Snění?

Kdo jednou krví psal, již nikdy nebude inkoustem písati..
Poněvadž...

Zpod hladiny... Ze stínu jsem tě sledoval, jak klopýtáš po kamení a blížíš se k okraji jezera. Vím, že už se nevzpouzíš... tvá mysl je blíž šilenství než li zdravému rozumu – blíž, než li si připouštíš. A právě přesně tam se rodí krása. Ve zlomu... mezi strachem a touhou.

Pozoruju, jak se tvůj dech pomalu zrychluje, stává se trhaným a zorničky se rozšiřují v očekávání. Nevidíš mě. Zatím. Nechávám tě to procítit. To ticho před bouří. Najednou jakoby se ti něco zabodlo přímo do srdce. Ucítil jsem to... takový ten záchvěv něčeho, z čeho se každičký sval stane nehybným. Zledoví. Rázem se šíří jako tříšť. Jakoby se v tobě zhmotnila ledová kovová tyč... uvnitř... jež prochází skrz tělo. A drží jej na místě. Bez hnutí. Již není žádná stezička návratu, je jenom propast mé náruče odkud není úniku.

Pomalu se vynořuji z jezerní mlhy... Usmívám se. Šíleně. A vítr vane, nese mlhu do dáli... Šeptám. A ty mě slyšíš... Můj šepot ti zní v hlavě. Sílí... Zakrýváš si uši, podlamují se ti kolena... Až nakonec... upadáš. Díváš se mým směrem. Přicházím. A ty víš, že tě dostanu!! Dostanu tě!!! Dotlačím tě do všech možných pocitů!!! Již jsem tady. A ty je nezastavíš... ó, ne!! Černý plášť ve větru vlaje a měsíc osvětluje moji tvář, a když se k tobě otočím, vypadá jak planoucí svatozář... Ostrý pohled, dračí, vlčí, chtivý... Černý a dychtivý... Hluboký nádech a pochopení... Teď v ňem vidíš jenom rudou mlhu... Hlubinu šílenství... „Proč mě fascinují ty tvé oči?“ ptáš se aniž bys to vyslovila nahlas, „proč mě to tak vzrušuje?“ A já ti ukážu krásu všech hrůz...

Provazy tě svazují... omotávají se ti kolem paží a stehen... již tě drží opřenou o hrubý kmen stromu u jezera... Ach, jak jsi krásná... když se snažíš klást marný odpor... a provazy se zatahují pevněj... Jsem u tebe... A dívám se s láskou... Na tu tvou bezmoc. A srdce buší....
Cítím jak tě v podbříšku cosi bodá. Je to... pořád naléhavější. Chceš ten dotek. Přiložím tam ruku... a zatlačím. Vyjekneš. A hned tě chytím pod krkem... Ano!! Takhle to je správně!! Začíná ti docházet dech... a pulz sílí... Dobře. Taaak dobře ti je... všakže? Ano... Je ti nádherně. Má láska bolí. Šeptám ti tiše jako při zpovědi. Až ti z toho běhá mráz...že? Olíznu ti místo kde se nachází tepna... na levé straně krku... Přímo tam. Je to krásné k nevydržení. Cítíš mě dolů. Vrazím ho do tebe až na doraz. Jde to tak lehce. Nemůžeš vzdorovat. Můžeš... jenom mě... snášet.

Ostří na krku ti zároveň probodává to místo až prosakuje krev. Kropěje krve... a pak teče. A já jdu dál.. rychleji. Surově. Krutě. Vrčím jak zvíře a beru si co chci. Zahlcuje mě vlna vášně. Polykám... saju zhluboka a ty se jenom třeseš... Je to tak líbezné... Jsi v mých... mukách. Propadáš se a já tě držím tak silně jak to jen jde. Můžeš jenom těžce dýchat. Dokud se znovu neprobudíš... ze své oblíbené noční můry...
„Probudíš se...až budu chtít...“
***
Když jsem se konečně vymanila z těch nekonečných tíživých snů a popadla dech, přišlo náhlé procitnutí. Záhy jsem si vzpomněla, že mě čeká další den v práci. Silně jsem sevřela pěsti a zavřela oči. Přesto jsem pořád cítila Jeho chladné dotyky na svém těle až příliš živě. Příliš! Téměř mám dojem, že ty pocity nikdy nezmizí.

Ráno však bylo nádherné... Cestou jsem zahlédla žluté listí, jenž lehce poletovalo v podzimním vánku. Zlato bylo všude kolem a některé stromy hořely rudě, zejména při doteku vycházejícího slunce. Jakoby se vůbec nic strašlivého nestalo. Byl to den jako kterýkoli jiný. Zářivky tiše vrněly. Tikot. Hodiny rytmicky odečítaly vteřiny. Právě jsem procházela kolem stolu v laboratoři, tiše, s jistotou někoho, kdo přesně ví, kam směřuje. Oči soustředěné, krok klidný. Se zájmem a vědeckou fascinací jsem sledovala kolegy při práci.

U stolu seděla kolegyně – nenápadná, vždy milá, s vlasy sepnutými do pečlivého drdolu a perem v ruce. Mluvila s kolegou z vedlejšího oddělení, polohlasem, něco si zapisovala. Všechno v pořádku. Ve chvíli, kdy jsem se přiblížila, kolegyně zvedla oči. Chtěla jsem probrat pár detailů ohledně experimentu. Přistoupila jsem blíž, abych se jí na to zeptala. Naše pohledy se střetly.

V ten okamžik jí pero vypadlo z ruky a z očí jí zmizela barva. Obličej zbledl jako papír. Trhla sebou. „Pane Bože... co to?!“ vydechla a couvla od stolu tak prudce, až zavrzala židle. Ruce se jí třásly.
„Já... já nemůžu... promiň!“
Zděšeně pohlédla na kolegu vedle sebe, v očích měla stopy paniky. „Pojď... pojď se mnou. Teď. Hned!“ Vyjekla naléhavě na kolegu. A pak vyběhla na chodbu. Doslova utekla z místnosti, zatímco kolega zůstal stát, zmatený a já taky. „Tohle?... co se to právě stalo?“ vydechl.
„Cos jí udělala? Jen ses podívala a...“

Nedokončil. Nenašel slova. A možná je ani nechtěl najít. Jen se zasmál... Aby odlehčil situaci? Nebo aby zahnal nervozitu? Jen jsem se udiveně dívala. Klidně. Nevinně. A přesto… Uvnitř jsem přesně vědela Co spatřila. Ne mně. Mé oči. Zahlédla Ho. Na okamžik. V záblesku. Byl tam. Ve mně. Hluboko, v temném koutě, kde se kdysi ukrýval strach, se rozezněl Jeho hlas. Pomalu. S potěšením.

„Výborně. Další Mě viděla. Všímají si Mě, lásko. Ji dostanu taky. Ale nebude se jí to líbit... tak jako tobě.“
Zatajila jsem dech.
A usmála se téměř škodolibě.
Nebo… možná On se usmál mými ústy.