Zločiny Vánoc

Anotace: Anotace níže v dílu, sem se nevejde :D

Děj se odehrává v podkrkonošském imaginárním městečku Tundrov.
Šikanovaná dívka, vyděšený otec, drogově závislý zlodějíček, šmírák, detektiv a samozřejmě opět i sériový vrah :)
Šest osob, šest různých příběhů. Navzájem se naznají, přesto mají něco společného? Jejich cesty se protnou v jeden jediný večer na jednom konkrétním místě. Na toto setkání nikdo z nich nezapomene až do konce svých dní, což pro některé může být dříve, než se nadějí.

Pro všechny fanoušky mé povídky Soumrak nad Hájnou tu mám další podobnou perličku, při které Vás znovu zamrazí v zádech :)

Tento příběh, stejně jako i všechny ostatní na mém profilu, existují i jako audioverze na mém YouTube kanálu - Tomáš Rychetský - spisovatel, textař

 

 

Zdena Skořepová

 

Dívám se ven z okénka a zjišťuji, že mám po dlouhé, lépe řečeno obrovsky dlouhé době, zase jednou dobrou náladu. Ne, ještě lépe, mám skvělou náladu. Venku sněží jako v pohádce, ve tmě v oknech městských činžáků a bytovek svítí barevná světýlka, všechno dýchá vánoční atmosférou. Miluju Vánoce. Doufám, že se taťkovi ty hodinky, které jsem mu koupila budou líbit. Já už svůj dárek dostala, a to v podobě pozvání na mejdan u Alexe Pojara. Mé nové kamarádky sedí uvolněně na sedadlech a hlasitě se chichotají.

   „To kecáš! Ty štětko jedna!“ řekne Monika Gábině a rozesměje se.

   „Proč jsem štětka? Zval mě na rande už dlouho, říkala jsem vám, že se mi líbí.“

Do rozhovoru vstoupí Taťána: „Nás spíš překvapuje, že si mu na prvním rande hned dala.“

   „Když on je tak roztomilej a na rozdíl od vás jsem s nikým nic neměla už dlouho.“

   „A co jeho pověstné nádobíčko?“ vyzvídá Monika, „Je opravdu tak velký?“

Další vlna smíchu.

        Culím se nad jejich debatou, pravda ale je, že mi téma není dvakrát příjemné. Tiše doufám, že se mě na nic natolik osobního nezeptají, protože bych si buď musela vymýšlet, při čemž by mě u podrobností dozajista brzy nachytaly, nebo bych musela přiznat barvu. Sedmnáctiletá panna jede na svůj první mejdan v životě. Nutno dodat, že mě na tuto akci pozvali tři holky, které jsem ještě včera ráno upřímně nenáviděla.

        Šikanují mě už od prváku, dva nekonečné roky, kdy jsem se cítila jako totální nula. Vygradovalo to před pár dny, kdy si mě všechny tři odchytly na dámách.

   „Dali jsem ti přes víkend jednoduchej úkol Pizdeno. Ale kde nic, tu nic. Jak je to možný?“

Bylo mi jasný, co má Monika, obvykle hlavní aktérka mého týrání, na mysli. Jako už mnohokrát předtím po mě chtěly, abych jim přes víkend udělala všechny školní úkoly. Běžně mi k tomu dávaly i své sešity, kam jsem jejich vlastním rukopisem měla úkoly přepsat. Dělala jsem, co mi řekly celý rok, ale nikam to nevedlo. Jejich nároky se tím jen zvyšovaly. S velkým strachem z následků jsem se rozhodla jim protentokrát postavit a sešity jsem jim v pondělí vrátila tak, jak je po mě v pátek hodily.

Vyjekla jsem bolestí, když mi Taťána prudce škubla vlasy vzad.

   „Kvůli tobě jsme všechny dostali kuli Pyzdeno! Co nám k tomu povíš?“

   „Nedotýkej se ji, ještě od tý špíny chytneš vši,“ přidala se Gabriela.

   „Co se to tady děje?!“ ozvalo se náhle ze dveří toalet, kde k překvapení všech stála ředitelka školy ještě s přísnějším výrazem ve tváři než obvykle. Celá naše čtveřice skončila v ředitelně, kde mě Mgr. Kateřina Šplouchalová donutila vypovědět pravdu o všem, co mi mé sokyně poslední dva roky prováděly. Nejvíce stydno mi bylo před tátou, když se o tom dozvěděl.

   „Proč si mi nic neřekla Zdeničko? Už dávno jsme tomu mohli udělat přítrž.“

Ještě více stydno mi bylo, když jsem mu dnes lhala o tom, kam jedu. Vždycky se o mě přehnaně strachoval a potom, co se dozvěděl o mé šikaně, by mě na mejdan k Alexovi určitě nepustil. Rozhodně ne s těmihle třemi, které se včera odpoledne objevily na ulici před činžákem, kde bydlím. Strašně jsem se bála, že se mi chtějí pomstít nějakým krutým způsobem.

        Spadla mi čelist, když se mi namísto pomsty začaly jedna po druhé omlouvat. Nejsem hloupá, je mi jasné, že to jen chtějí vyžehlit kvůli hrozícímu vyloučení ze školy. Samotná vidina toho, že by mě jednou provždy nechaly na pokoji však byla příliš lákavá. Když mě pozvaly na dnešní párty u nejhezčího kluka ze školy, málem jsem upadla. Odmítla jsem, i když jsem tam strašně moc chtěla jít. Jejich nátlak byl ale silný, ačkoliv ne výhružný jako obvykle. Přátelsky mě nabádaly, že tam bude zábava, abych jim umožnila aspoň tošičku odčinit to, co mi po celou dobu prováděly. Monika dokonce plakala, dušovala se, že její tyranie vznikla z toho, že od dětství doma byla sama týraná otcem. To jsem netušila. Nakonec jsem kývla. Monika mi dokonce půjčila krásné, červené šaty. Nejsou její, oproti mě je Monika jako tyčka. Její sestřenka má evidentně stejně zavalitou postavu jako já. I když zavalitou je asi silné slovo, řekněme medium? Padli mi dokonale. Mám strach, nikdy jsem na takové párty nebyla a nevím, jak se mám správně chovat.

   „A co ty Zdeni? Kdy si naposled měla kluka?“

A je to tady. Strnu a snažím se vyhýbat s Monikou očnímu kontaktu. Samotný fakt, že mě nyní oslovuje Zdeni, namísto obvyklého Pyzdeno, nechávám bez povšimnutí, a příliš dlouho váhám, co odpovědět.

   „Oooch!“ Monika si přiloží pravou dlaň na ústa dokonale namazaná rtěnkou, „že ty si ještě kluka neměla?“

   „Ehmm, já…“

   „Tak to musíme napravit holka!“

Po jejím posledním výroku si v periferním vidění povšimnu Gábiny, sedící hned vedle mě vzadu, jak ji cukají koutky.

   „Já… nemyslím si…“

Monika mě znovu přeruší: „Ale jdi ty, určitě se na párty najde nějaký sympoš, se kterým si padnete do noty.“

Chystám se protestovat, když v tom dorazíme na místo. Monika zaparkuje před krásným, dvoupatrovým domem v oblasti rodinných domků na kraji města. Pozemek je obehnaný živým plotem, v němž jsou zasazeny, stejně jako v oknech a po hranách domu, bílá vánoční světýlka. Nádhera. Stoupáme po zasněžených schůdcích ke vchodu, zevnitř se ozývá hlasitá hudba. Když Monika stiskne tlačítko zvonku, zhluboka se nadechnu abych setřásla nervozitu.

        Čekám, že otevře Alex, k mému překvapení se však ve dveřích ukáže Moničin bývalý přítel, vysoký fotbalista Milan.

   „Ááá, královny večírku jsou tady. A pozdě jako vždycky,“ pronese podnapilým tónem, že je teprve sedm večer ho evidentně netrápí. Ustoupí stranou, aby mohly holky projít, když v tom si všimne mé maličkosti.

   „Co tu dělá Pizdena?“

Monika Milana dloubne do žeber. „Buď milej.“

Milan se nad mým šokovaným výrazem ušklíbne. Monika mě pravou rukou uchopí za předloktí a vede do domu. „Nevšímej si ho, je to idiot.“

Nemám k tomu co říct. Nervózně těkám očima po prostorném obývacím pokoji. Ten dům je jako palác. Zvěsti o tom, že Alexovi rodiče jsou ve vatě, se zakládají na pravdě. Před mohutným krbem na koberci s býlími třásněmi se utvořil taneční parket. Dvě desítky mých vrstevníků se pohybují do rytmu písničky od Rybiček48, ve které Kuba Ryba příjemným hlasem prozpěvuje:

 

Óoóoo děkuju Magdaléno

Oóoo žes nikdy nebyla mou

 

Procházíme skrze taneční dav na druhou stranu místnosti. Holky se automaticky po cestě přidávají k tanečním kreacím, já pouze svěsím ramena dychtící co nejdříve uniknout z oparu alkoholu. Hlas, který zaslechnu, když konečně vystoupíme z davu, mě pohladí po těle jako vždycky.

   „Tady jste! Vítejte na mém skromném večírku dámy.“

Alex má na sobě džínové tříčtvrťáky, bílou vyžehlenou košili, rozepnuté knoflíčky u krku mu na mužné hrudi odhalují decentní porost. Vlasy má nagelované směrem ke stropu a usmívá se na nás masitými, půvabnými rty. Obejme Moniku, pak i Gábinu a Taťánu. Když pohlédne na mě, na okamžik zaváhá, pak si na prsa přitiskne i mou tvář, což mě značně vyvede z míry.

   „Vítej Zdeni, jsem rád, že si pozváni přijala,“ řekne mi a pozoruje mě svými uhrančivými, modrými oči.

Polknu. „Děkuju, je mi ctí.“

Postará se nám o kabáty a bundy, pak nám všem donese pití, konkrétně Cuba libre s ledem v Coca-Colových papírových kelímcích. Usrknu. Nápoj chutná dobře, s rumem ale někomu pěkně ujela ruka. Asi dvacet minut si povídáme, respektive oni si povídají, hlasitě se smějí, zatímco já jen napjatě poslouchám. Po druhém panáku tequily, bez zakusování se do pomeranče bych se brzy pozvracela, ke kterému jsem stejně jako k tomu prvnímu byla přinucena hromadným nátlakem, se mi začíná motat hlava. Alex vyzval Moniku k tanci, krátce na to mě Gábina s Taťánou popadnou za ruce a vedou na parket. Cítím, jak mé zábrany ustupují stranou, stále jsem však dostatečně střízlivá na to, abych své tělo rozpohybovala do rytmu. Davem se k nám donese kolující láhev medového Jacka Danielse. Gábina s Taťánou hlasitě vyjeknou překvapením, když nabízenou flašku od kluka po mé levici přijmu, otvor si přiložím k ústům a otočím ji vzhůru nohama. Tímto gestem překvapím i sama sebe, nutno dodat. Okolo mě se spontánně utvoří malý kroužek lidí, mávající pěstí do vzduchu a povzbuzující mě v mém počínání. Vydržím šest malých hltů, přičemž mi Daniels po bradě stéká do výstřihu. Chvíli na to se bavím tak, jak nikdy ve svém životě. Můj strach rázem odezní. Jsem uvolněná, hýbu se do rytmu muziky, netušila jsem, že to umím. Náhle si připadám jako jedna z nich. Skutečně zapadám. Už nemyslím na to, že by se mi zde mohlo opět přihodit něco zlého. Už se nestydím, že oproti většině holkám tady, mám o pár kilo navíc. Je mi skvěle. Vyskakuji s ostatními do vzduchu za doprovodu Nirvány, chvíli na to mám červené šaty částečně mokré od Cuba libre, piva a jiných nápojů, které lidem tu a tam při výskocích vycákne z kelímků ven. Následuje další runda, poté hraji pivní pong ve dvojici s Alexem. Sám si mě vybral, jak to?

        Moment, co se to děje? Stojím nyní na poloprázdném parketě v obětí, koho vlastně? Vzhlédnu a nohy se mi téměř podlomí, když spatřím Alexovu tvář. Pomalu hýbáme boky. Skutečně tančím s Alexem ploužáka? Je to možné? Úplně jsem ztratila pojem o čase. Kolik je hodin? Nástěnné hodiny nad krbem ukazují čtvrt na devět večer. Uff, tátovi jsem slíbila, že budu doma do půlnoci. Mám tedy spoustu času. S hlavou na jeho hrudníku nasávám jeho vůni, když v tom písnička skončí a on promluví: „Dáš si ještě něco k pití?“

Zavrtím hlavou. „Ne, děkuju, trochu se mi motá hlava,“ zalžu, protože hlava se mi motá pořádně.

Usměje se. „Tak pojď, zajdeme nahoru na balkon na čerstvý vzduch, co ty na to?“

V jednu chvíli kouříme na balkoně, pořádně se při potahu rozkašlu, ve druhé mě Alex provádí po patře, úplně nakonec mi ukazuje svůj pokoj.

   „Tady je mé království.“

Má to tu moc hezké. Knihy jsou úhledně vyrovnané v regálech, ani jeden z plakátů světových celebrit není na zdi nalepený šejdrem. Skřínky ani televizi nepokrývá žádný prach. Sedne si na ustlanou postel a plácáním mi pokyne, abych se k němu přidala. Udělám to.

   „Už je ti lépe?“

Přikývnu.

   „Trochu jsme se odvázali, co?“

   „Jo, to jo. Nejsem na to zvyklá.“

Znovu se usměje. „Bavit se není ke škodě. Nejsme na světě jen proto, abychom studovali, pracovali a umřeli.“

Patrně naráží na mou pověst šprtky. Zvážním, čehož si všimne.

   „Nemyslel jsem tím nic špatnýho. Ty tři dole ti dávali pořádně zabrat, co?“

Nic na to neříkám.

Alex si povzdechne. „Někdy to jsou pořádně namyšlený mrchy. Přesně proto jsem se s Monikou před týdnem rozešel.“

Jeho výrok mě překvapí, ne to, že se rozešel s Monikou, to dávno vím, udivuje mě, jak mluví o lidech se kterými se léta přátelí.

   „A jak to neseš?“ zajímám se.

   „V pohodě, netrápí mě to, nechci holku jako je ona. Chtěl být s někým…“ zamyslí se pak dodá, „jako jsi ty.“

Po jeho slovech ztuhnu, protože instinktivně vycítím, co bude následovat. Nemýlím se. Jeho masité rty se dotknou mých. Napnu se, ale o pár vteřin později se přestávám bránit. První polibek se rychle promění v další, následuje vášnivé líbání bez rozpaků. Nikdy by mě nenapadlo, že s tak krásným klukem budu sama v jedné místnosti, natož že bychom se líbali.

   „Si krásná,“ zašeptá mi do ucha, poté mě políbí na krku. Zasténám.

Něžně mě položí zády na postel. Přitiskne své tělo na mé a pokračuje s polibky, o chvilku později mi přes šaty hladí ňadra. Nemám pod šaty podprsenku, takže je vidět, jak se mi vztyčily bradavky. Pocítím stud, jemu mu to na vášni však jen přidá. Když jeho ruka sklouzne pod mou sukni, ucuknu.

