dne nepamatuji.

12. 12. 1948

Probudil jsem se kolem osmé hodiny ráno.
Hned poté, co jsem vyšel ven ze svého pokoje, jsem potkal Koerphela, jak uklízí koupelnu.
Když jsem do koupelny vešel, abych se umyl, zeptal se:
„Spal jste dobře, pane?“
„Ano. Děkuji vám, Fredericku, a děkuji vám, že jste zavolal lékaře, bylo mi vskutku nevolno.
„To asi z toho jídla, pane. Přiznávám se, že to nebylo příliš čerstvé, velmi se vám za to omlouvám, příště obstarám čerstvé suroviny.“
Byl jsem poněkud rozzlobený. Nechápal jsem, proč vaří z nekvalitních a nečerstvých surovin.
„Proč vaříte z prošlých surovin, Fredericku? Mohlo mě to zabít!“ Zařval jsem na něho, uvědomujíce si nicméně, že to trochu přeháním.
„Omluvám se vám, pane, ale dosud jsem nenakoupil žádné další zásoby a včera navíc byly všechny obchody zavřené. Jestli chcete, mohu vyrazit na nákupy ihned, a vy si ještě trochu odpočněte.“
Přikývl jsem na souhlas a šel si ještě tak na hodinku lehnout, přičemž Koerphel mezitím nakoupil nové zásoby.
Vzbudil mě kolem desáté zvonek u dveří. Sešel jsem do předsíně, pohlédl do kukátka a za nimi jsem viděl Nicka Matthewa. Byl celý bílý v obličeji a vypadal docela naléhavě.
Otevřel jsem a Nick mě požádal, abych se oblékl a nastoupil k němu do vozu, že se mnou musí někde v tajnosti mluvit.
Šel jsem se tedy obléknout a vyhledat Koerphela, abych mu pověděl, že se na nějakou dobu vzdálím, a aby mě na oběd neočekával.
Nastoupil jsem k Nickovi do auta. On nastartoval a vyrazili jsme.
„Kam mě vlastně vezeš, Nicku?“
„Do knihovny. Musím ti ukázat, co jsem včera po mojí návštěvě zjistil. Myslím, že tě to bude zajímat.
K městské knihovně jsme dorazili kolem půl jedenácté.
Zašli jsme do jistého oddělení, o němž jsem před tím neměl žádné povědomí, že by se tu někdy nacházelo, a to jsem býval v městské knihovně velmi častým hostem.
Bylo to jakési okultní oddělení, nacházející se v podzemí knihovny, jakoby správci knihovny nechtěli, aby se tam návštěvníci dostávali.
To, co mi tam ten den Nick ukázal, způsobilo, že jsem se své vily a hlavně toho proklatého sluhy Fredericka Koerphela, začal bát ještě více, než předtím.
A navíc, teď jsem k tomu strachu měl skutečný důvod, protože jsem si vzpomněl na to, co mi den před tím, než jsem omdlel z otravy tím prošlým jídlem, které mi dal určitě záměrně, Koerphel pověděl:
„Pane, nehledejte to… a kdybyste se snad pokusil se svými objevy někde svěřovat, nedělejte to. Nevyplatí se vám to.
Tento dům je zatím bezpečný a bezpečným zůstane, dokud se nezačnete ptát a hledat.“
Pověděl jsem Nickovi o události, která se odehrála bezprostředně potom, co minulého dne odjel.
„Myslíš, že ti dal něco do jídla?“ Zajímal se Nick.
„Já nevím. To jídlo bylo samo o sobě dost zvláštní. Nechutnalo to jako kuřecí, vepřové, hovězí, nebo snad jako jakékoliv jiné maso, které jsem do teď ochutnal. Mělo to velmi zvláštní zápach, ale nakonec, nebylo to poprvé, co jsem to maso jedl. Nikdy jsem se ho neptal, co je to za druh masa, protože jsem se zpočátku bál, že bych ho snad mohl urazit, ale teď… Mám docela strach z toho, co to mohlo být.“

 

