Hotel 1

Anotace: Den třetí

 

přejít na Den druhý

 

I.

„Co to do prdele je?“ a máma odpoví: „Bazén!“ Děda: „A napuštenej, to se podívejme, to je konspirace, jak hrom.“ Jirka se rozeběhne a skočí bombu. Táta nestihne ani říct „Jirko, neee!“ Nejmladší člen se už koupe. Jaruška: „No, co, poslední je lemra líná!“ Skočí do vody postupně všichni až na dědu, který je stále večerně slušněji oblečen a je mu líto skočit s nimi jako kdyby mu bylo třicet nebo spíše patnáct. „Jdu si pro plavky a přijdu,“ řekne a ztratí se na chvíli z dohledu. Táta se vynoří a řekne: „Tak co holky, kde tu máme mimozemšťany?“ Jana: „O ničem takovém jsem vám neříkala! Zase si vymýšlíš, co se ti hodí. Jen se mně nezdá, proč nám tají bazén, který je evidentně v pořádku.“ Máma: „Asi nechtěli, aby ho museli čistit,“ usměje se a pokouší se o motýlka. Jirka dovádí, jak Narval ve svém živlu a popichuje prstem průběžně všechny členy v bazénu pěkně do zad. Vynoří se Jaruška: „Ty Jano, ale kam těch dvacet lidí šlo? Tady není místo na takový akce.“ Jana: „To je pravda.“ Holky něco přehlédly. Přehlédly něco velice důležitého a to, že v chodbě za rohem před bazénem jsou ještě jedny dveře. Když nejzkušenější člen výpravy šel zpět na pokoj pro plavky, tak si jich všiml. Byla to asi stařecká rozvážnost, či při té pomalejší chůzi má člověk více času sledovat okolí. Uslyší šustění a rozhodne se automaticky pro průzkum. Jde pro kartu, kterou holky nechaly ležet před bazénem, když byly konsternovány tím, co je uvnitř a zkusí štěstí s druhými dveřmi. „Vstup povolen pro číslo 23. Vítejte, Ello. Poslední zápis včera v 18:59.“ Před dědečkem se otevře plně vybavená místnost s nejrůznějším technickými věcmi. Dědeček s otevřenou pusou hledí do velké místnosti, kde je snad úplně všechno. Od nejnovějších počítačů, chemické laboratoře a velkých nádrží s tekutinou. Otočí se na patě a loudavým krokem přijde zpět k bazénu. „Lidičky, “ říká strašně potichu. Pak přitvrdí: „Hej, děti moje,“ všichni kromě Jiříčka, který je pod vodou se zastaví a poslouchají. „Měli byste se jít podívat na tohle,“ zamává rukou a ukazuje směr. „Spletly jste si dveře holky! Je tu ještě jedna místnost, pojďte, rychle, no.“ Osazenstvo z bazénu vyleze až na Jirku, který se stále jako v transu rochní ve vodě. Každý na něj zapomenul z důvodu naléhavosti ve hlasu dědečka.

 

II.

 

