Hotel 1

Anotace: Den druhý

 

přejít na Den první

 

I.

 

„Spíš,“ ozvalo se z druhé strany pokoje. „Teď už ne,“ říká ségra a z jejího hlasu je stále cítit nahromaděný strach z předešlé noci. „Přemýšlela jsem,“ říká Jana. „Už zase,“ odvětí Jaruška. „Kdyby ti platili za myšlení, byly bychom ještě víc za vodou, než jsme.“ Je pravda, že rodiče patří k těm movitějším ve společnosti. Přece jenom povolání doktora a učitelky k jistému standartu stále stačí i v těchto dobách, ale časy se dozajista stále mění. Vedle v pokoji je již také živo. Malý Jiříček dovádí jako pominutý a běhá po pokoji. Taky z něj bude v dospělosti pořádný chlap, myslí si dědeček a snaží se ho zkrotit krátkou povídkou o tom, jak bylo za jeho časech v hotelech strohé prostředí. Ten ale neposlouchá a skotačí dál. Teď aktuálně na posteli a křičí: „Dědo, dědo, dě…,“ ozve se rána. Jirka spadne z postele a majzne s sebou o zem. „Ježíš, Jiříčku, není ti nic,“ špitá dědeček. Jirka s sebou mele na zemi a říká: „Bolí mě hlava, a a ruka.“ Dědeček pohotově: „Buď v klidu, nehýbej se, dojdu pro tatínka, jo.“ Jiříček naříká a brečí. Děda vyběhne schody jako kdyby mu bylo zase dvacet a vletí do pokoje. „Dělej, pojď se mnou, Jirka spadl z postele.“ Pepa vyletí z postele: „Co, coo sse děje?“ Děda: „Jirka skákal po posteli a spadl“. „Tys ho nechal, už jsem ti říkal, že ho musíš krotit, sakra,“ a všichni tři běží za ním. Jako správný doktor a otec v jedné osobě ho zkušeně prohlédne a řekne: „To je skvělý, boule jako hrom.“ Ale vypadá dobře, jen trošku zhrzené dětské kající se ego. „Promiň tati, nechtěl jsem. Jsem rád, že jsme tady a nechci vám zkazit dovolenou.“ Tatínek se usměje a řekne: „Je to dovolená nás všech, pěkně rodinná.“ Trošku hodil ostrý pohled na svého otce a myslel si své. „Příště dávejte pozor nebo to skončí nějak hůř, než jen boulí.“ Jirka si mne hlavu i ruku, a ještě trochu fňuká, ale bude to dobrý. V tom přijdou dvě sestry do chumlu kolem mladšího bratříčka. „Co se tu děje,“ povídá jedna. Druhá zase: „My jsme spaly a pak prásk.“ Nakonec obě spaly pěkně až do rána, než je probudil neposedný Jirka. Tatínek: „Rychle se oblečte, jdeme jíst. Šup, šup, žádný zdržování“…

 

II.

 