3.
VÝPRAVA K VILE

19. 12. – 20. 12. 1948

Detektiv Answer na mě hleděl s nevěřícným pohledem, jakoby si říkal: „Co si to vymýšlí za nesmysly…“
Já ale věděl, jaká je pravda.
Pravda byla ta, že od chvíle, co se před mými dveřmi objevil starý Koerphel, život se mi přetočil naruby. Moje mysl mi nechtěla dopřát kousek spánku. Ve snech mě neustále pronásledoval ten ohavný sluha. Ty Koerphelovy oči. Ty modré, upřené oči, které mě hypnotizovaly na každém mém kroku. Nedávaly mi odpočinku.
Answer seděl ve světle své lampy a tiše pokyvoval hlavou, jakoby souhlasil s každou mou větou, i když jsem věděl, že jen tak na oko.
„Jak váš prastrýc tedy přišel k té vile, když ji tedy nepostavil? “ Zeptal se Answer, odklepávajíc si cigaretu do skleněného popelníku na svém stole.
„Právě to byla jedna z těch věcí, na kterou jsme přišli během návštěvy knihovny 12. prosince. Objevili jsme jakýsi utajený městský almanach, skrytý v okultní části knihovny, nacházející se v podzemí. Je tam zpráva o tom, že Harley Hansel v prosinci 1890 zmizel. Stejně, jako předčasem, se tehdy po lesích pohyboval někdo, kdo vraždil každého na potkání. Jistý nejmenovaný redaktor napsal, že to byl snad nějaký démon, či snad sám ďábel. Pak tu bestii zastřelil nějaký hajný a krátce na to se po Harleyi Hanselovi zem slehla. Už o něm nikdo neuslyšel. Někdo říká, že snad odcestoval, někdo zas věřil tomu, že to on byl tou bestií, a teď je mrtvý. Ať tomu bylo jakkoliv, roku 1890 můj prastrýc převzal onu vilu a krátce na to, k němu do služby nastoupil Frederick Koerphel. “
Answer se na mě podíval pohledem, napovídající tomu, že se hluboce zamyslel.
„Jak ale ve skutečnosti, došlo k tomu, že se ztratil?“ Začal se zajímat Answer.
„Nikdo neví,“ odpověděl jsem.
Answer vstal od stolu a přešel k regálům s jakýmisi šanony a složkami, kterých bylo bezpočet, když najednou vytáhl černý šanon s nápisem LESNÍ BĚS – 1890.
Šanon otevřel, začal jím listovat, když tu najednou vytáhl starou, již pomačkanou fotografii, na níž byl letopočet 1888.
Na fotografii byl muž, sedící před stěnou, na níž vysel obraz domu, nápadně se podobajícímu mé vile. Ale mnohem zajímavější byl ten muž, kterého fotografie zachycovala.
Ty oči. Temné oči, upřeně na mě zírající. Ruce způsobně složeny v klíně a ve tváři lehký, jakoby ironický úsměv. Nejvíce mě zarazil jeho bizarní účes. Někoho mi připomínal.
Ten jeho účes. Vypadal jak po zásahu… „BOŽE MŮJ!“ Vykřikl jsem.
„Vy toho muže snad poznáváte?“ Dychtivě se zeptal Answer.
„To bych řekl. Ano. Vypadá docela jako Koerphel!“ To přeci není možné, pomyslil jsem si. Ale bylo tomu tak.
Teď jsem již pochopil. Pochopil jsem hrůznost oněch rituálů, jež byly ve vile páchány,
a pochopil jsem, proč jsem udělal, co jsem udělat musel. Totiž zabít Fredericka Koerphela.
Answer vstal od stolu, protáhl se a řekl: “ Věřím, že Vaše zkušenost byla vskutku hrůzná, ale žádám Vás aby, jste neodjížděl z města. Případ ještě není u konce. Jestli je jen trocha pravdy na tom, co jste mi řekl, znamenalo by to, že případ „lesního běse“ z nedávné doby, je nějakým způsobem provázán s tím samým fenoménem z konce devatenáctého století.“ Jakoby se všechny ty události znovu odehrávaly.
Postavil jsem se a vyšel spolu s detektivem z kanceláře.
„Kam mám jít?“ Zeptal jsem se. Domů jsem totiž nechtěl jít ani za nic. V této mé situaci bych nejraději odjel z města a víckrát se tu neukázal, ale to jsem nemohl.
Detektiv, který žil sám, mi ochotně nabídl nocleh, který jsem s radostí přijal. Nechtěl jsem být sám. Třeba být po boku svého vyslýchajícího, jen ne sám.
Přijeli jsme k domu na Chapnell Road, kde se nacházel detektivův byt.
On sám byl také postavou, jež sehrála důležitou roli v příběhu údajného George Howersona, pokud tedy někdo takový skutečně existoval.
Po té události s Georgem Howersonem v lese, události, jíž se nepřímo účastnil můj dobrý přítel Nick Matthew, byl detektiv Charles Answer hlavním vyšetřujícím celého případu.
S původním Georgem Howersonem, který byl tou dobou, snad podle teorií většiny obyvatel Glowntownu, kteří Howersona dobře znali, již devatenáct let mrtvý, se nikdy neznal a neznal tak ani jeho osud.
Nebylo mu proto divné, jakou tvář nosilo ono rozseknuté tělo, ležící v márnici Glowntownské nemocnice, kam jej po nálezu převezli. Byl rád, že lesní vrah či běs, jak se mu říkalo, má po dlouhé době tvář a případ je tedy možno uzavřít.
Nebylo tomu tak, neboť druhého dne z rána, když zřízenec nemocnice přišel otevřít pitevnu, naskytnul se mu pohled přímo ohavný.
Deska, na níž ještě minulého večera leželo tělo lesního vraha, byla prázdná.
Ale ještě více se zděsil toho, když si všiml, jak se tělo pravděpodobně dostalo pryč.
Po svých! Tuto pravděpodobnost možného vysvětlení události, která zde proběhla, si zřízenec uvědomil jako první a náhle ho zachvátil pocit paniky a čirého děsu.
Poté pohlédl na podlahu.
Na vykachlíkované podlaze se nacházeli v přesné konstantní vzdálenosti krvavé stopy.
Ty stopy byly všechny od sebe stejně vzdálené, jak jsem již podotkl, konstantní, asi jeden decimetr. Zřízenec okamžitě zavolal policii, která dorazila o půl hodiny později, spolu s detektivem Answerem.
Detektiva napadlo, že ta bytost, zdráhám se použít slovo člověk, se musela pohybovat velmi, velmi pomalu. Stopy směřovaly do místnosti, kde se prováděly pitvy.
Tam, asi dva metry od dveří, stopy zmizely. Jakoby se ona bytost namístě vypařila.
Answer pohlédl na strop, kladoucí si tiše otázku, má- li vůbec nějaký smysl se tam dívat a co že tam má vlastně najít.
Instinkt ho však nezklamal. Na stropě skutečně cosi bylo.
Answer si přisunul židli od stolu z vedlejší místnosti a vystoupil na ni.
Když byl nahoře u stropu, zjistil, že je na stropě přilepený jakýsi sliz, či nějaká jiná podobná hmota. Vytáhl z kapes u saka kapesník a opatrně se pokoušel kousek té hmoty setřít.
Jakmile byl hotov, sestoupil a nechal prohledat všechny boxy s mrtvolami, které se v místnosti nacházely. Pomyslel si, že to tělo tady někde přeci musí být.
Nic však nenašel.
Nakonec pátrání po tělu vzdal a prohlásil, že někdo musel tělo unést. Co mu ovšem vrtalo hlavou, bylo, kde se na podlaze vzaly ty krvavé stopy.

Druhý den ráno jsem jel s detektivem k onomu hroznému domu, jímž byla má vila.
Příjezdová brána byla svázána řetězy a uzamčena visacím zámkem.
Zprvu jsem nechápal, kde se tam ten řetěz vzal, poněvadž pro uzavření brány jsem žádný nepoužíval a protože jsem pochopitelně neměl klíč, kterým bych otevřel visací zámek, museli jsme řetěz přeřezat pilkou.
Po pěti minutách řezání jsme konečně mohli vstoupit na pozemek vily.
Vila vypadala, jakoby v ní nikdo nebyl již celá staletí.
Vyschlý trávník, zahrada porostlá pýrem a vysokou trávou a to i přesto, že jsem všechen trávník posekal před slabým měsícem. Přistoupili jsme ke dveřím a zjistili, že jsou uzamčené. Vytáhl jsem tedy svazek klíčů a vyzkoušel, který bude do dveří pasovat. Ani jeden nezapadal.
Nechápal jsem to. Zámek nikdo nevyměňoval. Nebo snad ano? Answer nakonec dveře vyrazil.
Když tak učinil, uviděli jsme prostor vily v zbídačeném a zoufalém stavu. Stěny byly zplesnivělé a v ovzduší byl cítit nesnesitelný zápach a v některých místech se mi zdálo, jako by byla cítit síra. Ani mi to po události, kterou jsem zde prožil, nepřišlo podivné.
Šli jsme vstupní halou směrem k společenské místnosti. Pozorovali jsme cestou obrazy, jež visely na stěnách, a připadalo nám, že nás pozorují. Obrazy mých příbuzných, kteří mě pozorovali vyčítavým pohledem, jakoby říkaly: „Co tady děláš?“
Jakmile jsme přišli do společenské místnosti, odhrnuly jsme kousek perského koberce, ležícího u krbu, a spatřili poklop. Byl to poklop od tajného schodiště, které jsem již bohužel znal.
„Tam se to stalo, detektive. Tam jsem ho našel. “
„Koho? Koho jste našel…? “ Zeptal se nervózně Answer.
„Matthewa. Mého přítele Matthewa. Jeho smrt si ale nedokážu vysvětlit, ještě chvíli před tím jsem s ním mluvil… mám to celé jak v mlze, jako bych měl zatmění mysli… už si trochu vzpomínám, začíná se mi to vybavovat… mohu Vám povědět, co se ten osudný den stalo, když jsem se probudil z onoho spánku. Ze spánku, který nastal bezprostředně poté, co se odporoučel ten Koerphelem přivolaný lékař. Možná to bylo těmi léky, co mi dal.
Nevím.
Od chvíle, kdy jsem se spolu s Nickem vrátil z knihovny, mám všechno jak v mlze. Vzpomínám si, že jsem si vzal nějaké prášky, protože se mi udělalo zle. Ještě víc zle, než předchozí den.
Snad se mi udělalo zle z rozčilení, které mi způsobil Koerphel, když se objevil těsně vedle mě, hned po tom, co jsem se vrátil zpět do vily. Vzpomínám si, že jsem si vyzouval boty.
Pak jsem pohlédl do zrcadla,... a najednou… stál tam on. Pozoroval mě svým hlubokým pohledem. Ale jak je možné, že jsem ho neslyšel přicházet? Musel se přeci ke mně blížit, už když jsem vstoupil do dveří. Ale, v tu chvíli tam nikdo nebyl.“
Detektiv Answer a já jsme hleděli dolů do temnoty, a chystali se k sestupu do ní.

