Lovecraftovský horor ztracený v písku, magii a tichu, které má vlastní vědomí.

Horké slunce ho pálilo do zad, když se díval dál do nekonečné pouště před ním. Vedle něj ležel jeho věrný velbloud, který s ním strávil poslední dva týdny. Bohužel jeho přítele včera skolila neodpouštějící pouštní bouře.
Lucián si upravil šátek, který měl uvázaný kolem hlavy jako ochranu před sluncem a pískem.
Už dva týdny v poušti hledal legendární Město Hvězd, o kterém prvně slyšel před patnácti lety a od té doby ho neúnavně hledal po celém světě.
V tomto městě se měl podle všeho nacházet takzvaný Veliký Učenec, který věděl vše o všem.
Už odmalička měl totiž velký zájem o magii, okultismus, nadpřirozeno, a hlavně o vesmír.
Prošel proto nekonečné zelené pláně Arakonie, šplhal po strmých Jehličkových horách a prorazil si cestu nehostinnou a nebezpečnou Velkou džunglí, kde se ho snažili zabít nejen obří jedovatí pavouci. Navštívil ruiny starodávných chrámů a mluvil s jasnovidci, mudrci a astrology, dokonce on sám strávil tolik a tolik neprospaných nocí, při kterých zíral do svého astronomického teleskopu na nekonečné noční nebe pokryté miliony hvězd. To vše jen pro to, aby našel alespoň malinkou indicii, která by ho navedla dál k Městě Hvězd.
A poté se konečně od svého blízkého přítele a badatele Alejandra dozvěděl, že on od jiného přítele dostal tip na poušť Khandar.
Lucián ani nezaváhal a ani ne do týdne, co tuto informaci obdržel, se okamžitě sbalil a odplul do přístavu Žluté Kopí v Khandaru.
V rušném přístavu si nakoupil zásoby – hlavně vodu a sušené maso a ovoce, které si dal do svého koženého batohu. Dále si sehnal velblouda a oblečení vhodné do pouště.
A teď byl tady.
Sňal batoh ze zad, aby se napil, ale když dal ústí lahve ke svým rozpraskaným rtům a napil se, jak ucítil pár zbylých teplých kapiček vody, jak jen stěží svlažují jeho žíznivý krk.
Musel jít dál, neměl na výběr, cestu zpátky by bez velblouda nepřežil a Lucián nebyl někdo, kdo by své snažení zahodil jen kvůli jednomu neúspěchu.
I přes žízeň a zoufalství visící ve vzduchu se sám pro sebe usmál, zavřel flašku, dal ji zpět do batohu a nandal si ho.
Z kapsy volných kalhot vyndal svůj starý dobrý kompas, se kterým procestoval celý svět, nasměroval se zpět na severovýchod a s hlasitým povzdechnutím se vydal na cestu.




* * *


Za pár hodin se mělo stmívat, Lucián sotva motal nohama a měl sto chutí si sednout na vyhřátý písek.
Uběhli dva dny od chvíle, kdy mu došla voda a on cítil, že už dlouho nevydrží.
Nechtěl, aby takhle skončila jeho dlouholetá honba za Městem Hvězd, ale věděl, že pokud si teď sedne, tak zemře.
A tak motal nohama dál a dál, až najednou něco uviděl v dáli.
Zmateně zamrkal a dal si ruku nad oči, aby lépe viděl.
V dáli, na horizontu, uviděl Lucián město.
Veliké město z bílého kamene s vysokými věžemi. Už z dálky Lucián cítil tu svěží vodu, která určitě musí téct v tak krásném městě a slyšel líbeznou hudbu, spojení harf a andělského zpěvu.
Pohled na město mu vlil energii do žil a on se energicky rozešel ještě rychleji.
Neudělal ani deset kroků a město zmizelo tak rychle, jak se objevilo.
,,Ne… nenene…“ zanaříkal Lucián a padl na kolena.
Žádné město není.
Začal ztrácet naději, do jeho hnědých očí se dostaly slzy.
Hlasitě popotáhl, ale i přes veškerou svou únavu a žízeň se stejně nakonec postavil na svoje roztřesené nohy.
Hřbetem ruky pokrytou pískem si slzy otřel a rozešel se dál.
Také co mu zbývalo, buď by se zastavil a zemřel by, nebo půjde dál a bude doufat, že něco nebo někoho najde.
Před ním se rozprostírala obzvlášť vysoká duna, ale on se nezastavil a šel dál, i když skoro po všech čtyřech.
S námahou se dostal na vrcholek duny a pohlédl před sebe.
Pod ním bylo v dáli malé jezírko, vedle kterého byl komplex budov a věží postavený z pískovce. Kolem dokola rostla vegetace a vysoké palmy.
Luciánovi oči se rozšířily, a to už běžel z duny směrem dolů.
Jak se rychle hnal ke zdroji vody, tak zakopl a začal se kutálet dolů.
Dokutálel se, rychle se zvednul a znovu se rozeběhl k jezírku.
Padl před něj na kolena, odvázal si šátek, který měl ovázaný kolem hlavy a rychle začal z jezírka pít.
Bylo mu úplně jedno, že jeho dlouhé hnědé vlasy se namočí, potřeboval uhasit svou nekonečnou žízeň.
Po pár minutách hltání si opláchl tvář vodou a zvedl se, aby se podíval, kde to vlastně je.
Celé místo dokola obešel.
Komplex vypadal opuštěně, ale na některých stěnách byly zvenku cákance krve.
Vypadaly maximálně týden staré.
Našel také několik mrtvol, všechny měly bílé laboratorní pláště a všechny byly dost zohavené.
Lucián zbledl.
Tohle byla ta pověstná Oáza šílenství, o které ho varovali lidé ze Žlutého Přístavu.
Prý tady vědci, badatelé a mystici hledali… něco.
Nikdo si nebyl úplně jistý co, protože drbů o tomto místě bylo hodně.
Někdo říkal, že hledají cestu do jiné dimenze, další že tu pitvají své vlastní vědce, ti nejbázlivější říkali, že tu vytvářejí nový život uprostřed ničeho.
Co z toho byla pravda a co ne, to Lucián nevěděl. Stejně tak nevěděl, jestli tu jsou ti, co tuhle spoušť udělali.
Lucián raději vytasil svou mačetu z pochvy, kterou měl u pasu a šel k hlavnímu vchodu.
Byla to velká dvoukřídlá dřevěná brána, jedno z křídel bylo kompletně otevřené.
Badatel opatrně nakouknul dovnitř a když spatřil, že nikdo nikde není, tak vešel dovnitř.
Před ním byla dlouhá chodba, do které se dostal díky napůl otevřené bráně písek, nalevo i napravo od něj dveře od místností. Každá místnost vypadala víceméně stejně, v každé byl chaos a mrtví vědci.
Procházel se chodbou pokrytou špínou a mrtvými vědci, každé další tělo víc zmrzačené než to předešlé.
Některým chyběli končetiny, dalším oči nebo uši, dalším některé nebo všechny zuby.
Všechna těla byla vysušená, u některých létala hejna much a vypadalo to, že každý zemřel jinak: někteří kvůli sečným zbraním, další kvůli údery tupými předměty.
Na zemi u jedné z mrtvol našel napůl rozvinutý svitek, a tak se ohnul a zvedl ho, aby ho mohl přečíst.
Autor psal v očividném stresu, protože písmo bylo skoro nečitelné, ale něco málo se Lucián stejně dozvěděl.
Zjistil, že propuklo opravdové šílenství mezi všemi vědci, protože se začali bez důvodu navzájem napadat a zabíjet. Podle všeho to postihlo všechny obyvatele Oázy.
Lucián naprázdno nervózně polknul, když najednou před sebou v dálce uslyšel ženský hlas.
Bylo to pouze mumlání, ale znamenalo to, že někdo tohle šílené vraždění přežil.
Lucián zrychlil, ale na ostražitosti nepolevoval.
Nakonec se dostal před zavřené dřevěné dveře jedné místnosti, odkud slyšel zdroj zvuku.
Pomalu dveře otevřel, mačetu pevně svíral v ruce.
Přeci jen, nebyl to žádný bojovník a už vůbec ne vrah, byl to badatel a milovník neznáma.
Otevřel se mu pohled na laboratoř, která dřív byla snad uklizená, ale teď to byl jen chaos.
Lahvičky a amfory převržené nebo roztříštěné na zemi, na zemi i na stolech leželi cáry papíru, mapy a nákresy pocákané krví, na zemi leželo mimo papírů i několik objemných knih v koženém vázání.
A tam mezi tím vším seděla v rohu místnosti mladá žena, které nemohlo být více než dvacet pět let.
Seděla na zemi, rukama si objímala kolena a kolébala se zepředu dozadu.
Lucián se k ní pomalu přiblížil, až nakonec stál méně jak dva metry před ní.
Její vlasy byly černé a rozcuchané, pokožka snědá a oči měla jantarové, ale zároveň byly pološílené se spoustou červených žilek.
Na sobě měla laboratorní plášť, i když byl dost špinavý a pokrytý zaschlou krví a kolem krku jí visel ocelový řetízek, na kterém byl amulet ve tvaru květu. Na každém okvětním lístku byla vyryta jedna runa a uprostřed květu byl umístěn malý jantarový kamínek, který měl trošku tmavší barvu než její oči.
Lucián ten amulet poznal, byl to symbol okultismu, na který na svých cestách po světě narazil několikrát.
,,Ahoj,“ zkusil to s úsměvem Lucián, ale bez výsledku.
Žena si pro sebe dál mumlala v jazyce, který Lucián neznal.
,,Jak se jmenuješ?“ zkusil to znovu Lucián a k jeho překvapení dostal i odpověď.
,,J-já nevím,“ zašeptala žena a zírala přímo před sebe.
Lucián si povzdechl.
,,Může z-za to… o-on,“ vykoktala žena a v očích se jí objevily slzy.
,,Kdo on? Koho myslíš? Co se tu stalo?!“ zahrnul jí otázkami, ale znovu bez výsledku.
Chvíli bylo ticho, které nakonec přerušila žena.
,,Laboratoř č-číslo sedm,“ zašeptala a zakryla si rukama uši, při čemž si pro sebe něco dokola mumlala v znovu v tom jazyce, který Lucián neznal.
,,Co tam? Stalo se tam něco? Je tam někdo?“ ptal se jí Lucián, ale žena si dál tiskla ruce k uším.
Lucián rychle potřásl hlavou a vyšel ven z místnosti.
Podíval se na cestu, kudy právě přišel a viděl na dveřích velké černé číslo tři. Podíval se na chodbu, která vedla dál, a tam na dveřích bylo další číslo.
Přišel blíže, bylo to číslo čtyři.
Postupoval dál, až se dostal před dveře s číslem sedm.
Tyhle dveře byly pobité železem, ale odemčené naštěstí byly.
Lucián je s hlasitým vrzáním otevřel a pohled na vnitřek místnosti se mu vyloženě nelíbil.
Uprostřed místnosti bylo totiž lůžko, na kterém ležel napůl rozpitvaný, vysoký nahý humanoid, kterému z hlavy vyrůstaly chapadla.
Lucián i přes svou nelibost přistoupil blíže, aby si prohlédl tělo.
Nebyl si jistý, odkud ty chapadla vyrůstala, protože to vypadalo, jako by někdo vzal knihu nebo velký kámen a hlavu humanoida předmětem rozmáčkl.
Do celého těla byly vyryty různé runy a symboly, ale Lucián poznával jenom jeden jediný, znak magie.
Někdo rozřízl hruď této bledé bytosti a nejspíše vyňal srdce, protože hruď byla prázdná.
U nohou bytosti ležel roztržený svitek, který Lucián vzal do rukou a začal číst.
Nedávno jsme blízko naší oázy našli bytost nevykazující žádné známky života. Bytosti vyrůstají chapadla o délce 30-50cm z míst, kde my lidé máme ústa. Další chapadla vyrůstají z vršku hlavy. Oči to má tři, jedno uprostřed čela. Oči jsou žluté, zorničky nereagují na světlo. Máme v plánu bytost pitvat a zjistit, co je to zač.

