Hotel 1

Anotace: Den první

I.

V noci na recepci se objeví početná rodinka. „Dobrej, hlásíme se,“ zazní hned mezi dveřmi. Recepční ponořená do modrého jasného světla svého chytrého telefonu zvedne obočí a zamračeně se pomalu ohlédne na přicházející šestičlennou skupinu. „Dobrý večer“, špitne mladá a evidentně ne moc zkušená slečna, která sotva vyšla z nějaké školy. Nejstarší člen skupiny, tedy dědeček přistoupí k pultu, řka: „Máme tu voucher od firmy Farmaline na jméno Novákovi. Vyhráli jsme ho v soutěži,“ pravil a recepční svými hbitými prstíky začala klovat do bezdrátové klávesnice. Přiběhne nejmladší člen výpravy, zatahá dědečkovi za ruku a spustí: „Dědo, dědo, prej tu má být i bazén a táák“. „Pravda, Jirko.“ Recepční se žvýkačkou v ústech opět zvedne nepřátelsky obočí a zamumlá: „Bazén je mimo provoz, čistíme ho.“ Přijde zkušený Josef a začlení se do nehovoru: „Podívejte, Nello, vy máte ale krásné jméno, taky jsme o něm uvažovali, no, ale zpátky k věci. Nello, prosím vás, jsme tady vlastně na přání vašeho šéfa Franty. Je to můj bývalý spolužák a dlouholetý přítel. Dal nám to k výročí svatby, no, víte, jsme spolu už 20 let. A on se nám chtěl asi pomstít(haha), tedy známe oba jeho humor, že. Bazén byl tak trochu podmínkou, podívejte se na ně, přece je nechcete zklamat. Těšili se na něj.“ Recepční se ušklíbne a řekne: „Zítra odpoledne nebo k večeru by možná měl být připraven, ale to záleží na dělnících, znáte to. Celý se nám to ucpalo.“ Zabliká světlo nad recepcí asi šestkrát a Pepa praví: „Nepřekopli vám ty dělníci i elektřinu, co,“ usmál se… Nella: „To ne, my máme nový nezávislý systém, to víte, jsme velice moderní Hotel,“ a světlo znovu několikrát problikne a pokračuje v tom duchu, že je všechno digitální. Panely a tak. Všechno je úplně nové, moderní, až to budí pocit sterility. Je to trošku jako nemocniční prostředí, které nemá nikdo rád.

II.

Banda popadne všechny svoje zavazadla a přiblíží se k pultíku recepční. Ta povídá: „Máte pokoje 2, 3, 23,“ a podá karty od pokojů svým novým nájemcům. Josef povídá: „Jak jsme se domluvili… Jirka s dědou, holky spolu a my s maminkou jdeme nahoru.“ Ozvalo se: „Jéééé,“ a Jirka běžel po schodech do prvního patra. Holky z toho tak nadšený nebyly, puberta v plném proudu. Podívaly se na sebe a zamumlaly: „Tak tohle bude fakt za trest, platíte nám pak terapeuta.“ Ozvala se Nella: „Terapeut není v ceně pobytu.“ Všichni se zasmáli a pokračovali až na matku rošťáků. Říká se, že „tichá voda břehy mele,“ a ona se přiblížila k Nelle a povídá: „Slečno recepční, doufám jen, že víte, že pan František Malina, tedy váš šéf je jako Josefův bratr, tak doufám, že nebudou žádný problémy,“ zaznělo to dost kruto přísně, až slečna přestala žvýkat jako kráva na pastvě. Ozvalo se jen tiše: „Jasně a vítejte.“ Dodala ještě: „Také nám říkal, že v Hotelu budeme sami, ale venku parkují tři černý SÚVéčka, taky předpokládám, že to není dělníků nebo dokonce vaše,“ sjede ji rentgenovým pohledem s tím, že na to nemá. Nella: „No, ne, no. Tedy, jste tu sami, nikdo jiný zde nebude ubytovaný, jen vy. Je to celé vaše,“ zachichotá se. Jitka znovu položí stejnou otázku: „Čí tedy jsou ty auta venku?“ Evidentně jí to velmi drásá nervy. Nella: „No, no, to patří zdejší technické podpoře. Oni, oni…odjeli odpoledne firemním autobusem, protože, protože je šéf vzal ještě na večeři a pak je v pondělí znovu přivezou, tak.“ Jitka se zamračí. Čuje lež, to by poznal asi každý, ale slyší „Jitko, pojď už,“ tak poklepá rukou do stolu a odejde. Recepční zatočí očima a hlasitě si vydechne, až to Jitku přiměje se ještě za ní otočit. Zúží své modré oči do laserového zabijáckého paprsku a pokračuje za svou rodinkou…

III.

