Povstaň dcero!

A pak už byl jen les a vlci. Bolest, smrt. “Obětovala jsem život. Chci pomstu.”

Támhle, znovu vidím svého otce. Jde hlubokým lesem. Cestu lemují mocné a statné duby, strouhy po obou stranách cesty hoří líným plamenem. A na konci cesty, to je světlo? Hvězda?
Nádherná žena, v obličeji výraz moudrosti světa, ustaraný, strhaný, ale zároveň rozhodný a vznešený.

“Matko, to jsi Ty? Nepoznávám Tě.”
Jak bych mohla poznat matku svou? Zemřela při mém narození. Nepamatuji si na ni. Jen z vyprávění mého moudrého otce.
‘Ano, to by mohla být ONA!”

Jdu za nimi, za svým otcem, za svou matkou.
Šedomodrá opona se zatáhla, blesky ve tmě.

Temná zamračená obloha. Hořící střechy domků, chatrčí a chlévů. V bahně mezi plameny tančí smrt. Padlá svatyně mocného Velese. Velký dřevěný kříž. S ukřižovaným Ježíšem Kristem Nazaretským. Oheň a smrt.

Stojím před svou matkou. A před svým otcem. Drží se za ruku. Usmívají se na mne.

“Nikdo Ti již neublíží. Nikdo a nic Tě nemůže zabít. Jsi tu s námi, mrtvá. Buď naší paží a ukaž správný směr. Buď naším štítem i mečem, ochraň starou víru, braň naši zem proti Kristu a jeho ovečkám.”

Cítím příval síly do mé mysli. Vidím obrazy, velkých staveb, až do nebe čnících. Na špičkách vysokých věží a věžiček kříž. Velký kříž s ukřižovanou mrtvolou. Kostely jsou honosné, vykládané zlatem a démanty. Před kostelem hoří hranice. Mnoho hranic, a mnoho nebožáků. Upalováni zaživa, muži, ženy, děti.

“Buď naším ohněm, nenech se oklamat. Zastavit a zničit Tě mohou jen Tvé pochyby, Tvá nerozhodnost, Tvá lítost, Tvá slabost.”

Cítím, jak se mé nehmotné tělo vznáší. Září. Má mysl duní a hoří. Plamenem, který nepálí.

“Tak nyní povstaň, naše dcero.
My dáváme Ti teď, nové tělo.”

Matka s otcem se na mne stále usmívají. Vznáším se nad nimi, matka ke mne nyní vzhlédla.

“Kouzlo přírody, vědění a sílu slova,
Já, Matka Země, budu stále s Tebou,
průvodcem Ti bude, má věrná sova.”

Nevím, jestli letím vzduchem nebo prázdnem, jsem už vysoko. Prolétla kolem mne veliká bílá sova. A stoupám stále výš, k nebesům, mocné a jasné záři slunečního kotouče.

“Sílu, odolnost a hbitost bojovníka,
mi, Perun a Veles, bohové staří v Tebe vložíme.
Vždy bude stát za Tebou, stín mocného vlka.”

Letím nad lesem, hlubokým, temným i jasným zároveň. Zavytí vlka, tam dole, na té mýtině. Klesám dolů, mezi stromy, sova je za mnou. Na lesní loučce přešlapuje velký černý vlk kolem propasti, ze které šlehají vysoké plameny. Přitahují mne, vletím do nich.

“Plameny a žár, krev ohněm vřící,
ve tvém těle proudící, moc světla.
To máš od nás, démonů z pekla.
Padlého anděla, Lucifera.”

V ohni tvář krásného muže. S velkými zahnutými rohy, rostoucímu mu z jeho hlavy. Oheň sílí, je již všude. Je vzduchem, je zemí, je nebem. Vše hoří.

Dunivý temný a důrazný hlas mne zastínil všechny ostatní myšlenky a pocity.

“Tak nyní povstaň, naše dcero.
Falešný bůh přichází, bez slitování.
Ve jménu jeho, ve jménu Krista,
smrt mnohých tvých bratří a sester, je jista.
Zašlapej ho do země, vytrhej mu maso, spal jeho kosti. Jdi dcero, cestou spravedlnosti a zlosti.”

Je krásné ráno. Noc byla ještě mrazivá, Svarog líně a pomalu kutálí kotouč zářivého slunce na jasné obloze bez mraků vpřed.
Hřejivé paprsky dopadají do malebného lesního údolíčka. Skoro až dolů, ke klikatícímu se potůčku. I když je shora zamrzlý, je slyšet tlumené šumění jeho proudu.
Na stráni, která je poseta různě velkýmy kameny, některé tvoří i menší mohyly, se protahuje srna po svém nočním odpočinku.

Paprsky nového dne jako by se snažili probudit k životu i mrtvá těla, rozházené o kousek dál.
A tam dole, u velkého kamene, který je sám mohylou, leží pohození další mrtví ubožáci. A pod nimi ještě jedno tělo. Krásnou a silnou dívkou byla, dlouhé, špinavé a krví slepené, plavé vlasy, štíhlá polonahá postava, jen údy má zkroucené špatným směrem. Chybí jí jedna noha, v lýtku, utržena.