 

4.

V PODZEMÍ

13. 12. 1948

Byl již večer. Musel jsem skoro celý den prospat, už si nepamatuji, co jsem jedl, pil, pamatuji si jen to, že bylo kolem šesté hodiny večerní, když mně dvanáctého prosince přivezl Nick svým autem až k vile z městské knihovny. Když jsem se probudil, bylo kolem osmé hodiny večerní.
Rozhlédl jsem se po pokoji, nikde nikdo. Všude jen ticho a tma. Ve světle lampy, kterou jsem měl u postele, jsem si prohlížel pokoj, který mě děsil více, než kdy jindy. Pomyslel jsem si, jestli mě třeba nesháněl Nick.
Na nočním stolku, vlevo od mé postele, stála sklenice vody a vedle ní telefon.
Napil jsem se, zvedl sluchátko a vytočil Nickovo číslo, které jsem znal zpaměti: 881 322 554
Zazvonil obsazovací tón. Pomyslel jsem si, že to vyzkouším později.
Najednou jsem z chodby uslyšel kroky, které se blížily k mému pokoji.
Rychle jsem zhasnul, položil sluchátko, přikryl se přikrývkou, jako malé dítě, které se snaží zamaskovat stopy v noci, když se mu nechce spát a rodiče jej chodí kontrolovat.
Ani za nic jsem nechtěl, aby mě Koerphel přistihl bdícího. Z toho chlapa šla hrůza a já opravdu neměl chuť ani odvahu být s ním konfrontován.
Kroky utichly.
Opět se po pokoji rozneslo hrobové ticho, ze kterého šel až mráz po zádech.
Kam se Koerphel ztratil? Jak je možné, že kroky náhle utichly?
Uchopil jsem telefonní přístroj a přitáhl si jej k posteli. Lampičku jsem již nerozsvěcel, poněvadž kdyby byl Koerphel někde venku, mohl by snadno spařit světlo v okně mého pokoje a tomu jsem se chtěl vyhnout.
Uchopil jsem sluchátko a začal vytáčet Nickovo telefonní číslo: 881 322 554. Musel jsem si ho několikrát přeříkávat, nebyl jsem si jistý, jestli si ho skutečně pamatuji správně, mohl jsem někde udělat chybu, a proto sem se mu nemohl třeba dovolat.
Když jsem si byl číslem jistý, vytočil jsem jej. Chvíli to pípalo, pak zašramotilo a ozval se hlas:
„Paule, to jsi ty… “ Znělo to téměř naléhavě, jakoby se mu něco dělo, jakoby na mě on sám čekal, až mu zavolám, to mi ale nevadilo, já sám jsem byl šťasten, že ho slyším.
„Ano Nicku, to jsem já, Paul. Potřebuju s tebou mluvit, a to naléhavě. “
„ Óóó…Paule… Kdybys viděl to co já… neuvěříš mi… Paule, z toho domu musíš okamžitě prchnout, slyšíš…slyšíš mě Paule, prchej a na nic se neohlížej… vezmi nohy na ramena, v tom domě je zlo… zlo, Paule, čisté zlo…“
Jeho naléhavost v hlase mě vskutku vyděsila. Jakoby zde byl. Ale on zde být přece nemohl, to bych o tom musel vědět.
„Jak víš, že je v mém domě zlo, jak ses to dověděl… No tak, mluv se mnou Nicku?“ hulákal jsem do sluchátka, ale tam zněl jen sípavý dech a funění.
„Jsem zde Paule, v katakombách, pod tvým domem. Na nic víc se neptej a prchej, je to hrůzostrašné, příšerné, prchej, dokud můžeš!“
Nevěřil jsem vlastním uším. Nechápal jsem, o čem přesně mluví. V jakých katakombách? Jak zjistil, kde se nachází vchod do těch katakomb a kde tam vůbec vzal telefon? Místo toho, abych si vzal jeho slova k srdci a prchl, byť bych se měl třeba spustit na laně z okna, radši jsem ležel v posteli a vyptával se ho, co tu dělá a kladl si sám sobě přitom nesmyslné otázky.
„Nicku, jak ses dostal proboha do mého domu a kde jsi vzal telefon? “ Ptal jsem se napůl ustrašeným a překvapeným tónem.
„ To on… To on si pro mě přišel… Paule, je to sám Satan… Musíš rychle zmizet, než bude pozdě….“
„Kdo… Kdo tě sem přivedl… No tak… Pověs mi víc… Potřebuji to vědět…“
Najednou se hovor přerušil a ve sluchátku se ozval hlas, který jsem dobře znal a který se mi z hlavy již nikdy nevymaže:
„Říkal jsem vám, pane, že nemáte nic hledat. To od Vás nebylo moudré. Váš přítel je již ztracen, nemůžete pro něj nic udělat, nesnažte se po něm pátrat a odejděte z tohoto domu, dokud je ještě čas. Váš přítel Vám v této věci radil moc dobře a měl byste ho uposlechnout v rámci zachování si zdravého rozumu. Tento dům je náš a nikoho jiného, ani váš, ani vašeho prastrýce. Nedělejte stejnou chybu jako on. Jemu se to nevyplatilo a Vám se to také nevyplatí. Sbohem pane, nebo bych snad měl říci: nashledanou ? “
Pak sluchátko klaplo, a nastalo opětovné ticho. Byl jsem v tu ránu jako omámený.
Nemohl jsem hrůzou popadnout dech. Točila se mi hlava. Jak se Koerphel dostal k Nickovu telefonnímu sluchátku… a…? Toho Koerphelova rozkazu, co mi dal v telefonu, jsem nehodlal uposlechnout. Byl jsem odhodlaný příteli pomoci.
Vstal jsem z postele, oblékl jsem na sebe prádlo, co mi leželo na židli a opatrně jsem přistoupil ke dveřím.
Chvíli jsem naslouchal.
Nic.
Všude bylo naprosté ticho.
Ani ptáci za oknem nebyli slyšet, a že většinou nadělají pořádného hluku, a navíc teď, když si na dubu, který roste v zahradě, do níž mám výhled z okna své ložnice, postavily hnízdo.
Vzal jsem za pozlacenou kliku, stiskl ji a pootevřel dveře.
Na chodbě byla tma a šero… a… možná ještě větší ticho. Začal jsem našlapovat s největší tichostí, aby mě nebylo, pokud možno, vůbec slyšet a zejména, aby mě neslyšel Koerphel.
Byl jsem přesvědčen, že se tu v domě někde skrývá.
Našlapoval jsem co nejmírněji, avšak již ztrouchnivělá podlaha pode mnou hlasitě praskala.
K velkému točitému schodišti jsem došel asi tak po dvou minutách tichého našlapování.
Záda jsem měl zalitá potem, a chvíli jsem měl zdání, že snad slyším kapky potu upadat na zem.
Když jsem sestupoval ze schodiště, přidržoval jsem se křečovitě zábradlí.