   „Alexi, já nevím, jestli jsem připravená.“

Po mých slovech přestane. Podívá se mi do očí. „Nemusíš se stydět. Neděláme nic špatnýho.“

Váhám. Je to přesně takové, jaké jsem si to na poprvé představovala, mám ale strach.

   „Víš, co pomáhá mě, když se stydím?“

Zavrtím hlavou.

Nic neřekne, jen si sundá tričko a rozloží ho na posteli přede mnou. Několikrát ho přehne do dlouhého obdélníkového tvaru, poté mi jej opatrně položí na oči. Vzadu za hlavou uváže jednoduchý uzlík a jemně jej utáhne. Opět položím hlavu na postel.  Znovu mě líbá na krku. Stáhne mi ramínka šatů a pomůže mi z nich vyprostit obě ruce. Vrchní část šatů mi přes břicho stáhne k podbřišku. Laská mě na pupíku, po značné době plného napětí, se začíná věnovat mým prsům. Bez rozpaků zasténám. Jsem připravená.

Náhle se však něco změní. Něco je špatně. Odsune se ode mě, slyším, jak se staví na nohy vedle postele. Než stačím cokoliv udělat, bouchnou dveře. Místností se rozlehne zvuk, jako by někdo na mobilu pořizoval fotografii. Rychle si z očí strhnu tričko. Chvilku trvá, než můj zrak opět přivykne světlu, a když se tak stane, v pokoji spatřím Moniku, Taťánu i Gabrielu. Leknutím vykřiknu. Všechny tři ke mně natahují své telefony a polonahou si mě fotí. Natáhnu si šaty zpět přes prsa, je už ale dávno pozdě.

Smějí se mi z plna hrdla, k mému šoku se k nim přidává i Alex. Monika k němu přistoupí a políbí ho. „Děkuju lásko,“ řekne, Alex jen přikývne. Shlížejí na mě čtyři škodolibé úsměvy.

   „Vážně si byla tak naivní, že sis myslela, že by tě Alex vyměnil za mě?“ Monika se rozchechtá. Po tvářích se mi spustí slzy.

Sokyně ke mně přistoupí blíž. „Teď poslouchej Pizdeno. Hned první den ve škole po Vánocích zajdeš za tou čubkou ředitelkou a řekneš jí, že to všechno, co si jí o nás nakecala jsou lži. Všechno do jednoho. Jestli to neuděláš, rozešleme ty tvoje svěšený cecky po celý škole. I kdyby ses přestěhovala, nikdy tomu už neunikneš. Je ti to jasný?“

Pláč a zoufalství mi nedovolí odpovědět.

   „Je ti to jasný?!“ vykřikne Monika.

Přikývnu.

   „Fajn, teď odsud vypadni, než ten tvůj špinavej zadek z tohohle baráku vykopu vlastnoručně.“

Stávám na nohy a utíkám z pokoje. Na schodech klopýtnu a ošklivě si narazím koleno. Ačkoliv pláču a řasenka mi stéká po tvářích, dav lidí v přízemí mě ignoruje, jako bych byla neviditelná. Svůj kabát na věšácích nevidím. Rozhlížím se po místnosti, ale nikde není. Mám v něm mobil. Vyběhnu ven před dům. Zima se mi během pár vteřin zaryje až pod kůži.

Ve sněhu na schodech vidím ležet svůj kabát. Když ho zvednu, zjistím, že je celý promáčený. Podle pachu nejspíš pivem. Mobil ve vnitřní kapse naštěstí přežil. Z balkonu nade mnou se ozve škodolibý smích.

   „Copak? Kabátek na tvé první a vsadím se, že i poslední pařbě v životě utrpěl? To se stává. Rychle utíkej domů, ať v těch šatech, které jsem za pár šupů sehnala v bazaru nezmrzneš.“

Po Moničiných slovech se čtveřice znovu dává do smíchu. S mobilem v ruce odhazuji kabát a utíkám pryč.

Po asi kilometru cesty padám v zoufalství do kolen. Co jsem komu udělala? Proč se mi tohle děje? Ta svině Monika má pravdu, jestli se ty fotky dostanou ven, už tomu nikdy neuniknu. Jak jsem mohla být tak blbá?! Svět je odporný, nespravedlivý místo. Musím se přinutit vstát, jinak zmrznu. Dávám se znovu do běhu. Když se dostávám mezi první činžáky na kraji města a jsem si jistá, že už dokážu smysluplně mluvit, odemknu mobil, najdu potřebný kontakt a stisknu tlačítko volat.

 

Slyším Zdeni, copak potřebuješ?

„Tati, stalo se mi něco hroznýho.“

 

 

Vladimír Skořepa

 

Veronika si do pusy strčí malý kousek masa, a když si uvědomí, že ji pozoruji, usměje se. Nemohu z ní spustit oči. Profesorka dějin, inteligentní, charismatická, nosící figuru dvacítky. Co může vidět na o pět let starším, pupkatém poslíčkovi u české pošty? Asi není nezbytně nutné pochopit to, postačí, když mě z toho neklepne pepka. Dnes je to na den jeden měsíc, kdy jsem na Veroniku úplnou náhodou narazil v parku, když jsem venčil mého milovaného staforda Rockyho. Bylo to v podvečer, nikde nebylo ani živáčka, když v tom jsem zaslechl volání: „Bety! Bety!“

Kus přede mnou jsem zahlédl světlého labradora, táhnoucího za sebou vodítko připnuté k obojku.

   „Bety, kde seš?“

   „Ty budeš asi Bety.“ řekl jsem nahlas, jako by mým slovům pes mohl rozumět. Fenka mě nedůvěřivě pozorovala. Párkrát jsem pískl, jak to dělám, když k sobě volám Rockyho, ani se však nepohnula. Z kapsy jsem vytáhl pamlsek ve tvaru kostičky, dřepl si, a natáhl ruku před sebe. Rocky vedle mě v sedě zakňučel.

   „No tak holka, pojď ke mně.“ na to už pes zareagoval. Obezřetně ke mně docupitala, sežrala pamlsek a začala se s Rockym vzájemně očuchávat.

   „Bety, tady seš!“ ozvalo z cestičky vpravo ode mě. Když jsem otočil hlavu, jako by mě proklál Amorův šíp. Stála tam, v plné své kráse, vděčná, že se její čtyřnohý parťák nezatoulal. Hodinu a půl jsem se ten večer procházeli po městě, dokud to už na psy nebylo dlouhé. Nikdy jsem si s žádnou ženskou nepadl takhle do noty. Na druhý den jsme se domluvili na společné venčení, což se od té doby stalo naším zvykem. Týdny jsem váhal, nakonec jsem ji však pozval na kafe do kavárny, psy jsme protentokrát nechali doma. Když jsem Veroniku o pár dní později pozval ke mně domů na večeři, zeptala se: „Zveš mě na rande?“

Že už jedno povedené rande máme za sebou, jsem si do té doby evidentně myslel pouze já sám. Jelikož z jejího tónu a řeči těla bylo jasné, že nabídku přijme, přikývl jsem s úsměvem a s hlavou vtyčenou. Souhlasila.

   „Ještě jednou se omlouvám, za pozdní příchod. Asi nejsi zvyklý večeřet tak pozdě.“

   „Nemůžeš za to, že tvůj bejvalej je idiot.“

Můj tvrdý výrok ji rozesměje. Měla tu být už v sedm hodin, bývalý manžel si však její šestiletou dceru nevyzvedl, jak byli domluvený. Mohla naše druhé rande jednoduše odpískat, ale neudělala to. Volala jedné kamarádce po druhé, dokud jedna na hlídání na poslední chvíli nekývla. Kolem osmé se objevila u mých dveří. Jsem nesmírně vděčný za to, že vyvinula takovou snahu a přišla. Vůni jejího sladkého parfému náhle naruší nepříjemný zápach. Oba naráz svraštíme obočí ve snaze identifikovat…

   „Rocky, ty čuně!“ pokárám psa ležícího mi u nohou pod jídelním stolem, když si uvědomím, kdo je za smrad zodpovědný.

   „Omlouvám se.“

Veronika se rozesměje. „To nic. Měl bys někdy pocítit, co ze sebe dokáže vypustit Bety.“

Když dojíme, opře se ve své židli, spokojeně si pohladí břicho a zeptá se: To jídlo je výborné. Skutečně je to tvé dílo?“

Přikývnu. „Děkuju, to se dobře poslouchá. Jsem vyučený kuchař, ačkoliv to povolání jsem po škole nikdy nedělal.“

   „Proč ne?“

   „Je to řehole. Už na škole jsem jezdil na praxi po různých hotelech a restauracích, a tak dobře vím, že tahle práce ti sebere většinu života. Víkendy, nekonečný přesčasy. Dcera se mi narodila poměrně brzo, chtěl jsem s ní trávit dostatek času.“

   „Tomu rozumím,“ usměje se, hned na to ale zvážní. „Můžu ti položit jednu osobní otázku?“

Zbystřím. „Samozřejmě.“

Veronika zaváhá, nakonec řekne: „Nechci, aby to vyznělo šťouravě, zajímá mě, má to, že tu pijeme nealko bublinky i nějaký hlubší význam než jen fakt, že nemáš kladný vztah k alkoholu, jak si mi řekl?“

S odpovědí si dám na čas, což samo o sobě Veroniku utvrdí v tom, že její domněnka byla správná.

Povzdechnu si a přikývnu. „Má. Když jsem se oženil, a s manželkou jsme zjistili, že čekáme dítě, byl jsem přešťastný. Má představa života nikdy nespočívala v kariéře, spousty peněz a majetku. Chtěl jsem ženu, pár dětí, malý baráček a pejska jménem Rocky. Ještě jsem ale ani nestačil své drahé poprvé namazat bříško, když se rozhodla ode mě odejít. Neptej se mě, proč to udělala. Dodnes jsem proto neslyšel jediný relevantní důvod. Prostě se mě zbavila jako děcko staré hračky, která ho už omrzela a já se trápil. Dlouho, až jsem začal mít potíže s alkoholem, což by určitě vedlo i k tomu, že bych ztratil dceru. To jsem nemohl dopustit. Teď to bude patnáct let, co jsem se naposled napil.“

Veronika mě chvíli zaujatě pozoruje, poté ke mě natáhne ruku, a jemně mi stiskne dlaň. Jako by jí má odpověď bohatě stačila, navrhne: „Co takhle trochu hudby?“

   „Proč ne,“ souhlasím, vděčný, že se dalších podobných otázek mířených na mou minulost zdržela. „Máš na mysli něco konkrétního?“

    „Pusť mi, co máš rád,“ řekne, na to vstanu a do mechaniky staré hifi věže zasunu vypálené cédéčko s výběrem nejpopulárnějšího světového jazzu. Pár sekund do rytmu pomalé hudby pohybuji přehnaně zadkem sem a tam, což Veroniku pobaví, poté k ní ladným krokem přistoupím a sebevědomě k ní natáhnu pravačku. Uchopíme se do tanečního držení a několik minut se pohybujeme po obýváku. V těch černých šatech jí to děsně sekne. Oblékla si na dnešní večer něco tak sexy záměrně? Mám to brát jako výzvu? Netuším. Nespal jsem se ženskou už roky a jsem si jistý, že pokud na to dnes večer dojde, bude to bleskurychle vyřízená záležitost. Veronika má po celou dobu položenou hlavu na mém rameni. Náhle hlavu pozvedne, jako by mi chtěla něco říci a naše pohledy se střetnou. V tu chvíli oba pocítíme neskutečně silnou přitažlivost. Naše rty se přibližují. Zavírám oči v očekávání prvního polibku, když v tom mi zazvoní mobil. Dotýkající se nosy, se oba naprosto nežádoucímu vyrušení zasmějeme. Odstoupím od Veroniky a z konferenčního stolku seberu telefon.

   „Dceruška.“ konstatuji omluvně, Veronika mávne rukou na znamení, že se nic neděje.

Přijmu hovor.

 

   „Slyším Zdeni, copak potřebuješ?“

Pár vteřin je ticho, pak zaslechnu vzlykot. „Tati, stalo se mi něco hroznýho.“

Poleje mě vlna strachu. „Pane bože, co se stalo? Si v pořádku?“

Veronika se na mě šokovaně zadívá.

Zdenička potáhne nosem, pak řekne: „Já… lhala jsem ti. Nebyla jsem u kamarádky.“

   „A kde si teda byla? Co se děje?“ naléhám.

   „Je mi hrozná zima. Mohl by si pro mě přijet?“

Podle toho, jak si šlape na jazyk mám podezření, že pila alkohol. „No jasně můžu, kde jsi?“

Opět chvíle ticha. „U starých lázní.“ špitne sotva slyšitelně. To je na kraji města, nedaleko odsud. „Za chvilku jsem tam. Nikam nechoď.“

   „Dobře, děkuju.“

   „Řekneš mi konečně co se ti…“ větu nestačím doříct, protože Zdenička ukončí hovor. Chvíli jen stojím a nechápavě pozoruji telefon.

   „Co se děje?“ zeptá se Veronika ustaraně.

Zavrtím hlavou. „Nevím, zněla vyděšeně. Nic jsem z ní nedostal. Veru omlouvám se, ale musím jet za ní.“

   „Jasně, to je samozřejmost.“

Mé zklamání nad zkaženým večerem, který se odehrával nad očekávání dobře, není momentálně nic ve srovnání se strachem, jaký mám o své jediné dítě. Jako by se Zdenička, za těch pár hodin, co jsem jí neviděl, propadla na úplné dno. Rychle se oblékneme, u vchodu do bytu popadnu z věšáku svazek klíčů a odcházíme z bytu. Venku na ulici se s Veronikou rozloučím obětím.

   „Ještě jednou se omlouvám. Vynahradím ti to.“

   „Nemáš se za co omlouvat. Dej mi vědět, jak to dopadlo,“ řekne a s neveselým výrazem odchází.

Nasednu do svého starého golfa a otočím klíčkem. Motor se snaží naskočit, ale nedaří se mu to. Zkouším to čtyřikrát, pak vzteky praštím oběma rukama do volantu. „Do prkenný vohrady!“

Vystoupím zase ven do mrazivého počasí a spěchám ke vchodu činžáku, kde bydlím. Dvakrát stisknu tlačítko zvonku, na kterém je napsáno „Ivan Šatný.“

Po asi minutě se hlas mého sedmdesátiletého souseda konečně ozve v reproduktoru: „Ano?“

   „Tady Skořepa. Potřebuji naléhavě odjet a nestartuje mi auto. Parkuji hned za vámi. Mohl byste mě prosím přijít dolů nahodit?“

Muž chvíli mlčí, jako by se mu snad do vánočního mrazíku nechtělo. „Jasně, hned jsem dole,“ přislíbí ne příliš nadšeně, pak v reproduktoru zachrastí, jak položí sluchátko.