Oblečeni a v mokrých hadrech vstupují postupně do druhé místnosti. Kapky vody padají na nové bílé dlaždice. Jsou kluzké a je slyšet čvachtání a pískání od nejistých kroků. Josef: „Tady nemáme, co dělat,“ a otočí se. „To není naše věc.“ Najednou velice otřelá Jitka: „Počkej, to ale není normální, ne?“ Pepa: „To, co tu dělají není naše věc.“ Jana: „A co když je a nedej bože, se to týká i nás. Podívej, co plave v tom akvárku,“ a pomalu se plouží k největší vodní nádrži. Jaruška je už na druhé straně a ukazuje na starší cihlový průchod: „Hele, to není asi všechno, tady to vypadá nějak starý,“ vejde dál do tmy za roh. Jana začne ťukat na sklo: „Ná, puťa, ná,“ snaží se rozpohybovat nehybnou věc za sklem. Josef stojí stále skoro mezi dveřmi a mumlá si: „Neměli bychom tu být,“ pak přitvrdí: „Vypadněme odtud dokud je čas!“ Jaruška přijde zpět a říká: „Jsou tam schody a vedou hluboko dolů pod zem.“ Táta: „Vypadněme odsud!“ Děda to po něm zopakuje. Něco se mu otře o spodní část nohy. „Fuj, co to bylo! Něco do mě strčilo!“ Jitka: „To bude tím, že jsme mokrý, pojďte se všichni převléct nebo dostaneme zápal plic. Je tu zima!“ Pepa: „Slyšíte, to není sranda. Všichni rychle na pokoje a převlíct!“ Jana pomalu slídí na stole a pak si všimne na zdi třech otvorů pokrytých slizem. „Hele, tady je něco odpornýho. To by se hodilo na Halloween do školního projektu,“ a nerozvážně na to sáhne. Prostrčí prsty přes slizkou membránu. „Hele, to je nechutný jako když děda v noci slintá na polštář,“ usměje se. Dědeček: „No, no, taky budete mít falešné zuby a slintat.“ V tu chvíli ucítí malé píchnutí do prstu. Rychle vystrčí ručku a zařve: „Au, kurvafix, co to bylo?“ Přiběhne otec doktor a podívá se na malý vpich jakoby po jehle. „Vidíš, nestrkej prsty tam, kam nemáš, slečinko. A všichni vypadněte! Hned!“ Postupně jako šéf smečky je nahání ven. Máma: „Kde je Jirka?“ Přiřítí se malej: „Tady, tady. Co se děje?“ Matka: „Jdeme se převlíct a rychle na pokoje!“ Jiříček: „Ještě ne, chci si ještě zaplavat,“ a zakašle. Máma: „Vidíš, už jsi prochladl, šup nahoru,“ poplácá ho po zadečku směrem na schodiště. Jana říká sestře: „Ty, pyčo, to bolí jako kdyby mi to utrhlo ruku.“ Jaruška: „To máš za to a modli se, aby ti neupadla jako trest za tvou tvrdohlavost.“ Cestou Jana vrátí kartu do počítače. Ella stále nikde, tak všichni zmizí na pokoje. Možná to všechno prošlo. Prozatím.

 

III.

 