Stál jsem konečně pod schodištěm. Ptal jsem se sám sebe, má-li smysl tam jít… co tam spatřím? Neměl bych raději uprchnout, dokud je ještě čas? „Ne!“ Odpověděl jsem sám sobě.
„Musím té věci přijít na kloub, musím zjistit, co se tu děje a jak ta věc souvisí s mým prastrýcem.“
Prošel jsem předsíní, do které ústilo schodiště, spojující přízemí s horními dvěma patry.
Zatahal jsem za dveře do společenského sálu, avšak byly zamčené. Začal jsem po kapsách hledat svazek klíčů, mezi nimiž byl i ten, co pasoval do obou dveří, ústící do společenského sálu. Když jsem ho našel, opatrně jsem ho vložil do zámku a pootočil.
Uslyšel jsem „CVAK“ jak klapla západka zámku a dveře se otevřely.
Přede mnou se objevila ona místnost s dvěma perskými koberci, natažených k oběma dveřím. „Ale“…. Pomyslil jsem si… „Kde je ten koberec u krbu?“
Přistoupil jsem ke krbu a uviděl obrovskou šachtu.
„Jak je možné, že jsem o ní nevěděl?“
Odhadoval jsem, že šachta bude alespoň deset metrů hluboká. Neměl jsem u sebe žádnou svítilnu, ale na stole vedle krbu byla nepoužitá svíce. Zapálil jsem svíci a poté si teprve všiml, že do hlubin šachty vede žebřík.
Sešplhal jsem žebříkem dolů do šachty a ucítil odporný hnilobný pach. Jako kdyby se všude kolem nacházely naházené mrtvoly, ale nic tam přitom nebylo.
Když jsem sešplhal až dolů, všiml jsem si, že se přede mnou objevila chodba, vedoucí někam do neznáma. Výška toho tunelu činila dva metry, takže jsem se nemusel hrbit, abych jím prolezl. Za svitu svíce jsem pokračoval dál a dál. Chodba se různě kroutila, až ten pochod člověka začal unavovat. A pořád více a více rostl ten odporný hnilobný zápach a můj pocit hrůzy z nastávající situace se krok od kroku více a více zvětšoval.
Najednou jsem o cosi zakopl a ramenem jsem zavadil o slizkou stěnu tunelu, avšak jsem se udržel na nohou. Když jsem se ohnul, abych se podíval, co to je, spatřil jsem lidskou lebku, jakoby přilepenou k podlaze, dívající se směrem, odkud jsem přišel. Jakoby mě chtěla varovat… určitě to byla výstraha, že se již nemám k místu, které strážila, více přibližovat.
Varování jsem však nedbal, poněvadž když jsem byl tak blízko, musel jsem již věc dokončit.
Šel jsem ještě asi dvě minuty, když tu jsem zakopl o jakýsi rantl a spadl jsem do jámy, jakoby tam na mě byla připravená.
Jáma, do které jsem spadl, byla plná hnijících těl a mě již bylo jasné, odkud se ten pach linul.
Když jsem se postavil a vzpamatoval, všiml jsem si, že mrtvoly byly všude kolem mně.
Udělalo se mi opravdu zle, byl jsem pokrytý jakýmsi slizem, či jinou podobnou hmotou, která se nacházela na stěnách i na těch mrtvolách.
Začal jsem volat Nickovo jméno: „Nicku, Nicku….NICKUUU!!!“ Křičel jsem, jak nejlépe jsem dovedl, protože jsem předpokládal, že tu někde musí být.
Náhle jsem před sebou spatřil plošinu, která jakoby vedla na nějaké vyvýšené místo, připomínající jakýsi prehistorický oltář, sloužící k obětování lidských obětí.
Povšiml jsem si, že stojím v obrovské místnosti a přestože jsem přišel o svíci, tak docela jasně jsem viděl.
Vystoupal jsem tedy po plošině na onen objekt, tolik mě připomínající obětní oltář, a když jsem byl nahoře, pořádně jsem se rozhlédl.
Když jsem pochopil, kde jsem, hrůza a náhlý pocit strachu mě málem srazil na kolena.
Před mými zraky se tyčila asi dvacetimetrová bronzová socha samotného ďábla… Bafometa.
Všude na stěnách se nacházely jakési tajemné symboly, latinské texty a pentagramy.
Jeden obrovský se nacházel také přede mnou, na tom obrovském oltáři.
Začal jsem strachy křičet Nickovo jméno, když tu jsem spatřil Nicka, sedícího a opírajícího se o stěnu před oltářem.
„Proboha, Nicku!“ Zakřičel jsem a přiběhl k němu.
Když jsem se ho dotkl a zatřásl s ním, zjistil jsem, že je mrtvý. A nejen to. Někdo mu podřízl hrdlo a rozpáral břich. Vypadalo to, jakoby ho někdo vykuchal. Byla to jen kostra obalená kůží a oděná v Nickových šatech.
Kam se ale poděly jeho vnitřnosti?
Kam se poděla jeho krev?
Nikde po nich nebyly žádné stopy. Najednou se ze tmy vyloupla postava.
Byl to Koerphel.
Byl oblečen v jakém si podivném rubáši, pravděpodobně určeném pro satanské rituály.
Koerphel přišel až ke mně, a svýma temně modrýma očima se zahleděl do mých, přičemž se na mě šklebil svým ironickým úsměvem, z něhož běhal mráz po zádech.
„Řekl jsem Vám přece, že sem nemáte chodit. Vy lidé jste nepoučitelní.“
„Co tu děláte Koerphele a co jste to udělal s mým přítelem?“ Zeptal jsem se rozčíleně.
„Byl nutnou obětí, pane. Náš Pán potřebuje lidské oběti, aby mohl opět povstat a konečně převzít vládu nad tímto světem, který mu vždy patřil a který mu patřit opět bude. A tomu nikdo nezabrání…ani vy…ani nikdo jiný.“
„Koerphele, kdo skutečně jste? “
Koerphel se otočil čelem k soše Bafometa a pravil:
„Jsem ten, jemuž tento dům patřil již před šedesáti lety, jsem ten, jehož se všichni bojí v lesích, kde sháním oběti, pro našeho pána, vládce temnoty, samotného ďábla.“
„To vy Koerphele? Vy stojíte za vraždami všech těch mrtvých z glowntownského lesa? To ale přece není možné, vždyť vrah byl identifikován jako George Howerson!“
