Vemte si mé rudé kytky!

„ Ó ty jsou krásné!“ zvolala slečna Peterková a spráskla svoje baculaté ruce, až to hlasitě plesklo. Petrovi pila krev, protože si na něj ustavičně stěžovala a žalovala. Výkřik“ „Óóó!“ byl její oblíbený. Umožňovalo jí to totiž zvednout vysoko svoje vyholené obočí až k odbarvené kštici blond vlasů a vytvořit z namalovaných úst kolečko, což slečna Peterková považovala za zvláště sexy.
Byla kdysi místní kráskou obletovanou všemi muži z okolí. Vlezlo jí to na mozek, vybírala a vybírala a zapomněla se včas vdát, když nápadníků časem ubývalo. Teď z ní byla tlustá sulcovitá stará panna, která si pořád namlouvala, že je ještě mladá a hezká.
„ Jsou z vesmíru,“ informoval ji Petr, na jehož soukromém záhonku se kytky objevily.
„ Jistě, že ano, „ souhlasila. Ale nevěřila mu ani slovo.
„ Co si ty děti vymýšlejí!“ myslela si. Ale nahlas řekla: „ Mohl bys mi jednu odkopnout?“
„ Samozřejmě. Budu rád, když si je vezmete,“ souhlasil nepříliš šťastně Petr a už chtěl jít pro rýč, když ho slečna zastavila: „Až zítra, dnes musím jít ještě na nákup, ke kadeřnici a…“
Petr už neposlouchal. Věděl, že mu slečna nevěří, ale věděl také téměř jistě, že kytky přišly z vesmíru.
Předevčírem s Jirkou pozorovali, jak padají hvězdy, které vlastně nejsou hvězdy, ale meteority, a jasně viděli, jak jedna nezhasla tak jako ostatní, ale naopak – svítila čím dál tím víc, až byla velká jako balón. Zastavila se vedle jejich baráku, zablikala a teprve pak zhasla. A druhý den tu byly ty kytky. Krásné rudé kytky.
Slečna Peterková je sice chválila, ale Petr věděl, že už nejsou tak hezké jako, když se tu objvily.
„Asi jim to tu nesvědčí,“ uvažoval v duchu, „Na co jsou tam u sebe doma asi zvyklé a kde je to jejich, doma? Možná mají žízeň, chudinky.“
Ještě včera měly velké květy, sytě ohnivé barvy a silné, tuhé, mastně vypadající listy. Dnes se však květy klonily k zemi, vypadaly unaveně, listy byly matné a ochablé. Přesto byly neuvěřitelně přitažlivé a Petrovi to nedalo, aby je ještě několikrát nenavštívil. Přitáhl k nim dvě konve plné vody a bohatě je zalil. Večer však vypadaly ještě ubožeji než v poledne.
„ Možná jsem to s tou vodou přehnal,“ říkal si Petr, „ třebas jsou to pouštní kytky.“
Šel spát, ale myšlenky na ně se mu honily v hlavě. Nemohl dlouho usnout a převaloval se v posteli.
Noc prořízlo strašlivé a zoufalé zamňoukání kočky.
„ Asi to byl náš Mikeš. Zase se pere a jinejma kocourama. Je to blb, nedá si pokoj,“ uvažoval Petr, ale nějak mu to nedalo, protože to mňoukání bylo takové strašlivě divné. Vstal, vzal baterku, kterou nedávno šlohnul taťkovi z auta, otevřel okno, posvítil ven a intenzivně několik minut číčoval a volal. Nic.
„ Tak si trhni, „ myslel si. Otřásl se chladem, zavřel okno a zalezl pod deku. Ráno neměl na kytky ani pomyšlení. Zaspal a musel do školy přichvátnout. Teprve, když se vracel, udělal si za vrátky odbočku ke svému záhonku. Už z dálky ho překvapilo, jak se do rána kytky změnily. Opět měly tu nádhernou rudou barvu, tak jako první den. Maminka byla v kuchyni a měla opuchlé, pláčem zčervenalé oči.
„ Co se stalo?“ ptal se.
„ Něco, asi nějaký potulný pes, dneska v noci vlezl na zahradu a roztrhal našeho Mikeše. Našla jsem ho u toho tvého záhonu. Zbyly z něj jen cáry,“ štkala matka.
„Ale…“ chtěl namítnout, ale ona už byla pryč. Obrátil se, vyšel nahoru do svého pokoje a cestou uvažoval: „To s tím toulavým psem je blbost. To by přece náš Ben štěkal a on byl zticha.“
„Je to divné a něco tu nehraje,“ konstatoval nakonec sám pro sebe. Ještě chvíli nad tím mudroval, ale pak otráveně otevřel tašku, plácnul sešitem na stůl a další půlhodinu se ponořil do výpočtu rovnic, které měli za domácí úkol.
Oddychl si, když zdárně zdolal poslední, s úlevou sklapl sešit a lehl si na gauč. Byla to jeho přemýšlecí poloha. Znova o všem uvažoval. Měl pocit, že chodí kolem správného řešení, jen na něj sáhnout a pak to náhle měl!
Sešel dolů, aby se o svém závěru ujistit.
Místo okolo kytek bylo čerstvě uhrabáno, a když se Petr pozorněji podíval, viděl, že na listech s ostrými trny je ještě několik chloupků z Mikešova kožíšku. Vypadaly náramně spokojeně.
„Chce to pokus,“ řekl si a už měl připravený plán. Připravil si rýč,
vrátil se do svého pokoje, usedl, vzal si knížku a ze strategického místa pozoroval ulici, až uviděl to, co chtěl.
„ Vemte si moje krásný červený kytky!“ volal na Peterkovou. Udělala zase svoje oblíbené: „Óóó!“ a přidala k tomu poděkování, což u ní byla vzácnost.
„ Jsou háklivý na teplo! Měla by jste je mít pár dní v pokoji,“ volal za ní. Máchla rukou a odnášela si chamtivě v náručí odkopek domů.
Mohl být spokojen.
Pak už jen čekal. Když se po několika dnech po městečku roznesla ta zpráva o surovém zabití slečny Peterkové, nepřekvapilo ho to. Nepřekvapily ho ani řeči o tom, že byla mešugé, protože měla dům plný kytek.
Risknul průchod v těsné blízkosti jejího domku na okraji města. Vypadal útulně. Opatrně nahlídl do okna a polekaně ucukl. Dům byl opravdu plný kytek. Tísnily se u okna a hladově vyhlížely ven. Dal se chvatně na ústup. Doma namíchal do kyblíku směs všech ředidel a neřástev, které našel. Vychrstnul obsah na klubko kytek. Zasyčelo to, listy se zkroutily, květy zhnědly a rostliny se zatáhly. Ulil každou i tu sebenepatrnější část, která vypadala ještě životaschopná. Když skončil, ruce se mu třásly a vědro položil jen nedbale u dveří.
Mezitím se setmělo a padaly hvězdy, které nejsou hvězdy.
„ Běž se umýt a hajdy spát.“ řekla mu maminka. Jedno ze světýlek nezhaslo, ale naopak se zvětšovalo, až bylo velké jako balón. Pak zablikalo, sprška semínek dopadla na zem a byla tma.
Ráno bylo město plné červených kytek.