Ráno je jako vždy v tuto roční dobu. Mlhavé a chladné. Zazvoní holkám budík a Jaruška: „Vstávej lenochu!“ Jana se moc nehýbe. Sestra k ní přijde a vidí, že je celá zpocená. Vrtí se. „Co ti je,“ optá se nezištně. „Jdu pro tátu.“ Jaruška přiběhne k pokoji rodičů a buší na dveře. Otevřou se dveře a v nich matka. „Co chceš, nemůžeš být trošku v klidu po ránu?“ Jaruška: „Janě něco je, tati, tati, rychle!“ Josef hodí přes sebe narychlo věci a utíkají o patro níž. Otec ji řádně prohlédne a řekne: „To vypadá jako pořádná chřipka, ale něco takovýho jsem v životě neviděl. Vysoká teplota, dušnost a bledá kůže. Hlásí se i křeče.“ Tak se ji táta optá: „Jak ti je?“ Jana: „Fakt blbě, tati. Podívej, jak mi opuchla ruka potom, co mě tam dole něco píchlo,“ a ukáže mu nateklý prst, ze kterého ji vedou fialovo modré nitky pod opuchlou kůží. Táta: „Tak to musíme pro jistotu do nemocnice,“ popadne z kapsy telefon, začne s voláním, ale je bez signálu. „Teď ne, to fakt ne,“ zvolá s hlavou vztyčenou k nebi jako kdyby chtěl obvinit samotného Boha. Sáhne po telefonu na stole a ten je bez tónu. „Co se to tu sakra děje?“ Začíná podléhat panice a nejen on. Jitka jako starostlivá matka chytne svoji dceru za ruku a drží ji pevně. „Tak dělej něco, ne?“ Pepa se zvedne: „Jdu na recepci.“ Jaruška: „To má určitě od toho z tý laboratoře!“ Tatínek vyběhne ven z pokoje a řítí se po schodech dolů. Namáčkne se na pult. „Potřebujeme zavolat záchranku!“ Nella: „Stalo se něco?“ Pepa: „Dělej sakra! Podej mi něco z čeho můžu zavolat.“ Nella: „Omlouvám se, ale aktuálně nefunguje nic. Asi výpadek.“ Pepa: „To si děláš prdel? Dcera umírá a já si nemůžu v novým Hotelu ani zavolat?“ Nella: „Shit happens. Koukne na svůj telefon. Opravdu není signál, to mě poser.“ Není divu, že oba začali být velmi nesví. Navíc z ničeho nic opět problikne párkrát světlo a po chvilce zhasne úplně. „Co to kurva je, děláte si fakt prdel,“ ozve se Jaruška ze schodů, kde se ji podlomil trošku kotník, když běžela dolů. „Tati, tati, au, blbě jsem teď po tý tmě došlápla.“ Tatík odvětí: „Jestli můžeš chodit, tak to vydržíš, ne?“ Není divu, že už je velmi protivný. Nic se nedaří, nic nefunguje, a navíc vyhlídky nevypadají dobře. Zkontrolují postupně všichni svůj chytrý telefon. Stále bez signálu. Josef: „Seru na to, prostě ji odvezu do nemocnice sám,“ běží nahoru a odstrčí u toho trošku Jarušku: „Tati, bacha,“ pronese zoufale. Jaruška si sedne na sedačku u recepce a ptá se Nelly: „Nello, to není normální, co se tu děje.“ Nella: „To není, no, včera jste byli tam, kde jste být neměli, že?“ Káravým tónem zpraží Jaroslavu. „Máme tu systém, který všechno monitoruje, říkali jsme vám to. Vy jste neposlechli a vstoupili jste do uzavřené zóny Hotelu.“ Jaruška: „Nikdo tu nebyl a měli jsme toho vašeho lhaní už dost. Potřebovali jsme si to prověřit. Nejsme blbý, víte!“ Nella: „Taky za to zaplatíte,“ toto prohlášení vyděsilo Jarušku. Nechápe sice jak, ale brzy se to jistě dozví v plné kráse.

 

IV.

 