Zatímco čekám, vejdu zpět na ulici a nervózně pochoduji sem a tam. Vytáhnu z kapsy mobil. Zmrzlými prsty hlemýždím tempem odemykám obrazovku, a snažím se vytočit Zdeničky číslo. Musím si jí říct, že se zdržím, aby neměla… „Héj!“ zařvu co mi hlasivky stačí, když se kolem mě prořítí dva mladíci v černých kuklách na hlavě na elektrických koloběžkách, přičemž mi jeden z nich z ruky vytrhne mobil. „Ty parchante vrať mi ho!“

Snažím se je dohonit, je to ale zbytečný. Ztratí se za rohem domu a jsou v tahu. Dnešek je zlý sen. Zavolám policajty. Automaticky sahám do kapsy pro telefon, když v tom si uvědomím, že radost z mého nového iPhonu, který jsem nedávno vyhrál v jedné internetové soutěži, teď bude mít nějaký grázl s nevalnou budoucností. Soused Šatný už stojí před domem a zmateně si mě prohlíží. Stručně mu vysvětlím, co se právě odehrálo a on slibuje, že jakmile dorazí domů, dá popis těch dvou šmejdů policii.

Zatímco mu nekonečně dlouho trvá, než otočí své auto, aby najel čumákem k mému, trnu strachy o Zdeničku. Co se jí tak mohlo stát? Říkala, že je jí zima. Nemůžu ji ani zavolat a ujistit se, že je v pořádku.

Když konečně pomocí kabelů nastartuji své auto, doslova se vyřítím na silnici a uháním směrem na kraj města.

Díky takřka nulovému provozu v pozdních večerních hodinách se na místo dostávám za necelých osm minut. Zastavím u opuštěných lázní, Zdeničku ale nikde nevidím. Vystoupím na ulici a plný strachu se rozhlížím po okolí. Několikrát zavolám její jméno, odpovědí je mi však jen děsivé ticho. Vlezu zpět za volant a pomalu projíždím dlouhou ulicí. Dívám se okénkem nalevo přes cestu, když v tom zprava v periferním vidění zaznamenám rychlý pohyb. Je už ale pozdě. Z uličky mezi domy se vyřítila jakási osoba a vběhla mi přímo před auto. Náraz člověka odmrští asi dva metry vpřed, kde zůstává nehnutě ležet. S nohou na brzdě šokovaně zírám před sebe a trvá mi zatraceně dlouho, než začínám jednat. Vystoupím a běžím k tělu. Je to muž, zhruba třicetiletý. Na sobě má džíny, černý kabát, čepici a kožené rukavice. Je mimo ale dýchá. Jasně, že není mrtvý, nejel jsem rychle. Co dělal, že se vrhl do cesty, jako by ho honil klaun od Kinga? To je fuk, musím mu pomoci. Jak ale? Nemám mobil, abych zavolal rychlou a nechal se navigovat ohledně první pomoci. Klečím u muže a vzápětí zjišťuji, že mu z rány vzadu na hlavě teče krev. Není ji moc, nejsem ale doktor abych posoudil vážnost jeho zranění. Vstávám a rozhlížím se kolem. Nikdo nikde. Shit! Moment. Když se podívám do uličky mezi domy, odkud se neznámý vyřítil, cosi zahlédnu. Modrá blikající světla. Odráží se v dálce o jednu z budov. Nejsou to vánoční žárovičky. Policejní maják!

Pohlédnu na muže. Nevypadá, že by se chtěl probrat. Rozhoduji se okamžitě. Dávám se do běhu uličkou. Když se ocitnu na jejím konci, dám se doprava podél další ulice, kde po pár desítkách metrů spatřím u řady kontejnerů stát policejní vůz. Maják osvěcuje okolní budovy až ke střechám, dva policisté stojí venku před vozem. Doběhnu až k nim.

   „Prosím vás! Potřebuju pomoc!“

Oba policisté ke mně otočí hlavu. Jeden z nich je žena. Vysoký muž přimhouří obočí a zeptá se: „“Dobrý večer, co potřebujete?“

   „Srazil jsem autem muže. Nemohl jsem nic dělat. Vběhl mi přímo do cesty.“

Muž reaguje okamžitě. „Volal jste záchrannou službu?“

   „Nemám u sebe mobil. Zahlédl jsem váš maják, tak jsem běžel rovnou k vám. Ten muž je bezvědomí. Leží na ulici kus odsud.“

   „V jaké ulici?“

Zarazím se. „Já nevím, je to hned ta další tímhle směrem.“

Muž na okamžik zaváhá, pak se otočí ke své kolegyni, která mě neurčitým pohledem pozoruje. „Postarej se o tu holku, než přijedou. Já půjdu tady s pánem k tomu sraženýmu.“

Žena přikývne, na to mi muž pokyne, abych ho dovedl na místo nehody. Už se otáčím, abych udělal, co po mě policista chce, když v tom v otevřených dveřích automobilu na zadní sedačce spatřím dívku, o které se prve zmínil. „Zdeničko!“ vykřiknu a vykročím k dceři. Žena se mi ale postaví do cesty. „Počkejte, co to děláte?“

   „To je moje dcera. Hledal jsem ji.“

Policistka si klekne ke Zdeničce. „Je to tvůj táta.“

K mému šoku Zdenička nijak nereaguje.

   „Co je to s ní? Proč nemluví?“

Policistka Zdeničce konejšivě stiskne ruku a znovu se na mě podívá. „Je patrně v šoku. Dostali jsme hlášení, že ji někdo přepadl.“

Vytřeštím oči. „Co prosím?!“

   „Uklidněte se. Nevypadá to zle. Sanitka je už na cestě. Zatím nic určitého nevíme.“

Do rozhovoru se vloží vysoký muž. „Jak řekla má kolegyně, vaše dcera bude v pořádku. Teď se musíme postarat o toho muže. Jdeme, hned.“ Pohlédnu na Zdeničku. Nechce se mi ji opouštět. Ne teď, zrovna co jsem ji našel. Sakra. „Dobře. Tudy.“ S bušícím srdcem se přinutím do kroku.

 

 

Richard Soukup

 

   „To je kravina,“ řekne Michal a do pusy si nacpe další porci chipsů. Působí tak bezstarostně, jak je to možný? Sedíme na gauči, plném zaschlých fleků od rozlitého, hmm, všeho možného, ten poslední jsem udělal já předevčírem. To byl také poslední den, kdy jsem se sjel. Od té doby jsem neměl ani kapku. Třesu se zimou, ačkoliv v místnosti je přetopeno. Jsem vyčerpaný a už od rána mám deprese. Potřebuji to. Aspoň trošku.

   „Bože to je kráva. Proč lezeš do toho sklepa, to seš vážně tak blbá?“

Podívám se na obrazovku plazmové televize. Nějaká blondýna se v domu hrůzy snaží ukrýt před vrahem ve sklepě. Michal odhodí prázdný pytlík od brambůrků na zem mezi haldu starších odpadků a dále komentuje situaci ve filmu: „Tohle nikdy nepochopím. Kdybys tý káče dal na obranu na výběr kudlu nebo banán, vybere si ovoce. Proč jsou všechny pitomý holky v hororech blondýny?“

Otázka patřila mě. Chystám se zabručet něco stručného tónem jasně naznačujícím, že mě to ani v nejmenším nezajímá, namísto mě však promluví někdo jiný.

   „Já jsem taky blondýnka.“ řekne Dana, dojde k Michalovi a obdaří ho letmým polibkem. Vychrtlou postavu má zahalenou slabým tílkem, pod kterým nemá podprsenku, spodní část těla zakrývají pouze černá tanga vytažená až k pupíku. Ani jsem nevěděl, že je doma.

Michal svou přítelkyni od sebe odstrčí. „Kolikrát ti mám říkat, aby ses oblíkla, když máme návštěvu.“

Dana jeho poznámku ignoruje. „Máš něco? Už jsem vážně na dně.“

Michal vstane. „Dneska něco seženeme. Jdu na hajzl, až se vrátím koukej bejt oblečená.“

Jeho diktátorský přístup vůči Daně není nic nového. Nelíbí se mi, jak s ní jedná, pořád si na ní jen stěžuje. Proč s ní teda je? Jen jak se Michal ztratí ve futrech, Dana se na mě podívá pohledem, ze kterého je mi jasné, že její vlezlost v následujících vteřinách překročí meze. Sedne si na gauč co nejtěsněji ke mně. „Co ty, nemáš něco?“

Zavrtím hlavou, čímž se však nenechá odbýt. „No tak, určitě něco máš. Aspoň trošku. Odvděčím se ti.“ Na to mi na stehno položí dlaň.

   „Přestaň!“ reaguji nevrle, dávám si ale pozor, aby mě Michal neslyšel. O tomhle by vědět určitě neměl. Dany zoufalý výraz nechávám za sebou a vstupuji na balkon. Sídliště pokryté tmou působí ponuře. V některých oknem paneláků se svítí. Vidím nějakou maminu, držící v rukou batole, pupkáče s pivem v ruce sledujícího televizi z gauče. Odvrátím pohled, když si uvědomím, že nahlížím lidem do soukromí stejně, jako můj úchylnej fotřík. Zapálím si cigáro a o chvilku později nedobrovolně poslouchám gradující hádku: „Čemu si nerozuměla, když jsem ti řekl, aby ses oblíkla?! Nechceš tady rovnou chodit nahatá?!“

   „Neřvi na mě! Kdo ti dává právo semnou takhle mluvit?! Vrátím se k mámě.“

   „Fajn, tak běž. Jsem zvědavej, jestli ti matka bude taky shánět fet.“

Dana se rozpláče, pak nastane ticho.

Asi minutu na to za mnou na balkon vstoupí Michal. „Je čas vyrazit. Jsi ready?“

Přikývnu. Cvrnknu nedopalek přes zábradlí balkonu a zhluboka se nadechnu. Dana už v obýváku není. Patrně brečí ve svém pokoji. Oblékneme se a výtahem sjedeme do přízemí paneláku. Ze sklepa vytáhneme dvě elektrické koloběžky a dáváme se na cestu. Když dorazíme na místo, podívám se na hodinky. Za deset devět. Ideální čas. Na ulici a nikde poblíž není živé duše. Za prosklenou výlohou večerky je jasně vidět, že krom postarší prodavačky ani uvnitř nikdo není. Podívám se na Michala. Jeho bezstarostný výraz vystřídal strach.

   „Tak co? Jdeme do toho?“ zeptám se, přičemž mi zuby drkotají zimou.

Michal zaváhá, pak ale přikývne.

Z kapsy u bundy vytáhne dvě tmavé kukly a jednu mi podá. Já mu na oplátku dávám jednu z pistolí. Že to jsou jen dětské hračky, které při stisknutí spouště namísto kulky vypálí pouze jarové bublinky, víme my, prodavačka ale ne.  Navzdory situaci se ušklíbnu, protože vypadáme jako teroristi z Counter Strikeu.

   „Dobře, plán je jednoduchý. Koloběžky opřeme o zeď hned u dveří, abychom v případě nouze mohli co nejdřív pláchnout. Musí to být rychle Michale. Přijdeme, zařveme na ni, ať navalí všechny prachy a mizíme. Žádný zbytečný kraviny, jasný?“

Můj kamarád od první třídy přikývne na souhlas.

Posunkem ruky pokynu k akci. „Ok. Jdeme.“

Udělám ale sotva dva kroky, když mě Michal slovy zastavuje. „Počkej, ty vole.“

O co mu jde, si všimnu hned vzápětí. Z pravé strany k večerce míří nějaký chlap. Zacouvám zpět do úkrytu v podobě zaparkovaného SUV. Čekáme. Muž o pár minut později vstoupí do obchodu. Když k nám ve světle skrze sklo otočí obličej, strnu. „To je můj táta.“ uslyším sám sebe říct nahlas.

Michal vytřeští oči. „No jo. Tomu říkám náhodička.“

Chvíli otce pozoruji. Baví se s prodavačkou, pak obchází jeden z regálů kolem dokola. Otočím hlavu ke kamarádovi. „Myslím, že je to znamení, že to nemáme dělat.“

Michal na mě upře nevěřícný pohled. „Jaký znamení ty vole? Co to meleš?!“

   „Mám z toho špatnej pocit. Rači se na to vykašleme.“

   „A kde seženeme prachy?! Patrik už nám na dluh nedá. Nevím jak ty, ale já už mám pořádnej absťák brácho. Stačí, když počkáme až tvůj fotřík vezme kramle a…“

   „Ne. Je to strašně riskantní. Ale mám nápad.“

Mlčením mi dá najevo abych pokračoval.

   „Spartakus.“ řeknu prostě, Michal se ušklíbne.

   „Kámo, to je kravina. Spartakus nám na dluh nic nedá a i kdyby, víš co dělá s lidma, kteří mu nezaplatí v domluvený termín.“

Na mysli mi vyvstane vzpomínka na Vojtu. Chudák. Vzal si od Spartaka, nejdrsnějšího dealera v Tundrově, dávku na dluh, a když nezaplatil včas, dealer mu za to usekl malíček sekáčkem na maso.

   „Prachy seženu. Zkusíme ho poprosit a jestli nás pošle do háje, vrátíme se sem a uděláme to.“

Dlouho váhá. „Dobře. Zkusme to.“

O deset minut později, zmrzlý na kost, projíždíme dlouhou ulicí centrem města. Kus před námi na chodníku stojí jakýsi strejda s mobilem v ruce. Michal mi poklepe na rameno na znamení, abych zastavil. Jeho kývnutí směrem k muži před námi, mi jasně naznačí, co mi chce sdělit. Rozhlédnu se kolem sebe. Žádný potenciální svědek v dohledu. Rozhodnu se takřka okamžitě. Přikývnu, na to si znovu přes hlavy natáhneme kukly.

   „Jedeme naplno. Za žádnou cenu nezpomaluj.“ řekne Michal, na to se rozjedeme kupředu. Veškerou práci odvede on. Když prosvištíme kolem toho chlapa, Michal mu jediným šikovným pohybem z ruky telefon sebere.

   „Héj! Ty parchante vrať mi ho!“ volá za námi oloupený strejda, mě je ale jasné, že jsme vyhráli. Zabočíme za nejbližší roh a o dva bloky dále, ukrytí za garážemi, zkoumáme svou kořist.

Při prvním pohledu na mobil Michal vítězoslavně vyjekne: „Wow! To je iPhone patnáctka! Nejnovější model!“

Usměji se. Má pravdu. „Kámo, za to bude balík.“ prohlásím s jistotou a ťuknu si s kamarádem pěstí. Kašleme na Spartaka. Zajedeme za Patrikem. Tímhle mu splatíme dluhy, a ještě dostaneme spoustu fetu navíc.

O pět minut později a asi kilometr dále však naše nadšení povadne.

   „Ok beru. Dluh máte splacenej.“

Oba vytřeštíme oči.

   „A to je všechno?“ zeptá se Michal podrážděně.

Patrik si úsměv ve tváři uchová. „Dlužíte mi dohromady desítku.“

   „Tenhle iPhone stojí čtyři a dvacet táců.“ namítnu.

   „To je možný. Ale zabalenej v krabici a není to čorka.“

Chytnu Michala za rameno, když spatřím, jak rudne vzteky.