Rodinka se přesune pomalu do skvostně zařízené jídelny dole v přízemí. Vše úplně nové, vonící klasickou čínskou chemií. V rohu stojí obsluha v krásném kvádru. Muž je učesán dle nejnovějších trendů, aby byl „in“. V hlasitých rozhovorech a přesunech na svá místa je slyšet jen opakující se: „Ticho, ticho prosím vás už, bolí mně hlava,“ posteskne si mamča. „Rádi bychom se najedli.“ Když to vypadá, že všichni jsou na svých místech a celkem v klidu, přijde pán v kvádru říkajíc: „Dobrý den. Vítáme vás všechny v Hotelu. Mohu donést čaj, kafé, džus nebo vodu? “ Všichni si nějak tak vyberou dle aktuálního rozpoložení, jen dědeček se zeptá skromně na urologický čaj. „Dnes máme pro vás menu skládající se z míchaných vajec, dále lehkého salátu, který ocení přítomné dámy. Dnes s nebo bez kuřecího masa. A pro pány jsou zde připraveny párečky, či klobásy.“ Jana se ozve: „Je to divný, když jsme v tak velkým hotelu sami, co?“ Mamka ji okřikne: „Nech si ty poznámky, buď ráda, že jsme tu první.“ Každý pak zaúkoluje pána svými specifickými požadavky. Jaruška v průběhu snídaně si všimne, že všude jsou nainstalovány kamery. Někde pro jistotu i dvě, či tři v místnosti, aby snad nebylo slepé místo. Šťouchá do ségry: „Hele, vidíš to, jsou všude. Jen tady tři a možná i víc, někde jsem četla, že je dávají i do digitálních panelů přístrojů, kdyby náhodou…“ Rozhovor zaslechne pán obsluhující u stolu a dodá: „Jsou tu pro vaše bezpečí.“ Ozve se: „To táák, pro naše.“ Matka je opět „zpraží“ ostrou káravou poznámkou. Jirka už kope šťastně nohama, když dlabá svůj párek s hořčicí a čerstvě upečeným chlebem, který voní všude po místnosti. Táta klidným a takovým oznamovacím tónem si vezme proslov: „Panstvo, jsem velice rád, že jsme se sešli zde v tak hojném počtu. Mnozí jistě ví, že tady s maminkou máme dvacetileté výročí. Hodně času uplynulo, hodně jsme toho zažili a nebyly to zrovna úplně klidné chvilky, ale rok se s rokem sešel a my se stále máme rádi jako první den, co jsme se poznali, viď. Máme velkou rodinu a-a jsme s vámi velice šťastní.“ Pohlédne přitom na své dvě nejstarší dcery a dodá: „I přesto všechno, co nám někdy tropíte.“ Zazní takový ten polo nucený potlesk a dědeček dodá: „Škoda, že tu není s námi Jarmila, byla by určitě nadšená, vždy chtěla tááák velkou rodinku, nechť je jí země lehká.“ Jeho syn mu dá ruku na ruku a řekne: „Tati, my taky.“ Ale už je to 15 let, co mu žena zemřela. Dlouho se z toho vzpamatovával, ale naštěstí mu syn dal dvě zdravé a krásné vnučky. Potom i vnuka a časem žal přebolel.

 

III.

 

Jitka jde po snídani na recepci ptát se na bazén: „Dobrý den,“ podívá se na cedulku nové recepční. „Ella, že“? „Dobrý den,“ ozve se mile z úst Elly Novákové. „Vy jste nějak spřízněna k té druhé slečně Nelle“? „Je to moje mladší sestra, ještě se zaučuje.“ Jitka ji opět sjede svým super zrakem: „Vy budete jiný kafe,“ a zeptá se na bazén. Ella odvětí: „Dnes přijedou za chvilku pánové a snad to dají do večera do pořádku, prosím ještě o strpení a moc se omlouváme.“ Jitka se zaculí: „Večer, to uvidíme,“ a odchází pomalu všichni na pokoje. Chvilku za nimi přijedou další dvě černá auta, vystoupí z jednoho tři pánové v bílých pláštích, z druhého čtyři v modrých pláštích. Holky jsou už na pokoji a sledují z okna, co se to děje na parkovišti. Mají otevřené okno a poslouchají, co si parta poměrně mladých lidí povídá u svého ranního čoudíka. Muž 1: „Včera jsem to nestihl, skončil jsem tak v půlce.“ Muž 2: „Proč, ty vole, času jsi měl hafo, vždyť už tu jsou, ty jsi dylina.“ Muž 4: „Musíme to dnes do odpo zvládnout, večer se to rozjede!“ Muž 3: „Hele, chlapi, poďme dovnitř, než se stane zase nějakej průser, jo.“ Odhodí vajgle na zem a zapadnou do budovy. Vyběhne jeden z modrých a skočí do auta se slovy: „Ty vole, vždycky něco zapomenu,“ a běží s deskami zpět do budovy. Jana se podívá na Jarušku a říká: „Zkusme jít za tou babou na recepci a zeptat se, uvidíme, co řekne a pak kdyžtak půjdeme za našima, co ty na to?“ Jaruška se zamračí a evidentně se jí to nezdá, ale nechá se přemluvit a jdou za Ellou dolů… „Dobrý den, Ello“. „Dobrý den,“ popřeje dvěma mladým slečnám. Slova se ujme Jana: „Viděly jsme teď někoho vcházet do Hotelu, byli tu i včera, no a ten jeden si tu zapomněl svý desky, myslím, že se jmenoval Vojta. Dali jsme se do řeči a že prej si to dnes u nás vyzvedne, přišel taky?“ Jana evidentně zkouší mistrnou manipulaci a trošku štěstí, jestli spadne návnada na úrodnou zem. Ella: „Vojta? Vojta, to je ten mladej, vždycky něco zapomíná, je to jelito,“ usměje se jako kdyby ho znala o něco víc. „Dejte mi to a já mu to předám.“ Jaruška: „Bylo nám ale řečeno, že tu budeme sami a nic nás nebude rušit.“ Ella: „Oni nejsou hosti, ale dokončují práci pro Hotel.“ Jaruška: „V noci tu bylo celkem rušno, nemohly jsme pořádně spát, takže tak potichu zase nepracujou,“ usmála se. Ella: „To mi je líto, ale mají skluz a termín je až do neděle, bohužel si musí dnes ještě máknout, s tím nic nenadělám, tak to je. Pohybují se jen v suterénu a v technických částech hotelu.“ Jana: „A co přesně dělají,“ zeptá se váhavě a nejistě. Ella: „To vám neřeknu, sama nevím. Mají svůj svět. Nejsem zase až tak moc IT zdatná,“ pousměje se. Je slyšet volání taťky: „Holky, kde jste, haló!“ „Tady dole na recepci“. Všichni pomalu vyběhnou ven, naskákají do svého velkého auta a odjedou do místního nákupního centra, kde se i promítá poslední díl Hvězdných válek. Chtějí je vidět všichni, takže program je jasně daný. Při odjezdu se mihne minibus v zatáčce a holky sledují kolik dalších opláštěnců tam je. Napočítali dalších sedm v černém. Podívali se na sebe s vykulenýma očima.