Po schodech je slyšet velké dupání. Tatínek se svojí dcerou v náručí se klimbá dolů. „Vydrž Jano, pojedeme do nemocnice. Je totiž kousek odtud, jo.“ Jana ani nešpitne a jen se klepe. Jaruška přistoupí k nim a řekne: „Můžu jet s váma? Tady už nezůstanu,“ a vezme klíče od auta z ruky otci, který je křečovitě drží s Janou. Otočí se na Nellu, ale ta už nestojí tam, kde by měla být. Opět někam zmizela. Všichni tři jdou k východu. Jaruška narazí v rychlosti do dveří. „Au, zlomila jsem si nos,“ vykřikne. Dveře se neotevírají. Párkrát do nich udeří zaťatou pěstí, ale bez efektu. Josef: „Ještě nás tu zamknou, to fakt ne, to už ne,“ položí Janu do blízkého křesla a vezme barovou stoličku, co je u recepce. Začne s ní vehementně mlátit do skleněných dveří. Opět bez efektu. Z interkomu se ozve: „Toto jsou bezpečností dveře. Veškeré venkovní sklo v hotelu je nerozbitné.“ Pepa se podívá na kameru, která je u vstupu: „To jako fakt? Jak se máme dostat ven?“ Ozve se: „Nijak,“ reproduktor zachraptí a vypne se. Jaruška: „Jsme v prdeli, tati.“ Jana v křesle začne zprudka kašlat. Táta k ní přistoupí. Začíná se velice klepat. Nikdo si ale nevšimne toho, že jak má Jana přehozenou ruku přes opěradlo a je skoro až na zemi, děje se něco velmi zvláštního. Z rány, která byla způsobená vpichem, vylézá ven jiný život. Nový. Zatím je to malé, ale opustilo to Janino tělo velmi rychle. Dostalo se to po zemi nepovšimnuto do tmavého kouta jídelny za rohem. Jana mezitím bezvládně leží na křesle, kam ji otec před tím položil. Jaruška začíná mít slzy v očích: „Tati, ona, ona nedejchá!“ Tatínek jí změří tep, poslechne si dech: „Ne, dýchej, Jano, dýchej, sakra.“ Jenže je pozdě. Její světlé tělo indikuje smrt. Začnou plakat oba, řvát. Jaruška si klekne a chytne ji za ruku. „Ségra neblbni, to není prdel. Ségra…“ Mezitím o patro výš se všichni shromáždili v pokoji u dědečka. Ten má zase silnou vyrážku dole na noze: „Co to k sakru je, to jsem ještě nikdy neviděl,“ povídá a kroutí hlavou. Jitka se na to dívá nevěřícně: „To je jako kdybys spadnul do kopřiv, jen je to strašně červené.“ Dědečka to svědí, jak čert. Jiříček: „Dědo, to bude dobrý, táta ti to něčím namaže. Něco takovýho jsem už měl jako malej.“ Děda: „Obávám se, že to není podobný,“ a má pravdu. Tohle je jiný kafe. Ta věc, co se o něj otřela včera v noci u bazénu zapříčinila tohle. Do pokoje přijdou v objetí a v slzách vedle sebe Josef a Jaruška. Jitka: „Co se děje?“ Pepa: „Jana zemřela dole v hale.“ Jaruška: „Navíc nás tu zamkli a nemůžeme ven! Takže hezký výročí, mami.“ Děda: „Co?“ Jirka začne plakat…

 

V.

 