Provedli jsme první pitvu, hlavní chirurg jsem byl já, asistoval Kaelen. Hruď byla z části otevřená, takže jsem nožem dokončil řez. V hrudi jsme místo srdce ale našli předmět ve tvaru klíče. Máme za to, že se jedná o Hvězdný klíč, který by nás snad mohl dostat blíže k Hvězdnému Městu. Klíč je z jakési bílé oceli, ve kterém je vsazen fialový drahokam o velikosti pal

Tam text končil, protože zbytek svitku chyběl.
Lucián se rozhlédl po místnosti, která byla ve stejném chaosu, jako zbytek celého komplexu.
V rohu stál velký dřevěný stůl, na kterém se něco z dálky třpytilo.
Lucián se přiblížil a opravdu, ležel tam Hvězdný klíč, naprosto identický tomu, co popsal vědec, který pitval chapadlovou bytost.
Badatel zatajil dech a velmi opatrně a pomalu, jako by se bál, že klíč zmizí, ho vzal do ruky.
Byl překvapivě lehký a zároveň dlouhý.
Lucián si sundal batoh a klíč do něj pečlivě uložil.
Podíval se ještě po místnosti, jestli nenajde něco užitečného, ale nic nenašel.
Lucián tedy vyšel ven z laboratoře a šel zpět do místnosti, kde byla šílená vědkyně.
Hned co ale vešel do dveří tak viděl, že je něco špatně.
Vědkyně ležela na zemi a chyběli jí oči.
Za ní na stěně bylo krví napsáno: Uviděla jsem všechno.
Lucián na chvíli zavřel oči a zase je otevřel, přišel až k tělu vědkyně, aby se ujistil, jestli náhodou nedýchá.
Byla mrtvá.
Badatel se znechuceně odvrátil a rychle vyšel ven z budovy.
Na čerstvém vzduchu se mu udělalo o něco lépe.
Šel si doplnit zásobu vody a opláchl si obličej.
Ucítil, že mu za tu dobu v poušti narostlo strniště. Dřív to nesnášel, chtěl být vždy hladce oholen tak, jak to má ve vyspělé společnosti být, ale nakonec přijal to, že to k cestování a bádání patří.
Sedl do stínu, který tak milosrdně poskytovaly palmy.
Z batohu mimo svých zmenšujících se zásob jídla vyndal i před chvíli nalezený Hvězdný klíč a se zájmem si ho zblízka prohlížel, obzvláště fialový kámen zasazený do něj.
Tak dlouho na kámen zíral, až se mu zdálo, jako by na něj kámen mrknul.
Zamračil se, odložil klíč a raději začal jíst své sušené datle s masem.
Nevěděl, kudy má jít dál, a tak dojedl, a i přes svojí nechuť znovu vešel do komplexu budov, aby vše prohlédl.