   „No tak kámo, nebuď labuť. Dej nám aspoň něco navrch.“

Patrik se zamyslí, pak z kapsy vytáhne pytlíček a podá mi jej.

   „Tohle je sotva géčko. To nemyslíš vážně?!“

Vidím, že našemu dealerovi dochází trpělivost. Nasadím přátelský tón: „Ještě jeden navíc. Pro stálé zákazníky. Hmm?“

Povzdechne si, pak, již bez úsměvu, přihodí druhý pytlík. Bez rozloučení nám zabouchne dveře před nosem.

   „Kokot.“ neodpustí si Michal a vezme si jeden z pytlíčků.

Fakt, že nás Patrik odrbal, mé nadšení s blížící se euforie ustupujícího absťáku nikterak nezlomí. Nasedneme na koloběžky a valíme zpět na sídliště k Michalovi domů. Vida. Dnešní noc nakonec nebude trýznivá, jak jsem předpokládal. Hned za prvním rohem Patrikova domu si však uvědomuji, že jsem to právě zakřikl. Na silnici proti nám jede policejní auto. Jakmile nás spatří, prudce se otočí a vyrazí za námi. Jeden ze dvou můžu v uniformě k nám v otevřeném okénku za jízdy promluví: „Zastavte!“

   „Vo co de?“ zeptá se Michal, aniž bychom jeho výzvy uposlechli.

   „Zastavte. Hned!“

To mi stačí. Je evidentní, že majitel Iphonu dal na nás fízlům echo. Přidám plyn na doraz. V tom okamžiku se ozve policejní siréna. Michal uhání naplno hned zamnou.

   „Rozdělíme se. Sraz u tebe.“

   „Ok. Nenech se čapnout brácho.“ Na to můj kamarád smykem otočí koloběžku do protisměru a brzy se mi ztratí z dohledu. Teď jsou fízlové jen má starost. Na nejbližší odbočce zahnu doleva, což moji pronásledovatelé předpokládají a pokračují za mnou. Okamžik na to jedou po mém boku a znovu mě nabádají k zastavení. Do kaskadérských kousků, například aby mě kousek předjeli a strčili mi čumák auta přímo do dráhy na chodníku, se jim očividně nechce. Musím se jich zbavit ale jak? Pronásledování trvá několik dalších minut, ve kterých se fízlům dvakrát ztratím z dohledu, jen aby mě o chvilku později znovu dostihli. Mířím na kraj města, se sirénou stále v zádech, dokud u tenisových kurtů neuhnu do uličky pro pěší, která pro auto není dostatečně široká. Slyším, jak se otáčejí. Objet celý kurt a počkat si na mě na druhé straně ale nemají šanci stihnout. Na konci uličky se ještě stačím zastavit, rozhlédnout se a pokračovat kousek rovně po silnici podél stavebnin. Uhnu doprava na štěrkovou cestičku vedoucí mezi dvěma bytovkami, kde se ukryji ve vysokých keřích. Policajti kolem mě prosviští jen několik málo vteřin poté. Když se tak stane, spadne mi kámen ze srdce. Zároveň mi hlavou probleskne vzpomínka na mámu. Co by na to řekla, kdyby mě tu takhle viděla?

Průserů už jsem si u chlupatých nadělal až dost. Další by mě dozajista poslal do báně. Je mi je jasný, že tu nějakou dobu budou kroužit a hledat mě. Vydat se teď k Michalovi by byl risk, který si nemůžu dovolit. Řešení je prosté. Barák, kde bydlíme s fotrem je jen kousíček odsud. Jenomže i tam mě čeká malér. A to pořádný. Fotr už se z večerky určitě vrátil. Co mi ale zbývá?

Dostat se ke vchodu činžáku s číslem popisným 157 naproti bývalým lázním, mi trvá jen dvě minuty, ve kterých jsem si strachy z toho, že se mi fízlové objeví v zádech, málem ucvrkl do gatí. S koloběžkou v rukou se chystám vejít dovnitř, když v tom zaslechnu ránu. Bože můj! Kus ode mě nějaké auto právě srazilo chodce. Chvíli jen bez pohnutí stojím a zírám na místo nehody. Vzápětí mi ale dochází má vlastní podělaná situace. Tohle není moje starost. Úleva, kterou pociťuji, když za mnou v chladné chodbě bouchnou staré, oprýskané dveře, je k nezaplacení. S třesoucími se prsty ve sklepě zamknu koloběžku na řetěz a vyjedu výtahem do posledního patra. U dveří našeho bytu se zastavím. Že je fotr doma, poznám podle bot, které nikdy neuklízí dovnitř, ačkoliv mu v posledních dvou letech už dva páry zmizely. Váhám. Pěšky bych byl rychlou chůzí za dvacet minut u Michala. Pokud to ještě fízlové nevzdali, budou hledat chlapa s koloběžkou, ne bez. Stejně to ale risk. Doma mě čekají jen výhrůžky a kázání typu: „Co se to s tebou stalo? Jestli se nedáš do kupy, půjdeš z domu.“

Dříve to tu takové nebylo. Ne, dokud žila máma. Pamatuji si poslední Vánoce s ní. Když jsem přišel domů, namísto cigaret byt voněl cukrovím. Smála se v kuchyni, zatímco utírala nádobí. I táta se smál. Tenkrát ještě ano. O necelý rok později, jednoho večera nepřišla z práce domů. Našli ji obličejem ve sněhu. Někdo ji okradl a zabil. Toho grázla nikdy nenašli. Potom se všechno změnilo. Táta se změnil. A já? Nechal jsem školy a pak to semnou šlo… hmm… nechci na to myslet.

Povzdechnu si. Nesnáším to tady. Hned jak to půjde, splním fotříkovi přání a vypadnu. Teď si ale potřebuji co nejdříve šlehnout. Potichu odemknu dveře, ještě tišeji si sundávám boty, následně kráčím pomalu po špičkách chodbou. V otevřených dveřích do obýváku si mě však fotřík okamžitě všimne. Stojí u okna a v ruce drží samo sebou dalekohled. Úchyl jeden.

Podívá se mi do očí, pak ale řekne něco, co bych nečekal: „Padej do pokoje, pak si promluvíme.“ na to se zadívá z okna. Nejspíš ho zaměstnává nehoda dole na ulici.

Částečně spokojený, že mi dá alespoň pro tuhle chvíli pokoj, dojdu do svého pokoje a zamknu za sebou. Z šuplíku vytáhnu polévkovou lžící a zapalovač. Část obsahu nažloutlého prášku vysypu na kov a opatrně přidám trochu svým slin. Pod plamínkem ohně netrvá dlouho, než se na lžíci vytvoří potřebná tekutina, kterou vzápětí natáhnu do injekce. Paži si zaškrtím páskem, několikrát zacvičím předloktím, a okamžik na to si pervitin vpíchnu do žíly. Srát na všechno. Pohodlně se položím na postel v očekávání slastné euforie.

 

 

Pavel Soukup

 

Tolik let jsem nekouřil. Pamatuji si až moc dobře, jak těžké s tím bylo seknout. Začal jsem v pubertě. Čistě z frajeřiny, jak jinak. Následovaly desítky pokusů s tím přestat, vůli jsem ale nikdy neměl silnou. Dopadlo to, až když jsem poznal Vendulku. Jo, ona byla velká motivace pro různé mé životní rozhodnutí. Vzali jsme se, narodil se nám Ríša, bohatstvím jsme zrovna neoplývali, byli jsme ale šťastná rodinka. Znovu jsem začal kouřit, když Vendy odešla z tohoto světa. Ne, to je špatně. Ve skutečnosti ji o život připravil nějaký grázl, který ji zahlédl po setmění na ulici a usmyslel si, že chce její peněženku. Prala se s ním. To byla celá ona. Nikdy neměla v povaze ustupovat zlu. Tolik utrpení pro pár stovek.

        Následně šlo všechno do kopru. Přes její smrt jsem se nedokázal přenést. K opětovnému pálení třiceti denně, jsem přidal i pár skleniček téměř každý večer. Utápěl jsem se ve smutku a úplně jsem zapomněl, že nejsem jediný, kdo se trápí. Ríšovi bylo sedmnáct, když se to stalo. Od malička byl inteligentní, ambiciózní. Chtěl být doktor, což znamená slibná budoucnost. To vše se v onen den změnilo a můžu za to já, protože jsem ho přehlížel. Ano, prožíval jsem muka, to ale není omluva. Když jsem konečně prozřel, bylo už pozdě. Začal chodit za školu, nakonec nechal studia úplně. Jenom se flákal a nedělal nic užitečného. Totálně zvlčel. Pokoušel jsem se mu domluvit. Nejprve po dobrém, pak i po zlém. Nic nefungovalo. Bylo mu všechno jedno. Před třemi dny, jsme se strašně pohádali a od té doby nebyl doma. Hrozně se něj bojím.

   „Sedmdesát osm korun.“ řekne prodavačka, poté co vedle kasy položím dvě krabice plnotučného mléka a balíček větrových žvýkaček.

   „Ještě dvoje sparty prosím, červený.“

Mladá rusovláska mi k nákupu přičte cigarety a skoro až soucitně se usměje. Chápu, musí na mě být hrozný pohled. Od smrti Vendulky uběhly jen dva roky a já si připadám, jako by mi bylo sedmdesát.

   „Děkuju, hezké svátky.“

   „Vám taky, na shledanou.“

Vyjdu ven z večerky, kde si v chladném počasí zapnu bundu více ke krku. Projíždím ulicemi města a sleduji, jestli náhodou někde nezahlédnu syna. Volat se mu už od včera nepokouším. Mobil má vypnutý. V hlavě se mi už asi po sto padesáté přehraje naše poslední hádka, při které jsem mu dal facku, až upadl na podlahu. Neovládl jsem se. Hrozně mě vytočil. Jak byste ale zareagovali vy, kdybyste se doslechli, že vaše dítě fetuje. Zprvu jsem tomu nevěřil. Můj Ríša? To ani náhodou. Bral jsem to jen jako další nemístný drb. Nedalo mi to však spát. Když nebyl doma, prohledal jsem mu pokoj a v šuplíku pod haldou časopisů jsem našel prazvláštní náčiní. Stříkačky, ohořelou lžíci, prázdné pytlíčky a tak podobně. Vyděsilo mě to. Teprve v tu chvíli mi došlo, jaký vliv na mého syna měla má nepřítomnost. Smrt matky ho musela zlomit více, než jsem si kdy dokázal představit. Nešlo mi do hlavy, kde na drogy bere peníze. No a v ten moment mě napadlo, zkontrolovat účet v bance. Trvalé příkazy k různým pravidelným platbám mě už řadu měsíců, možná i déle, ubezpečovaly, že mám finance v nejlepším pořádku. Z výplaty mi pravidelně každý měsíc zbývalo několik tisícikorun, a po letech tyto úspory měli představovat slušnou sumičku. Když na mě na monitoru počítače v internetovém bankovnictví vyskočilo číslo, zjistil jsem, že zůstatek na účtu tomuto předpokladu ani z daleka neodpovídá. Historie výběru z bankomatů mi prozradila důvod. Dva tisíce sem, tři tisíce tam, byla v tom jistá pravidelnost, o které jsem neměl sebemenší tušení. Zmocnil se mě vztek. Když navečer dorazil Richard domů, ujely mi nervy.

   „Parchante jeden zatracenej! Jak sis tohle mohl dovolit?! Co se to s tebou stalo?! Jak dlouho to svinstvo bereš?!“

Předpokládal jsem, že se zastydí a bude toho litovat, namísto toho se na mě usmál a odpověděl mi nějakou sarkastickou poznámkou. Ruka mi vystřelila automaticky. Okamžitě mi bylo jasný, že jsem to přehnal. Ležel na podlaze a z nosu mu tekla krev, když mě obdařil nenávistným pohledem. Nato se postavil a utekl z bytu. Volal jsem na něj z okna, ať se vrátí, že všechno společně vyřešíme, samo sebou neposlechl. Zmizel a od té doby jsem o něm neslyšel.

        Asi po dvou minutách zaparkuji před domem, když v tom mě zaujme mladá blondýnka, stojící naproti přes cestu u starých lázní. Přešlapuje z místa na místo, zatímco s někým telefonuje. Vystoupím z auta, nedopalek odhodím do kanálu, zatímco po dívce střídavě pokukuji. Doma uložím mléko do poloprázdné lednice, a namísto rumu, si protentokrát do sklenky naleji pár deci mandarinkového džusu. Z poličky v obýváku popadnu dalekohled a zhasnu světla. Digitální hodinky na mé ruce ukazují téměř devět hodiny večer. Jdu akorát. Skrze dalekohled se zadívám do oken protějšího činžáku, stojících vedle lázní. Často se zde odehrávají zajímavé věci, to nejlepší se však děje v bytě úplně vlevo v předposledním patře obvykle kolem deváté hodiny večerní. V tuto dobu, se má sympatická, zhruba pět a třicetiletá sousedka obvykle chystá ke spánku. Do nedávna tam bydlela s nějakým potetovaným svalovcem a v bytě se svítilo kolikrát až do noci. Poslední dva měsíce ale žije sama a její návyky se tak změnily. Netrvá ani minutu, když se v její ložnici rozsvítí světla. Je to tady. Tak copak sis pro mě dnes připravila? Hmm, krajky, ty máš ráda, viď? Poté co štíhlá hnědovláska v černých brazilkách a stejnobarevné podprsence vstoupí do pokoje, posadí se na postel a chvíli ťuká cosi do mobilu. Úplná Afrodita. Pohled hodný pro bohy. Poslední dobou často plakala, patrně díky rozchodu s panem potetovaným. Dnes má ale očividně dobrou náladu, to rád vidím. Dálkovým ovládáním zapne malou televizi v rohu místnosti, pak se znovu postaví na nohy. Poškrábe se na levém stehnu, a následuje zlatý hřeb večera. Prsty si přiloží na záda pod lopatky a jedním šikovným tahem si rozepne podprsenku. O vteřinu později odhaluje ňadra, při čemž pocítím touhu. Má ráda uklizeno, takže vršek odloží do šuplíku u nočního stolku. Následně na bocích uchopí kalhotky, přičemž polknu. Zády ke mně mi odhalí malý kousek pozadí, když v tom se zarazí a pohlédne směrem k oknu. Ne! K mému zklamání se má předpověď vzápětí naplní. Polonahá kráska udělá dva kroky mým směrem a zatáhne žaluzie. Do háje. Povzdechnu si. Tak třeba zítra. Zklamaně usrknu džusu. Jak pak na tom je byt nad ní? Hmm, žádná změna. Pořád prázdno, i když v něm za posledních čtrnáct dní proběhly už tři prohlídky. O dva byty vedle plešatý Asiat připravuje pozdní večeři, z balkonu nad ním obtloustlý padesátník odhodí vajgl přímo na ulici. Dobytek. Postupně nakouknu do pár dalších bytů, kde se svítí, nikde se ale neodehrává nic zajímavého.