Hotel jde aktuálně na nouzové slabé bílo modré osvětlení. Stále nic nefunguje. Z interkomu je někdy slyšet zachrčení, praskání. Rodina shromážděná v pokoji osnuje plán útěku nebo se o to alespoň pokouší. Jaruška: „Dveře a okna rozbít nejdou. Zkoušeli jsme to i tady nahoře, ale to blbý okno nejde ani otevřít.“ Vše je hermeticky uzavřené. Děda: „Lidi, co takhle zapálit oheň? Když by se teoreticky spustila protipožární ochrana, mělo by se to otevřít, ne?“ Pepa: „A když ne, tak se tu všichni utopíme, ne? Blbej nápad. Je to velice blbý nápad, protože pokud tu jsou aktivovány něco jako biologické ochranné prvky, tak se nic neotevře.“ Josef má pravdu, všechno tomu nasvědčuje. „Táta má něco jako alergickou vyrážku, Janu něco kouslo dole u bazénu. Ta laboratoř. V té se něco děje. Vypadalo to jako výzkumný oddělení bakteriálních zbraní nebo něco takového, nemyslíte?“ Děda: „No, nevím, ale od tý doby mi není dobře.“ Jirka: „O ničem nevím, byl jsem v bazénu.“ Jitka: „Ještě že tak. Podívejte, jen kvůli Janě se odtud musíme dostat. Jaruško, říkala si, že tam vzadu v tý laboratoři jsou nějaký schody do podzemí nebo co.“ Jaruška: „No, vypadalo to tak. Byla tma a dál jsem nešla.“ Děda: „To zní jako plán útěku, jdeme na to.“ Natáhne ruku k bojovému pokřiku. Všichni se přidají a zařvou: „Novákovi do toho.“ Je to pokřik, když před lety byli v jedný soutěži a když jim teče do bot, vytasí se s tímto chytlavým sloganem. Dědeček se pokouší vstát, ale podlomí se mu nemocná noha. „Jauůů!“ Nejde to. Pepa: „Odvleču tě, i kdybych tě měl za vlasy odtáhnout ven!“ Jenže dědeček už moc vlasů nemá a jeho nadváha zapříčiněná přílišným labužnictvím na stará kolena nepomáhá. Josef se ho pokouší zvednout a hodit kolem krku za ruku, ale jeho asi 140 kg i svými sportovními 86 kg moc nezvládá. Pepa: „To nedám, tati.“ Děda: „Tak já tu zůstanu, nic s tím neuděláme. Zachraň zbytek družstva,“ říká a snaží se dokopat svého syna k tomu, aby šel sám s rodinou. Jitka: „My tě tu ale přece nenecháme!“ Jirka: „Já tu s ním zůstanu, viď, dědo.“ Jitka: „To ne, půjdeš pěkně s námi.“ Děda: „Běž s nimi Jiříčku, já to zvládnu! Dám si nohy nahoru a odpočnu si, chce se mně spát.“ Je vidět, že i na dědečka leze něco, co není jen tak obyčejná nemoc. Začíná být pobledlý a slabý. Pepa: „Tati, fakt to zvládneš,“ a hodí přes něj teplou deku. Děda: „Jasný, zdřímnu si, jen mi prosím podej trošku vody, díky.“ Jirka: „Já tu dědu nenechám, chci být s ním,“ vytrhne se mámě z ruky a sedne si k dědečkovi na postel. Jitka „Ach jo, tak si tu zůstaň, my se dostaneme ven nebo najdeme pomoc a vrátíme se.“ Pepa: „Fakt, Jíťo?“ Jitka: „Dva tahat nemůžeme, čím se dostaneme rychleji odsud, tím rychleji budeme zpátky, ne?“ A má pravdu, bylo by nejlepší rychle zmizet. Opustí pokoj tedy jen rodiče s Jaruškou.