Koerphel se jen smál: „Je tak těžké uvěřit tomu, že bych byl vrahem já? Technicky vzato jsem vrahem skutečně nebyl, vrahem byl doopravdy George Howerson. Má to však jeden háček. George Howerson zemřel před dvaceti lety. To, co se hnalo lesem, byl přízrak. Přízrak, který byl ovládán silou mou a hlavně silou našeho pána. To mě patřilo tělo George Howersona, stejně, jako mi patří tělo Fredericka Koerphela, stejně, jako mi patří tělo kohokoliv, koho jsem použil jako dar našemu pánovi.“
„Ne… to není možné… byl naživu,“ odporoval jsem Koerphelovi. Koerphel však věděl, o čem mluví.
„Ano. V jistém slova byl George Howerson naživu. Ale jenom, dokud jsme mu to poručili. Stejně, jako jsme před chvílí poroučeli vašemu příteli a stejně, jako budeme za okamžik poroučet tobě!“
Koerphelovy oči začaly zářit rudou barvou a jeho naježené vlasy se mu teď ještě více naježily.
Vstoupil do středu pentagramu, nacházející se na oltáři, poklekl, napřímil ruce směrem k Bafometovy a začal pronášet cosi v latině, co znělo asi nějak takto:
*„Diabolus princeps mundi huius potentes et fructus terrae tuae voluntatis executori me offerentes. Nunquam patria tua virtus et potentia. Ponamus me, domine. Surge, scopis mundatam, et saeculum per ignem illis qui placuit ut benedicat tibi. Accipe sacrificium ...“
Když pronášel poslední větu, všiml jsem si, že se té bronzové soše, soše Bafometa, začaly rozsvěcovat oči do ruda. Měl jsem v té chvíli pocit, jakoby snad skutečně ožíval.
V té chvíli se mě zmocnila na krátkou dobu panika. Avšak všiml jsem si velkého kusu kamene, který ležel v rohu, kousek od obětního oltáře, na kterém, jak jsem pochopil, měla být za okamžik prolita moje krev.
Popadl jsem onen kámen a praštil jím vší silou Koerphela po hlavě. Najednou jsem uslyšel obrovský řev, který se snad ozval z nejtemnějších hlubin pekelných. Podíval jsem se k soše
Bafometa a všiml jsem si, že má rudě rozžaté oči a hustý dým se valí s jeho nozder.
„PROBOHA, ON OBŽIVL!“
Všiml jsem si, nebo se mi to snad zdálo…ach, kéž by se mi to jenom zdálo, že pohnul hlavou a jeho hrůzostrašný pohled utkvěl přímo na mě. Neváhal jsem, protože jsem předpokládal, že je s Koerphelem úzce propojen a že je tedy závislý na jeho motlitbách, a tak jsem popadl kámen, který se nacházel u stěny, o kterou bylo opřeno Nickovo tělo a vší silou jsem praštil Koerphela do hlavy… a znovu… a znovu… a znovu…
Koerphel padl k zemi. Měl rozbitou hlavu a krvácel. Nebyl jsem si však jist tím, že je mrtvý, nebo snad, že jeho smrt něčemu pomůže. Nicméně Bafometův řev ustal.
Když jsem se k němu otočil, byl zase onou bronzovou sochou, jako předtím.
Otočil jsem Koerphela na záda a zkontroloval, jestli žije.
Nikoliv. Byl mrtvý. Prohledal jsem ho a našel jsem obřadní nůž, na němž bylo vyryto jméno
Harley Hansel. Pochopil jsem, že se jedná o jeho nůž, ale nechápal jsem, kde ho Koerphel vzal.
Udělal jsem to, co jsem udělat musel. Vzal jsem do rukou nůž, nadzvedl Koerphelovu hlavu a začal řezat. Měl jsem pocit, že je to jako s upíry, kdy ve středověku řezali mrtvým hlavy, aby se po smrti nevrátili jako nemrtví.
Nůž byl pořádně ostrý a tak se řezalo celkem pohodlně, i když nebyl se zuby. Akorát, když došlo na krční obratle a páteř, musel jsem vynaložit značné úsilí. Ale už jsem to chtěl mít za sebou. Nedělalo mi dobře být v té hrůzné místnosti a s tou bronzovou pekelnou stvůrou, která mě svým pohledem vyděsila.
Když jsem dořezal, vzal jsem hlavu, z níž tekla krev a upadávaly cáry masa, za vlasy, a spolu s nožem a hlavou jsem opustil místnost. Zanechávali jsme za sebou krvavou stopu.
Když jsem se konečně dostal k žebříku a vylezl po něm, hledal jsem nějakou skříň, do které bych umístil hlavu. Všiml jsem si pestře malované dřevěné truhlice s visacím zámkem.
Vzal jsem ruční vrtačku, kterou jsem měl schovanou ve skříni na nářadí v předsíni a vyvrtal do ní otvor, s dobrými dvěma centimetry v průměru. Pak jsem bednu odemknul, otevřel, vyházel z ní všechny věci a strčil do ní hlavu.
Vyšel jsem před dům, tu ohavnou Koerphelovu hlavu jsem strčil do kufru a nasedl jsem do auta.
Jel jsem po silnici Road 999 až k „Severnímu jezeru“.
Když jsem přijel k jezeru, mohlo být kolem půl dvanácté večer, vzal jsem si jeden dřevěný člun, parkující u dřevěného mola poblíž loděnice. Zamlada jsem byl veslař, a tak jsem doufal, že se co nejrychleji dostanu do středu jezera a bednu potopím do hlubin.
Tak se také stalo. Asi pět minut před půlnocí jsem dorazil do toho, co jsem matně považoval za střed jezera. Hodil jsem bednu přes palubu a pospíchal zase zpět ke břehu. Ještě jsem rozeznával obrysy bedny, když jsem ji pozoroval, jak se potápí. Ale… proč jsem tu hlavu v té bedně potopil? Měl jsem pocit, že potřebuji dostat tu hlavu z dosahu jejího těla, co nejdále to šlo. Tak, aby ji už nikdo nikdy neobjevil. Aby již nikdo nikdy nespatřil Koerphelovu tvář.
Tu tvář jsem považoval za prokletí, stejně, jako celý ten dům. Stejně, jako cokoliv v tom domě.
Když jsem přijel ke břehu, uviděl mě hlídač loděnice. Volal na mě, že co zde dělám, že je to jeho loď a já si ji vypůjčil bez dovolení a že zavolá okamžitě policii, jestli se mu ihned neohlásím.
Než jsem se stačil ohlásit, omdlel jsem. Snad prožitou hrůzou, snad prostou únavou.
Hlídač nakonec nejdříve zavolal sanitku a až potom policii. Druhý den jsem se probral s lehkou amnézií v nemocnici a zbytek už znáte. Abych řekl pravdu, byl bych rád za silnou amnézii, alespoň bych nemusel ty hrůzy oné noci prožívat znovu. 