* * *

Když o pár hodin později vyšel ven z komplexu, tak už venku byla tma.
Prohlédl každý zápisek, každý nákres a každou knihu, kterou mohl najít, ale odpověď na to, kde se Město Hvězd nachází nenašel.
Někteří vědci měli své teorie, ale každá byla šílenější než ta předešlá.
Lucián během svého hledání po odpovědi zároveň přemýšlel, jestli přespí venku, nebo jestli využije přístřeší komplexu.
Nakonec se rozhodl, že noc přečká venku pod palmami, protože nechtěl být ve stejné budově jako mrtvoly a chapadlový humanoid.
Pořád se mu vracel pohled na mrtvou vědkyni bez očí a na tu větu, kterou napsala svou vlastní krví: Uviděla jsem všechno.
Co všechno viděla? Byla to výhružka, nebo varování?
Luciánovi to dělalo v hlavě zmatek a zároveň cítil úzkost a nejistotu. Co mohlo způsobit, že Oáza šílenství opravdu dostála svému jménu? Co všechny ty vědce přinutilo se obrátit proti sobě? Mohl za to ten rozpitvaný chapadlová kreatura?
Lucián měl až moc otázek a žádnou uspokojivou odpověď.
Nakonec si vybral vhodnou palmu, pod kterou rozbil tábor a pak dlouho do noci přemýšlel nad vším, co se do teď stalo, než konečně usnul.

* * *

Když se probudil, tak ho příšerně bolela hlava a věděl, že se mu zdála spousta snů, ale pamatoval si pouze útržky.
Pamatoval si pohled na Hvězdné Město, na klíč s fialovým kamenem, na chapadlovou bytost.
Co si ale pamatoval nejlépe bylo, když se ve snu objevil na hladině temného oceánu.
Chodil po hladině, nad hlavou měl noční nebe s hvězdami a on je všechny pozoroval.
Nakonec se nějaké hvězdy přiblížily a ona jasná světla se proměnila v desítky obřích červených oči, které ho z výšky pozorovaly. Pak uslyšel obří ránu a probudil se.
Lucián se posadil a promnul si oči.
Palma se nad ním dál tyčila a komplex pořád stál.
Lucián si sbalil své věci a začal přemýšlet, kudy vlastně dál. Bylo jasné, že Hvězdný klíč a Hvězdné Město spolu nějak souvisely, ale nevěděl jak.
Znovu vytáhl klíč a zkoumal ho ze všech stran. Hledal nějaké vodítko, nějakou rytinu, nápis, cokoliv.
Zkoušel ohmatat fialový krystal, až nakonec se pokusil ho zmáčknout. A hle, po zmáčknutí se krystal malinko rozzářil a z konce klíče vyletěl paprsek jasného fialového světla.
Luciánovi se málem podlomila kolena a stejně jako krystal se rozzářily i jeho oči nadšením.
Rychle v kapse nahmatal kompas a vytáhl ho.
Paprsek směřoval na jih.
Lucián konečně dostal směr, kudy měl jít dál.
Napil se, pečlivě si ovázal šátek kolem hlavy a vydal se na cestu.

* * *

Už dva dny, skoro tři, následoval Lucián fialový paprsek mířící z konce Hvězdného klíče, ale jeho prvotní nadšení pomalu opadalo.
Naivně totiž doufal, že bude Hvězdné Město blízko a nebude se muset plahočit dlouhé dny, ne-li týdny, do snad existujícího města.
Zastavil se, aby se napil, ale když se zkontroloval okolí, tak si uvědomil, že pár metrů od něj leží mrtvola snědé vědkyně z Oázy šílenství.
Lucián si protřel oči, ale mrtvola nemizela.
Prázdné oční důlky mrtvoly jakoby na něj vyčítavě zíraly a Lucián zíral zpátky.
Zničehonic se ruka mrtvoly škubavě pohnula směrem k badateli, který sebou polekaně trhnul až zakopnul o vlastní nohu a spadl na záda.
Pomalu se zvednul, ale mrtvola už byla naštěstí pryč.
,,Do prdele, já to tady nesnáším,“ zamumlal si pro sebe, zvednul se a pomocí klíče se vydal dál na cestu.
Chyběl mu jeho velbloud, se kterým bylo cestování po poušti mnohem snazší.
Nejlépe se mu cestovalo s jeho rohatým koněm, na kterém jezdil přes pláně Arakonie.
I když, tady by se Korvinovi moc nelíbilo, koňská kopyta nejsou uzpůsobena na písek.
Začínalo se stmívat a kolem Luciána bylo jenom nekonečné moře písku do každého směru.
Badatel si sednul na vyhřátý písek, rozbalil deku, na které spal a lehl si na ní.
Jistě, mohl spát přímo na písku, ale podle jeho zkušeností za ty dny, co strávil v Khandaru, se písek v noci nepříjemně ochladil.
Několik metrů od sebe uslyšel pohyb.
Rychle se posadil a podíval se tím směrem, bojící se, že se jedná o další fata morgánu.
To místo probodával pohledem, když najednou se ten zvuk ozval znovu spolu s malým pohybem písku.
Lucián se zamračil a položil ruku na rukojeť své mačety.
Pak se písek pohnul znovu a znovu, až ze z písku vyhrabalo pět malých bytostí, které svým vzhledem připomínali kombinaci mezi štírem a pavoukem.
Lucián se vyděsil, o těchto malých bytostech ho varoval jeho přítel Alejandro, když mu říkal o poušti Khandar.
Říká se jim Žíhačníci, jejich jed svou oběť paralyzuje, že se nemůže pohnout ani o milimetr. Tito tvorové pak oběť pomalu pojídají zaživa.
Lucián rychle vyskočil na nohy s mačetou v ruce, Žíhačníci se k němu rychle blížili na svých deseti černých nožičkách.
Jeden z nich byl blízko, skočil směrem k Luciánovi a byl by se zakousnul do jeho nohy, kdyby Lucián na poslední chvilku neuskočil a svou mačetou prvního z Žíhačníků nepřesekl vejpůl.
Další dva běželi směrem k němu, zbylí dva se nejspíše zahrabali, protože je Lucián neviděl.
To už na něj skákal další, badatel ho ale vší silou nakopl špičkou své kožené boty, Žíhačník dopadl na písek a zkroutil se ve smrtelné křeči.
Druhý se k němu pomalu zezadu připlížil, naneštěstí pro něj Lucián shodou okolností udělal krok vzad a Žíhačníka s hlasitým křupnutím zašlápl.
Lucián to nečekal a rychle nadzvedl nohu, pod kterou se škubal umírající arachnid.
Badatel se kolem sebe zběsile díval, jestli zbylé dva Žíhačníky neuvidí, ale už se neukázali.
Ztěžka se posadil na svou deku, aby to rozdýchal.
Dalších několik hodin bedlivě naslouchal jakémukoliv pohybu nebo zvuku a sebemenší pohyb písku způsobený větrem s ním trhnul.
I přes to všechno ale nakonec dokázal usnout.
Ráno si své sny zase nepamatoval, jenom útržky. Klíč, Hvězdné Město, chapadla, krev a spousta očí.
Sbalil si svou deku a pomocí paprsku z klíče pokračoval v cestě.

