Tikající dědictví

Anna stála na verandě. Klíč pálil. Dům před ní – ne starý, ale bdělý. U cesty strom s rozříznutým kmenem. Z jeho dutiny odkapával tmavý sliz. Tik. Tik. Tik.
Na prahu stál zašlý hrnek s vyschlou kávou.
Z dřeva toho stromu byly hodiny pod schody.
V kapse držela dopis. Matka psala: „Vrať se, dcero. Stejný věk, stejný čas. Je tvůj.“
Nezůstalo jí nic. Jen ten dopis.

Uvnitř byla tma, i když bylo poledne. Zdi voněly rzí. Na stole obálka se zaschlou pečetí. Vedle ní hodinky bez ručiček. Když je vzala, ucítila tep – cizí. Z obálky vypadla fotografie: matka bez očí, se zašitými rty. Na krku – hodinky s Anninou tváří.
„Každá z nás přišla, když matka odešla. Muži nikdy nepřežili první tik.“

Kuchyně byla tichá, ale dýchala. Stůl vibroval. Lampa na stropě se sama zvedla a zhasla. V zrcadle nad dřezem – jiná Anna. Klidná. Usmívající se.
„Přestáváš být v čase. Začínáš být čas.“

Tik v hlavě. Ručička projela jejím okem. Pak si vzpomněla: dveře pod schody.

Hodiny. Maso, dřevo, rytiny.
Albína. Eliška. Anna – bolestivě vyrytá pod nehty. Na stěně:
„Všichni jsme otáčeli. Nikdo neustál třetí tik.“
Další jména – desítky – vyrytá ve schodech, v podlaze.
Za stěnou slabé kroky. Hlas dívky:
„Skrývala jsem se, sestro. Když matka přestala dýchat.“

Tik. Dřevo zvlhlo krví.
Tik. Světlo zhaslo – ne zhasínáním, ale zapomenutím.

Anna ležela. Zdi dýchaly. Čas pálil. Na stěně její fotografie.
„Tvé jméno bylo vždy tady.“
Dívka stála ve dveřích. Nahá, tichá, kovová.
„Maminka mě nosila, když jsi byla miminko. Plakala, když mě zapomněla.
A já si tě pamatuju, sestro.“
„Teď už chápeš. Nejsi člověk. Jsi cyklus.“

Anna padla. Cítila, jak jí pod nehty raší čísla. Nepoznala jsem svůj dech.
Vzpomínky jen zpomalily, nezachránily.

Druhý den, venku na návsi, stará žena couvla, když zahlédla tu mlhu.
Nikdy tam nešla. Nikdy.

Dům zmizel. Zůstala jen díra.
Uvnitř hodinky. A svět se opět nadechl. Rytmicky. Neživě.