        Už se chystám odložit dalekohled, když v tom si znovu povšimnu dívky na ulici. Už netelefonuje. Jen stojí na místě a třese se zimou. Až nyní si uvědomuji, co mě na ní prve zaujalo. Není oblečená do zimy. Na sobě má jen slabé červené šaty. To je podivné. Jaké okolnosti ji mohli přinutit k tomu, aby se… Počkat, něco se děje. K dívce se po chodníku blíží muž v černé čepici. V ruce drží nějaký předmět, nedokážu identifikovat co to je, podle toho, jak se ohlíží, však vycítím nebezpečí. Dívka patrně zaslechne za svými zády korky a otočí se. I ona při pohledu na muže znejistí. Neznámý na okamžik zaváhá a vzápětí se na dívku vrhne. Proboha. Perou se spolu. Dívka sebou divoce zmítá, patou boty zasáhne protivníka do holeně, nato se jí podaří vymanit z jeho sevření a utíká. Musím něco udělat! Popadnu mobil a vytáčím sto padesát osm. Dívka se mezitím ztratí v uličce mezi domy, muž se zmátoří a běží za ní.

   „Policie České repub…“

   „Právě jsem byl svědkem napadení nezletilé dívky,“ skočím muži na druhé straně okamžitě do řeči.

   „Rozumím pane, kde se to stalo?“

   „Město Tundrov, ulice lázeňská. Nějaký chlap přepadl dívku přímo na ulici, působilo to, jako by jí chtěl unést. Ona se mu vysmekla a zaběhla do uličky mezi domy směrem k divadlu. Viděl jsem to z okna svého bytu. Pospěšte si, ten chlap běžel za ní a vypadal nebezpečně.“

Na chvíli nastane ticho, operátor patrně sděluje situaci dál.

   „Dobře pane, vzpomenete si, jak byli dotyční oblečeni?“

   „Dívka měla červené šaty, on měl černou čepici, tmavý kabát a myslím, že džíny.“

   „Dobře, posíláme na místo hlídku. Ještě mi sdělte vaše jméno prosím.“

Odkašlu si. „Soukup. Pavel Soukup.“

   „Děkujeme vám za zavolání pane Soukupe. Brzy vás budeme na tomto čísle kontaktovat, tak buďte prosím při telefonu.“

   „Samozřejmě,“ souhlasím a se vzájemným „Na shledanou“ ukončím hovor.

Podívám se znovu z okna, na ulici už ale nikoho nevidím. Bože můj, co to mělo znamenat? Chtěl tu holku okrást, znásilnit, nebo snad unést? Na to odpověď patrně nedostanu. Udělal jsem ale dost? Neměl bych vyběhnout ven té dívce na pomoc? Policie může dorazit až už bude pozdě. Hmm, ve rvačce jsem v životě nevyhrál, nejspíš bych tak jen ohrozil svůj vlastní život. Pochoduju z místa na místo a zvažuji, co udělat natolik dlouho, až už je k jakémukoliv činu pozdě. 

Pos adím se na pohovku. Doufám, že ta holka bude v pořádku. Náhle dostanu příšerný strach o Richarda. Co když se zaplete s nějakou spodinou, která ho donutí dělat věci, které by ho samotného ani nenapadli? Je skutečně závislý na drogách? Pokud ano, jak pokročilá jeho závislost je? Zkouším mu znovu zavolat, stále je však nedostupný. Sedím a dívám se bezmocně do prázdna do chvíle, kdy se z ulice před domem ozve rána.

Vyskočím na nohy a vyhlédnu z okna. Sluch mi evidentně stále dobře slouží, protože jsem se nepletl. Nějaké auto právě srazilo člověka. Co se to tu dnes děje?! Přední světla osvědčují místo nehody, vidím tedy ve tmě před autem ležet, nerozeznám, jestli jde o muže, nebo ženu. Řidič sedí stále v autě. Patrně volá záchranku. Ha, už leze ven. Sklání se u sraženého. V tom zaslechnu další zvuk. Chvilku mi trvá, než se dovtípím, že to jde zevnitř bytu. Otočím se a vytřeštím oči, když za dveřmi v otevřených dveřích spatřím Richarda. Ve tváři je bledý, jako mrtvola na patologii, která se rozhodla si dopřát poslední procházku. Pocítím ohromnou úlevu a zároveň vztek. Máme si toho tolik co říct. Ale všechno hezky popořádku. "Padej do pokoje. Pak si promluvíme."

Beze slova mě poslechne, což mě překvapí. Že by si konečně uvědomil, jak pitomě si počíná? Uvidíme. Opět vyhlédnu z okna na místo nehody. Chvíli zmateně mžourám očima. Kromě sražené osoby ležící na silnici nikoho nevidím. Žádný pohyb. Auto je nastartované a stojí tak, jak bylo předtím. Světla svítí a dveře u řidiče jsou otevřené. Kde je ten chlap? Utekl snad? Blbost, to by tam přeci nenechal auto. O pár minut později, kdy se situace na ulici absolutně nijak nezměnila, odemykám mobil rozhodnutý přivolat záchrannou službu sám. V tom se však konečně na místě znovu objevuje řidič vozidla, k mé nesmírné úlevě s uniformovaným policistou po boku. Díky bohu. Policista se sklání u ležící osoby, krátce nato mluví cosi do vysílačky. 

Tak to by bylo. Ještě bych se rád dozvěděl, co se stalo s tou holkou. Zeptám se na to policie, až mi zavolají. Teď je na řadě Richard. Projdu na konec chodby, kde se zastavím u dveří synova pokoje. Zaťukám a čekám. Nic. Zkusím to znovu: "Richarde?"

Neozývá se. Má sluchátka, nebo mě snad záměrně ignoruje?

   "Richarde!"

Pěstí zabuším silně do dřeva, což by ho mělo upozornit. Nic.

Poleje mě vlna strachu. "Tohle není sranda, si v pořádku?"

Ticho jako v hrobě. "Jestli mě jenom ignoruješ, tak si mě nepřej! Richarde! Slyšíš?!"

Divoce lomcuju s klikou, když se i nadále neozývá, opřu se zády o zeď a vykopnu pravou nohou před sebe. Staré dveře se rozletí a prásknou o roh stolu za nimi. 

   "Ríšo!"  vykřiknu zděšením, když ho spatřím bezhnutě ležet na posteli. Má otevřené oči a ústa pootevřená. Na koberci vedle se valí použitá injekční stříkačka a pásek. 

   "Bože to ne!" vyjeknu nahlas, když mi dochází, co se zde odehrálo.

Přiskočím k synovi, uchopím ho za ramena a zatřesu s ním. Nereaguje. 

"Ríšo!" 

Z očí mi vytrysknou slzy. Nedýchá. Žádný tep. Okamžitě zahajuji masáž srdce. Nefunguje to. Volám záchranku, přičemž mi oči sklouznou k prázdné stříkačce a v tom si uvědomuji děsivou pravdu. Můj syn je mrtvý.

 

 

Ondřej Richtera

 

Jakpak dlouho tam hodláš být sestřičko? Vždycky si se chtěla jít pobavit s lidmi tvého věku. Teď, když tu otec není, si k tomu konečně dostala příležitost. Jsem za to rád. Hezky si to užij a já tě zatím počkám tady.

Dívám se z okna své dodávky na dům pokrytý býlími vánočními světýlky, kam jsem ji sledoval z města. Překvapilo mě, že sem přijela s těmi třemi nánami, co jí ve škole šikanují. Kdyby to věděl dříve, už dávno bych si je podal. Našel jsem tě ale až nedávno sestřičko, omlouvám se ti. Bojím se, že jí tady nějakým zákeřným způsobem ublíží. Jestli ano, ať si mě nepřejí. Jak říkám, nebyl dobrý nápad s těmi třemi cokoliv podnikat, mnohem víc mě ale ohromilo, že sis k této příležitosti oblékla ty červené šaty. Když jsem tě v nich uviděl, věděl jsem, že si to skutečně ty. Tentokrát ano. Chceš mi to těmi šaty naznačit, že? Vzkaz přijat a pochopen. Už brzy budeme opět spolu. Nemohu se dočkat.

        Ten čas se ale vleče. Není tam ani dvě hodiny, mě to ale připadá jako věčnost. Musím být trpělivý, jsem skoro na konci. Dnešní noc bude onou nocí. Narazil jsem na tu pravou, nebude to jako u těch předchozích. Vybavuje se my myšlenka na tu poslední. Pche. Větší lhářku jsem v kleci ještě neměl. Manipulovala semnou, a to jsem se o ní tak pečlivě staral. Vynášel jsem ji nočník, krmil ji, umýval. Má skutečná sestra by se přede mnou svléci nestyděla. To měla být první indicie, že opět nemám tu pravou. Oblékl jsem ji červené šaty, její šaty. Radost ale neměla a jak se mě bála, když jsem jí ostříhal vlasy tak, jak je měla mít. Má sestra je měla kratší. Ani ty stříbrné náušnice nepoznala. Indicie dvě a tři. Z kraje se vzpouzela, tvrdila, že se nejmenuje Uršula a prosila mě, ať ji pustím domů.

   „Tady si doma. Copak to tu nepoznáváš? Když budeš hodná holka, pustím tě z klece a budeš moci jít nahoru do svého pokoje. Zůstal tak, jak si ho zanechala naposledy.“

   „Cože? Kdo si myslíte, že jsem? Musel jste si mě s někým splést.“

To mě vytočilo. Nechtěl jsem ji uhodit. Zpětně toho ale nelituji, když nyní vím, že to nebyla ona, koho jsem hledal. Definitivně mě v tom utvrdil její pokus o útěk potom, co mě téměř přesvědčila, že to ona je. Celou dobu to ale jen předstírala. Dal jsem ji volnost, bedlivě jsem ji však pozoroval. Tušil jsem, že není všechno v pořádku. Spal jsem s ní v posteli, tulit se moc nechtěla. Má vlastní sestra se semnou mazlila ráda. Indicie čtyři. Jednou ráno jsem šel na záchod a v tom se to stalo. Skutečně si myslela, že mi dokáže utéct. Najivka. Tím si prakticky podepsala rozsudek smrti. Každý za své činy neseme následky. Skončil jsem to ale až ve chvíli, kdy jsem se jí podíval do tváře, natáhl jsem k ní malíček a řekl: „Bojím se, že ti ublíží.“

Správnou odpověď, jsem ale opět neslyšel. Ještě žádná mi ji nebyla schopná říci. Bylo to velké zklamání, ne však větší než v den, kdy se to všechno odehrálo. Stalo se to jednou o Vánocích. Bylo mi teprve osm let a setře sedmnáct. Vybavuji si to dokonale. Otec odešel na odpolední směnu do fabriky. Oba jsme jako vždycky pocítili ohromnou úlevu. Když nebyl doma, nikdo nekřičel, nebil nás, nehrozilo žádné nebezpečí. Mohli jsme dělat co jsme jen chtěli. Pár hodin si semnou Uršula hrála na schovávanou, kolem páté se ale na celou hodinu zavřela v koupelně. Nechápal jsem, co tam tak dlouho dělá. Když vylezla, vypadala jako princezna. Byla nalíčená, voněla sladkým parfémem, podobným jako kdysi máma, než odešla do nebe. Na sobě měla nádherné červené šaty. Oči mi málem vypadli z důlku, když se zatočila dokola a sukně jí zavlála ve vzduchu.

   „Sluší mi to bráško?“ zeptala se, přičemž se radostí nepřestávala usmívat.

   „Vypadáš jako šípková Růženka.“

Rozesmála se, políbila mě a utíkala po schodem do patra do svého pokoje. Běžel jsem za ní a pozoroval, jak se prohlíží v zrcadle, načež si připnula nádherné, stříbrné náušnice ve tvaru kapek vody.

   „Myslíš, že to tu dnes zvládneš pár hodin sám?“

Vytřeštil jsem oči. Ještě nikdy mě tu samotného nenechala, když otec nebyl doma.

   „Sám? Ale co táta? Zase ti ublíží, když na to přijde.“

Při té představě se zatřásla a přestala se usmívat. „Vrátí se z práce až po desátý večer. Do té doby budu doma.“ Na to si klekla na kolena a se vší vážností mě chytila za ramena. „Ty mu ale o tom nikdy nesmíš nic říct, rozumíš?“

Vyděšený jsem přikývl. „A kam půjdeš?“

Znovu se usmála. „Na Vánoční ples s kamarády,“ zašeptala, jako by nás někdo mohl slyšet, a přesně v tu chvíli bouchly domovní dveře. Oba jsme sebou zděšením trhli. Nemohli jsme to tušit, ale otec to odpoledne v práci strávil pouhých deset minut. Tak dlouho jeho šéfovi trvalo, než ho vyrazil za opakované opilství v zaměstnání. Odtamtud šel rovnou do hospody, kde pár hodin seděl a v pití pokračoval.

   „Děcka! Kde jste do prdele?!“

Oba dva jsme věděli, že když ji otec najde takto vyparáděnou, bude to mít katastrofické následky. Uršula v zoufalosti těkala očima po pokoji, ve snaze přijít na to, co by měla udělat. Bylo jí jasné, že se nestihne odlíčit a převléct, než otec dojde nahoru za námi. Klíč ode dveří, jí už dávno zabavil. Udělala to jediné, co v tu chvíli mohla. Popadla mě a strčila do skříně. „Nevydej ani hlásku, ať se děje cokoliv.“

Už se chystala zamnou zavřít dvířka, když jsem ji zastavil. To byl ten okamžik, který se mi od té doby opakuje v hlavě každý den jako nekonečná smyčka. Natáhl jsem k ní malíček a řekl: „Bojím se, že ti ublíží.“

Navzdory situaci se na mě vlídně usmála a naše malíčky se na krátkou chvíli propletly. „Společně až do skonání světa,“ řekli jsme oba zároveň, jako již mnohokrát předtím v podobných situacích, kdy otec řádil a my jsme měli strach. Věděli jsme tak, že jsme tu jeden pro druhého. Dodávali jsme si odvahy a vždycky to nějak překlenuli. Tentokrát to ale nestačilo.

        Po tvářích mi při těchto vzpomínkách stékají slzy. Přehrabuji se v přihrádce a hledám balíček s papírovými kapesníky, když v tom se dveře domu přede mnou otevřou. Když spatřím dívku v červených šatech, zarazím se. Vypadá utrápeně. Ze schodů sebere kabát, který kdosi před chvílí vyhodil z balkonu. Nevěděl jsem, že patří tobě sestřičko. Uršula šmátrá v kapsách, odkud vytáhne telefon. Ty tři nány spolu s nějakým klukem na ni co si z balkonu pokřikují. Nato se uplkaná dívka rozeběhne vstříc zimní noci pouze v šatech. Co jí to provedli?!