Pepa vytahá kufry holkám do prvního patra na jejich pokoje a říká: „Holky, pěkně si vybalte a spát, zítra máme toho dost, co dělat.“ Starší Jana říká: „A co takhle, kdybyste šli beze mě.“ Jaruška do ní šťouchne loktem: „Co to meleš, měly jsme jinej plán.“ Bohužel to vypadá, že Jana podrazí svoji mladší sestru a původní dívčí domluva neplatí. „Ty si dělej, co chceš a já taky.“ Tečka. S aliancí za nezávislost je šlus. Táta se na ně podívá, zamračí se a říká: „Jsme tu jako rodina a budeme trávit čas jako rodina. Až budete mít svoje rodiny, uvidíte, jak těžký je to celý naplánovat. Namísto abyste nám jako starší děti pomáhaly, stále to jen komplikujete. Už nejste malý holky, brzo budete dospělý, sakra,“ a prásknul dveřmi. Holky se na sebe podívají, zavzdychají a začnou s vybalováním. Vedle dědeček s Jirkou už mají skoro vybaleno. Dědeček volá do chodby za svým synem: „Ty, Pepo, hele, bolí mě nějak záda, prosím tě, hoď nám kufry do skříně, nějak jsem si hnul se zády.“ Ozve se: „Tati, tati, půjdeme zítra do toho bazénu. Chci ti strašně moc ukázat, jak jsem se naučil potápět a nový triky a taák všechno“. „Uvidíme, synku, uvidíme, jak to všechno nakonec dopadne. Víš, o čem jsme se bavili. Slíbili jsme strýčkovi Frantovi, že se mu taky podíváme na ten novej Hotel a zkusíme tu jeho novou hru, co vymyslel.“ Za to, že celou tuto famílii ubytoval, pan František Malina měl jen jednu podmínku, no, spíše přátelský dotaz na své kamarády. Aby vyzkoušeli jeho nový Hotel v celé jeho míře. „Celej“. Úplně celej. Je to úplně nový systém ubytování budoucnosti, kde lidé zažívají mnohá dobrodružství, virtuální realitu, technické vymoženosti, prostě moderní technologie, a i něco navíc...

IV.

Josef dorazí k Jitce do druhého patra. Oddychne si „už jsem na to asi starej.“ Jitka: „To neříkej, jsi v nejlepších letech! Vím, že to bylo narychlo, ale uvidíš, bude to zábava.“ Pepa: „Připadá ti, že se bavím? Zlato, ty ani nevíš, jak vyždímanej jsem poslední dobu. Mám toho až sem,“ a ukáže rukou napřed na krk a pak nad hlavu. Tiše si hlesne, hodí kufr do skříně, natáhne se na postel, zavzdychá a snad to vypadá, že dokonce ihned usne. Jitka se co nejtišeji vysvleče a jde se vysprchovat. Za pár minut se Josef probere z letmého spánku, protože ho probudí něco jako klepání do stěny. Zvedne se, přiloží hlavu ke zdi a poslouchá. Slyší, jak se holky pod ním hlasitě baví nebo spíše hádají. Opět si povzdychne, vysvleče se a chce jít za Jitkou do sprchy. Tu opět uslyší divný zvuk vycházející nikoliv od pokoje holek, ale z pokoje vedle nich, kde údajně nikdo nemá být. Jelikož jeho atletickou postavu nic nezakrývá, hodí přes sebe hotelový ručník, aby zahalil alespoň jeho spodní partie, otevře dveře a vyjde na chodbu. Přidržuje si ručník levou rukou a cupitá k pokoji vedle. Přitiskne ucho a slyší divný klapání a prapodivné kovové cinkání. Poté zapípání. Sáhne pravou rukou na kliku a ozve se… Jitka: „Co to sakra děláš, myslela jsem, že jsi vytuhnul, ne že budeš běhat nahej po Hotelu!“ Pepa: „Já, já jsem něco divnýho slyšel. Hezky se jdi vysprchovat a šupky dupky se mnou do postele. A rychle!“ Zaznělo jen, ano, paní učitelko… Josef se ještě za dveřmi ohlédl, protože mu to evidentně dělá starosti. Uslyší ještě párkrát pípnutí, jak vchází do svého pokoje a s hlavou otočenou čekuje, zda něco nezachytí jeho bystré smysly.