 

IV.

 

Po zpětném příjezdu na Hotelové parkoviště zbylo pouhé jedno černé auto navíc. Všichni z personálu už odjeli. Zbyl jen samotný František Malina. Auto nestačilo ani zastavit a: „Jdete mi přímo do rány, už jsem chtěl odjet!“ Děti vyskáčou z auta a řvou: „Strejda, strejdo, ahoj.“ No, to je přivítání jako po dlouhých letech, ale všichni ho viděli před týdnem. Jako poslední po zaparkování vyjde Josef: „Nazdar, brachu, tak jsme tady. Odjeli jsme do kina, museli jsme, však víš, děti.“ Franta: „To nevadí, hlavně, že jste se vrátili. Nebylo by dobrý, kdyby první hosti utekli.“ Všichni se zasmějí, ale vůbec stále netuší, o co vlastně jde. Tak to je. „Pojďme dovnitř, dáme řeč, lidičky.“ Franta zavede zbloudilé ovečky zpět a posadí je do společenské místnosti vedle recepce, která může sloužit i jako zasedačka nebo jako něco pro větší akce všeho druhu. „Vítejte, přátelé moji, “ začne Fanda u skleničky červeného vína a začne postupně nalévat zbytek lahve starším členům. Krb už krásně plápolá, stoupne si před něj se skleničkou a praví: „Tak, rok se s rokem sešel a já konečně dostavil tuhle tu obludu. Černou díru na peníze. Ještě, že pomohly tajné fondy a přátelské dary,“ zasměje se. Trošku se zamyslí, aby neprozradil víc, než musí a pokračuje: „Tak, je vám teplo,“ shlédne všechny členy. „Dobře,“ plácne rukama a pokračuje: „Pepo, Jíťo, jsem rád, že vás můžu jako první přivítat v tomhle tom mém projektu, no, Hotelu. Hotelu, mluvím jako nějakej blázen, co? Nevadí, jde o to, abyste si to tu všichni užili, bavili se a taák.“ Pepa vstane a jde mu potřást letmo rukou: „Díky, Fando, díky moc, máte to tu moc krásný. Kdo ti dělal ten interiér? Snad né nějakej drahej dizajnér, co?“ Usměje se a všichni se smějí. Franta: „To víš, že jo, ten nejdražší,“ odvětí a poplácá taťku Pepu po ramenou. Zazvoní mu telefon v kapse. „Sorráč lidi, to musím vzít.“ Přiloží telefon k uchu a říká: „Kolik toho zbylo? Kde se to stalo, počkej,“ odchází z místnosti ven. Jiříček přiběhne za tatínkem a ptá se: „Tati, tati, prosím tě zeptej se ho na ten bazén, prosííím.“ Za chvíli přijde František, který slyšel konec prosby a říká: „Jo a s tím bazénem fakt sorry, nestihli to. Budou mít za to srážky, jsou to lenoši, a to jsem na ně fakt naléhal a vyhrožoval jim. Bohužel to bylo málo. Bude až příští týden, sorry.“ Jiříček smutně sklopí hlavu a zamumlá: „To není fér“. Holky se na sebe podívají a zeptají se: „Prosím tě, Fando, kolik lidí je potřeba k opravě bazénu?“ Ne, není to vtip o policajtech a žárovce, ale vážná věc, dodají. Fanda: „To fakt nevím. Dva?“ Tak proč jsme tu viděli asi dvacet lidí kolem? Fanda se evidentně hluboce zamyslí a řekne: „O čem to mluvíte?“ Vloží se do toho Jitka: „Co to zase plácáte, já nikoho neviděla.“ Jaruška: „Mami, tady je lidí a aut mraky, fakt jsme je viděly.“ Všichni se na ně podívají, co je to za nesmysl, když nikdo krom nich nikoho neviděl. Fanda se zadívá na Pepu a řekne: „Nemyslíte údržbáře a techniky, co tu instalovali bezpečnostní okruh a tak? Ti tu ještě mohli dnes být. Všichni mají zpoždění, jsou to lemry líný. Byl svátek, tak si to neuměli spočítat, tak asi tak. Nic jinýho mě nenapadá.“ Holky se na sebe zadívají, zakývají nesouhlasně hlavou. Františkovi zase zvoní telefon. Odpoví: „Promiňte… V kolik, za kolik? Už to zase natahujete,“ odejde ven.