 

5.
Záhadný telefonát

20. 12. 1948

Stál jsem s detektivem ve společenské místnosti, uprostřed mé potemnělé vily, hledíc přitom do nitra šachty.
Cítil jsem, že detektiv mé výpovědi příliš nevěří a ani jsem se mu nedivil. Kdo by také věřil takové fantaskní výpovědi, popisující události, které pramenily z těch nejhorších nočních můr.
Sestoupili jsme dolů.
Tlačili jsme se úzkou chodbou. Stěny byly opět pokryty slizkou hmotou, a opět byl cítit onen zápach, takový, jaký byl cítit třináctého prosince, kdy jsem se chodbou tlačil poprvé. Měl jsem pocit, že se celá událost zopakuje a srdce mi bušilo strachem tak rychle, div jsem se na té úzké a zapáchající chodbě nezhroutil. Nedovedu si vysvětlit, čeho jsem se nyní tolik obával. Snad to byl strach z Koerphela, neboť jsem plně nevěřil tomu, že by mohl být mrtvý, a očekával jsem, že nás bude na konci tunelu očekávat.
Když jsme dorazili k místu, kde se nacházela ona výstražná lebka, kterou jsem míjel už před tím, detektiv se k ní nahnul, aby ji prozkoumal. Byla posazená v jakémsi žlábku, pečlivě vytesaném do kamene.
Po chvíli jsme pokračovali dál.
Když jsme došli do místnosti, opět se mě chopila ona hrůza, jakou jsem již jednou prožil.
Všude pod kulatým obětním oltářem se nacházely kusy zetlených těl, od kterých se linul ten odporný zápach, ve kterém se mořila celá chodba a který již vystupoval šachtou i do společenského sálu vily.
Stejně jako před tím, stál v čele místnosti ohromný měděný Bafomet, který tu byl od Hanselových dob uctíván.
Objevili jsme také tělo nebohého Nicka, který byl té bestii dozajista obětován.
Detektiv si v oněmělé hrůze prohlížel onen sál. Onen sál smrti, který stál život mého přítele.
I přesto si však Answer zachoval chladnou hlavu.
Answer začal prozkoumávat tělo Nicka Matthewa. Nick měl na sobě ještě kabát, který měl i dne dvanáctého prosince, když jsme spolu byli v glowntownské knihovně. Tehdy tam Nick našel starý městský almanach a spoustu informací o mé vile.
„Proč vám váš přítel nedal vědět, že má namířeno k vám do vily? Proč se do podzemí vydal sám a co tu vlastně hledal?“ Začal se vyptávat Answer.
„Myslím si, že v knihovně objevil nějaké podrobné zmínky o těch rituálech a chtěl tomu, jako vždy, přijít na kloub. A proto se sem vypravil sám. Anebo ho sem něco, nebo někdo zavlekl.“
„Jak dlouho vám trvalo dostat se sem?“
„Asi… nevím to přesně… ale snad patnáct nebo spíš dvacet minut, ale co z toho vyvozujete?“
Answer začal vysvětlovat: „ Pokud byl již mrtvý v době, kdy jste ho zde objevil, tak kdy Vám telefonoval?“
„Ale on mi telefonoval v době, kdy se nacházel tady, v tom podzemí.“ Answer ale oponoval: „Kde tady v podzemí vzal telefon?“
Potom mi to došlo a hrůza, která mě ochromila, ještě přidala na hrůzostrašnosti mých vzpomínek.
Nemohl přeci telefonovat. V podzemí žádná telefonní linka není.
Answer pro jistotu začal prohledávat všechny stěny místnosti, jestli se přece jenom neschovávají někde kolem stěn dráty a telefonní přístroj, ale nikde nebylo nic.
Posadil jsem se, opřel se o stěnu a začal rozjímat nad tím, co jsem to tehdy v pokoji, dne třináctého prosince 1948, vlastně zažil.
Není možné, aby mi telefonoval a zároveň se nacházel v katakombách. Nebo si to celé jen vymyslel?
Blouznil snad?
Blouznil jsem snad já?
Mohlo to tak být. Ten večer v mém pokoji, ty kroky, které jsem slyšel za dveřmi svého pokoje. Nemohl to být ve skutečnosti Nick? Ale v chodbě mého pokoje se žádný telefon nenachází. Jediný telefon v horním patře je ten u mé postele. Pokud mi telefonoval chvíli před tím, než se to stalo, musel být v mé vile.
Proč mě ovšem prostě nevyhledal?
Proč mi místo toho telefonoval?
A pokud by telefonoval odněkud zvenčí, nemohl by se během tak krátké chvíle dostat do domu, to je vyloučené. U sebe doma také nebyl, to bych se mu přeci dovolal.
Tak kde se Nick nacházel po dobu našeho telefonátu?
Detektiv Answer naznal, že zde již nic nenajdeme a proto jsme onen hrůzný sál smrti raději opustili.
Answer ještě pořídil fotografii Bafometa a všech těch mrtvých, co se tam nacházeli, a slíbil mi, že sem pošle policejní četu od kriminálního úřadu Glowntown, aby zde vše pečlivě zdokumentovali a těla převezli do městské márnice.
Když jsme vystoupili z šachty, uzavřeli jsme poklop, aby se odporný zápach nešířil dál do domu. Společenská místnost byla pořád stejně ponurá a děsivá. Obávám se, že tohoto děsivého vjemu se již tento dům nikdy nezbaví.
„Bylo by asi lepší, kdybyste šel raději se mnou, pane Donovane. U mě budete více v bezpečí. Tento váš dům i na mě působí nevýslovně špatně. Nemuselo by tu pro vás být bezpečno.“
Answerův návrh jsem s radostí přijal. Do toho domu jsem opravdu již neměl zájem se zpět nastěhovat.
Vyzařovala z něj negativní a temná energie, která dokázala mou psychikou dokonale otřást.
Vznášel se nad tím prokletým místem vír otázek a já začal postupně chápat, proč můj prastrýc skončil tak neblaze.
Na zahradě byla stejná ponurá atmosféra, jako uvnitř domu. Snad to bylo počasím, které v ten den vládlo, nicméně když jsme vyšli ven před zahradu vily, jakoby se počasí ve chvíli změnilo. Ustal vítr a vysvitl ještě před chvílí zatažený měsíc.
Nastoupili jsme do Answerova auta a odjeli pryč, směrem k jeho domovu.
Okolo půlnoci jsme dorazili do Answerova bytu. 

21. 12. 1948

Ráno detektiv Answer odjel na služebnu a požádal mě, abych zůstal u něj v bytě a pokud možno jej neopouštěl.
Posnídal jsem černou kávu, dva rohlíky a nějaké ovoce nacházející se v jeho lednici.
Začal jsem pročítat ranní noviny, sedíc u kuchyňského stolu, popíjejíc kávu a snažíc zapomenout zážitky z předešlé noci.
Nemohl jsem se zbavit původu toho záhadného telefonátu, který jsem obdržel ten večer, kdy jsem se vydal do katakomb. Prohlížel jsem noviny a pročítal aktuální články na různá témata.
Byly to The Glowntown Diary, noviny, pro které psal můj přítel Nick Matthew.
Listoval jsem novinami, když tu mě do očí udeřil titulek: Katakomby pod Hanselovou vilou: Jak souvisí smrt předního publicisty s podzemím vily?
„Jak se dozvěděli tak rychle o smrti Nicka a jak se dověděli o podzemních prostorách pod vilou?“ Pomyslil jsem si.
S úžasem jsem pročetl článek.
Byly tam zmíněny veškeré detaily. Vše o šachtě, vedoucí do toho, co jsem začal nazývat Sálem smrti. Slizem pokrytá a zapáchající chodba. Výstražná lebka s pohledem, který v nitru člověka dokázal probudit ty nejhorší obavy. Obavy, které počínaly přerůstat v noční můry, z kterých se nejde probudit.
A pak ta místnost…
Místnost smrti, děsu, šílenství a beznaděje pro všechny, co se do ní kdy dostali.
Byla tam dokonale popsaná ona místnost, s jejím vybavením. Od kulatého obětního oltáře a sloupy až po tlející mrtvá těla pod ním a velkého měděného Bafometa.
Nevěřil jsem tomu, že ten článek vůbec čtu. Kdo ho napsal, zveřejnil a kde se dotyčný dověděl všechny informace?
Pod článkem nebyl nikdo podepsán.
Bála se snad redakce nebo samotný autor zveřejnění svého jména? Zajímavé také bylo, že se ke článku nevztahovala žádná fotografie.
Když jsem se zahleděl ven z okna, všiml jsem si, že se zatáhlo a schylovalo se k bouřce.
Obloha byla temná a zvedal se vítr. Zavřel jsem pevně všechna okna, vzal si zpět do ruky nedočtené noviny a začal opět číst. Sluchem jsem zaregistroval, jak kapky deště a pravděpodobně i kroupy mlátí do oken takovou silou, div se okna nevysypala z okenic.
Asi po půlhodině zaryté četby a neustálém přemýšlení nad článkem o katakombách pod vilou jsem zaslechl kroky na chodbě před bytem.
Nejdříve jsem těm zvukům nevěnoval pozornost, ale onen zvuk přicházel znovu a znovu.
Během pěti minut jsem ho zaregistroval desetkrát.
Zamrazilo mě při pomyšlení, že se ony záhadné kroky velmi podobají těm, které jsem slyšel večer, třináctého prosince, před svým pokojem, chvíli před záhadným telefonátem mého přítele Nicka Matthewa, kdy jsem naposledy uslyšel jeho hlas.
Na chvíli kroky utichly a po bytě se rozprostřelo posvátné ticho. V tu chvíli nebyla slyšet ani bouřka, která řádila venku za okny.
V tu ránu zazvonil zvonek u dveří.
Velmi pomalu jsem vstal ze židle a kráčel po rozvrzané podlaze ke dveřím. Šel jsem tak pomalu, jak to jen šlo.
Když jsem byl u dveří, zastavil jsem se a uvažoval o tom, co mám dělat dál. Pokládal jsem si otázku, zda-li mám dveře otevřít, nebo dělat, že se v bytě nenacházím.
Pohlédl jsem do kukátka.
V kukátku ale nikdo nebyl.
Stiskl jsem kliku u dveří, a zpocený strachem a hrůzou jsem k sobě přitáhl dveře.
Na chodbě před bytem byla tma. Nikdo tam nebyl, ale u mých nohou se nacházel kousek zmačkaného papíru. Sehnul jsem se pro něj a urychleně se zavřel opět v bytě, jako bych měl pocit, že mě někdo nebo něco sleduje a snaží se to využít mé chvilkové nepozornosti k mému překvapení.
Sedl jsem zpět za kuchyňský stůl, podezíravě si prohlížejíc okolí, se skutečným pocitem strachu z pronásledování, a můžete hádat, kým jsem si myslel, že jsem pronásledován.
Pomalu jsem rozevřel pomačkaný papír. Měl jsem pocit, že když budu otevírat papír příliš rychle, šustot papíru přiláká mého pronásledovatele. Inu, co na to říct? Mám pocit, že má mysl v této chvíli již byla plně deformována.
Po rozevření papíru se přede mnou objevil text, psaný Nickovým rukopisem:

Dne 13. 12. 1948
Glowntown

Milý Paule,
píši Ti tento dopis a doufám, ve vlastním zájmu, že se Ti nikdy nedostane do rukou, protože pokud ano, znamená to, že již nejsem mezi živými. Nemám zatím tušení, kdo ti v případě mé smrti doručí toto psaní, ale neboj se, někdo se najde.
Dne 12. prosince, když jsem tě svezl svým automobilem domů, jsem se vrátil zpět do knihovny. Hledal jsem tam jistou knihu jménem The list of Glowntown´s occultists a také jsem ji našel.
Je tam také zmínka o Harleyi Hanselovy a byl to opravdu on, kdo nechal postavit ten dům. Tu vilu, ve které bydlíš a o níž jsi byl ještě do nedávna přesvědčen, že ji postavil tvůj prastrýc.
Ovšem důvod, proč ta vila stojí, je pouze čistě okultní. Už od počátku se v něm děly různé bizarní černo-magické rituály a existují zprávy o tom, že se mu podařilo vyvolat samotného ďábla.
Jdu zjistit, co je na tom pravdy. Snad mi můj případný nezdar odpustíš. Pokud se mi něco stalo, pokusil jsem se Tě varovat. Ale ať se stalo, či stane cokoliv, Paule, za žádnou cenu se nesnaž na to místo vracet a do útrob podzemních prostor již teprve ne.
Doporučuji Ti, abys tu vilu nechal, pro jistotu, zbourat.

Tvůj Nick

Konečně jsem pochopil Nickovu motivaci v přítomnosti uvnitř mé vily toho osudného večera.
Jedna otázka však stále zůstává: Kdo byl ten tajemný na druhé straně telefonní linky a jak se stalo, že se do našeho rozhovoru připletl Koerphel? Detektiv Answer seděl ve své kanceláři, listoval jakýmisi spisy, které vytáhl z jednoho z šanonů, které měl úhledně uložené v uzamčené skříni, nacházející se vedle jeho stolu.
Po chvíli narazil na spis, který měl v levém horním rohu nadepsán letopočet 1890.
Rozbalil onen spis a vypadla z něj stará dopisní obálka.
Na té obálce bylo napsáno:

Pan Harry Lloyd
Glowntown
Wilson Street 2

Answer obálku opatrně otevřel.
Uvnitř se nacházel dopis, celkem dochovalý, evidentně skutečně datovatelný do roku 1890, nicméně, žádný bližší letopočet nebyl uveden.
Answer začal dopis číst:

Milý Harry,

píšu Ti tento dopis velice nerad. Musím konstatovat, že toto město evidentně není připraveno na to, o co se snažím již dobrých pět let, tedy od doby, co jsem přišel do Glowntown.
Naštěstí existují lidé, kteří mě chápou, a vím, že jejich diskrétnosti mohu důvěřovat.
Vím, že bys byl nejraději, kdybych dům předal vedení města a já sám v zápětí opustil Glowntown.
Ale to se nestane!
V tomto domě zůstanu navždy. Nic mi v tom nezabrání. A kdyby se snad někdo pokusil mě odtud dostat, nebo se pídit po historii tohoto místa, již se z mé vily nikdy nedostane.
Jeho duše zůstane navždy uvězněna v mém království.
A proto ti říkám, Harry: Nehledej to… a kdyby ses snad pokusil se svými objevy někde svěřovat, nedělej to. Nevyplatí se ti to.
Tento dům je zatím bezpečný a bezpečným zůstane, dokud se nezačneš ptát a hledat.
Kladu ti to na srdce… Nezkoušej to… Nezkoušej to nikdy.

Harley Hansel

Answer byl z onoho dopisu tak vyděšený, že stěží sotva dýchal.
Pochopil, co vlastně Hansel tak strážil před zraky světa.
To místo.
To příšerné místo.
Místo, které se nacházelo v podzemí vily a které tolik dohánělo k hrůze Paula Donovana a které připravilo o rozum a později i o život jeho prastrýce Ignáce Donovana.
Ta vila měla navždy zůstat prázdná, ale kdo byl vlastně tajemný Frederick Koerphel, a co stálo za tajemným telefonátem, byla stále záhada. 