Startuji dodávku a vyrážím za ní. Nikde ji nevidím. Kam běžela? Nemůžu ji ztratit. Do háje! Běžela směrem k městu, někde na ni musím narazit. Tady je! Klečí na zmrzlém chodníku před nějakým polorozpadlým domem. Zahlédl jsem ji na poslední chvilku, jsem jen kousek od ní. Kdybych zastavil, mohl bych ji vyplašit. Pomalu jedu ulicí dál. Ve zpětném zrcátku vidím, že se dává znovu do běhu. Míří dále k městu. Původně jsem ji chtěl sbalit v baráku, kde žije. Počkal bych si na ni ve vchodě. To jsem ale předpokládal, že ji mnohem později někdo odveze a ona bude chodbou domu procházet sama. Tento rok je to složitější. Tahle holka krom do školy, což se děje ve dne, kde je kolem ní spousta lidí, skoro nikam nechodí a když, tak s tím chlapem, kterému říká tati. Málo příležitostí, jak se jí zmocnit, respektive téměř žádné, až na dnes. Navzdory tomu, že jsem přesvědčený, že je to skutečně ona, koho hledám, by semnou dobrovolně určitě nešla. Musí ji to dojít samotné, a to si vyžaduje pár týdnů v kleci. Zastavím na kraji silnice a vypnu motor. Až kolem bude probíhat, otevřu dveře, vyskočím a zmocním se ji. Už je skoro tady. Musím si to dobře načasovat. Pravou ruku přiložím na kliku u dveří a vyčkávám. Už jen pár sekund. U vchodu domu hned vedle se náhle rozsvítí světlo. Okamžik na to ven vychází nějaký děda s čoklem. To si snad děláš… Dívka proběhne kolem mé dodávky a pokračuje dál. Štěstí mi dnes v noci do karet zrovna nehraje. Nevadí, nevadí, najdu si další příležitost. Opatrně se dám za ní. Světla nechávám zhasnutá. Musím počkat, až někde zastaví. Chudáček, musí v těch šatech mrznout na kost.

O chvilku později se dostáváme na kraj města. Zastaví hned v první ulici u nějaké staré barabizny mezi dvěma činžáky. Zastavuju rovněž několik desítek metrů od ní. Vyděsím se, když zahlédnu, že telefonuje. Sakra. Nepotrvá dlouho, a bude tu mít odvoz. Nějaký muž s nákupní taškou zastaví své auto kousek od ní, hned se ale ztratí v jednom z domů. Nikdo nikde, je to ale hodně pitomý místo pro únos. Nedá se nic dělat. Z přihrádky vytáhnu paralyzér. Moc šikovná věcička, když potřebujete člověka ochromit. Nasazuji si čepici a vystupuji z dodávky. Ihned zaslechnu chichot. Naproti přes cestu stojí ve vchodě jednoho z domů mladý páreček. Muckají se. S uvědoměním, jak moc jsem nepřipravený, zalezu zpět na místo řidiče. Co teď? Nejeví známky toho, že by chtěli zapadnout dovnitř, nebo se rozejít. Trvá to několik nekonečných minut, než si ti dva vzájemně vymění dostatečné množství slin. Týpek plácne holku po zadku, poslední pusa a pak konečně odchází. Holka mu chvíli mává, pak se ztratí za dveřmi. Má vyvolená je pořád na místě. Všude klid. Jestli se nestřetnu s někým, koho si zavolala, bude to zázrak. Teď, nebo nikdy. Vystupuji z auta. Uršula stojí zády ke mně, čehož využiju a blížím se k ní rychlým krokem. Srdce mám až v krku. Ohlédnu se, vzduch je stále čistý. Kus od ní zvolním tempo, abych na sebe zbytečně neupozornil, i tak se ale otáčí. Pokračuji dál jakoby nic, na moment však v chůzi zaváhám, což ji podvědomě varuje. Idiot, já jsem takovej idiot. Když přede mnou o krok ucouvne, je mi jasné, že mé úmysly odhalila. Neváhám už ani na sekundu. S připraveným paralyzérem v ruce po ní skočím. K mému překvapení reaguje pohotově. Všimne si zbraně a jedním silným úderem lokte mi ji vyrazí z ruky. Přiskočím ji za záda a mocně ji sevřu v úrovni paží z obou stran. Kope sebou, zmítá se. Potřebuji ten paralyzér, takhle ji až do dodávky nedostanu. Tentokrát je to její pata, která mi uštědří další pecku do holeně u levé nohy.

   „Sss. Au!“ vydám se sebe nechtěně nahlas a bolestí v sevření povolím. Okamžitě využije situace. Vysmekne se mi a dává se na útěk. Ne! Ne, to ne!

   „Uršulo počkej, to jsem já!“ ječím na ní, ona ale nezastaví. Popadnu paralyzér a utíkám za ní do uličky mezi činžáky naproti přes cestu. Má náskok. Noha mě bolí jako čert, hergot sestřička má pořádnou páru. Jak ale běžím dál, bolest rychle ustupuje. Pár desítek metrů přede mnou Uršula vyběhne z uličky do další ulice a dává se doprava. Musím ji dostihnout za každou cenu. I kdyby se mi to podařilo, co pak? To se mám vláčet s jejím bezvládným tělem k dodávce takovou dálku? Někdo mě může vidět. Proklatá situace. Vyřítím se z uličky a dávám se směrem kterým běžela. Nikde ji nevidím. Doběhnout až na konec dlouhé ulice a pak uhnout další cestou, to nemohla stačit. Mimo to nevidím žádné další uličky mezi domy, kudy se mohla dát. Kde je? Míjím řadu kontejnerů a pokračuji dál. O malou chvíli později zvolním, a nakonec se zastavím. Už vím, kde je. Zvolila jediný možný úkryt. Ve tmě jsem ji přikrčenou za kontejnery neměl šanci spatřit, určitě tam ale je. Tiše se vrátím k popelnicím a naslouchám. Je ticho.

   „Polez ven,“ řeknu nahlas, s odpovědí si dává na čas.

   „Co po mě chcete?“

Na tohle nemám čas. Vybavovat se můžeme až doma. Kopnu do jednoho z kontejnerů, čistě náhodou jsem trefil zrovna ten, za kterým se ukrývala. Uršula padne na záda a naříká. Rychle k ní přiskočím a kleknu ji na břicho.

   „Ahoj sestřičko. Tak zase spolu.“

Podívá se na mě jako na šílence. Copak mě nevidí ráda. Vždyť jsem to já, její malý bráška. Začne sebou znovu zmítat, což ve mně vyburcuje vztek. Přiložím jí paralyzér ke stehnu a zmáčknu tlačítko. Oči se ji rozšíří bolestí, pak povadne. Vstávám a chystám se ji zvednout, když spatřím policejní auto se zapnutým majákem. Do prdele! Vteřinu váhám, pud sebezáchovy mě následně přinutí udělat to jediné možné. Dávám se na útěk. Když doběhnu zpět k uličce mezi domy, kudy jsem Uršulu před chvílí pronásledoval, rychle se ohlédnu. Neviděli mě, to už by se dali zamnou. Pokračuji uličkou. Musím okamžitě zmizet. Teď jim dá Uršula můj popis. Co ale mohla ve tmě vidět? Můj ksicht v čepici, podobný statisícům jiných chlapů? Beznaděj mě přepadne až ve chvíli, kdy si uvědomuji, že ode dneška bude mnohem složitější dostat mou sestřičku domů. Ode dneška se bude ohlížet za rameno pokaždé, co vyjde z domu na ulici. Sakra. Jak se to mohlo takhle pos…

Myšlenky my naruší nečekaný přival bolesti a šoku poté, co vyběhnu z uličky přímo do silnice. Spatřím světla, a okamžik na to svět kole mě potemní.

        Kde to jsem? Sss, třeští mě palice. Promnu si oči, když v tom pocítím, že na hlavě něco mám. Nějaký obvaz. V ruce cítím nepříjemný tlak. Jsem napíchnutý na kapačku. To ne. Jak přicházím k sobě, vrací se mi poslední vzpomínka. Byli tam světla a pak tak bolest. Jako by do mě vrazil tank. V tom mi to dochází. Zabraný do myšlenek na Uršulu jsem vběhl přímo do cesty a srazilo mě auto. Do hajzlu. Může takhle noc mýt ještě horší. Moment, co když už není noc. Jak dlouho jsem byl mimo? Rozhlédnu po nemocničním pokoji. Krom spícího muže u dveří jsem tu sám. Ležím na posteli přikrytý bílou peřinou. Vlevo u mé hlavy spatřím obrazovku. Monitoring životních funkcí. Za ním je veliké okno. Venku je stále tma. Oknem vidím asfaltovou cestu, zaparkovanou sanitu a vchod do budovy naproti. Jsem v přízemí. To je dobrá zpráva.

        Moment, je tu ještě někdo. Zamžourám očima, v tom na druhé straně místnosti spatřím za sklem u stolu sedět sestru. Ne mou, tu zdravotní. Pár vteřin přemýšlím o své situaci pak pozvednu ruku a cosi zamumlám. Sestra ke mně okamžitě přispěchá. Je hezká. Připomíná mi trochu mámu.

   „Vítejte zpátky. Ihned zavolám doktora, bude tu každou chvíli a informuje vás o vašem zdravotním stavu.“

   „Co… co se mi stalo?“ řeknu na oko sotva slyšitelně, zároveň si pod peřinou nenápadně vytáhnu z ruky kanylu.

   „Měl jste nehodu. Doktor vás…“ Zarazí se, když si z druhé ruky strhnu tlakoměr. „Počkejte, to nemůžete!“ řekne s obavou v hlase a přistoupí blíže ve snaze překazit mi mé počínání. V tu chvíli, ji popadnu levačkou kolem krku. Zděšením vytřeští oči a uchopí mou ruku oběma svými. Její hubené paže ale oproti mým nemají šanci. Posadím se na posteli, nepolevující v sevření.

   „Kde mám oblečení?“ zeptám se tiše a s ledovým klidem.

Sestra kývne směrem k malé skřínce vedle mé postele.

   „Děkuju, moc jste mi pomohla,“ řeknu s úsměvem a druhou rukou, ženě napálím pěstí přímo pod oko. Zhroutí se jako domeček z karet. Nenechám ji upadnout na podlahu, mohlo by to probudit spícího muže v místnosti. Opatrně ji položím v bezvědomí na postel a z hrudi si odlepím svody. Obvaz si na hlavě raději nechám. Opět na nohou si sám sebe prohlížím. V nemocničním andělu vypadám jako bílá paní. Ze skřínky vytáhnu své strojení, s jeho oblékáním se ale neobtěžuji. Kdykoliv někdo může vejít do pokoje. Otevírám okno, do místnosti v tom okamžiku pronikne ledový závan. Sotva metr výšky, to seskočím v pohodě i s tím, že se mi slušně točí šiška. Přikrčený prchám podél budovy z nemocničního areálu. Na nikoho teď v noci díky bohu nenarazím. O kus dále, ukrytý za řadou garáží se převlékám. Prohledávám kapsy kabátu. Kde mám paralyzér? Našli ho snad u mě a sebrali mi ho? Teď mi dochází, že jsem ho měl v ruce, když mě srazilo to auto. Musí ležet někde na ulici. Nevadí, doma mám další dva. Temné myšlenky mě přinutí na okamžik zpanikařit. Doklady u sebe záměrně nenosím, neznají tedy mou totožnost. Mou dodávku také určitě nemají, ta je zaparkovaná kus od místa, kde jsem Uršulu napadl. Co tedy mají? Mou tvář na kamerách z nemocnice? Jsou tam vůbec nějaké? Na chodbách možná ano. Dělali si o mě nějaký záznam? Nevím, jak v těchto situacích postupují. Rozhodně to ale není dobré. Sss, hlava mě znovu zabolí, když si přes obvaz natáhnu čepici. Nedokážu pořádně uvažovat. Zajdu pro dodávku, a pojedu domů. Tam si odpočinu a vymyslím co dál.

 

 

Kapitán Tomáš Pavelka

 

Tundrov. Hnusný město. Působí tak temně. I když za tento dojem je dost možná do jisté míry zodpovědná má ponurá nálada. Posadím se zpět na židli, usrknu toniku a znovu si procházím materiály, co jsem nashromáždil. Hmm, spíš to jsou všechno jen mé domněnky. Nic z toho nemám fakticky podložené. Dává to ale smysl. Je v tom vzorec. V česku zmizí průměrně za rok kolem třech tisíc osob. Většina se najde, pár desítek ale ne. Co se týče osob mladších osmnácti let, tam jsou statistiky podobné. Všiml by si tedy někdo, že za posledních devět let mezi těmito osobami zmizela každý rok jedna dívka ve stejném věku? Já ano. Dívkám je pokaždé sedmnáct let. Náhoda? Mohla by být, kdyby si všechny nebyli až náramně podobné. Všechny bez výjimky. Na stole mám rozložené fotografie oněch zmizelých dívek. Blonďaté vlnité vlasy, kolem sto sedmdesáti centimetrů, modré oči, střední postava. Stále náhoda? Dobře přidám další vodítko. Každá z těchto dívek zmizela rok po roce pokaždé kolem Vánoc. Není v tom naprostá pravidelnost, například pokaždé dvacátého prosince, to je ale logické. Pachatel by těžko dostal příležitost k únosu každý rok ve stejný datum. Musí je dlouho sledovat, zmapovat jejich návyky, kam často chodí, co rádi dělají a vybrat si vhodný moment. Pořád málo? Mám tu ještě jednu věc. Když se podíváme na mapu Česka, můžeme si zmapovat místa, kde dívky zmizely. Začalo to v Mostě, potom Petrohrad, Plzeň, Strakonice a tak dál až do Hradce Králové, kde se vloni odehrál poslední únos a já jsem přesvědčený, že oběť číslo deset, si ten parchant vytipuje právě zde, v podkrkonošském městečku Tundrov, a bude to zároveň velké finále. Jak to vím? Jednoduše. Desátá lokace právě tady v Tundrově společně s předchozími devíti místy únosů vytvoří na mapě téměř dokonalé písmeno U. Připadá vám to jako případ z detektivního seriálu? Rozumím. Tak to přišlo i mému nadřízenému.

   „Tome, těžko říct. Možná jen hledáš věci tam, kde je chceš vidět. I kdyby na tom něco bylo pravdy, víš, že bych ti neměl dovolit na tom makat. Je to pro tebe osobní. Nicméně, když zvážím léta tvé vynikající služby… Dělej na tom, neoficiálně. Pokud na něco přijdeš, dej mi okamžitě vědět, jasný? “

Znovu pohlédnu na fotografie zmizelých dívek. Očima se zastavím u oběti číslo sedm. Modrýma očima se na mě z obrázku dívá má dcera. Terezka. Sedmá oběť mého neznámého. Tak moc mi chybí. Zmizela před třemi lety v Jihlavě, kam jsem ji na Vánoční prázdniny odvezl k babičce. Moje matka na tom v tu dobu nebyla zdravotně nejlépe a Terezka s ní chtěla trávit čas. Já měl hrozně moc práce, jako vždycky. Měl jsem tam být taky. Jednoho večera šla vyvenčit babičky voříška, jen kousek před barák. Psa našli uvázaného u lampy a Terezku už od té doby nikdo neviděl. Netrvalo dlouho, než mě a mou ženu zármutek rozdělil. Rozvedli jsme se pouhý rok nato. Předpoklad, že má dcera již není mezi živými je logický. Já ale stále doufám. Ta bezmoc je ničivá. Stravuje mě zevnitř tři nekonečné roky. Přijdu na to, co se stalo.