 

V.

 

Mamka se otočí na Janu: „Hele, vy dvě, co to tu plácáte, nikdo kromě recepční tu není!“ Jaruška: „Ale je a to dost. Něco tu tají, lžou nám a mlží. Je to divný,“ ségra pokyvuje. „Fakt, mami, slyšely jsme je a nevypadá to, že dělají něco na hotelu. Celý je to divný.“ Obě dvě: „Chceme domů!“ Jitka se rozzlobeně na ně podívá a řekne: „Tak to ani omylem, nic tu není. Čumíte moc na filmy. Jestli budete nám dál ničit dovolenou, zatrhnu vám i ty filmy. Jste paranoidní,“ zvedne se a odchází na záchod. Přijde táta: „Kočky, co jste viděly?“ A obě se rozpovídají o tom, co za poslední dobu zažily. Taťkovi se to nezdá a snaží se je uklidnit. „Hele, až zase něco uvidíte nebo uslyšíte, dejte hned vědět,“ a dodá, že by ho to taky zajímalo a mrkne na ně očkem. Za oknem se v podvečerním osvětlení mihne odjíždějící poslední auto. Pan Malina ve spěchu odjíždí a nechá rodinu Novákových napospas osudu. Zazvoní Josefovi telefon: „Sorry, Pepo, musím jet, musím ještě někde být. Užijte si to,“ a v přeskakujícím hlasu je patrné jen to ahoj… Taťka se otočí na rodinku a řekne: „Tak jsme tu sami, co budeme dělat?“ Jiřík: „Já chci do bazénu,“ a stále pofňukává. „Máme tu nějaké společenské hry,“ říká Jitka, „co vy na to?“ Tato věta a informace se moc pozitivně nenese v blízkém okolí. Do pokoje vejde rázným krokem místní krovkovaný gentleman, řka: „Za hodinu se bude podávat večeře.“ Děda: „No, to je slovo do pranice, jdu si píchnout inzulín. Jo a mladý pane, co dobrého jste nám připravili. Já jen abych se taky na to řádně připravil.“ Dědeček je evidentně nejvíce zaměřený pouze na ty poslední krásy lidského bytí, který tento život skýtá. „Budou nadívaná holoubátka s tymiánem. Ti, kdož by chtěli něco lehčího…mohu nabídnouti Caesar salát. Polévka bude pórkový krém a jako dezert palačinkový dort“. Je slyšet hlasité pomlaskávání dědečka: „To si dám, to je vončo. Už běžím, za chvilku jsem zpět.“ Čas uběhne jako voda a po tiché večeři se u stolu roznítí ještě jedna debata. Začíná Jana:

 

VI.