* * *

Uběhly tři dny od toho, co byl napaden Žíhačníky, ale město nikde.
Včera narazil na menší pískovcovou skalku, ale nikde žádné indicie, že by se blížil svému cíli.
Teď na horizontu viděl nějaký útvar, snad pohoří.
Když se po několika hodinách přiblížil, tak si uvědomil, že pohoří je vyšší, než očekával a také že je ve tvaru C.
Strávil tedy několik dalších hodin obcházením tohoto pohoří.
Konečně pohoří obešel, jen aby zjistil, že tento přírodní útvar chrání uvnitř obří bílé hradby.
Je toto ono? Došel Lucián svého cíle?
Rychle se rozeběhl, až nakonec doběhl před obří monumentální bránu z černé oceli.
Skoro ani nedýchal.
Fialový paprsek z klíče mířil přímo před Luciána směrem dovnitř do města.
Nikdy by si neodpustil, kdyby celé město neviděl z dálky v celé své kráse, proto se otočil a rozeběhl.
Po několika minutách se zastavil, zavřel oči, nadechl se a vydechl. Tohle je ono, tohle je ten moment, na který čekal tolik a tolik let.
Pomalu se na místě otočil a otevřel oči.
Před ním se nacházelo to nejkrásnější místo, co kdy viděl, i když to byla napůl ruina. Obří bílé poničené hradby, které ochraňovaly ještě větší budovy a věže s ostrými hranami a modrými kupolovitými střechami, některé z nich byly propadlé. Nejvyšší a nejvíce majestátní budovou byl chrám, který byl nalepen na pohoří za ním. Vchod chrámu byl podpořen sloupovím a nad samotným vchodem byl tympanon obřích rozměrů.
Tohle byl Luciánův splněný sen, tohle bylo ono.
Lucián nedokázal skrývat nadšení a hlasitě zařval, zatímco skákal na místě. V očích cítil slzy radosti a na tváři se mu objevil široký úsměv.
Všechny ty roky hledání, všechny ty utracené peníze, stržené puchýře na patách a dlouhé dny hladu a žízně se konečně vyplatily.
Trochu se uklidnil, musel přeci jen ještě vymyslet, jak se dostane dovnitř.
Pomalu se rozešel směrem k městu a po cestě dumal, jak to vymyslí.
Byl v půlce cestě zpátky k městu, když tu náhle se obě křídla brány začaly pomalu otevírat.
Lucián se podivil, ale nestěžoval si a ještě zrychlil. Vůbec nemyslel na to, že někdo ty brány musel otevřít a že ten někdo by nemusel být vůbec přátelský.
Dostal se až před otevřenou bránu, kde se mu otevíral pohled do celého města, které bylo stupňováno do kopce. Na vrcholu tohoto dlouhého kopce stál vstup do něčeho, co vypadalo jako chrám. Nad vstupem do chrámu byl tympanon, kterého si všiml už předtím, ale nyní si všiml obří hlavy vystupující z tympanonu. Hlava byla protáhlá a z úrovně úst a vrcholku hlavy rostla chapadla.
Cesta k chrámu byla široká dlážděná ulice zasypaná pískem, po obou stranách ulice stály sochy v nadlidské velikosti. Některé měly křídla, další vícero rukou, ale všechny měly chapadla, pařáty a více než dvě oči.
Lucián se konečně přestal zajímat o architekturu, protože jeho pohled zaujal pohyb. Před ním, asi v půli cesty mezi ním a chrámem spatřil postavy v černých róbách a maskách na obličeji, někteří měli nějaké předměty v rukách. Víc detailů na postavách nedokázal rozlišit kvůli dálce, která ho od nich dělila.
Vypadalo to, že některé postavy si ho všimli a rozešli se směrem k němu.
Lucián trochu zazmatkoval a podíval se kolem sebe, kam by se mohl schovat nebo utéct.
Kolem něj byly vstupy do postranních uliček, které byly z části zasypané pískem.
V jedné z těch temných uliček směrem k němu šla malá postava.
Lucián pevně sevřel rukojeť mačety připraven jí vytáhnout v případě nouze, ale jak se postava přibližovala, tak ji lépe viděl.
Byl to starý muž se snědou pokožkou a bílým krátkým vousem. Byl zahalen v tmavě modrém plášti a nervózně se každou chvíli díval za sebe.
Nakonec muž došel až k Luciánovi a zastavil se pár metrů před ním.
Kolem krku měl muž několik náhrdelníků z fialových a modrých korálků.
,,Měl bys jít semnou,“ promluvil chraplavým hlasem muž a zadíval se směrem na kultisty.
Lucián se podíval tím samým směrem. Kultisti se pořád blížili. Zpozoroval, že někteří mají v ruce zahnuté dýky, další mají kadidelnice, ze kterých stoupal dým.
,,Co jsou zač?“ zeptal se Lucián muže a dál se na muže v maskách díval.
,,To jsou kultisté, dosti agresivní na můj vkus. Pojď semnou, zavedu tě do bezpečí,“ odpověděl mu chraplavě muž.
Lucián se na něj nedůvěřivě podíval.
,,To já bych se měl bát tebe, ne ty mě. To ty máš zbraň a podle mě dost ostrou, já jsem neozbrojený,“ usmál se snědý muž, a aniž by počkal na badatelovu odpověď, tak se otočil a spěšně šel uličkou, kterou původně přišel.
Lucián se podíval na kultisty a pak zpět na odcházejícího muže a rychle se vydal za ním.
Muž ho odváděl spletitými uličkami pryč od hlavní ulice a Lucián celou cestu zakláněl hlavu, aby si mohl prohlížet sice poničenou, ale stále nádhernou architekturu Hvězdného Města.
Nakonec se dostali na menší náměstíčko, uprostřed kterého byla rozbořená fontána naplněná pískem, který byl ostatně všude.
Na náměstíčku byla spousta budov, všechny vypadaly, jako by byly všechny v minulosti obývány, ale byla tam také jedna, která byla stokrát větší než všechny ostatní.
Měla spousta postranních věžiček, všechny měly kupole, stejně jako kupoli měla i střecha hlavní budovy
,,Pohleď, toto je Akademie Velkého Mystéria… nebo minimálně to, co z něj zbylo,“ prohlásil vznešeně chraplavý muž a sebejistě zamířil přímo k velkým dřevěným dveřím z modrého dřeva, které sloužily jako hlavní vchod do Akademie.
Lucián ho nejistě následoval, celou dobu zírající kolem sebe a do oken této majestátní budovy.
Až teď si badatel uvědomil, že dveře nemají kliku ani nic tomu podobného.
Muž v modrém přistoupil ke dveřím a velmi složitě na ně zaklepal, načež se dveře samy otevřely směrem dovnitř.