Před sebou mám rozloženou mapu s devíti tečkami. Co je U? Může to znamenat cokoliv, nebo taky nic a já se tak jen honím za přeludem. Tomu ale nevěřím. Nemůžu. Co dělá s těmi holkami potom, co je unese? Proč to dělá? Pociťuje nutkání zabíjet? Znásilňovat? Mučit? Jaké je jeho modus operandi? Každá z dívek zmizela beze stop, důkazů i svědků. Nemám skoro nic. Těžko sestavit profil, mohu jen hádat. Pokud můj neznámý není jen výplod mé fantazie, bude inteligentní, opatrný, nenápadný. Nebude na něm nic výstředního, snadno splyne s davem.

Dovolenou trávím v Tundrově už tři dny. Sedím v hotelovém pokoji nebo jen tak brouzdám městskými ulicemi a čekám, jestli se něco semele. Musí sakra. Nedávalo by smysl kdyby…

Zvoní mi telefon. Popadnu ho do ruky a podívám se na displej. Tonda! Na tohle jsem čekal. Můj bývalý spolužák z akademie Tonda Beránek dělá shodou okolností v Tundrově vedoucího funkcionáře policejního oddělení. Vysvětlil jsem mu na čem dělám i to, že podle mého  mínění existuje vysoká pravděpodobnost únosu dívky v jeho městě. Nevzal to úplně vážně, nebyl však ani skeptický. Na jeho názoru mi ve skutečnosti nesejde. To podstatné byl jeho příslib, že pokud nějaké podobné hlášení dostane, dá mi o tom ihned vědět.

   „Tondo?“ započnu rozhovor nedočkavým tónem.

   „Čau Tome, je tu jedna čerstvá událost, možná si měl pravdu.“

Po jeho slovech mi srdce téměř vyskočí z hrudi. „Poslouchám.“

   „Hele, prozatím se moc nevzrušuj. Máme oznamovatele, který tvrdí, že nějaký chlap napadl dívku zhruba ve věku sedmnácti let, jak si přepokládal. Není prozatím jistý, jestli se mělo jednat o únos. Svědek ale tvrdí, že to tak vypadalo. Pokud to tak pachatel mínil, nepovedlo se mu to. Tak holka se obstojně bránila a dala se na útěk. Hlídka ji o chvilku později našla ležet ve vedlejší ulici. Pachatel unikl.“

V duchu zakleju.

   „Je to holka v pořádku?“

   „Je v šoku ale vpadá to, že bude. Ulice Javorská. Pokud hned vyrazíš, stihneš to, než ji odveze sanita. Mým lidem jsem dal vědět, že na místo dorazíš.“

Navzdory situace se usměju. „Jedu. Díky moc kamaráde, máš to u mě.“

   „To si piš, že mám. Měj se kámo.“

Ukončím hovor, popadnu bundu, služební zbraň a doslova vystřelím z hotelu na parkoviště. Nastartuji svého WV Tourana a vyrazím na cestu. Na místě jsem o pár minut později. Majáky osvěcují doslova celou ulici.

   „Kapitán Pavelka. Kriminálka Praha první oddělení,“ řeknu nejbližšímu policistovi a ukážu služební průkaz. Překvapeně ke mně vzhlédne. První oddělení představuje policisty, zabývající se těmi nezávažnějšími trestnými činy, což samo o sobě vzbuzuje dojem.

   „Víme o vás, dívka sedí v Sanitě. Našli jsme jí ležet tady u kontejnerů. Bylo těžký z ní něco dostat, ten chlap na ní použil paralyzér. Už se ale pomalu rozmluvila. Pachatel ji nejprve napadl o ulici dál. Prali se, pak ji pronásledoval až sem, kde ji dostihl. Následně z místa utekl, když jsme se objevili my. Ten muž támhle, to je její otec. Měl ji vyzvednout, než ji pachatel napadl. Psovod už je na cestě.“

Přikývnu na poděkování a zamířím směrem k sanitě. Na místě už je většina týmu. Vidím technika, vedoucího výjezdu, operativce.

   „Zdena Skořepová?“ zeptám se dívky přívětivým tónem.

Muž po mé pravici odpoví za ni: „Ano, je to má dcera.“

Znovu pohlédnu na dívku. Neuvěřitelné. Ta podoba. Jako bych se díval do tváře své Terezce. Nemůže to být náhoda.

   „Je mi jasný, že už se vás policisté hodně vyptávali, můžete to ale pro mě prosím ještě jednou zopakovat?“

   „Řekla už všechno vaším…“

Přeruším dívčina otce zdvižením ruky. „Je to nutné. Bude to jen chvilka.“

Muž zbrunátní, dál ale mlčí.

   „Začněte od začátku. Co přesně se stalo?“

Dívka potáhne nosem a snaží se zadržet slzy. „Já… čekala jsem na tátu až mě vyzvedne. Tady kousek u starých lázní u silnice. Najednou se zamnou objevil ten chlap. Hned mi bylo jasný, že to není jen kolemjdoucí, podle toho, jak se zarazil, když jsem se k němu otočila. Viděla jsem, že má něco v ruce. Byl to paralyzér. Vrhl se na mě. Křičela jsem, ale nikdo nikde v okolí nebyl.“

Dívka se rozpláče. Její otec vedle mě skřípe zuby. Musí to pro něj být těžké slyšet. Trpělivě čekám, než bude schopná pokračovat.

   „Bránila jsem se, co to šlo. Kopla jsem ho do nohy, to pomohlo a on mě na chvíli skoro pustil. Vytrhla jsem se mu a utíkala do uličky mezi domy. Doběhla jsem až na tohle místo. Byla hrozná zima. Už jsem nemohla dál, tak jsem se schovala tady za kontejnery. Chvíli jsem myslela, že jsem z toho venku když kolem proběhl. On se ale vrátil a řekl mi, ať vylezu. Pak kopl do kontejneru, za kterým jsem byla schovaná. Spadla jsem na zem a v tom na mě skočil. Pak už mám všechno zmatené. Pamatuju si hroznou bolest. Dal mi výboj z toho paralyzéru, to vím určitě. Viděla jsem ty jiskry. Nevím přesně co se stalo potom. Najednou tu byli policajti a on už byl pryč.“

   „Rozumím. „Myslíte si, že vás chtěl někam odvléci? Unést?“

Přikývne. „Určitě. Neříkal nic o tom, abych mu dala peníze nebo mobil. Od začátku na mě chtěl použít ten paralyzér, a když jsem mu ho náhodou vyrazila z ruky, snažil se mě odtáhnout pryč.“

   „Co jeho tvář? Viděla jste ji?“

Dívka zavrtí hlavou. „Byla tma, měl černou čepici, ale na obličej jsem se během zápasu nesoustředila.“

Přikývnu na srozuměnou. „Vzpomenete si, co dalšího měl na sobě?“

   „Džíny, myslím že tmavě modré. Tmavý kabát, černé boty.“

   „Dobře, co jeho postava, byl nízký, vysoký, hubený nebo tlustý?“

Dívka znovu uroní několik slz.

   „Říkala, že byl menší, tak sto sedmdesát centimetrů. Prý byl ale hodně silný a měl široké ruce.“

Dívka na otcova slova přikývne.

Otec se náhle zarazí. „Bože můj.

S přikrčeným obočím k němu vzhlédnu. „Napadlo vás něco?“

Muž polkne. „Ano, teda, ten muž, kterého jsem srazil… On…“

Odmlčí se.

   „Vy jste někoho srazil?“

Přitaká. „Jo. Zhruba chvíli potom, co se to odehrálo tady.“

V srdci mi píchne, když mi dojde, kam míří.

   „Pokračujte, rychle.“

   „Dobře, no… ten chlap vyběhl z uličky mezi domy přímo mě před auto. V té samé ulici tady kousek, co mou dceru někdo napadl. Vystoupil jsem a zjistil, že je mimo. Tekla mu krev z hlavy. Já… neměl jsem u sebe mobil ale viděl jsem policejní maják. Běžel jsem na tohle místo, objevil policajty a tady Zdeničku. Řekl jsem hlídce, co se stalo a s jedním z policistů se vrátil na místo nehody. Sanitka toho muže už odvezla do nemocnice.“

Zlostí vytřeštím oči. „Vsadím se, že popis seděl na pachatele, kterého právě popsala vaše dcera, že?“

   „A, ano. Troufám si říct, že přesně.“

Povzdechnu si. Jak to, že tenhle civil je první, kdo si to spojil dohromady? Idioti! Je to tu samej debil.

   „Děkuju,“ řeknu a dám se do běhu. Tmavá sněhová břečka se rozletí do všech stran, když sešlápnu pedál k podlaze.

   „Oblastní nemocnice Tundrov,“ vykřiknu, mobil ve stojánku na palubce mě o dvě vteřiny později začíná navigovat. Na místo se dostávám o deset minut později. Ten parchant bude ležet na jipce, osobně si ho tam najdu. Zaparkuji na prostorném parkovišti a chystám se vystoupit, když v tom spatřím muže, utíkajícího z nemocničního areálu. Obvaz na hlavě, na sobě má anděla. Je nízkého vzrůstu a v rukou drží oblečení. Tep se mi rázem zrychlí. To je on. Můj pan neznámý. Jsem si tím téměř jistý. V mysli se mi zrodí pravděpodobný scénář. Probral se v nemocnici, ihned si uvědomil rizika a teď prchá. Pravdivost mé teorie se mi potvrzuje ve chvíli, kdy zpoza garáží uhání směrem k místu, kde přepadl tu holku. Na sobě má nyní černou čepici, kabát a džíny. Nejraději bych ho rovnou zatkl, to by ale nebylo dvakrát moudré. Něco bychom mu snad dokázali, ale ne dost. Raději se podívám, kam zaleze a teprve pak budu jednat.

        Opatrně ho sleduji dobrých dvacet minut. Celou cestu běží nepolevující v tempu. Slušná kondice. To snad není možný, on se opravdu vrací na místo činu. Tak tady nechal auto. Nastupuje do černé dodávky a předpisovou rychlostí, projíždí klidně skrze město, jako nějaká mamča na nákup. Pokračuji za ním téměř hodinu směrem na Prahu. Kus za Hradcem Králové uhýbá doprava, chvíli na to se ocitáme v nevelké vesnici s názvem Ponděliště. U místního hospody znovu odbočuje a pokračuje polní cestou k lesu. Vypnu světla a v dostatečném odstupu jedu za ním. Polknu, když si uvědomím, že jde do finále. V dálce přede mnou se rozsvítí brzdová světla. Parkuje u dvoupatrového domu. Zastavím asi sto metrů od něj a vyčkávám. Dům u lesa na samotě. Dokonalé místo pro sériového vraha. Tady skončila i má dcera? To už brzy zjistím. Automatické světlo u vchodu se rozzáří a jí vidím, jak pan neznámý vstoupí do domu. Mám tě ty parchante. Dnes nastal den zúčtování. Ještě před tím, ale musím dodržet jeden slib. Ze stojánku vezmu mobil a vytočím číslo svého nadřízeného.

  

   „Tome? Co se děje?“ řekne šéf do telefonu bez pozdravu jako obvykle, a zívne. Pravděpodobně už leží v posteli.

   „Mám ho.“

Následuje pár vteřin ticha, ve kterých slyším, jak se na druhé straně na posteli zprudka posadí. „Takže si měl pravdu.“

   „Jo, měl,“

Povzdechne si. „Kde jsi?“

   „Stojím kus od jeho domu,“ řeknu, stručně popíšu šéfovi situaci a nadiktuji mu adresu z navigace.

   „Dobře, moc dobře. Pošlu ti tam zásahovej tým. Kontroluj situaci, ale sám nic podnikej.“

Nastane ticho.

   „Tomáši, nechoď tam sám, rozumíš?!“

   „Díky Karle, za všechno.“

   „Tome!“

 

Ukončím hovor. Na mobilu vypnu zvuky i vibrace. Asi minutu sedím na místě řidiče s rukama na volantu a promýšlím situaci. V hlavě mi vyskakují fotografie všech těch dívek. Byli tak nevinné, celý život měli před sebou. Je čas, aby se jejich rodiny dozvěděli, co se s nimi stalo. Čas to skoncovat.

        Vystupuji z auta a odhodlaně zamířím k domu. Ledový vítr mě na tomto temném místě bodá do těla jako tisíce malých jehel. Vytáhnu pistoli a odjistím ji. Zaberu za kliku u hlavního vchodu, je však zamčeno. Tiše obejdu dům na druhou stranu. Je tu i zadní vchod, k mé smůle také zamčený. Usměji se, když si vybavím situaci o dva dny zpátky. Vyšel jsem ze svého bytu v Praze pro balíček od PPLky. Když jsem se vracel domů, zjistil jsem, že nemám klíče. Půjčil jsem si od souseda drát a podle videa na YouTube, dveře odemkl. Sáhnu do náprsní kapsy bundy. Stále je tam.

        Ohnutý drát na konci do pravého úhlu zasunu do klíčové dírky a pomalu o otáčím po směru hodinových ručiček. O pár vteřin později zámek cvakne. Dveře byli zamčené jen na jeden západ. Pohoda. Zamrazí mě, když panty zavrzají, jak zatlačím do dveří. Nehnutě stojím v temné chodbě, nic však neslyším. Vytáhnu telefon, na kterém mám tři zmeškané hovory od šéfa a pouze displejem si posvítím na cestu. Opatrně krok po kroku pokračuji s bušícím srdcem hlouběji do domu. Ocitnu se v prostorném obývacím pokoji spojeným s kuchyní. I zde panuje naprostá tma. Všude je dokonale čisto a poklizeno. Pistoli a displej telefonu namířím směrem ke schodišti do patra. Žádný zvuk, který by naznačoval, kde se pan neznámý v domě nachází. Staré schody tu a tam slabě zavrzají, když po nich vstoupám vzhůru. Malá koupelna se záchodem a tři pokoje v patře jsou rovněž temné a prázdné. První pokoj je obyčejná ložnice s manželkou postelí, ty další dva mě však znepokojí. Na koberci ve druhém pokoji objevuji plastová autíčka, lego, nějakého robota a další hračky. Má snad ten úchyl dítě? Poslední na mě působí jako pokoj dospívající teenagerky. Na posteli leží červené, plesové šaty.

        Prošel jsem už celý dům. Kde je? Omyl. Takovýhle barák bude mít i sklep. Sestoupím zpět do přízemí, vejdu zpět do chodby u zadního vchodu, kde si všímám oprýskaných posledních dveří v domě, kterých jsem se doposud nedotkl. Jsou pootevřené. Když do nich zatlačím spatřím betonové schody v úzké chodbě vedoucí dolů. Ze sklepa vychází světlo. Mobil si zastrčím do kapsy u džinů a se zbraní namířenou před sebe kráčím přímo do jámy lvové.