22. 12. 1948

Answer seděl spolu s Donovanem u stolu.
Snídali.
Answer si tiše pročítal dopis, který Donovan našel předchozího dne pod dveřmi.
„Mám návrh, Donovane. Vy víte, kde bydlel váš přítel, že ano?“
„Ano, vím,“ odpověděl jsem.
„Vyžádám si povolení k domovní prohlídce a zajedeme do jeho domu. Jsem si jist, že najdeme odpověď na záhadný telefonát.“
Poté, co si Answer vyřídil povolení k prohlídce, jeli jsme po Brown Street, směrem do čtvrti Long Hill, kde Nick bydlel.
Dům, kde Nick bydlel, se nacházel na ulici Long Hill 13. Byl to velice útulný a prostorný byt ve třetím poschodí. Samozřejmě jsme neměli klíče, takže jsme museli vyhledat domovníka, který měl od bytu náhradní klíče.
V jeho bytě se nacházela obsáhlá knihovna, plná spisů a novinových článku o mé vile a městě Glowntown. Nejstarší novinové útržky sahaly až do roku 1885.
Našli jsme množství článků, týkajících se výstavby vily z roku 1888. Všechny tyto články byly téměř shodné, lišily se pouze v detailech, jako například v informacích typu: Kolik stavba vlastně stála… Kolik dělníků bylo na stavbu najato a tak dále. Našli jsme ale také jiný článek.
Článek, který novinám poskytl jistý pan Koerphel. Tento pan Koerphel o sobě prozradil, že je dobrým přítelem pana Hansela.
Vysvětlil také skutečný účel vily. Podle jeho výpovědi vila měla být shromaždištěm energie, nutné pro experimenty pana Hansela. Tyto experimenty měly napomoci objasnit záhady posmrtného života a měly být využívány k seancím, které zde pan Hansel často pořádal.
Dnes již víme, jaké seance to byly.
Byly to ty odporné satanské rituály, k jejichž provádění sloužil onen sál smrti, který se nacházel pod vilou a o kterém Koerphel dobře věděl, že jej nesmíme nikdy najít.
Nicméně, jeho ukrytí nebylo dostatečné, neboť ho ještě přede mnou objevil Nick a stálo ho to život.
Krátce po uveřejnění tohoto článku se začali obyvatelé města stavět proti Hanselovi, až to vyvrcholilo v roce 1890, kdy Hansel údajně odjel z města, ale ve skutečnosti spáchal sebevraždu. Poté vilu převzal pan Ignác Donovan.
Krátce na to, přišel za Donovanem pan Koerphel, který zažádal o místo vrchního služebného, poněvadž prý již sloužil u nedávno zesnulého Hansela. Donovan však nevěděl, že to není pravda, a tak ho přijal.
Obyvatelé Glowntownu překvapivě této skutečnosti vůbec nevěnovali pozornost.
Avšak když kdokoliv z Glowntownu potkal Koerphela na ulici, bylo vidět, že se jakoby změnil.
Byl tehdy mladý, něco kolem dvaceti let, ale vypadal, že zestárl o několik let.
Někdy se také stávalo, jako například krátce po nástupu do Donovanovy služby, že ho lidé potkávali uprostřed lesa, kde seděl na nějakém kameni, něco si mumlal a vypadal, jako by vůbec nevnímal své okolí. Míval přitom zavřené oči a pokyvoval hlavou, jako by s něčím souhlasil, i přesto, že se ho nikdo na ni neptal. Traduje se dokonce jedna děsivá historka, podle níž měl někdy v roce 1890 procházet lesem jistý pan Changton, který si rád vyrazil do lesa na houby, či nějakou plodinu a potkal pana Koerphela, jak sedí na kameni poblíž jedné z hlavních cest, pokyvoval hlavou, tiše si pro sebe mumlal nezřetelné věty a po celou tu dobu měl zavřené oči.
Pan Changton na něj promluvil, ale Koerphel nereagoval. Když se pan Changton otočil zpět k cestě, zavanul proti němu silný vítr.
Na to se pan Changton otočil směrem k panu Koerphelovi.
Koerphel tam ale nebyl.
Nebyl ani nikde poblíž okolí.
Druhý den našli jacísi lidé Changtonovo znetvořené tělo, ležící s oddělenou hlavou, poblíž kamene, na němž předchozího dne seděl Koerphel.
Když bylo tělo převezeno do márnice, lékař jej ohledal a nechal přes noc ležet na pitevním stole a překryl jeho tělo bílým pláštěm.
Když druhý den ráno přišel, velice se vyděsil.
Tělo tam nebylo.
V té době začalo to, co glowntownští policisté začali označovat, jako řádění lesního běsa nebo též o něco později: lesní běs 1890.
Od té doby se začala šířit ona povídačka o tom, že v tom má prsty Koerphel. Ten tohle stanovisko veřejnosti pochopitelně odmítal a policie mu tehdy také nemohla nic dokázat. Takto získal Frederick Koerphel onu špatnou pověst, před kterou varoval i mě, když jsem ho na podzim 1948 přijímal do svých služeb.
Koerphelova špatná pověst se všem obyvatelům Glowntownu potvrdila v roce 1929.
Smrt mého prastrýce, jak se ukázalo, nebyla zaviněna krachem na burze, ale byla to reakce na to, co se dozvěděl o Koerphelovi a o pravém účelu vily. Prastrýc měl totiž přístup do tajného oddělení glowntownské knihovny, kde se mu podařily dohledat ony noviny z osmdesátých a devadesátých let a informace o Hanselovi. V těchto informacích o Hanselovi se totiž nacházely i podrobné informace o jeho blízkém příteli, Fredericku Koerphelovi.
To Koerphel byl oním lesním běsem. To Koerphel byl tím, co měl převzít onu moc Harleye Hansela a měl tak pokračovat v temných rituálech, dole v podzemí domu.
Všechny lesní oběti unášel z márnice právě on.
A jak že to dělal?
Ne. Nebyl to člověk.
Teď již měl s lidmi jen málo společného.
Měl lidskou tělesnou schránku a tím to končilo. Mysl, která jeho tělo ovládala, patřila Hanselovi. To on byl tou zrůdou. Po své rituální sebevraždě, k níž došlo dole v podzemí, se jeho duše přenesla do Koerphelova těla a naprosto s ním splynula.
Poté byla Hanselova duše schopna vypůjčit si tělo kohokoliv, a tak se vtělila duše do mrtvol obětí z lesa. A jako nemrtvý se vrátil do útrob vily.
Teď to už nebyl ten Koerphel, přítel Harleye Hansela. Byl to Koerphel - Harley Hansel.
Koerphel pak Hanselovo tělo rozřezal a snědl, klečíc při tom na oltáři a vzývajíc přitom pána temnot.
Bafometa.
Teď, když byl již Koerphel starý, rozhodl si udržet svoji tělesnou schránku, a tak opět nastoupil do služby Paula Donovana a po padesáti osmi letech, začal lesní běs, opět hledat oběti.
A co onen telefonát? Nick Matthew byl poslední Koerphelovou obětí.
Netelefonoval mi on.
Telefonoval mi jeho duch.
Ten se mě snažil zachránit před hrůzným utrpením, který mi Koerphel chystal.
Answer nevěřil, stejně jako já.
Ale já věděl, že nemá cenu se dál snažit hledat jiné odpovědi.
Prostě to nemělo cenu.
Nenašli bychom je.
Answer mě odvezl z Nickova bytu k hotelu Pagnam. Sám si ponechal všechny ty noviny a fotografie. Zabavil také pár knih. Všechny ty noviny chtěl poslat k odborníkovi, aby určil jejich pravost. Já ale věděl, že je to jen formalita. Byl jsem přesvědčen o jejich pravosti, neboť
Nick byl dobrý a seriózní novinář, který nevyhledával senzace a věděl jsem, že našel-li nějaké informace, musely být pravdivé.
Odborník určil, že knihy a dopisy jsou pravé, stejně jako Koerphelova fotografie z roku 1890, ale co je pravdy na těch převtěleních, Koerphelovy přítomnosti při lesních vraždách a skutečnosti těch rituálů? Policie a úřady to samozřejmě nevědí, ale já to vím.
V tom domě sídlí zlo. Čisté zlo. Jediná forma, jak se ho zbavit, je zbořit tu vilu.
Srovnat ji se zemí. Dokud nebude pryč a dokud nebude pryč to, co je pod ní, nebudu mít klid.
Nebude mít klid nikdo z těch, kteří byly Koerphelem zabiti.
Nebude mít klid ani Nick, ani můj prastrýc Ignác, ani George Howerson, ani já, ani nikdo jiný.
Dokud bude ta vila stát, nebude nikdo v bezpečí.
Dokud bude vila stát, nebude mít nikdo klid.