Muž vstoupil dovnitř a zmizel v temnotě uvnitř budovy, Lucián se naposledy nervózně ohlédl za sebe a vstoupil také.
Hned za ním se dveře hlasitě zabouchly, ale Lucián se nelekl. Byl totiž ohromený tím, co vidí.
Nacházeli se v obří síni zdobené zlatem, bílým kamením a modrým dřevem.
Stěny byly od zem až po strop pokryty knihovnami, které byly poloprázdné. Byly tam knížky, svitky, mapy a další listiny a Lucián měl strašné nutkání je všechny přečíst a zjistit vše, co knihovna nabízela.
U některých stolů byly rozsvícené svíčky a na židlích tam buď sami nebo ve dvojicích byli další vousatí staří muži, kteří si četli ze svitků nebo knih.
Muž v modrém plášti ho vedl dál, hlouběji do Akademie.
Procházeli po dlouhých zaprášených chodbách, vystoupali po několika schodištích, u každého se Lucián bál, že se pod nimi propadnou, až nakonec došli před otevřené dveře z jedné z mnoha místností této obří budovy.
Jeho průvodce vešel první, Lucián hned za ním.
,,Pánové, toto je... ehm…,“ mužík se otočil na Luciána.
,,Jmenuji se Lucián, jsem badatel z-“ nestihl dokončit větu, protože mu do ní skočil jeden z vousatých mužů oblečený ve fialové róbě, který seděl v rohu místnosti nad štosem svitků.
,,Jak jsi se sem dostal? Pomocí klíče? Ukaž mi ho!“ vyhrknul muž s očividným zájmem ve tváři.
Lucián ho nejistě vyndal z batohu, ale to už ho rychle popadl snědý stařec a začal si ho ze všech stran prohlížet.
,,Ano, ano… je stejný… to je k neuvěření…“ mumlal si pro sebe a vracel se zpět ke svému stolu se svitky.
,,Hej, já bych ho rád měl zp-“ Lucián začal protestovat, ale zase byl přerušen, tentokrát bledým mužem s černým plnovousem s hrbem na zádech.
,,Co tu vlastně děláš, hm? Chceš nás okrást o naše vědomosti? Měl bys spíš… odejít,“ prohlásil temně muž.
,,Ano, měl by zmizet…“
,,Správně, ať odejde!“
Lucián se necítil dobře, nikdy nebyl rád mezi lidmi, kteří nestáli o jeho přítomnost.
,,Ale přátelé, proč by měl odejít?“ uslyšel za sebou Lucián hrdý zvučný hlas.
Všichni v místnosti se naráz otočili na nově příchozího.
Stál tam vysoký starý snědý muž s dlouhým bílým plnovousem, jež mu dosahoval až k pasu. Na hlavě měl fialový turban, stejně fialové měl i volné kalhoty a na trupu měl volnou bílou košili.
Byl bosý.
,,To je mistr učitel Rahim al-Miraji“ zašeptal uctivě muž s hrbem.
V místnosti nastalo ticho.
,,Na něco jsem se ptal!“ zeptal se Rahim a přísně očima přejel všechny v místnosti.
Nikdo se neodvažoval mu opětovat oční kontakt, natož mu odpovídat.
,,V-vy jste t-ten Veliký Učenec?“ vyhrknul nervózně Lucián.
Rahimovo oči změkly a vlídně se na něj usmál.
,,Ne, to nejsem,“ řekl a vstoupil do místnosti, protože doteď stál ve dveřích.
,,Mistře učiteli, tento, hm, muž, sebou měl Klíč“ řekl muž ve fialové róbě, ten, který vzal Luciánův klíč.
Rahim přešel až k němu.
,,Díky, Zayde,“ řekl mu, když si od něj bral klíč.
Mistr učitel vyšel ven z místnosti.
,,Pojď semnou, Luciáne,“ řekl mu Rahim a rozešel se chodbo dál, ruce za zády.
Luciánovi nohy byly jako z olova, ale nakonec se dokázal přesvědčit k chůzi, i když byla poněkud prkenná.
Došli až na konec chodby k zavřeným dveřím.
Rahim vytáhl malý klíček z kapsy, odemkl dveře a vešel dovnitř.
,,Pojď dál!“ slyšel zvenku Lucián a pomalu šel za ním.
Místnost byla čtvercová a veliká. Hned naproti dveřím bylo velké okno, ze kterého byl výhled přímo na Chrám.
Uprostřed místnosti byla postel, ke stěnám byly přiraženy stoly, které byly kompletně pokryty knihami, svitky a dalšími listinami.
Rahim stál zrovna u jednoho ze stolů, zády k Luciánovi.
Muž v turbanu něco vzal ze stolu a otočil se k badateli. V každé ruce měl jeden Hvězdný klíč.
,,Tenhle,“ zvedl levou ruku, ,,je můj klíč. Ten v pravé ruce je tvůj. Věděl jsi o tom, že klíčů je více?“
,,Ne, myslel jsem, že jsem našel jedinečný kus,“ řekl zmateně Lucián.
,,Jsou identické, dohromady jich je teď na Akademii něco přes dvacet, všechny jsou stejné.“
,,Kolik je tu vlastně lidí?“ zeptal se Lucián a začal si prohlížet stěny. Byly na nich totiž obrazy vyobrazující různé magické rituály a nákresy talismanů.
,,Teď? Myslím, že něco okolo čtyřiceti.“
,,Ale jak se sem všichni dostali, když ne všichni měli svůj klíč?“
,,Hodně lidí šlo ve dvojicích, někteří dokonce i ve větších skupinách. A než se zeptáš tak ano, já jsem sem přišel sám a ano, jsem tu ze všech nejdéle, proto mi ostatní říkají mistr učitel.“
,,Nevíte, proč mě sem ten malý muž v modrém vzal a pak on a jeho přátele chtěli, abych odešel? Vždyť to nedává smysl,“ postěžoval si Lucián.
,,Nezapomeň, že to jsou senilní staří pánové,“ usmál se.
Byla chvíle ticha.
,,Zatím jsem tu viděl jen samé muže, je tu i nějaká žena?“ zeptal se Lucián zvědavě.
,,Hmm… ano, pokud už nezemřela. Asi měsíc jsme ji už neviděli, rozhodla se totiž, že se odebere na nějaké tiché místo v Akademii a tam bude meditovat. Ale řekni, proč jsi tohle místo hledal? Proč jsi hledal ono pověstné Město Hvězd?“
,,Jsem badatel a lákají mě tajemství, obzvláště ty magické nebo vesmírné.“
,,Oh ano, ten vesmír,“ usmál se chápavě Rahim.
Byla další chvíle ticha, oba dva snili ve svém vlastním světě a vlastních myšlenkách.
,,Ano, můžeš tu studovat vědění. Máš mé svolení, čti si co chceš, pokud danému jazyku budeš rozumět.“
,,Ano, prosím! Nech mě zjistit vše, co se dá!“ řekl Lucián nadšeně.
,,Výborně. Dostaneš vlastní pokoj s postelí, stolem a židlí. Jídlo se dává třikrát denně ve Vesmírné síni, pak tě tady provedu. Akademie je ruina, některé schodiště se už propadly, stěny se drolí a okna jsou křehká. Ale kde je vědění, tam jsou i lidé.“