V.

Po asi dvaceti minutách se po hotelových zdech šíří známé zvuky. Holky v prvním patře, pod pokojem svých rodičů slyší klasiku. Jaruška říká: „Ty, Jano, měla by sis dát jako já sluchátka do uší nebo z toho zblbneš,“ a dodá „Jsi o pár let starší a evidentně to na tobě zanechalo nějaké následky.“ Přiletí naducaný polštář od Jany a zasáhne Jarušku přímo do čumáku… „Drž hubu! Já neposlouchám, přemýšlím“. Ozve se: „Tak to bude zase nějaký moudro.“ Znovu se ozvou nějaké divné zvuky, co se linou hotelovými koridory. Jaruška s sebou trhne a rychle se posadí. „Slyšíš?“ Druhá si vyndá sluchátka… „CO? Co chceš?“ … „Poslouchej, to je divný,“ a jde ke dveřím jen ve svém roztomilém kočičím pyžámku, co dostala k nedávným narozeninám od dědečka. Jana přiskočí k ní a zašeptá: „To budou zase naši, o víkendech jsou jako králíci“. „Ne, ne, to nejde seshora, ale zezdola, to jsi tak nahluchlá, že to nepoznáš?“ Jana: „Nech toho a zalez, ráno musíme vstávat.“ Jaruška: „Já to jdu prozkoumat, takhle bych stejně neusla. Jdeš se mnou nebo ne?“ Jana: „Jdu spát, a ne že uděláš nějakej průser jako posledně!“ Jaruška vyjde na chodbu a poslouchá přicházející zvuky… Jdou opravdu z nižšího patra. Po špičkách sejde po schodišti a nakoukne za roh, za prosklenou část na recepční Nellu. Ta se samozřejmě věnuje jiným důležitým povinnostem na počítači. Pouští si video. Zvuky se vyskytují ještě níže. Tam, kde by měl být údajně bazén a ona je natolik otrlá, že to jde dál prozkoumat. Přikrčená proklouzne u zdi na další schodiště a pokračuje dál do suterénu. Následuje šipku bazén a přes několik dveří, které bezhlavě zatím míjí se dostane k velkým kovovým dveřím. Jsou na kartu. Lehké zalomcování nepomáhá. Je v koncích.

VI.

„Nehledáš tohle,“ řekne Jana, která stojí hned za ní. Jaruška se lekne, až s sebou praští o zeď. „Ty pyčo, to jsem se lekla, nemáš spát?“ Jana: „A tu srandu si mám nechat ujít nebo co, nebuď kráva, a navíc nejsem ještě tak ošklivá, aby ses mě tolik lekala, ne?“ A svoji kartu přiloží na panel vedle dveří. Rozsvítí se červená a počítačový hlas řekne: „Neautorizovaný vstup“. „Máme po ptákách, děvče!“ Jaruška: „Takhle se do bazénu jistě nedostanem ani zítra“. Zkusí to ještě jednou se stejným výsledkem. Podívají se na sebe a Jana říká: „Slyšíš, někdo tam mluví, určo tu nejsme sami, dělají z nás blázny.“ Těžké kroky se blíží ke kovovým dveřím… „Padáme, dělej!“ Holky vyběhnou po schodišti nad recepci. Nějaký vysoký muž v modrém plášti vystoupí ze suterénu a jde k Nelle. Říká: „Hele, děti už spí?“ Nella: „Jasně, už asi hodinu“. „A ví něco“? „Nemyslím si“. „Neplatíme tě od myšlení, ale od toho, abys dělala, co máš“! Chlápek se rychle ohlédne, protože uslyší něco z chodby, kde se krčí holky. „Buď zticha, “ špitne Jana… „Hele, kdyby cokoliv neklaplo, okamžitě volej! Tohle je moc drahý. To, co tu děláme, jasný!“ Chlápek v modrém plášti vyjde ven a nasedne do jednoho černého SÚVéčka. Jana se podívá na svoji sestru a říká: „Pojď, jdeme nahoru“. Holky skočí do postele, těsně se zachumlají pod deky a klepou se nejen zimou. „Ty, Jano, to je divný, co“? „Radši nemysli a spi, ráno to řekneme našim“. Samozřejmě obě nemohly ještě dlouhou dobu usnout. Však, kdo by jen tak usnul, že? Z dálky je slyšet jen kašlání dědečka, který má v noci za úkol pravidelný chrápání.

Přejít na Den druhý