 

VI.

 

Jdou přes recepční atrium, kde leží stále bezvládné tělo Jany. Jaruška jde k pultu a podívá se, jestli tam není karta. Bohužel je všechno vypnuto. Jitka se dívá na tělo Jany a rozpláče se. Pepa: „To je příšerný, ale musíme jít nebo tu umřeme všichni. Zjistíme pak, co se stalo.“ Všimne si žluto červené stopy na dlažbě od křesla do jídelny. „Co to je za hnus?“ Pomalu se jde do jídelny podívat, zatímco Jaruška slídí na recepci a Jitka oplakává svoji dceru. Stopa vede kolem stolu až dozadu do kuchyně. Popadne z pultu nůž na zeleninu a jde dál. Všimne si za barem vyčnívající černé boty. Jde blíže a uvidí i kalhoty. Za barem totiž leží v kaluži krve hotelový kuchař. Tělo je velice zkrvavené. Kalhoty dole i holeně má úplně roztrhané. Pepa: „To je hnus. Paráda. Kam jsme se to dostali.“ Otočí se, protože slyší něco jako vrčení až sípání. Z poličky, kde visí pánve na něj skočí malá potvora. „Chrchr, chrrr,“ a zakousne se mu do krku. Chudák Pepa se zatočí, spadne a praští s sebou o bar. Rozrazí si hlavu o hranu a jeho tělo se sesune k zemi. Tu ránu uslyší Jitka. Zvolá: „Pepo, Pepo, co se tam děje?“ Je slyšet jen kovové cinkání. Jitka se přiblíží ke kuchyni, vidí kapky krve všude kolem. Skočí rychle za pult a vidí, jak potvora kouše Pepu do krku. Bez váhání se rozběhne a nakopne to vší silou, až podklouzne a spadne na zadek. Potvora letí tři metry a skončí na dveřích od chlaďáku. Zatím leží a nehýbe se. Jitka zkontroluje Pepu: „Pepíku, si ok? Haló, žiješ a zacloumá s ním.“ Z krku mu teče moře krve. Zkontroluje mu tep, ale žádný nemá. „Ne, ne, Pepóóó, ty ne! Miluju tě, moc tě miluju, nééé.“ Přiběhne Jaruška: „Mami? Mami, co se děje? Dostalo to tátu.“ Jaruška: „A kde to je?“ Máma: „Támhle jsem to odkopla.“ Ukáže ke dveřím, ale nic tam není. Jaruška: „Musíme vypadnout, dělej.“ Vedle těla kuchaře je jeho karta, která mu vypadla z kapsy, všimne si Jaruška. Vezme ji a tahá mámu za ruku: „Dělej, dělej!“ Ze schodů přiběhne malej Jiřík: „Mami, mami,“ křičí jako by ho na nože brali. „Děda asi umřel, nemůžu ho vzbudit!“ Jitka chytne obě děti za ruce a běží nikoliv nahoru za dědou, ale dolů k bazénu. Před dveřmi do laboratoře vyškubne Jarušce kartu z ruky a přiloží k displeji. „Vstup povolen pro číslo 3, vítejte, Andy. Je 11:12.“ A jak se dveře otevírají…stojí za nimi hned Jana. Dívá se matce do očí. „Jano?“ Ta ji praští rukou tak silně, že odletí na protější zeď a jde přímo k ní, aby ji dorazila. Obě děti z toho byli tak v šoku, že se postavili jako solné sloupy a nechali Janu vyjít ven. Matka zavolá jen, vypadněte odsud! Jana zvedne Jitku jednou rukou ze země a hodí ji chodbou ještě dál. Děti vběhnou do laboratoře, dveře se za nimi zavírají, tak vidí jen zabijácký Janin pohled. Otočí se a celá laboratoř je úplně zničená a sklo je všude. Jaruška popadne Jiříka za ruku, ten zaječí: „AU, to bolí,“ má totiž sám na ruce jedno bodnutí. To ale v tuto chvíli není až tak moc důležité, myslí si sestra. Proběhnou oba laborkou až dozadu, kde před tím sama Jaruška byla. Točité staré cihelné schodiště vede o dvě patra níže. Jsou slyšet vzdálené hlasy. Hned za schody stojí muž v modrém plášti. Je za sklem. Jaruška: „Jirko, buď úplně tiše, jo a následuj mě. Utíkej jako o život.“ Jirka mumlá: „Dědeček a maminka jsou mrtví.“ Jaruška: „Buď teď ticho!“ Když Jaruška si všimne, že muž se otočí v přístroji, táhne za sebou Jiříka o patro níže. Jsou tam další kovové dveře. Přiloží k nim kartu. Panel zezelená: „Vstup povolen pro číslo 3, Andy, je 11:21.“ Jaruška s Jiříkem vběhnou do dveří a za nimi je již v dálce vidět příroda. Stromy a záhony. Před nimi je jen malé parkoviště s rampou, tak mistrně ukryté vzadu za Hotelem, že to není vidět. Jaruška tahá Jiříka za sebou jako kdyby byl hadrovej, až doběhnou ke stromům. Rozhlídnou se a vidí, že jsou na kopci. Pod nimi leží město zahalené v dopolední mlze. Dolů vede cestička. Místy jsou schody po dvou, po třech. Jaruška s Jiříkem běží dolů až ke zdi. Jaruška si všimne, že na svahu je několik opracovaných kamenů. Z dálky to vypadá jako náhrobky. Že by tu nebyli první? Pokračují rychle dál ke zdi. Je to dobrý dva metry výšky. „Achjo,“ povzdychne si Jaruška. Jdou podél ní, až dojdou ke staršímu dřevěnému plotu. Jaruška si vybere nejslabší místo a rozkopne ho. Jiříka potom v obavách spustí po zídce dolů. S nataženýma rukama tři metry dolů na chodník, který je pod nimi. Jiřík dopadne hladce a za ním seskočí Jaruška. Oba se postaví ruku v ruce vedle sebe. Kolem chodí běžní lidé. Dívají se na ně jako kdyby spadli z Měsíce. Mají otrhané a špinavé šaty. Ale jsou živí. Tedy zatím. Jaruška si klekne k Jiříkovi a řekne: „Co když to je nakažlivý a my to pustili ven?“ … Kolem nich stále proudí davy lidí a Slunce postupně prolamuje dopolední mlhu na jasný den.