* * *

Uběhl týden od chvíle, kdy Lucián přišel do Akademie, ale od svého příchodu už dokázal rozluštit čtyři svitky a byl v polovině jedné knihy.
Teď právě seděl ve Velké posluchárně spolu s dalšími sedmi starci a všichni bedlivě naslouchali Rahimovi.
Ten právě byl na pódiu před velikým oknem a levitoval asi půl metru nad zemí.
,,Než jste sem přišli, tak jste byli filozofové. Někteří z vás byli mudrci, mágové nebo šamani. Všechny z vás ale spojovalo jedno, chtěli jste vědění. Chtěli jste pochopit zákony vesmíru, chtěli jste vědět proč a jak se mění roční období, proč se mění počasí.“
Všichni poslouchající měli své poznámky, do kterých si zapisovali kusem uhlíku svoje poznatky.
,,Chcete pochopit jak funguje čas, jak ohýbat prostor.“
Jak to dořekl, tak vzlétl o další půl metru nahoru a rozhodil rukama.
,,Tohle není nic speciálního, stovky a možná i tisíce lidí na zemí umí to samé, co vám teď předvádím. Jestliže se chcete odprostit od svého fyzického těla, odpojit duši od své schránky z masa a kostí, tak levitace nebo dokonce létání je jedna z prvních věcí, co se naučíte.“
Nastala chvíle ticha, kterou přehlušovalo jenom škrábání osmi uhlíků o starý papyrus.
,,Jsem starý, starší než vy všichni,“ během své mluvy přestal levitovat a přistál na zem, ze které udělal stojku a následně se ladně postavil, ,,a i přesto dokážu to, co bych neměl umět už posledních šedesát let,“ a na důkaz svých slov udělal dvojité salto dozadu.
Ticho naplnilo osm zalapání po dechu.
,,Ty,“ ukázal na Luciána, který hltal každé jeho slovo, ,,když jsme se poprvé potkali, tak ses mě zeptal, jestli jsem Veliký Učenec.“
Lucián ho dál napjatě poslouchal, zbytek posluchačů se pro sebe potutelně usmíval.
,,Veliký Učenec je tam!“ energicky ukázal prstem směrem ven z okna, směrem k Chrámu.
,,Tím pro dnešek končíme, zítra budeme podle rozvrhu pokračovat v Pozorovací věži, kde pomocí teleskopů budeme zjišťovat, co nám říkají hvězdy. Jako vždy, účast je dobrovolná.“
Energicky tleskl na znamení konce vyučování.
Posluchači se pomalu zvedali a za mumlání vycházeli ven, Lucián mezi nimi.
Za svůj čas tady se dokázal spřátelit s těmi, kteří ho tu původně neměli rádi. Snědý muž, který projevil zájem o jeho klíč byl Zayd Qahir, bledý černovousý s hrbem se jmenoval Isador Merian a mužík v modrém, který měl korále kolem krku byl Ignatius Pyris.
Lucián s nimi nejraději trávil čas, ale nejvíce si oblíbil Zayda pro jeho kousavý humor a rozsáhlé vědomosti o hvězdách.
Právě Lucián odcházel z Isadorem z Velké posluchárny, když Luciána něco napadlo.
,,Řekni, Isadore, co víš o těch kultistech?“ zeptal se ho Lucián se zájmem.
,,Jsem tu už rok a vím, že to jsou agresivní zmrdi, kteří si pro sebe přivlastnili Chrám i většinu města.“
,,Agresivní? Jak? A jak to, že vás tady nechávají v Akademii? Zbraně tu žádné nejsou, tedy až na moji mačetu a naše jídelní nože,“ zasmál se Lucián.
,,No, nechávaj nás tu, ale za tu dobu, co tu jsem, jsme se my akademici dvakrát pokusili jít za nimi, abychom se dostali do Chrámu.“
,,Jak to dopadlo?“
,,Hm, my všichni jsme jako jeden dav šli k Chrámu a dostali jsme se až k poslednímu schodišti, ale před ním nás zastavili, že dál nesmíme. Protestovali jsme, tak zabili tři z nás. Jak říkal Rahim před chvilkou, jsme filozofové a mudrci, ne bojovníci.“
,,No fajn, ale proč vás tu nechávají?“
,,To nemam šajna, ale mistr učitel si myslí, že to je kvůli tomu, že se zajímají o vědění, které tu podle kultistů zanechali jejich… bohové.“
Lucián jenom zamručel a pokýval hlavou na souhlas, ale byl myšlenkami úplně někde jinde. Tak rychle se dokázal zapojit do chodu Akademie a začal se stávat jedním z filozofů, i když měl ještě dlouhou cestu před sebou.
Lucián přemýšlel dlouho a nepřerušovaně, takže když se konečně probral ze svého dumání, tak už oknem dovnitř pronikala tma noci.
Podíval se oknem ven na město pod sebou. Viděl několik temných postav, které osvětlovala světla loučí.
Nejvíce postav a ohňů bylo v okolí Chrámu, ale další světla byla vidět po více než půlce města.

* * *

Lucián právě studoval jeden svitek, který nesl název Veliký Učenec, ale k jeho nelibosti končil svitek poněkud useknutě.
Chtěl více informací ohledně tohoto tématu, a tak šel za Aridiem, za kterým šel vždy, když potřeboval poradit ohledně nějakého spisu.
A tak Lucián sešel po několika schodištích, skrze mnoho chodeb, až se konečně dostal do vstupní síně, kde byl Aridius víceméně pořád, nerad prý trávil čas v jiných částech Akademie.
Konečně došel až do síně, kde u jednoho stolů našel Aridia jak zrovna jí chléb.
,,Aridie, zdravím,“ pozdravil ho Lucián a podal mu svitek.
,,Teď jsem to dočetl, ale končí to nějak… nedokončeně. Nevíš o nějakém pokračování? Nebo o něčem dalším na tohle téma?“
Aridius položil chléb na desku stolu a otřel si ruce o svůj hábit a nastavil ruku.
Lucián mu svitek zdráhavě podal, skoro jako by se s ním nechtěl rozloučit.
,,O jaký svitek se jed-… aha, hm,“ zamručel Aridius a podíval se do Luciánovi vousaté tváře.
,,Proč chceš vědět více o tomto tématu?“ zeptal se ho starší muž opatrně.
,,Co je ti do toho?! Dej mi pokračování, jestli nějaké máš a neotravuj mě s tak hloupými otázkami!“ vyjel na něj Lucián.
Aridius si všiml, že v jeho očích viděl něco… divného. Nepřirozeného.
,,Nic nemám, jestli chceš svitky o tomto tématu, tak si zajdi za mistrem učitelem Rahimem,“ odbyl ho Aridius, vrátil mu svitek a začal znovu jíst svoje jídlo.
Lucián ho nasupeně propaloval pohledem, nakonec kopl do jedné z židlí a odkráčel pryč.
Byl tak hluboko ve svých myšlenkách, že si neuvědomil, že už stojí před dveřmi do Rahimovo místnosti.
Zahnal své chmury a možná trošku zaklepal na dveře.
,,Dále,“ ozvalo se zevnitř.
Lucián víceméně rozrazil dveře, vešel dovnitř a zabouchl za sebou.
Rahim stál u okna dívající se na město pod sebou, zády k nově příchozímu.
,,Potřebuju pokračování k tomuhle,“ řekl Lucián se svitkem v ruce.
Rahim ho ignoroval, dál se koukal z okna.
,,Chci to hned!“ vyštěkl na něj Lucián.
Mistr učitel se pomalu otočil, ,,a co vlastně chceš?“
Lucián ztratil svou trpělivost a hodil po učiteli svitek.
Rahim nadzvedl obočí, a svitek se zastavil půl metru od jeho hlavy ve vzduchu.
,,Sedni,“ přikázal mu Rahim a ukázal na svou ustlanou postel.
Ke svému překvapení Lucián uposlechl a posadil se na kraj postele.
Svitek před Rahimem se sám od sebe rozvinul, učitel ho rychle přelétl očima a povzdychl si.
Lucián si kousal ret a poklepával pravou nohou.
,,Kdy jsi naposledy spal?“ zeptal se ho mistr.
,,Nevím, to je jedno! Co na tom vůbec záleží?!“ vyštěkl na něj Lucián a dál si kousal ret.
,,Začínáš šílet… co tvoje sny? O čem se ti zdá? O tom Chrámu?“
,,No a co! Zdá se mi o hodně věcech… občas i o Chrámu,“ přiznal neochotně Lucián.
,,Nemůžu ti zadržet získávat nové vědomosti, veškerý obsah Akademie je všem přístupný stejně,“ začal rozvážně Rahim, ,,ale musím tě varovat, jsi na začátku cesty šílenství, která nekončí dobře.“
Lucián neodpovídal, jenom na něj zíral svýma očima plných červených žilek a u toho si kousal nehty na pravé ruce.
Rahim přešel k jednomu ze stolů, ze kterého vzal tři svitky, došel k Luciánovi a podal mu je.
Ten mu je vyškubl z ruky a beze slova vyšel z místnosti, ani za sebou nezavřel.
Neviděl už, jak si Rahim stoupl do dveří a starostlivě pozoroval, jak odchází po chodbě pryč.