 

.„Lidi, něco se mi tu fakt nezdá. Je tu až moc zvláštních věcí kolem. Chci se podívat dolů, do bazénu! Hned!“ Přidá se Jaruška: „Určitě o tom lžou a vlastně o všem na co jsme se ptali, to je pravda.“ Mamka se podívá na taťku. Pepa zakašle a řekne: „Holky nepřeháníte už zase jako když jste tvrdily, že skoro pod všema digipanelama jsou kamery nebo mikrofony? Nebo jako to s těma mimozemšťanama? Jsou to pohádky pro hlupáky. Držte se na zemi, jo.“ Mamka: „Táta má pravdu, už toho nechte, jste paranoidní!“ Dědeček, který si většinou myslí svý pronese dovětek: „Lidi, lidi, hlavně v klidu. Určitě se to dá racionálně vše vysvětlit. Chytáme tady ponorku, chce to klid a selský rozum.“ Jana: „Ale dědo, tady všichni lžou, cožpak to vidíme jen my s Jaruškou?“ Mamka: „Nech toho, Jano,“ okřikne ji a naleje si ještě trošku pomerančového džusu. Přidá se i Jirka: „Chci do bazénu, mami. Týjo, chci se tam aspoň kouknout,“ a začne kopat horlivě nohama. Okřikne ho tatík: „Jirko, ty toho taky nech, vždyť víte, že říkali, že není hotový.“ Jana: „Ale dole se děje něco divnýho a naše karta tam nefunguje!“ Máma: „Vy jste to zkoušely, chcete, aby na nás zavolali policii?“ Táta: „Kvůli tomu nikdo nikoho volat nebude.“ Světla nad nimi začnou blikat, zhasne krb, který je evidentně na plyn za tím tlustým sklem. Dědeček s sebou trhne a řekne: „No a tohle jako divný není, co?“ Pepa: „To je normální, je to nový a potřebujou vychytat ještě nějaký mouchy. Všichni toho nechte.“ Zvedne se prudce Jana a běží na recepci se slovy: „Mám toho už dost!“ Děda: „Co chceš dělat?“ Jaruška: „Určitě něco trhlýho!“ Máma: „Vrať se okamžitě sem!“ Jana: „Jdu si pro kartu k bazénu, ať je klid!“ Táta: „Poď sem a neblbni!“ Ale to už je milovaná dceruška dávno z místnosti pryč. Jirka: „Kam de ségra?“ Jaruška: „Do bazénu, kam jinam.“ Jirka: „Jé, jdu taky,“ začne vstávat. Máma: „Nikam a seď!“ Jiříček začne nahlas plakat a kopat nohama: „Jak to, že ona může a já ne!“ Máma: „Mlč, nikdo nikam nepůjde!“ Jana přiběhne na recepci v rozhořčení, ale tam nikdo není. Zasekne se a bez myšlení jde za pult. Koukne kde, co je a uvidí Elly kartu přihlášenou v klávesnici. Bez rozpaků a důsledků ji vezme a jde rázným krokem za ostatními. Mává kartou před sebou: „Teď se uvidí! Kdo chce, ať jde se mnou.“ Máma: „Jano!“ Táta přiběhne a chytne ji za ruku: „Neblbni a vrať to!“ Ale Jana se vyškubne a pokračuje dál ke schodišti. Jirka tiše vyklouzne a běží za ní, následuje hbitě Jaruška. Dědeček se těžko zavrtí: „No, tak jdem všichni, ne?“ Josef: „I ty, Brute?“ Děda: „Nu, co, chceš je svázat nebo mít pak klid, až zjistí, že tam nic není. To je to nejmenší, pokud nechceš zavést zase tresty,“ usměje se a belhá ke schodišti. Jirka kolem běhá a křičí: „Bazén, jdem do bazénu, že jo, dědo,“ a tlačí ho ze schodů. Zbytek se na sebe podívá a rozhodnou se jít za nimi. Jitka: „To jsem zvědavá, co z toho bude.“ Pepa: „No, co, sranda musí bejt, ne?“ Mezitím dole Jana zkouší štěstí před masivními lesklými kovovými dveřmi. Přiloží kartu: „Vstup povolen pro číslo 23,“ ozve se ještě: „Vítejte, Ello, je 18:05“ Jaruška je nalepená na zádech Jany a nenápadně ji šťouchá dovnitř. Zpoza rohu je slyšet ještě mamka: „Holky!“ Jana s Jaruškou rozpačitě vejdou dovnitř s tím, že tam bude určitě něco zvláštního, tajného a tak, ale je tam jen bazén…

 

přejít na Den třetí