“Aaaaááách.”
Nádech, čerstvý vzduch. Jako kdybych se znovu narodila, vykašlávám černý sliz, lepkavý mazlavý. Znovu se zhluboka nadechuji. Svěží, ještě lehce mrazivý, voňavý, vzduch lesa.
Pomalu otevírám oči. Něco na mně leží. Smrdí to. Ale i tak vidím paprsky ranního slunce.
Necítím ruce, necítím ani nohy. Necítím ale ani žádnou bolest. Nemohu se hýbat.

Jeden ze zářivých a teplých paprsků nového dne zazářil Auně přímo do tváře. Tedy do té menší poloviny tváře, zbytek jí zakrývá mrtvola bratra z jejího kmene. Zlámané ruce, torzo její nohy, tělo jí začíná obrůstat jasně zeleným mechem. Tam, kde léčí a uzdravuje, tmavne. Sytě zelená hnědne, až do tmavě šedé, pak mrtvý mech odpadá z bledé kůže.

Cítím chlad, zimu. Rychle však přechází do tepla, horka.
“Výborně, začínám vnímat své ruce, prsty, cit a hmat.”
V jedné noze cítím tlak. Ne bolest, ale velký tlak a pnutí. Není to nepříjemné. Jako by mne někdo hladil.

Blesk z plamenů ohně. V mé hlavě. V mém těle. Začínám hořet. Z mého těla sálají plameny. Nejdřív menší, a umím i větší.
Lesní porost kolem mne, mech na mém těle, vše hoří. Ale mě to nepálí. Cítím se silná.

POVSTÁVÁM.

Sluneční kotouč dosáhl svého vrcholu. Je poledne. Nádherné předjarní údolíčko lesa, s nyní již opět zurčícím potůčkem prohřívají paprsky jasného slunce. Na obloze bez mraků.
Ptačí koncert dokresluje pohádkovou atmosféru.

Auna už dohořela. Nahá, stojí nad malým potůčkem a zírá do jeho napěněné hladiny.
“Já mohu stát. Mám opět obě nohy. Děkuji Matko, děkuji Otče.”
Je dokonalá. Pravidelné štíhlé mladé silné tělo. Sahá si na prsa, jemně i mezi nohy. Rukou si pročísne své dlouhé černé vlasy.
“Děkuji.”
Ano, mívala plavý odstín barvy vlasů. Ale černá se jí líbí stejně víc.
“Co je to?”
Auna rukou na svém čele nahmatává velkou bouli.
“To není boule. To je roh!”
Hned si druhou rukou kontroluje i zbytek čela. Samozřejmě, napravo je taky.

Stojí a zaostřuje zrakem na klidnější, až skoro zrcadlovou tůňku lesního potůčku.
“Skvělý, tak dík i za rohy.”
Ušklíbla se Auna. Ale na druhou stranu, něco na nich je. Jsou vlastně krásné. Černé zahnuté rohy, rohovina pravidelně zvrásněná, velké asi jako pěst.

“Vím o Vás, bratři a sestry.”
Pomalu si prohlíží lesní stráň, na které jsou poházené mrtvoly. Je tu i kus rozbité dřevěné kárky.
“A pomstím vás.”
Auna je všechny zná. Mnohé z nich ji byli blízcí jako vlastní rodina.
Cítí, že chce brečet. Ale nejde to. Místo slz má v temných černých očích jen plamínky ohně.

“Ty jsi poslední, máti Bohdano. Vždy jsem Tě měla jako svou druhou matku. Děkuji Ti.”
Auna políbila chladnou a zohavenou mrtvolu ženy na čelo. Jako políbila každého jednoho z nich všech, co natahala a odnesla až sem, na rovnou travnatou lesní mýtinku. Je tu hezký výhled, taky to je nahoře nad malebným údolíčkem.

“Bratři a sestry, kteří jste z těl odešli,
nechť Vaše duše stoupají k Jasnému Světlu.
Perune, ochraňuj jejich ducha,
Mokoš, přijmi je v náruč Matky.
Nechť hvozd zpívá a plamen je očistí,
ať jejich památka žije v našem rodu navždy.”

Dvanáct mrtvých bratří a sester. Ona měla být tou třináctou. A teď tu stojí, s pohřební modlitbou na rtech.
Auna zvedá ruce nad svou hlavu. Dlaně otáčí k mrtvým, jako by jim chtěla ještě naposledy zamávat. Ohnivé jazyky vyšlehly z jejích rukou. Kmen Hájků opět hoří. Tito už naposled. Ale pár jich ještě žije. A ona jim něco slíbila.

Svarog stále kutálí již slábnoucí sluneční kotouč. Teď už jakoby z kopce. Slunce zapadá.

S posledním pohledem na již jen doutnající pohřební hranici vykročila Auna vpřed. Vrací se domů.
Tiché zavrčení mohutného černého vlka. Jde poslušně za Aunou, hlavu u země, mordu pootevřenou, kapou mu z ní krvavé sliny. Oči mu žhnou jak plameny bohů. A je velký jako menší kůň.
Zahoukání sovy. Třepot křídel. Velká bílá sova se snesla k Auně a sedla ji na nahé rameno. Zaryla se pařáty do kůže, ale ostré drápy ji nedokázali ani škrábnout, ani ublížit.