* * *

Lucián právě konečně dočetl poslední ze svitků.
,,Ticho! Potřebuju se soustředit,“ vykřikl, ale byl v místnosti sám.
Posledních několik dní nejedl, nepil ani nespal.
Cítil, že ho Chrám volal. Slyšel ho. Věděl, že tam patří, že tam musí jít.
Byla noc, ale Lucián nemohl čekat. Musel jít.
Batoh nechal na své posteli, jen si z něj vzal svůj šátek, který si ovázal kolem hlavy a spolu s ním si vzal svoji mačetu.
Vyšel ze své místnosti a šel tou nejkratší cestou směrem k východu.
Byl už v chodbě před vstupní síní, ale zrovna z jedněch otevřených dveří před ním vyšel jeho přítel Zayd.
,,Co jsi zač?! Jo aha, to jsi jenom ty… co tu děláš? Kam jdeš?“ zeptal se ho Zayd a pozoroval shrbenou zahalenou postavu před sebou.
,,To je moje věc, nech mě jít,“ odpověděl mu vyhýbavě Lucián a pokusil se projít kolem něj.
,,Tak hele, řekni mi, co se děje? Kam jdeš?“ naléhal na něj a píchl ho prstem do hrudi.
Lucián během zlomku sekundy vytasil svou mačetu a sekl ho přes hruď.
Zayd zakřičel bolestí, spadl na zem a chytil se za zraněné místo, krev tekoucí skrz jeho prsty, oči měl divoce rozšířené a sténal bolestí.
,,Nikdo mě nemůže zastavit, ani ty ne,“ řekl mu Lucián chladně a prošel kolem něho.
Mezitím se všichni přítomní v síni nahrnuli směrem k chodbě, ale když viděli, že z ní vychází Lucián s mačetou od krve v ruce, tak se široce rozestoupili, zatímco si mezi sebou vzrušeně šeptali.
Lucián došel až k velkým dveřím z modrého dřeva, ale jak zvenku, tak ani zevnitř na nich nebyla klika.
Zkoušel do nich tlačit, nakonec do nich zoufale narazil ramenem, ale dveře se nepohnuly ani o milimetr.
Nakonec ustoupil o krok dozadu a s mocným výkřikem dveře mačetou probodl.
Byly jak papír.
Roztrhal je a vítězoslavně vyšel ven do nočního města.
Vrátil mačetu zpět do pochvy a pomalu se vydal směrem k Chrámu.
Šel tedy do kopce a snažil se jít co nejblíž budovám, a ne ve středu širokých uliček, aby byl co nejméně vidět, kdyby se někdo náhodou díval.
Najednou před sebou uviděl mihotající se světla a stíny kultistů.
Pomalu vytasil svou mačetu a plížil se dál.
Musel se dostat do Chrámu.
Slyšel blížící se hlasy, tak se rychle namáčkl do stínu zdí starobylých budov.
Před ním šla dvojice kultistů, oba dva osvětloval plamen z louče, které sebou měli.
Jeden měřil skoro dva metry a druhý byl o něco menší.
Oba vypadaly ale víceméně stejně, oba snědí, oba měli pouze volné kalhoty, sandály a dlouhou černou róbu. Na obličejích měli oba masky z temného kovu, na čelech masek byly vyryty spirály a každá maska měla šest očí – dvě na úrovni čela, další dvě v úrovni očí a poslední dvě na úrovni tváří.
Oba měli v jedné ruce louči a v druhé zahnutou dýku.
Lucián vyrazil proti nim s mačetou v ruce, jako kdyby ho ovládala jiná síla.
Přiběhl k tomu menšímu a probodl jeho chlupatou hruď, probodnutý vydal poslední chrčivý zvuk a skácel se k zemi.
Ten druhý, vyšší z dvojice, mezitím po Luciánovi seknul dýkou, který se ale bleskurychle vyhnul, proto po něm kultista máchnul loučí a trefil se do Luciánovi hlavy.
Hned po úderu se Luciánovi zatmělo před očima a skácel se na zem. Hlasitě mu pískalo v uších a cítil tupou bolest v levém spánku.
Kultista se zasmál a přistoupil blíže k protivníkovi, aby mu zasadil poslední ránu, ale Lucián se rychle vzpamatoval a mačetou ho seknul po kotníku.
Muž v masce se za hlasitého křiku skácel hned vedle Luciána a u toho se držel za zraněnou krvácející nohu.
Lucián se mezitím dostal na kolena a bodl kultistu mačetou do krku.
Ztěžka se postavil a popadal dech, ale zároveň z dálky slyšel, jak se k němu blíží další kultisté podle jejich křiku a rychle se blížících světel.
Lucián zůstal stát a než se nadál, tak ho obklíčila skupina minimálně dvaceti kultistů.
,,Zahoď tu zbraň!“ zakřičel na něj lámaným m obecným jazykem, nejspíše to byl vůdce skupiny.
Luciána zničehonic popadl strach a z roztřesených rukou mu vypadla mačeta na písečnou dlažbu.
Silné páry rukou ho chytily a už ho táhli směrem k Chrámu.
Takhle si to nepředstavoval, měl se tiše proplížit a dostat se až k Velikému Učenci, namísto toho ho teď obětují nebo ještě něco horšího.
Roztřásly se mu nohy a přemýšlel nad tím, jak se vůbec do téhle situace dostal a jestli to nemohlo dopadnout jinak.
Během jeho přemýšlení se dostali až před velké schodiště, které vedlo až před vchod do Chrámu, který byl osvětlen loučemi. Na obou stranách schodiště stáli dva kultisté s kopími, ale od ostatních se lišili tím, že z čel jejich masek rostly chapadla ve tvaru beraních rohů.
,,Znáte pravidla, dál nesmíte, odtud si ho převezmeme my,“ prohlásil jeden z kultistů hlídající schodiště.
,,Samozřejmě, Strážce,“ kultista držící Luciána sklonil hlavu a pustil ho spolu s ještě jedním kultistou.
Strážce silně chytil Luciána za paži a odtáhl ho na schodiště.
,,Jdi,“ přikázal mu a namířil na něj své kopí.
,,C-co teď semnou bude?“ zeptal se Lucián.
,,Řekl jsem jdi!“ strážce zvýšil hlas a hrot kopí se k Luciánovi přiblížilo.
Neměl na výběr, takže klopýtal po nekonečných schodech nahoru.
Čím víc se blížil vchodu, tím víc se v něm mísily emoce. Měl samozřejmě strach o svůj život, ale zároveň se v něm mísila nervozita a nadšení z toho, že uvidí vnitřek Chrámu.
Možná se potká se samotným Velikým Učencem!
Nakonec došli až nahoru, kde stáli další čtyři strážci, kteří otevřeli masivní bránu pro nově přicházející.
Strážce vedoucí Luciána před sebou do svého zajatce silně strčil, takže Lucián vpadl do Chrámu na všech čtyřech.
Pomalu se zvedl, jen aby jeho unavené krví podlité oči uviděly architekturu, která nepocházela z této planety.
Nacházeli se v obří síni nekonečně velkých rozměrů, ve které se cítil tak strašně malý a nedůležitý. Stěny i strop byly pokryty rytinami složitých geometrických vzorců, run a výjevů jiných světů a plání bytí.
Podél stěn hořely svíce, ale zároveň tam byly sochy větší, než kdy viděl. Sochy byly podobné těm, které stály venku v ulicích Hvězdného Města: některé sochy měly křídla, vícero končetin, chapadla a další nepopsatelné věci.
Lucián si byl jistý, že tyhle mistrovská díla nedokázal udělat žádný sochař z tohoto světa.
Hned naproti vchodu byl oltář z černého lesklého kamene, ze kterého vedly žlaby na krev, které pokračovaly po zemi celé této masivní místnosti.
Za oltářem byly dlouhé lavice ze dřeva a úplně na konci síně byla také socha, ale mnohem větší, než ty předchozí.
Lucián si vzpomněl, že hlavu této sochy už viděl na tympanonu nad vchodem do tohoto Chrámu, byla to protáhlá hlava s chapadly.