        Dole je další chodba. Tohle není obyčejný sklep. Potichu otevřu první dveře vpravo. V menší místnosti vidím počítač a poličku s několika DVD označených čísly U1 až U9. V zádech mě ale doopravdy zamrazí až v okamžiku, kdy na stěně vpravo, spatřím nástěnku s fotografiemi. Dívá se na mě celkem devět dívek s vyděšeným výrazem ve tvářích, oblečené v identických červených šatech s těmi nahoře. Po tvářích mi stečou slzy, když se zaměřím na fotografii označenou jako U7. Moje Terezka. V modrých očích se jí zračí hrůza a utrpení. Její fotka je stejně jako ty ostatní přeškrtnutá velkým černým X. Znovu pozvednu pistoli. Zabiju ho. Otřu si slzy do rukávu a vykročím z místnosti. V tem moment v periferním vidění zahlédnu rychlý pohyb a následně mě čísi svalnaté ruce popadnou za předloktí.

        Vystřelím. Kulka zasáhne strop sklepení, bolest v uších mě v tu chvíli ochromí. Střílet v takto malém prostoru bez jakékoliv ochrany, je pro lidský sluch nebezpečné. Můj protivník, se stejně jako já drží oběma rukama za hlavu. Vzpamatujeme se oba takřka zároveň. Namířím proti němu zbraň, nestihnu však vypálit. Rozeběhne se proti mně a zasáhne mě celou svou vahou tak silně, že mě to doslova odmrští na zeď hned za mnou. Zbraň mi vypadne z rukou. Rána pěstí, mě zasahuje pod oko hned vzápětí. Je malý, ale silný jako málokdo. Já ale taky nejsem z cukru ty hajzle. Druhou ránu vykreju levačkou, vteřinu poté mu oplácím bodyček a silným pravým hákem ho udeřím přímo do brady. Zavrávorá. Popadnu ho oběma rukama za kabát, rychle se však otřepe a znovu mě silou natlačí na zeď. Použiji tu jedinou část těla, se kterou mohu pohnout. První hlavičkou ho zasáhnu do čela. Do druhé dám veškerou sílu, kterou v sobě dokážu najít. V nose mu zakřupe, nato padá k zemi na záda. Oběma rukama se drží za krvácející nos, zatímco já popadám dech. Vykročím k němu pravou nohou, protože má práce zde ještě zdaleka neskončila. Namířená pistole přímo na mé tělo, mě však přinutí zastavit.

   „Tak dost.“

Jeho jedovatý hlas mě přesvědčí, že se má představa o něm, možná až na jeho výšku, takřka v ničem nepletla. Postaví se na nohy, krev mu z brady odkapává na kabát.

   „Dobrý zápas. Ale prohrál si.“

   „To se ještě uvidí ty parchante.“ Se vztekem v hlase naznačím krok vpřed, on však pozvedne pistoli namířenou nyní přímo na mou hlavu.

Ušklíbne se. „Neřekl bych.“ Otře si krev do rukávu kabátu. „Tak mluv. Kdo jsi?“

   „Někdo, komu není ukradený, co si těm holkám provedl.“

Několikrát zavrtí hlavou tam a zpět. „Cccccc. Špatná odpověď. Zkusím to ještě jednou. Pokud ale neuslyším to, co chci, střelím tě přímo do holeně,“ řekne a namíří mi pistoli na nohu.

Chvíli mlčím. „Jsem táta jedný z nich.“ prstem ukážu na nástěnku.

   „Tak to je nezáviděníhodná situace.“

Namísto toho, aby se zeptal, která z nich byla má dcera, řekne: „Jak si mě vyčmuchal?“

   „To je dlouhý příběh.“

   „Já mám času dost.“

Povzdechnu si a stručně mu vylíčím, jak jsem mezi zmizelými děvčaty objevil spojitost. Fakt, že jsem od kriminálky si nechám pro sebe. Nepotřebuji, aby se dovtípil, že mu na dveře každou chvíli zaťuká zásahovka.

   „Chytrej. Aspoň budu vědět, na co si dát pro příště pozor. Nuže, máš nějaké poslední přání před smrtí?“

Beze strachu přikývnu.

   „Povídej.“

   „Proč to děláš? Co si s těma holkama udělal?“

Na okamžik zvážní, pak znovu nasadí ten svůj hadí úsměv. „Jako otec, který ztratil svou dceru, by si to měl vědět. Dobrá tedy.“ Rukou mi pokyne k jezdící, plastové židli u počítače.

Když se neochotně posadím, začíná vyprávět: „Neměl jsem jednoduché dětství. Matka zemřela, když jsem byl malý na rakovinu. Otec byl sadistickej hajzl. Třískal mě a mou sestru jako žito, a to i když jsme nic zlého neprovedli. Báli jsme se ho. Má, o devět let starší sestra mě vychovávala jako svého vlastního. Milovali jsme se, a ten hajzl mi jí vzal.“

V krátké odmlce se mu v očích zaleskne.

   „Chtěla si jen vyrazit se spolužáky na ples. Kamarádka ji k té příležitosti půjčila nádherné, červené šaty.“

V zádech mě zamrazí, když si vzpomenu na šaty položené na posteli nahoře v pokoji, na všechny ty dívky na fotografii v nich oblečené. Začínám mi docházet, co se tady děje.

   „Otec ale přišel domů ten den dřív. Bylo mi teprve osm let. Nemohl jsem se mu postavit. Schovala mě do skříně a čelila jeho hněvu samotná.“

Trhnu sebou, když vykřikne na celý sklep: „Co si o sobě myslíš ty couro?! Proč si zmalovaná jako kurva?! Kde si vzala ty šaty?! Sundej to, hned!“

Znovu se odmlčí. „Praštil ji tak moc, až upadla a rozbila si hlavu o roh postele. Pořád ji vidím, jak tam leží v kaluži krve v těch červených šatech. Mé poslední Vánoce s ní.“

Rozpláče se. Vánoce, no jasně. Začíná to zapadat. Žádnou lítost k němu necítím. Ne potom, jakých zrůdností se dopustil.

S nářkem jsem vyrazil z té skříně a plakal nad tělem své sestry. A víš, co udělal ten hajzl? Odebral se dolů, pustil si televizi a chlastal rum. Skončil ve vězení a já v děcáku. Když po letech vylezl, svobody si dlouho neužil. Zmizel ze světa.“ Usměje se. Je to vážně magor.

   „A proč působíš utrpení druhým teď ty? Proč unášíš ty holky?“

Ukřivděně se mi zadívá do očí. „Já jen hledám svou sestru.“

   „Cože? Tvá sestra je mrtvá, sám si mi to teď řekl!“

Zavrtí hlavou. „Ne. Ona žije. Chodí za mnou ve snech a prosí mě, abych ji našel.“

Spadne mi čelist. „Takže proto si zabil mou dceru?! Jen kvůli nějaké tvé vyšinuté představě?!“

Opět se usměje. „Věř nebo ne, Uršula tu s námi je. Jedna až devět byli zklamání. Pokaždé jsem věřil, že je to ona, ale nebyla. Všechny byly lhářky a podvodnice!“

Zarazím se. Náhle mi poslední dílky skládanky zapadnou do sebe. „Uršula? Takže ta označení U1 až U9, to účko na mapě. Bože můj.“ V pochopení  svěsím hlavu ke kolenům. Rychle se však vzpamatuji. „Ale dnes se ti to nepodařilo. Tvé U nebude kompletní.“

Má slova ho nijak nevyvedou z míry. „Nikoliv. Jen jsem dnes neměl štěstí. Dostanu ji. Ona je ta pravá.“

   „A co když není?“ pokračuji v konverzaci, potřebuji získat čas. Kde sakra jsou?

Pokrčí rameny. „Jsem přesvědčený, že je. A pokud se mýlím, začnu znova, ale tentokrát vytvořím mnohem větší písmeno.“

Sevřu pěsti abych se ovládl. „Co si s nima udělal? Kde si je pohřbil?“

Nohou poklepe na podlahu. Jsou vedle. Zalité v betonu.

Po jeho slovech se téměř zalknu. Rozpláču se, když si představím Terezky nebohé tělíčko, obklopené tvrdým betonem.

Stále na mě míří pistolí, druhou rukou však ke mně z ničeho nic zvedne vtyčený malíček. „Bojím se, že ti ublíží,“ pronese rádoby dětským hlasem, pak pokračuje hlubším tónem: „Společně až do skonaní světa.“

Nedokážu se nadále ovládat. „O čem to mluvíš ty pošahanej magore!“

Neodpoví. Na místo toho řekne: „Víš, můj bratr, mě od toho nejprve odrazoval, ale pak…“

Náhle se ozve rána. Zásahovka právě nad našimi hlavami vyrazila dveře.

Vrah na okamžik poleví v ostražitosti. Vyskočím na nohy a rozeběhnu proti němu. Další výstřel, mě zasáhne do hrudníku a proděravý mi plíci. Padnu na bok na podlahu. Vrah se okamžik na to skácí vedle mě. Z oka mu trčí dřevěná tužka zabodnutá hluboko v jeho nemocném mozku. Když jsem ji uviděl nahoře, patrně v pokoji té skutečné Uršuly, pomyslel jsem si, že by se mi třeba mohla hodit jako sekundární zbraň. Je po všem. Mise splněna. Nyní můžeš odpočívat v pokoji dceruško.

Nad sebou slyším dupání nohou. Mé zranění je vážné. Tohle je konec, jsem s tím smířený. Na mysli mi vyvstane poslední slova vraha. Co to říkal? „Víš, můj bratr, mě od toho nejprve odrazoval, ale pak…“

On měl taky bratra? Co mi chtěl říct? Ta myšlenka se mi však vzápětí ztratí kdesi v mlze. Víčka mi těžknou. Je to tu. Naposled se zadívám na fotografii číslo sedm. Terezko – jdu za tebou.

 

 

Karel Ambrož

 

Stojím jako opařený v odporné díře, kde se dlouhá letá děli zvěrstva, která si raději ani nechci představovat. Tomášovo tělo mi leží u nohou. Každou chvíli ho zabalí do černého pytle, a pak zmizí navždy. Musím se držet, abych se nerozbrečel jako malá holka. Říkal jsem ti ty tvrdohlavej pitomče, aby si sem nechodil sám. Proč si mě aspoň jednou nemohl poslechnout? Mrzí mě, že jsem ti v tom nikdy tak úplně nevěřil. Zdálo se to přitažený za vlasy, měl si ale ve všem pravdu. Dostal si ho kamaráde. Jsem na tebe hrdý. Díky tobě už nikomu neublíží. Zachránil si tak spoustu životů, a rodiny těch devatero obětí, které měl ten sráč na svědomí, konečně budou moci truchlit s tím, že vědí, co se jejím dcerám stalo. Jsi hrdina.

        Strašné místo. Jsou tu další dvě větší místnosti. V jedné je klec, kam ty nebožačky zavíral a nutil, k čemu vlastně? To se ještě dozvíme. Před klecí stál stativ s kamerou. Všechno si dokumentoval. Ta druhá místnost vrahovi sloužila jako hřbitov. Musel tam dlouho kopat, aby měl dostatečně hlubokou jámu na tolik těl, které následně zaléval betonem. Našli jsme jeho notes, kam si zapisoval data pohřbení jednotlivých dívek. Zatraceně vyšinutý magor.

   „Pane, tohle byste měl vidět.“ řekne jeden z techniků, pravděpodobně se mu na počítači, podařilo rozjet jedno z DVD, které jsme zde našli. Podle popisků je jasné, co na nich je. Nechci, ale potřebuji to vidět. Přistoupím k monitoru počítače.

   „Dal jsem tam DVD s názvem U9, jak jste přikázal.“

„Natálie Beranová,“ řeknu si v duchu, Tomáš mi o poslední zmizelé dívce dopodrobna vyprávěl.

   „Pusťte to.“

Technik klikne pravou rukou v rukavici na myš, na obrazovce se ukáže dívka v kleci. Je to Natálie Beranová. Pamatuji si její tvář z fotografie. Záznam je sestřih z mnoha týdnů. Občasným posouváním filmu dopředu, se v kostce dozvídáme, že vrah, se snažil dívku přinutit, aby souhlasila, že je někdo, kdo ve skutečnosti není. Nejčastěji s ní jen mluvil, oslovoval ji Uršulo. Denně dívku krmil, dával jí vodu. Jednou za čas ji dokonce donutil svléci se zcela do naha přímo v kleci, pak dívku kamsi odvedl. Když se vrátila, byla čistá a měla mokré vlasy, poté si musela znovu obléci červené šaty. Nátlak pomalu sílil. Když se dívka nehodlala k fiktivní identitě přiznat, došlo na násilí.

   „Přetočte to na konec.“

Technik poslechne.

   „Proboha,“ unikne mi z hrdla, když spatřím dívku naříkat na kolenou, přičemž jí z pusy teče krev.

   „Prosím, už nikdy neuteču. Přísahám.“

   „Celou dobu jsi mi lhala! Předstírala si, že si ona!“ křičí vrah s kladivem v ruce stojící nad ní.

   „Ne, to ne. Jsem Uršula. Už to vím. Přísahám.“

   „Lžeš!“ zařve a udeří dívku pěstí do obličeje. Pak k ní poklekne. „Ššššš. Jen klid.“ Natáhne k ní vztyčený malíček.

Natálie mu gesto opětuje, vrah na to pronese podivná slova: „Bojím se, že ti ublíží.“

Dívka váhá. Patrně vůbec neví, co má odpovědět. Rozhodně to ale neslyšela poprvé. „Tak mu to nedovolte,“ řekne na konec, vrah se po jejich slovech usměje. Postaví se, poté se jeho výraz promění v zuřivost.

   „Špatná odpověď!“

Dívka stačí vydat pouze krátký zoufalý sten, když ji na hlavu dopadne kladivo.

Odvrátím znechuceně zrak, stejně jako technik a jeden z dalších policistů, který se dívá. Bože na nebesích. Chudák holka. Alespoň to měla rychle za sebou.

Vrah se krátce na to přiblíží čelem ke kameře. „Společně až do skonání světa,“ řekne a ztratí se ze záběru.

Otočím se k odchodu, když v tom se zarazím. Technik už se chystá video vypnout. „Počkejte,“ zarazím ho. „Vraťte to kousek. Asi o deset vteřin.“

Když se tak stane znovu uslyším ta vyšinutá slova a vrah odchází. Okamžik na to zmizí ze záběru i jeho stín. „Tady. Zastavte to.“

Technik zmáčkne klávesu mezerník a obraz zamrzne. To, co jsem na videu viděl, bylo příšerné, o tom není sporu. Násilí na dívce a její následná smrt ale nebylo to nejděsivější. To, co mě šokuje nejvíce, se nachází v pravém dolním rohu obrazovky.

   „Jsou tam dva.“

Technik se zmateně zamračí. „Dva co?“

Ukážu na to místo prstem. „Přímo tady. Vidíte to?“

Oba muži vedle mě přilepí oči na obrazovku a soustředí se tam, kam ukazuji. O pár vteřin déle otevřou ústa v pochopení.

Zmáčknu mezerník. V pravém dolním rohu obrazovky vidíme nehybný stín druhé postavy v místnosti, který se vzápětí pohne a rovněž zmizí ze záběru. Vím, co to znamená. Tímhle tady, to ještě neskončilo.