Uprostřed síně byly schody, které vedly dolů hluboko do podzemí chrámu.
Na lavicích seděly další postavy, některé kompletně zahalené, další byly mnohem vyšší než ostatní, další byli kultisté se speciálními maskami.
,,Lehni na oltář,“ přikázal mu strážce a hrotem kopí na oltář ukázal.
V Luciánovi mysli se zrodil ale nápad.
Takhle to skončit nemůže, to nedovolí.
Probudila se v něm síla, oběma rukama chytil násadu strážcovo kopí a silně zatáhnul směrem k sobě, což způsobilo, že nic nečekající strážce klopýtnul směrem k Luciánovi a nakonec spadl na zem.
Luciánovi kopí v rukách zůstalo, takže s ním rychle probodl strážcovo hruď a s kopím stále v rukách se rozeběhl ke schodišti vedoucí hluboko do podzemí.
Kultisté se snažili zareagovat, ale Lucián na něj byl moc rychlý. Kultisté totiž nebyli zvyklí, že by jejich budoucí obětiny tak moc vzdorovaly.
Některé zahalené vysoké bytosti pouze vstaly ze svých míst a pozorovaly Luciána, ale nic neudělaly.
Lucián byl jen pár metrů od schodiště, ale cestu mu zastoupili dva ozbrojení kultisté, další se k němu rychle blížili.
Lucián se pokusil jednoho z kultistů bodnout kopím, ale ten hravě uskočil a zasmál se mu.
Luciána začala pojímat beznaděj, musel se dostat po tom schodišti dolů.
Proto kopí zahodil směrem na dva kultisty a rozeběhl se.
Do jednoho strčil ramenem, až kultista spadl, ale Lucián běžel dál.
Konečně! Dostal se na schodiště a už běžel dolů, těsně za ním běželi další křičící zahalení muži.
Byl dole, objevil se nejspíše v katakombách, protože všude okolo něj byly kamenné hrobky a strop byl podpořen sloupy, okolo kterých byly rozmístěny další louče, které vytvářely potemnělou atmosféru.
Na konci této místnosti byla velká kamenná brána a byla otevřená.
Znovu se ze všech sil rozeběhl k bráně, ale čím dýl běžel, tím větší měl pocit, že se od něj brána vzdaluje.
Nakonec po několika minutách se dostal skoro až před bránu, ale Lucián už nemohl pokračovat. Motala se mu hlava, sípavě dýchal a bodalo ho v boku, ale za sebou slyšel utíkající strážce, kteří na rozdíl od něj ale měli zbraně a nebáli se je použít.
Lucián naposledy zabral a dařilo se, ale když byl blízko kamenné brány tak si uvědomil, že uvnitř byla černočerná tma.
I tak dovnitř vší rychlostí vběhl.
Za ním se okamžitě kamenná brána zavřela, takže jen on byl v této černé místnosti, kde neviděl ani na špičku vlastního nosu.
V místnosti panovalo tíživé ticho, které se pomalu proměnilo v něco, co připomínalo tiché hučení větru. Občas se ozvalo hluboké dunění, které Luciána vyděsilo.
Vzduch v místnosti byl chladný s nádechem kovu a Lucián byl napjatý a vystrašený, i když nevěděl proč. Cítil, jak mu srdce bilo rychleji a rychleji, jako kdyby ho něco ze všech stran sledovalo.
Najednou ale začala tma ustupovat a pomalinku místnost začala naplňovat tlumené, chladně modré světlo, které nemělo žádný zjevný zdroj. Světlo ale neprostupovalo obří koulí tmy, která byla uprostřed místnosti.
Místnost samotná byla kruhová, průměr Lucián odhadoval na třicet metrů, strop byl klenutý a vysoký asi patnáct metrů.
Do země byly vyryty tři kruhy, v každém z kruhů byly dokola vyryté runy a značky, které Lucián tak důvěrně znal, ale zároveň je nikdy neviděl.
Lucián se zaměřil na kouli neprostupné temnoty, až nakonec temnota pomalu zmizela, a na jejím místě objevilo tělo.
Shrbené gigantické tělo vysoké několik metrů dosahující až ke klenutému stropu. Tělo mělo čtyři páry rukou s dlouhými tenkými prsty, jež byly zakončeny ostrými drápy, jednou rukou se to podepíralo.
Ze zad a boků bytosti vyrůstaly dlouhá chapadla, která byla pokryta drobnými přísavkami. Chapadla se neustále pohybovala, jako by měla vlastní vůli.
Kůže, jestli by se to tak dalo nazvat, byla černá s šedými žilami, které neustále pulzovaly.
Jeho hlava byla protažená a vyrůstaly z ní chapadla. Podle všeho neměl žádná ústa, nos, obočí ani oči.
Najednou se ale oči objevily, a nejen na hlavě, ale všude po těle. Každé oko bylo jiné velikosti, ale stejné barvy, kterou v životě neviděl a nedokázal by jí ani jakkoliv popsat.
Všechny oči se upíraly na Luciána, propalovaly ho pohledem.
Lucián se cítil tak malý, tak bezvýznamný vedle téhle bytosti, ze které vyzařovala tak silná aura způsobující, že vzduch kolem něj se chvěl a měnil barvu. Toto pole energie vyvolávalo v Luciánovi pocit neklidu a strachu, ale zároveň i fascinace a obdivu.
Jeho přítomnost přišla Luciánovi tak silná, že ohýbá prostor a čas kolem sebe.
Uvnitř své hlavy Lucián slyšel cizí hlas, hlas majestátní, hluboký a rezonující, jako by přicházel z hlubin vesmíru.
,,Hledal jsi mne a konečně jsi mě i našel. Tvůj druh mi říká různě: Veliký Učenec, Prastarý, Kosmický Průvodce a spousty dalšími jmény. Přišel jsi na toto místo z jediného důvodu, chtěl jsi vědění a já, já ti ho dám.“
Lucián najednou viděl vesmírné mlhoviny, které nahradily supernovy a nové rodící se hvězdy, viděl jiné sféry bytí, kde byly bytosti stejně neskutečné, jako byl Veliký Učenec.
,,Váš druh zažívá cyklus života a smrti pořád dokola, ale my, Prastaří, smrt jako takovou neznáme. Jsme tu od začátku všeho a budeme tu i do konce všeho, možná i potom. Řešíte malichernosti jako jsou láska, nenávist, radost a smutek. My necítíme takové věci, i když je dokážeme ovládat u ostatních. To, co je opravdu důležité, jsou umění magické arkány, rituály ovlivňující životnost jedince.“
Lucián zažíval emoce, které nikdy předtím nezažil. Plně si uvědomoval, že on v tomto vesmíru neudělá změnu, nedokáže nic, co by se zapsalo do vesmírných dějin. Naplňoval ho pocit neskutečné osamělosti a zbytečnosti, která mu trhala duši na kusy.
,,Jeden z vašich jednou řekl, že pokud se moc dlouho budete dívat do prázdnoty, tak se prázdnota začne dívat zpátky. Autor tohoto tvrzení měl pravdu, prázdnota není nikdy prázdná, protože tam jsou naše nekonečné zástupy vesmírných otroků, jejichž jediné přání je být propuštěno do vašeho křehkého světa.
Jednou se jim jejich přání splní, ale až v ten… správný čas.“
Luciánův pohled se vrátil zpět do místnosti. Pořád stál, ale cítil, jak mu krev teče z uší, nosu i úst. Začal se zběsile smát, podlomila se mu kolena a on spadl na zem.
Luciánova mysl se naplnila smíchem této vesmírné bytosti, která pozorovala každý jeho pohyb.
Luciánův poslední pohled byl na gigantickou postavu Velikého Učence, dokud se mu jeho vidění navždy nezatemnělo.